8. den – Paříž po indicku

Vstávali jsme poměrně pozdě – no mohli jsme si to dovolit. Mukul byl už v práci a tak se o nás opět staral pouze Naresh. Vyprávěl nám spoustu příhod, které zažil po přestěhování z Indie do Evropy. Zdůrazňoval všechny ty rozdíly. Např. to, že na ženu, ani tu svou, nesmí tam u nich muž na veřejnosti ani sáhnout. Naopak je naprosto běžné, když se tam dva chlapci  vedou za ruku. Popisoval, jak zvláštně na ně koukali lidé v restauraci, když tento akt těsně po příjezdu praktikovali ve Francii.

Plánem dnešního dne bylo projít si centrum. Naresh se nás samozřejmě ptal, co chceme vidět. Tak jsme začali s tím, že Eiffelovku. A co dál? Ehm. No dál už jsme v zásobě nic neměli. Upřímně řečeno jsme ani necestovali za památkami, chodit s davem turistů a fotit si každej kameň, o kterým průvodce řekne, že je to umění nebo historický skvost – to opravdu není to naše. A tak jsem Nareshe poprosila, ať nám zkrátka ukáže to, co má na Paříži rád on sám. Naresh byl překvapený, ale s radostí souhlasil a tak se vyjelo.

„Rerkem“ jsme dojeli do centra a prošli plno mostů posetých zámky. Cestou jsme potkávali mnoho pouličních obchodníků, nabízejících selfie sticks. Tehdy jsem to tam viděla úplně poprvé a neskutečně se na tom smála – kdo to proboha může používat. No všichni víme, kam to dospělo teď 😀 . My naštěstí žádnou tyčku nepotřebovali, a udělali cestou pár selfíček s dopomocí vlastních rukou.

Oběd jsme si dali u pána Mc’Donalda, protože to bylo nejlevnější jídlo široko daleko a my zkrátka jedeme low-cost. Tenkrát to bylo snad moje první jídlo z mekáče vůbec. Bohužel ne poslední, protože jak jsme zjistili, Mc’Donald je věrný stopařův přítel (ale o tom později).

Nareshe velmi zajímala česká kultura a český jazyk. Ptal se nás, jak je to v Česku s rasismem, s humorem, zaměstnaností… Nejvíce ho však pobavilo naše skloňování slov. Když jsme mu totiž skloňovali jeho jméno (vzali jsme to trochu po hanácku) – „Nareš bez Nareša, Narešovi, Nareši, Narešu, Narešem…“, mohl se z toho potrhat smíchy.

Pak už jsme se dostali k oné vytoužené Eiffelovce. A musím tedy říct – wow. Byla obrovská. Mnohem větší, než jsem si ji kdy představovala. Člověk ji stále vidí na fotkách, říká si, že ho v reálu už snad ani nemůže překvapit a ona tohle. Fakt působivá stavba. Následovalo velké focení s věží. Naresh se nám smál, že jsme do Paříže přijeli jenom kvůli té fotce s Eiffelovkou a tak se můžeme vyfotit a jet zas dom – blboun 😀 . Hlavně, ono vyfotit se s ní, byl docela problém, když ti tam stále někdo lezl do záběru. Ale nevadilo nám to – alespoň máme další fotku s černochem do sbírky (wohoo).

Kulturní část dne jsme tedy měli za sebou a začal den v Paříži podle Nareshe. Zašli jsme do malého obchůdku, koupili si 11% pivka a zamířili na Montmartre (což je stejně turistické místo, takže jsme se od té kultury až tolik nevzdálili). Sedli jsme si na schody, popíjeli pivko a sledovali pouliční umělce. Atmosféra tam byla úžasná – to jsou přesně ty momenty, pro které cestuji. Nějaký černoch tam hrál na kytaru a pobízel lidi, ať si s ním dají duet. A lidi vážně chodili. Lidé z celého světa! Snažili jsme se tam dostat i Nareshe, ale údajně na to nebyl dost opilý. Pivo nám lehce stouplo do hlavy (ach bože, zkazila jsem svého nezletilého bratra!) a tak jsme se domů vraceli o něco veselejší.

A doma už nás čekal Mukul s večeří. Připravil nám typické indické jídlo (nějeký mix rýže, brambor a vejce) a spolu s Nareshem nás ho učili po indicku jíst – tedy rukama (resp. rukou). Ono v Indii je neslušné používat levou ruku u stolování, protože levá ruka se tam hojně využívá především na toaletě. Já o tomto jejich zvyku slyšela již dřív, ale netušila jsem, že se to tam v dnešní době stále praktikuje.  Avšak na obranu Mukula s Nareshem – na záchodě měli toaletní papír 😀 .

Jídlem tento skvělý večer teprve začal. O našich hostitelích jsme se dozvěděli plno dalších věcí a v praxi jsme zažili známou indickou pohostinnost. Byla jsem obdarovaná typickým indickým oblečením zvaným salwar a balením henny (regenerace na vlasy), které se dá v Indii pořídit za babku. Moc děkuji chlapci!

A pak už se jen popíjelo, jedlo a povídalo do brzkých ranních hodin, než jsme padli únavou – já do postele, bratr na zem.

Jako bonus ještě přidávám video z naší výpravy po centru, kdy chtěl Naresh vyzkoušet pár parkourových prvků. Skončilo to sice u rozcvičky, ale určitě to stálo za to!