Stojíme u dálnice s cedulí RIJ symbolizující naši touhu dostat se do Rijeky, komentujeme projíždějící auta a užíváme si krásného počasí, které se nám poslední dny spíše vyhýbalo. Mezitím co s otevřenou pusou zíráme na super luxusní auťák, který kolem nás jen rychle prosviští, z kolony aut si nás přijíždí vyzvednout menší, o něco méně impozantní, ale přece krásné, autíčko.

Řidičem je muž středního věku s krásnou ženou po boku – na místě spolujezdce. Zabíráme tedy zadní sedačky a je pro nás milým zjištěním, že nás sympatický pár hodí až přímo k pobřeží. Poté se dáváme do klasických konverzací, kdo jsme, kam jedeme a odkud jsme? Když řidič zjistil, že jsme Češi, se zájmem se nás zeptal, zda známe Tomáše Berdycha.

Manažer Tomáše Berdycha je Chorvat

No jasně že známe! Ne že bych sledovala tenis nebo se o naše tenisová esa nějak blíže zajímala. To jméno však musí znát každý Čech, tedy i my a tak jsme se ještě s větším zájmem dotázali, jak je možné, že našeho Berdycha zná i on. S úsměvem nás informoval, že je jeho manažer. Wow!
A tak jsme si vesele jeli – já, Bogey, Berdychův manažer a jeho žena směrem na jih, klábosili o životě a těšili se na tu slanou vodu, která na nás v Kvarnerském zálivu ve velkém množství čekala. Byli jsme dovezeni přímo před bránu jednoho z místních kempů – škoda jen že do kempu nechceme.

Po prvním prozkoumání terénu nám bohužel došlo, že pokud si chceme na moře třeba jen sáhnout, jinak než z kempu nebo z pozemků místních hotelů to nepůjde. Celé pobřeží bylo hustě osázené a zaprodané turistickému ruchu. Nemohlo se přeci stát, že by zůstal nějaký metr čtvereční pláže, z kterého by nikomu nekápla ani koruna.

S poslední nadějí jsem ještě zkontrolovala žádosti na couchsurfingu – nic. A tak jsme si v nejlevnějším kempu (konkrétně autokempu Preluk) předplatili pár nocí a doufali, že se nám na náš profil ozve někdo ještě během našeho pobytu. Měla jsem takový smutný pocit, že jsme jako čecháčci předurčeni k dovolené v kempu v Jugošce s partou ostatních českých kolegů, kteří neustále propagují hit v podobě ponožek v sandálých.

Příběh ze sprch

Na toto téma mám i jednu zajímavou příhodu z dámských umýváren. Když jsem si tak v jedné z kabinkových sprch užívala zdroje čisté vody na maximum, začal se z vedlejší kabinky ozývat nepřeslechnutelný rozhovor. Česká matka sprchovala svého synka a v domnění, že jí nikdo nerozumí, kritizovala tomu chudákovi nepěkným způsobem snad všechno včetně jeho veselé nálady. Takový demotivační promluv do duše mladého dítka.
Kroutím nad tím hlavou, když v tom klučina oznámí své mámě, že by ještě potřeboval na záchod. „Cože? To si děláš srandu? To jsi nemohl říct předtím, že ještě potřebuješ na velkou?“ zařve mamina tak, že z ní dostávám strach i já. Klučina tenkým hláskem vysvětluje, že chce jenom na malou. To mámu rozohní ještě více. Proč se jako nevyčůrá tady a teď ve sprše? Jestli je jako normální, že ji bude zdržovat ještě návštěvou WC? Podívám se na zem, na tu podlahu, kterou teď všichni sdílíme, a protýká po ní voda z jedné kabinky do druhé. Rychle vypínám vodu a ještě rychleji opouštím kabinku.
Nezapomenu tu ženu důrazně česky pozdravit, aby se třeba alespoň trochu zastyděla, a mizím. Každopádně lidi neblbněte. Snažte se tu naši českou reputaci v zahraničí napravovat a ne ještě zhoršovat. To je vážně typický průměrný Čech takový negativní ňouma, co čůrá v moři a společných sprchách?

Nehledě na české turisty, jsme si však náš pobyt, jak jinak, skvěle užili. Většinu času jsme trávili v okrajové části města Opatija trochu dál od kempu, pochutnávali si na skvělém jídle a pití a chytali bronz. Udělali jsme si i výlet do centra Rijeky, které na mě udělalo mnohem lepší dojem, než námi obývaný kemp. Nakonec nastal i můj narozeninový den a tak jsem narozeniny u moře oslavila alespoň já (Bogey ty své slavil v nemocnici).

Cesta je cíl

Nakonec mě pobývání v kempu přesvědčilo o tom, že cesta je cíl. Mé oblíbené heslo co se týká cestování i života obecně. Tolik úžasných věcí jsme cestou k moři zažili, situace těžké i veselé, především ale originální a neopakovatelné. Vždy jsme si však poradili a vždy to nějak dopadlo a my máme plno nezapomenutelných zážitků k vyprávění. V kempu už jsme spíš jen tak odpočívali a trochu odbočili z cesty stopaře dobrodruha. Ti lidi v kempu však tu zábavnou část úplně přeskočili. Nechali se dovézt až na místo a vůbec jim nedochází, že se tak připravili o tu lepší část „dovolené“. (Ale plně chápu, že ne všichni jsou tak šílení jako já )

Původně měl být tento trip založen na procestování Slovinska. Na stopování je však krásné to, že vaše cesty nejsou tak úplně ve vašich rukou a nedají se naplánovat. Paradoxně jsme tedy strávili velkou část výletu v Chorvatsku, za to ve Slovinsku jsme prozkoumali pouze Lublaň, a to především nákupní centrum BTC City. Datum konce Bogeyho pracovní dovolené se však blížilo a my se rozhodli s dostatečnou časovou rezervou otočit náš směr stopování opět na naši domovskou Moravu.

Příspěvek Rijeka – Jak jsme stopli manažera Tomáše Berdycha pochází z Hitchdiary