11. den – Série stopařských neúspěchů

WP_20150715_008

Představte si tu situaci. Vstáváte se svítáním, abyste se mohli svižným tempem posouvat k cíli (domů) už od rána a potom se v poledne najdete, jak stojíte jen 5 km za ranním výchozím bodem – kdybychom šli pěšky, tak jsme dál! Stojíme absolutně mimo původní plánovanou trasu, na kterou se snažíme opět dostat. Bez jídla, mobilů (mapy, GPS) a pomalu začala přicházet únava, horko a další neblahé pocity.

Ne že bychom nějak začali propadat panice, jen náš stopařský entusiasmus už nebyl to, co býval. Běžně jsme se řidiči při nastoupení do auta nejdříve představili, začali nějakou konverzaci, zajímali se o jeho život, no teď nám to bylo tak nějak jedno. Potřebovali jsme se zkrátka konečně hnout z místa. Karma nám tohle naše počínání samozřejmě vracela jedním neúspěchem za druhým. Takhle se stopař zkrátka chovat nemá!

Než se nám z místa podařilo dostat, projela kolem nás policie (asi konečně na „pomoc“ sebevrahovi z odpočívadla viz. předchozí článek). Když nás chlapíci v uniformách spatřili, začali přibržďovat. STRES! Jestli nám řeknou, že tu není dovoleno stopovat a vyženou nás odsud, tak jsme (opravdu slušně řečeno) v prdeli. Naštěstí se k nám jen zachovali přátelsky a doporučili nám jít na úplný začátek nájezdu, že nás odtud řidiči lépe uvidí.

Špagety za 500 aneb low cost stravování v praxi

Po tomto strategickém přesunu nám zastavila paní, o které toho bohužel moc nevíme, ale jsme jí neskutečně vděčni. Vzala nás sice jen 10 km na další nájezd, ale i to se počítá. Zde se nám však opět nedařilo. A tak říkám bratrovi – kašlem na to, támhle je nějaká vesnice, dojedeme někam busem.

Vesnice se jmenovala Nonnweiler a hned na začátku byla autobusová zastávka a restaurace – jídlo! Rozhodli jsme se tedy, že se jdeme nejdřív najíst, že si zkrátka dáme to nejlevnější, co bude na lístku. A tak jsme si dali špagety (v přepočtu na koruny)  za 500. Dobili jsme si telefony i power banku, dopustili flašky vodou a poté nasedli na bus do nedalekého Türkismühle. Byl to zvláštní pocit, sedět v dopravním prostředku a mít jistotu, že nás doveze přesně na místo, které očekáváme.

daaa

Následovala stopovací série, kdy jsme už totálně nevnímali, s kým vlastně jedeme v autě, natož abychom ještě nějak na úrovni komunikovali. Na střídačku jsme v autech usínali (nebo spíš odpadávali totálním vyčerpáním). V Türkismühle jsme ještě k tomu byli slušně dokousáni místními hovady. Odtud nás vysvobodil pán, který kolem nás nejdříve projel a poté se asi slitoval a tak nám z dálnice zacouval zpátky. Následoval další řidič mužského pohlaví, který nám dával nějaké stopovací rady a vysadil nás u Burger Kingu. Odskočila jsem si tam tedy na záchod a když jsem se vracela kolem stolů za bratrem, oslovil mě jeden mladý muž, že nás někam rád hodí. Ani jsem nemusela stopovat, asi jen viděl stopařskou ceduli. Vysadil nás na docela špatné benzince (v protisměru), ale z toho už jsme si hlavu nedělali, prostě jsme pěšky došli na lepší místo a tam stopli dalšího pána řidiče –  ve žlutém autě. A to bylo poslední auto dnes! Ačkoliv naše dnešní dobrodružství ještě vůbec nekončilo – naopak.

Byli jsme v nějakém dalším německém městečku a schylovalo se k večeru. Zkoušeli jsme různé taktiky: stopování na světelné křižovatce, na nájezdu, vyčkávání na benzince, nakonec jsme se uchýlili k možnosti – rodič na telefonu. Potřebovali jsme zjistit, zda se odsud dá dojet na nějaké lukrativnější místo. Po dlouhém čase spekulací, kde se vlastně nacházíme, nás rodiče nasměrovali na místní nádraží, odkud nám měl jet vlak do Mannheimu. Odtud už vede přímá dálnice do ČR a tak jsme usoudili, že je to v současné době nejlepší možnost.

Nejnebezpečnější město v Evropě – Praha nebo Mannheim?

Plán byl takový, že dojedeme do Mannheimu, tam se šalinkou dostaneme na okraj města k dálnici, kde rozložíme stan, přespíme a pak tadá do Česka. Ehm. Klasický střet očekávání s realitou. Do Mannheimu jsme dojeli (na černo) i na okraj města jsme se dostali (začalo se stmívat), ale na rozložení stanu to nebylo. Když jsme se ptali kolemjdoucích, kde tady přenocovat, v podstatě se nám vysmáli. Nacházeli jsme se v jakési nebezpečné průmyslové zóně plné (prý) nebezpečných Turků. Nakonec se nás ujal jeden starší pán, který nás vedl nočním městem a ačkoliv se choval přátelsky a hledal pro nás místo na přespání, vystrašil nás asi ze všech nejvíce. Věty jako: „No jo, nedávno tady někoho takhle ti Turci zabili.“, „Máte repelent? Protože se tu vyskytují takoví ti malí pavoučci, co vás kousnutím mohou zabít.“, „Jo, tak tady často spávají bezdomovci.“ člověka příliš neuklidní. Zvládl mě však i pobavit výrokem : „Mannheim, to je hodně nebezpečné město. Vážně. Člověk by tu neměl chodit sám večer po ulicích. Ale tak, pořád to není Praha.“ Proč se cizinci tolik bojí Prahy? 😀

Nakonec nás vyvedl až kousek za dálnici a odjel na svém kole domů. Zůstali jsme tam sami se snahou posvítit si baterkami z mobilů do černočerné tmy. Bylo to takové to typické místo, kde přespávají bezdomovci, my však v ten moment nebyli nic jiného. Střídavě jsme si svítili na zem, k účelům prozkoumání terénu ke stanování a hekticky kolem sebe, jestli se neobjeví nějaký místní Turek nebo bezdomovec. No představte si, že bychom někomu vyfoukli jeho oblíbené místo na spaní, to bychom jistě nevyvázli bez úhony.

Už už jsme vytahovali stan k rozložení, když v tom bratr posvítil na objekt, který znepokojil nás oba (rozuměj křik, útěk, schíza). Vypadalo to, jak mrtvola nějakého zvířete. Bylo tedy potřeba dojít k zásadním rozhodnutí – riskneme to a přenocujeme tady nebo zvážíme ještě jiné (jakékoliv!) možnosti?




| 2016-04-22T10:17:24+00:00 Leden 4th, 2016|Eurotrip s bráchou|

O autorce:

One Comment

  1. Daniel Hanuš 04/01/2016 at 23:21 - Reply

    Uz se němužu dočkat na další