10. den – Cesta domů?

20580327709_9466f0ae65_oA opět nastal čas zvednout kotvy a posunout se o dům dál. Tentokrát jsme se však těšili snad ze všeho nejvíc, protože se jednalo o dům náš – jelo se zpátky domů! „Chápeš to? Už dneska budeme večeřet těstoviny s rajčatovou omáčkou!“, motivovali jsme se už od rána k co nejrychlejšímu stopování naším oblíbeným home made jídlem. Rozloučili jsme se s Nareshem s příslibem opětovného setkáni a zamířili na vlak. Ten nás zavezl na východní okraj Paříže odkud jsme si to pěšky kráčeli k blízké čtyřproudové dálnici (no o takové se nám v Česku může jenom zdát 😀 ).

(Úvodní fotka byla pořízena ve vlaku (RER) – vážně jsem netušila, že mě brácha fotí.)

Jako obvykle nás doprovázela skvělá nálada. Spekulovali jsme o tom, kdo by nás tak mohl vzít tentokrát. Načež, už nevím kdo z nás, prohlásil, že nás ještě nevezl žádný asiat (jinak už je snad naše škála řidičů skoro kompletní). Naše karma je na nás stále velmi hodná a zároveň má asi i smysl pro humor a tak nejen, že nám první auto zastavilo téměř ihned, ale když jsme k autu doběhli a nakoukli dovnitř, usmívala se na nás milá Asiatka Caroline – interně jsme ji začali nazývat „Asiatka na přání“.

Už si ani velmi nepamatuji, o čem jsme si přesně povídali, pamatuji si jen, že Caroline byla velmi sympatická a vyhodila nás u mýtné brány. Zde jsme také nemuseli čekat dlouho. V rámci minut nám zastavilo auto další – v něm seděl veselý Turek středního věku. Strašně si s námi chtěl povídat, bohužel však neuměl anglicky, jen trochu německy. Zvládli jsme si proto sdělit pár základních informací a ani u těch si nejsem jista, že jsme porozuměli správně. Na cestu nám pouštěl nějaké písničky a stále se nás ptal, jestli se nám líbí.

Občerstvení pro stopaře zdarma

Zastavil nám na benzince u Reims a vystoupil si s námi z auta. Gesty nás navedl na občerstvovací prodejnu a zeptal se nás, jaké chceme kafe. Byli jsme opět mile překvapeni, obzvlášť když ke kávě přiobjednal i velké čerstvé croissanty (asi tak 56x lepší, než ty, co jsme ve slevě kupovali v supermarketu).  Ihned jsme využili přítomnosti wifi a spustili Google translate. Konečně jsme se toho o našem štědrém řidiči dozvěděli více (byla by vážně škoda, kdyby ne!). Například písničky, které nám pouštěl v autě, byly všechny dílem jeho vlastní kapely s názvem Koma Varto. Také nám přes Google streetview ukazoval jeho vilku v Paříži a navrhoval nám, že můžeme příští rok klidně přijet, pokud se zase vydáme na nějakou podobnou cestu. Byl to opravdu skvěle strávený čas a užitečný odpočinek na další cestu. Nakonec už ale nastal čas, kdy bylo třeba vyrazit a tak jsme se rozloučili a posunuli se se všemi našimi zavazadly na výjezd.

20757661392_75a359f508_o

Pár aut nás s omluvným výrazem ve tváři minulo, ale po nějaké době nám bylo opět zastaveno. Tentokrát to byl Tica – a jak my mu interně říkáme „hrdý Rumunec“. Ano, byl z Rumunska a byl na to ohromně hrdý. Vysvětloval nám, že veškerý materiál na stavbu Eiffelovky pochází z Rumunska, a když o tom vyprávěl, měl z toho husí kůži. Bylo mu líto, že o tom ve světě nikdo neví, přitom je Eiffelovka takovou ikonou. Do jeho milované rodné země nás samozřejmě nezapomněl pozvat – lákal nás na jejich nedotknutou přírodu, na existenci vlků v lesích, apod. Zároveň nám však jako způsob dopravy nedoporučoval stopování, ať radši cestujeme vlakem, že je to tam prý stejně levný. Cestou jsme samozřejmě neprobírali jen lásku k jeho vlasti, tyto konverzace mi však nejvíce utkvěly v paměti.

Vysadil nás u velkého občerstvovacího komplexu v Metz a dal nám do rukou svačinu (chleba se salámem), co mu nachystala žena. Že prý vypadáme hladově a on má ještě v kufru další jídlo. Kdyby věděl, že tomu není tak dávno, co nás nějaký Turek pozval na snídani, třeba by si to rozmyslel. Ona už od té doby však nějaká ta hodinka uběhla a my hlad opravdu měli a tak jsme chleba pokorně přijali.

Karta se obrací!

Pojídali jsme tedy chleba se salámem na patníku u stanice a libovali si, na jakém perfektním stopovacím místě nás to vysadil. Byl to jeden z těch větších komplexů, přímo ve směru dálnice, po které chceme pokračovat. Na výjezdu bylo kde stát, byl přehledný a auta tam jezdila pomalu. Mezi námi stále panovala skvělá nálada – zpívali jsme si, tančili, neskutečně se pořád něčemu smáli a u toho stopovali. Taková ta pravá stopařská idylka. To byl asi signál pro karmu, že teď nám to musí vrátit – chleba se salámem a croissant jste si snědli, tak trpte! 4 hodiny jsme tam stáli a nezastavil nám absolutně vůbec nikdo! Nikdo!

WP_20150714_007

V takové 2. – 3. hodině neúspěchu se v nás ta dobrá nálada začala lámat. Byla potřeba změnit taktiku, místo, cokoliv. Rozhodli jsme se omrknout, jak to vypadá na nájezdu. Komplex byl však veliký a vůbec cesta tam nám zabrala spoustu času. Když jsme se k nájezdu konečně dostali, zjistili jsme, že pro stopování je naprosto nepoužitelný. Dalo se stoupnout leda tak přímo k dálnici a to není zrovna efektivní a vlastně ani bezpečné. Bratr to však chtěl zkusit – já ani tak ne. Chtěla jsem se radši na benzince ptát lidí osobně nebo jít zpět na výjezd. A tak nastal náš snad jediný konflikt za celou cestu. Bratr stál s palcem vzhůru u dálnice, vlasy mu v pravidelných intervalech vlály ve větru linoucího se z aut, která ho míjela takovou rychlostí, že si ho řidiči ledva povšimli. Stál tam a nehodlal to měnit a tak jsem se otočila a k pumpě se pomalu blížila sama.

Naprosto neefektivní situace, kdokoliv z nás by uspěl, neměl by u sebe druhého a řidič by asi nebyl příliš odvázaný z čekání, než se další stopař dostane k autu. Jasně, nemusela jsem odcházet, ale v daný moment mě tak vytáčel, že jsem zkrátka potřebovala pauzu 😀 . No naštěstí mu to po chvíli došlo a vydal se mi na pomoc. Dobrá nálada byla v tahu – únava, zoufalství, vedro a hlavně nám v odpoledních hodinách začalo docházet, že si dnes těstoviny s rajčatovou omáčkou asi nedáme.




| 2016-04-27T22:21:06+00:00 Prosinec 16th, 2015|Eurotrip s bráchou|

O autorce:

One Comment

  1. Daniel Hanuš 19/12/2015 at 12:27 - Reply

    Hej asi musíme zopakovat, sestro. Příště do Norska ,ju? :p