Následovali jsme ho do místního parku, kde měl zrovna posezení s přáteli u hry zvané Munchkin. Představil nás všem přítomným a pak jsme společně vymýšleli program na zbytek dnešního dne. Na to nás Michael zavedl k sobě na byt, kde přebýval ještě s dalšíma skvělýma klukama – Simonem a Thomasem. Ukázal nám náš gauč na spaní a spolu s ostatníma se postaral o naši večeři. U stolu se kluci kvůli mně snažili mluvit anglicky, ale často samovolně přepínali do němčiny a tak jsem někdy vůbec netušila, o čem se baví a čemu se smějí. Když však kdokoliv z nich spatřil můj nechápavý výraz, ihned mi zprostředkoval překlad do angličtiny.

Určitě je tu pár zajímavých věcí, které bych o klucích ráda zmínila. Například to, že Michael je na dálku zasnoubený – za svou snoubenkou dojíždí až do daleké Indonésie. Thomas je zas velmi šikovný hráč na čelo, dokonce působí v univerzitním orchestru. O Simonovi bych snad jen řekla, že nade vše miluje sušenky.

Večer jsme šli všichni do kina na Mission Impossible 5 (anglicky s německými titulky aneb. osvěžení si obou jazyků, které bys podle životopisu měla umět :D) a po skončení se vydali na místní kopec (oni tomu říkají hora) Schlossberg, pozorovat padající hvězdy. Byl odtud parádní výhled a tu noc jich mělo údajně padat hodně. Cestou na kopec se k nám přidalo ještě plno dalších lidí, nových jmen a nových tváří, že jsem si je sotva všechny pamatovala tehdy, natož teď. S některými jsem si ovšem velmi hezky popovídala – hlavně o cestování a programování. Na kopci jsme chvíli seděli, pak si postupně lehli a upřeli své pohledy směrem nahoru. A opravdu jsme viděli padat hvězdu! A nejednu!

V brzkých hodinách ranních nás všechny Simon pobavil svým pokusem otevřít víno Michaelovým klíčkem od zámku na kolo. Víno neotevřel, klíček zlomil. Nakonec jsme si za svitu baterky v mobilu zahráli UNO a poté se vydali zpátky na byt spát. Tedy až na Simona – ten si svůj spacák rozložil přímo na kopci. Prý tam někdy spává.

Nugeta: šílený český výmysl

Ráno jsme se budili k již připravené snídani. Simon už byl doma a barvitě líčil, jak ho kolem 5 hodiny ranní probudil týpek se sekačkou. Co nás nejvíce překvapilo na snídaňovém stole, byla Nugeta. „Jako fakt? Vy tu máte Nugetu?“, nechápali jsme. Michael nám vysvětlil, že to dovezli kluci, když byli na výletě v Česku a zároveň se nám vysmál, co to je za šílený nápad – v podstatě smíchat nutellu a burákové máslo, že to snad můžou vymyslet jen Češi. Moc mu to nešmakovalo.

Dnešní i ten následující den, jsme s Bogeym zkoumali Graz na vlastní pěst. Graz celkově mi velmi imponoval. Bylo to Brno přes ctrl+c, ctrl+v. Studentské městečko, druhé největší v zemi. Jak nám již řekla sexy blondýnka, i ta rivalita mezi dvěma největšími městy tu funguje a architekturou se Graz Brnu také poměrně podobá. Celkově atmosféra, která tu všude panovala, my zkrátka nekompromisně připomínala Brno – můj domov!

Jinak v Grazu mají celkem šikovnou věcičku, co se týká městské hromadné dopravy – jízda mezi několika zastávkami v centru města je zdarma, netřeba žádný lístek, žádná karta, prostě nastoupíš a jedeš. Musíš však vědět, kdy máš vystoupit, než se dostaneš do zóny placené. My dopravu stejně moc neužívali. Chodili jsme do města hlavně na náš oblíbený kebab a ledovou tříšť, vysedávali v parku a konverzovali o smyslu života, vesmíru a vůbec.

Další věc, co musím Grazu pochválit, jsou všudypřítomná „pítka“ – zdroje pitné vody na ulici. Pro nás to byl ve výsledku opět slušný zdroj zábavy ve formě pobíhání po parku a snahy toho druhého, co nejvíce poplivat vodou – aneb. když mě Bogey učil vodu z pítka pít. K tomuto příběhu se váže i následující fotka, která je otřesná, škaredá a vůbec mi nelichotí, ale Bogey z ní měl takovou radost a tolik se váže k celému našemu tripu, že je skoro má povinnost ji sem dát.

Poslední večer u kluků jsme se vydali s Michaelem do podniku, kde měl sraz se svými dalšími přáteli. Podnik byl však od bytu značně vzdálený a mně se cestou začal ozývat můj čerstvě vytvořený puchýř na noze. Pokulhávala jsem pomalu za ostatníma a celý přesun do hospody rapidně zpomalovala. Michael mě nabádal, ať si vyzuju boty, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli v samém centru města chci. Když Michael viděl můj váhavý výraz, na nic nečekal a vyzul si své boty sám. „Jestli se bojíš, že na tebe budou lidi čučet jak na blázna, tak neboj. Budeme v tom dva!“ (Tedy, to řekl samozřejmě anglicky.) Jaké milé gesto, že? A tak jsme si to štrádovali městem bosky oba dva. To ovšem nemá nic proti cestě zpátky, kdy jsem si strategicky nechala bosou pouze tu nohu s puchýřem a Michael to zrcadlově zkopíroval. Když vidíš bosého člověka, řekneš si, že jde o nějakého nekonvenčního volnomyšlenkáře, ale setkat se s lidmi, kteří hromadně nosí pouze jednu botu, to už skoro vypadá jako nějaký druh protestu.

Wild camping ve Slovinsku?

V podniku jsme se seznámili se skvělými lidmi, především s Janjou – slečnou pocházející ze Slovinska. Je to taktéž stopařka a tak jsme si měli o čem povídat. Říkali jsme jí o našem plánu procestovat její rodnou zemi a ona nám dávala různé tipy na místa, která navštívit. Také jsme se jí zmínili o našem zítřejším odjezdu s předpokládaným cílem v Lublani a tím, že zatím nemáme žádné ubytování a že naštěstí pro takové situace si sebou taháme stan. Janja nám moc radost neudělala. Vysvětlila nám, že v Lublani je těžké najít couchsurfing, protože většina mladých lidí zde žije ve sdílených pokojích a tam se další nocležník skládá velmi těžko. Zároveň nás poměrně vystrašila, když mluvila o svých přátelích, kteří byli za wild camping (stanování na veřejných nebo ke stanování neurčených místech) pokutováni a že to není jediný případ, o kterém ve Slovinsku slyšela.

Přes ono nemilé zjištění to byl večer velmi povedený a doma nás ještě čekalo milé překvapení, jako tečka za tímto skvělým pobytem. Thomas udělal kopu palačinek, které jsme si vychutnávali i s vínem při svíčce na balkoně. Opravdu, celý náš pobyt ve Vídni i v Grazu se zdaleka nepodobal nějakému klasickému stopařskému dobrodružství. Vždy o nás bylo postaráno a my tak měli celou dobu komfort lecjakého dovolenkového pobytu – za což našim hostitelům vřele děkujeme! To se však mělo brzy změnit. Sbohem Grazi, vítej Lublani.

Příspěvek Graz – Druhé Brno pochází z Hitchdiary

Stopovali jsme na relativně frekventované silnici, ale dálnice to nebyla a moc lidí tudy do Grazu taky nemířilo. Než nám někdo vůbec zastavil, vystřídali jsme různé stopovací strategie. Poté co jsme přišli na to, že na ceduli „Graz“ se nikdo nechytá, usmysleli jsme si, že je potřeba řidičům nějak sdělit, že nám stačí dostat se na dálnici. Nabízelo se tedy si na ceduli napsat německy „dálnice“ – „Autobahn“, jenže takové dlouhé slovo na papír A4 nevmáčkneš. Tak nějaká zkratka? Aby to řidiči během těch pár vteřin, které mají na rozmyšlení, pochopili? Asi ne. A tak jsme zkrátka slovo rozdělili na půlky a napsali ho na dva papíry. Stoupli jsme si vedle sebe a dali tak slovo dohromady. Stojíme a stopujeme. Míjející řidiči se usmívají, někteří se smějí – jaký to veselý den! A pak ti to dojde. No nestoupli jsme si naopak? Po pár dalších nechápavých pohledech, které nám řidiči věnovali, jsme si tedy všimli, že místo nápisu „AUTOBAHN“, držíme nápis „BAHNAUTO“ – což je pochopitelně blbost.

Nakonec nám zastavil sympatický mladý Rakušák, který nás hodil na nejbližší čerpací stanici na dálnici. Bylo něco po poledni a naše žaludky volali po jídle – nic nebránilo obědovému posezení na krásně udržovaném trávníčku vedle místního hotelu. Nebo jo? Jak tak Bogey postupně vytahoval různé položky ze svého batohu, přišlo se na to, proč jsme najednou o tolik lehčí – zapomněli jsme u Domči veškeré naše jídlo! Všechny naše zásoby nakoupené v Česku byly v tahu. Především nás mrzela sotva načatá sklenice od Nugety, protože tu těžko teďka někde seženeme. A tak jsme se zase pobalili a šli si stoupnout s cedulí k výjezdu.

Sexy řidička v Mercedesu

Karma asi slyšela naše kručení v břiše a tak nám rychle přivolala pomoc. Sexy pomoc v Mercedesu! Na krátko střižená blondýnka s rajcovním tetováním na stehně. Na nic se nás neptala, jen otevřela dveře a pobídla nás k nastoupení. Z toho, co nám cestou říkala, bylo vidět, že umí život žít a pořádně si ho užít. Měla hodně nacestováno, hodně zažito a nějakýho hustýho přítele v Americe. Pracovala jako prodejce zdravotnických potřeb a viditelně si z toho nežila špatně. Byla to Vídeňačka, a tak nám vysvětlovala, jaká mezi lidma z Vídně a Grazu funguje rivalita – no asi taková, jako mezi Brňákama a Pražákama.

Její jízda městem byla také velmi zábavná, nebála se toho, a když jí někdo nešikovně zkřížil cestu, neměla problém ho vytroubit a na pozdrav mu ukázat fakáče. Nadávala, že lidi z Grazu jsou otřesní řidiči (no jo, ta rivalita :D). Když se naopak ona potřebovala na světelné dostat do jiného pruhu, absolutně obrátila, hodila na sousedního řidiče z okýnka ten nejrozkošnější úsměv, sladkým hláskem poprosila, ať ji pustí a chlapík ihned dupal na brzdu.

Vysadila nás přímo v centru Grazu a pak frčela dál svým směrem. Kdo z vás nezná Graz, možná mu něco bude říkat Štýrský Hradec, aneb. další z absolutně stupidních překladů názvů měst do češtiny. Zde jsme měli domluvený couchsurfing – nějakého Michaela původem z Německa. Náš příjezd jsem mu ihned hlásila smskou, ale žádná odpověď se mi nedostávala a tak jsme se prozatím uvelebili na jedné dětské prolízačce u řeky.

Kolem nás bylo podezřele mnoho ptáků – fakt netuším jaký druh, možná nějaký speciální typ vrabce? Možná úplně normální vrabec? Fakt se v tom nevyznám, prostě hejno malých ptáčků, sem tam nějaký holub. Když jsme vybalili naše čerstvě nakoupené jídlo, hejno se začalo nenápadně přibližovat, nakonec nás totálně obklíčilo a rázem bylo jasné, že o jídlo se dneska budeme dělit. Nakonec nám tito opeření žebráčci obstarali zábavu na celé odpoledne. Házeli jsme po sobě vzájemně kousky housky (no a co že je to naše jediné jídlo! :D) a každý takový kousíček bezhlavě následovalo i hejno a tak z toho nakonec byla taková ptačí válka.

Následující video zachycuje naše postupné seznamování se s ptáčkama. Hudba byla náhodně zvolena z výběru YouTube free pro účely překrytí naší konverzace, která je z převážné části nepublikovatelná.

Bogeyho nakonec hrátky s ptáky natolik unavily, že na námi obsazené prolízačce vytuhnul a spal jako miminko. Já se mezitím snažila dovolávat Michaelovi, ale bez úspěchu. Bylo už kolem 5, my stále neměli žádné jisté ubytování a já se zamýšlela nad tím, že je mi to vlastně úplně jedno a nijak mě to nestresuje. Povedlo se nám dojet do Grazu, je tu krásně a je nám fajn a my už se o sebe nějak postaráme.

Příspěvek Graz – Ptačí útok pochází z Hitchdiary