Hitchdiary

6 stopovacích tripů – 55 aut – 7770 km

facebook
youtube
instagram
Slider

Cesta domů – Dobrodružství začíná!

Cesta domů

Když se stopař rozhodne vydat směrem domů, v žádném případě to neznamená, že dobrodružství končí. Ono totiž spíše začíná, a pokud jste po cestě tam jeli zdlouhavě, těšte se, že zpátky to bude o to delší. Dost tento pocit přikrmí i fakt, že se už pomalu začínáte těšit na jistotu střechy nad hlavou a těstovin s rajčatovou omáčkou kdykoliv si usmyslíte (nebo tak to mám alespoň já).

Probudili jsme se v kempu Preluk, stále v tom samém kempu, kde jsme se první noc ubytovali – na couchsurfingu se nám tentokrát nikdo neozval. Napadlo nás využít té české komunity kolem, a zeptat se na možnost spolujízdy právě jich. Ta myšlenka, že bychom se přímo z kempu dostali na jeden zátah až do Česka, nás neuvěřitelně lákala a byli jsme přesvědčeni, že to musí vyjít.

Nevyšlo. České rodinky s dětmi i bez nich měli auta nabalená k prasknutí a evidentně byli rádi, když se do auta vlezli oni sami. A tak jsme tedy posbírali svých pět švestek a autobusem zamířili na okraj Rijeky. Dost jsme se nachodili podél cest se zvednutým palcem i cedulí. Nakonec jsme skončili u nějaké benzinové pumpy, která nebyla zrovna z nejfrekventovanějších. Všechno zas začalo vypadat zoufale a bezvýchodně. I to počasí se na nás opět začalo mračit. Dlouhou dobu jsme se tam marně pokoušeli na střídačku oslovovat a stopovat u cesty.

Říkala jsem si, že něco musí být špatně. To dneska vypadáme tak blbě? Však jsme výjimečně dokonce čistí. Nebo je něco s cedulí? Přečtou ji řidiči z dálky? No šla jsem to odhodlaně zkontrolovat a to tak, že jsem si od našeho stopovacího spotu popošla hodně daleko. A jak se tak na Bogeyho z dálky koukám, jak drží tu ceduli s nepřehlédnutelným nápisem ZAG, vidím, jak mu zastavuje kamion. F**k!

A tak běžím jako o život, ať nám naše jediné světýlko naděje na cestu odsud neodjede. Běžím, přeskakuju živý plot vysázený podél benzinky (parkour!) a dost nemotorně se dostávám i s polootevřeným batohem za Bogeym do kabiny kamionu.

Jízda s ruskými mafiány

Řidiči jsou tam dva, nic moc neříkají, na nic se nás neptají, prostě jedou. Mezi sebou konverzují v jazyku vzdáleně připomínajícím Ruštinu. V jeden moment jsem jim byla schopna vyrozumět, že se vysmívají Polákům, ale jinak ani ťuk. A pak si tak říkáš, vědí vůbec, kde chceme zastavit? To jim stačila naše cedule ZAG? Anglicky moc neuměli a evidentně s námi ani komunikovat nechtěli. Většinu cesty se tvářili vážně a já se přiznávám, že jsem v ten moment měla opravdu strach. Bogey nakonec něco vykomunikoval, ale stejně jsem se intenzivně celou cestu modlila, ať nedej bože nesjedou z dálnice někam do ústraní a nerozeberou si tam naše drahocenné orgány. Tady vidíte, co dělá první dojem. Samozřejmě nikdo nikam nesjížděl a naše orgány zůstaly na původním místě. Přes své mafiánsky působící vzezření nás nakonec vysadili v Zagrebu – opět na tom stejném místě, kde jsme se už během tripu dvakrát vyskytli. Že to nebude ideální místo na stopování směrem do ČR, nám bylo jasné hned. Každopádně jsme byli rádi, že kamion opouštíme kompletní.

Naše domněnky se potvrdily. Během půl hodinky se k nám přidaly další dvě stopařky z Francie, konkrétně z Bretaně a spolu jsme tam bez úspěchu zůstali stát dobrých 5 hodin až do stmívání. Slečny byly obdivuhodné a zasloužily si můj velký respekt. Byly na cestách bez mobilních telefonů! To znamenalo bez GPS, bez možnosti volání a bez internetu. Troufli byste si to?

Ve večerních hodinách se na místě objevili ještě další dva stopaři – mladý pár, který měl namířeno do Maďarska. Odvážné Francouzky byly tou dobou už na cestě do města, hledajíc hotel. My to zrovna balili a zvýhodněni tím, že známe okolní terén, mířili na nedaleké pole. Rozložíme stan.

Zagreb a zdravotní komplikace – to je moje!

Když už tma pokryla celou oblohu, stan byl postavený a my přichystaní ke spánku. Škoda jen, že jsme neměli k dispozici žádné jídlo. Pravděpodobně bych měla o něco příjemnější noc. Na prázdný žaludek se většina léků brát nemá (proč jsem ty zatracené léky musela brát?) a můj žaludek mi tento prohřešek jen tak nedaroval – tak zle mi snad ještě nebylo!

Před půlnocí nastala hotová průtrž mračen a v tom nečasu, jsem tam pochodovala z jedné strany pole na druhou až k dálnici a zpátky, než se ten můj naštvaný orgán trávicího ústrojí uklidnil. Proklínala jsem Zagreb, který mi neustále způsoboval jen samé nepříjemnosti! Ve finále jsem už jen seděla jak hromádka neštěstí u cesty a pozorovala auta, jak se objevují ve tmě a pak zase mizí. Upřímně řečeno, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Když jsem pak ulehala zpátky vedle Bogeyho, s myšlenkou, že jsem stejně strašně spokojená takhle na cestách, že to miluju nade vše, tak přímo tam mě napadlo, že si ty zážitky z cest musím někde sepsat. Protože bych nerada zapomněla jeden jediný okamžik (včetně tohoto nepříjemného). A tadá – mám blog! Nakonec mi bylo zase skvěle a já mohla v klidu usnout.