Je to jedna báseň, cestovat po Vídni s někým, kdo plně ovládá němčinu. Být tam s bratrem, tak zmateně pobíháme kolem německých nápisů, než si toho někdo všimne a poradí nám. S Bogeym to bylo vyřešené raz dva, rychle se zorientoval, přesně věděl kam nasednout a kde vystoupit a tak jsme se na správnou stanici dostali poměrně rychle.

Problém však byl se na místě s Domčou vůbec najít. Nikdo z nás ji předtím nikdy neviděl a tak jsme se nejistě koukali po všech slečnách v okolí, jestli se některá z nich náhodou nejistě nekouká po nás. Po pár telefonátech a pokusech vydat se určitým směrem jsme zjistili, že jsme každý stáli na jiné straně stanice a tak jsme se, po vyjasnění si tohoto nedorozumění, šťastné shledali.

Domča byla úžasná hostitelka! Dokonce nám i uvařila (především musím vychválit její polívky) a hned ten večer se s námi podělila o dar, který jsme jí přivezli – Tatranský čaj. Šli jsme si ho vychutnat na terasu v posledním patře budovy, tedy s krásným výhledem na noční Vídeň. Někteří z nás se opili míň a někteří více, ale tak už to bývá .

Další den musela Domča do práce a tak jsme měli opět čas na zkoumání Vídně. Jelikož ani jeden z nás nebyl ve Vídni poprvé, příliš jsme to nehrotili a opět se spíš poflakovali a nakonec skončili v elektru – řekněme, že jsme se tam ukrývali před ubíjejícím horkem, které venku panovalo. Odpoledne jsme byli s Domčou domluveni na koupání v Dunaji. Měla dojít ještě jedna Portugalka a tak jsme na ni čekali v Donau City pod mostem, ze kterého tu a tam někdo skočil do řeky. To když Bogey viděl, musel okamžitě vyzkoušet. Sundal si tedy tričko, odhalil své vyrýsované, opálené tělo ( ) a skočil dobrých 10 m dolů. Celou tuhle akci z povzdálí sledoval jeden postarší Polák. Počkal si na Bogeyho, až se doplaví ke břehu, chvíli kolem něj nenápadně kroužil a pak se odhodlal ho oslovit.

O čem všem spolu mluvili, nemám ani ponětí. Dorozumívacím prostředkem však byla opět kombinace němčiny s polštinou a tu měl Bogey natrénovanou již z kamionu. Faktem je, že si tam ti dva povídali poměrně dlouho (no spíš Polák si povídal). Když už to vypadalo, že je komunikativní Polák na odchodu (pořád tvrdil, že spěchá k doktorovi), rozloučil se a otočil se – otočil se na patě zase zpátky, protože mu přes nos přelítlo další skvělé téma, které by s mladým Čechem mohl rozebírat. Tak se to opakovalo několikrát, jednou se dokonce otočil i na nás slečny a diskutoval s námi, nakonec ale vždy skončil v blízkosti Bogeyho, který už jeho přítomností začínal být mírně nervózní. Nás s Domčou to neskutečně bavilo a tak jsme ho v tom dobrou půl hodinku nechali sedíc opodál. Když už to bylo hodně i na nás, hromadně jsme neodbytnému Polákovi unikli na pláž, že nás naše Portugalka snad najde – nenašla.

Opravdu mě mrzí, že nedokážu slovy popsat následující situaci tak vtipně, jako vypadala ve skutečnosti. Musím se o to však alespoň pokusit, jelikož je to první z mých oblíbených, jak já jim pracovně říkám – Bogeyho failů. Stalo se to, když vehementně usiloval o své prvenství ve vodě a vypadalo to nějak takhle (akorát víc letěl vzduchem):

Já se smála, Domča se smála, lidi okolo se smáli, Bogey nadával, bylo veselo.

Večer jsme byli nějací unavení. Vypadalo to, že všichni usneme, nakonec usnula jen Domča. Jelikož to ale měl být náš poslední večer ve Vídni, přemohli jsme se s Bogeym a vydali se do víru velkoměsta sami. Na bytě jsme si ještě lokli z naší kouzelné flašky plné absinthu, kterou jsme si vezli z domu, abychom s tou únavou zamávali a vyjelo se.

Ztraceni ve Vídni

Tímto večerem jsme poměrně hezky zakončili náš pobyt ve Vídni. Popíjeli jsme pivo na břehu Dunaje v centru až do pozdních nočních hodin, až tak pozdních, že už nejezdil U-bahn a my se domů museli dostávat složitě nočními rozjezdy a pak jít ještě kus cesty pěšky – ne že by nám to jakkoliv vadilo, cestu jsme si náležitě zpříjemnili (konverzací).

K Domči jsme se vrátili kolem 3 hodiny ranní s tím, že ráno chceme vstávat brzo (ano, to píšu často a všichni víme jak to dopadá).

Příspěvek Wien – První Bogeyho fail pochází z Hitchdiary