Ačkoliv jsme měli nastaveny budíky na 5 ranní, abychom začali stopovat již se svítáním, probudila jsem se ještě za tmy. Bratr si vedle mě spokojeně chrupkal a já začala slyšet zvuky z okolního světa. V hlavě samozřejmě hororové scénáře – úchyláci, policajti, divoká zvěř 😀 . Nedalo se nic dělat, musela jsem bráchu vzbudit – drb do něj. „Dano, tady někdo chodí, já to slyším!“ Ono to možná působí komicky, kdo by asi tak chodil ve 4 ráno na procházky kolem dálnice, ale tak tma, neznámé místo a provozování nelegální činnosti (wild camping), ono to udělá svou atmosféru. Fakt! Zkuste si to.

Byla zima a mé jediné dlouhé kalhoty – legíny, byly mokré, zablácené a děravé. Přes kraťasy jsem si tedy natáhla spodní část salwaru (oblek, kerý jasem dostala jako dar od Indů), což jsou v podstatě křiklavě oranžové pyžamové kalhoty, výrazně obtáhnuté u kotníků. To jsem doladila svou květovanou mikinou a účesem a la afro hlavně-že-s-sebou-tahám-žehličku-na-vlasy a šlo se stopovat (vážně mě mrzí, že nemám foto své podoby).

20580209019_6c5a300965_o

Při východu slunce nám zastavil pán jedoucí z noční. Předem nám sdělil, že nás nemůže vzít daleko, že sjíždí na jednom z dalších výjezdů, ale byli jsme rádi za každý kilometr, né-li metr. Cestou jsme minuli jeden nájezd, asi tak 5 km za tím výchozím. Uvažovala jsem, že ho poprosím, ať nás vysadí zde, ale pak jsem si to rozmyslela, však uvidíme, kam až nás doveze. Ano, opět – osudová chyba. Pán nám zastavil na odpočívadle.

Kdo někdy v životě stopoval po Německu ví, že odpočívadla jsou zlo a zpravidla záseky na několik hodin. Ale bylo brzké ráno, měli jsme asi dojem, že můžem plýtvat časem, a tak jsme byli optimističtí. Sem tam přijel nějakej kamion, zastavil, řidič odběhl do lesíka vykonat nutnou potřebu a když zapnul poklopec, nastal náš čas. Vždy jsme ale byli odmítnuti, což chápeme, protože kdo chce brát podivíny, co ho sledují při čůrání. Navíc, pořád jsem na sobě měla tu oranžovou srandu.

Smutný příběh německého odpočívadla

Teď ale trochu smutnější odstavečky. Jeden zarostlý kamioňák, co se nejdříve zachoval podle klasického scénáře – vystoupení, čůrání, odmítnutí, se na chvíli zdržel. Obcházel auto, které bylo na odpočívadle zaparkované už od začátku, co jsme přijeli. Chodil okolo, nahlížel dovnitř, za chvíli vyndal telefon a začal volat.

Pozorovala jsem tuto situaci z dálky a přišlo mi to zvláštní. Jako první mě napadlo, že je v autě nějaká osoba – zraněná nebo v bezvědomí. Poslala jsem bratra, ať jde vyzkoumat, co se děje. Především, jestli nemůžeme nějak pomoct. No, a nemohli jsme. Nikdo z nás už asi nemohl. V autě byl na palubní desce totiž už jen dopis na rozloučenou. Starostlivý řidič přivolával policii.

Ani tato situace nás však s řidičem nesblížila natolik, aby se smiloval a vzal nás do auta. Po splnění občanské povinnosti, tedy přivolání policie, nasedl do svého kamionu a odjel. Na dlouhou dobu jsme tam zůstali jen my dva a navždy opuštěné auto. Nejdříve jsme si říkali, že pecka, teď ještě přijedou policajti, budeme tu jako jediní potencionální svědci a tak si nás odvezou kamsi na stanici a budeme muset německy vysvětlovat, že nic nevíme a nemáme čas ztrácet čas. V další fázi už nám to přišlo jako jediná možnost, jak se odsud dostat. Po další hodince čekání jsme pochopili, že německá policie v praxi nefunguje jako Kobra 11, nepracuje ve dne v noci a její tempo není vražedné. Naopak neskutečně pomalé a kdyby tady někdo umíral, tak to stihne i 3x. Museli jsme tedy vymyslet plán B.

Nabízel se, návrat na nájezd, který jsme cestou míjeli. Naše offline mapy nás ubezpečovali, že je jen 2 km vzdálený. Problém však byl, jak se tam fyzicky dostat. Proti proudu dálnice to vypadalo dosti nebezpečně. Nebylo tam moc místa pro pěší turistiku, protože hned za svodidly se terén strmě zdvihal vzhůru. Snažili jsme se tedy najít cestu skrz les, který dálnici lemoval.

Taky nebyl moc schůdný, ale přišlo nám to jako jediná možnost. Jak jsme se tam prodírali všelijakým křovím, stále jsem měla na mysli onen dopis na rozloučenou a určitou obavu z toho, že tam pána potkáme ležícího, visícího nebo rozhodujícího se odněkud skočit (třetí možnost by samozřejmě nebyla tak zlá, v případě, že bych uměla někoho v němčině přesvědčit o smyslu života, ehm, takže ne, ani to by nebyla dobrá možnost).

Pozor! Dva stopaři na dálnici

Nikoho jsme naštěstí nepotkali. Jen asi tak v půlce cesty plot, za kterým byla skála? Nebo nějaká propast? Už přesně nevím, co tam bylo, vím jen, že nám to znemožnilo pokračovat v cestě. A tak jsme se vrátili kousek zpátky, po zadku sjeli strmý kopec k dálnici a štrádovali si to proti svištícím autům. Ten kilometr cesty byl totální horor. Každý druhý kamion na nás troubil a ukazoval „vypadněte“ gesta. Samozřejmě, snažili se nám naznačit, že je to nebezpečné, nelegální a totálně debilní. Asi to hlavně vypadalo, že se snažíme na dálnici stopovat – těžko jim v té rychlosti vysvětlit, že jenom procházíme. Nedalo se však nic dělat, byla to naše jediná možnost a tak jsme zatnuly zuby a doufali, že zrovna nepojede očekávaná policie na odpočívadlo.

V poledních hodinách jsme stáli na nájezdu (vzdáleném 5 km od dnešní startovní pozice). K obědu jsme si dali poslední hnusný knackenbrot a postupně nám začalo docházet i pití a energie v mobilech i power bance.