O Amsterdamu jsem zapomněla zmínit jednu zásadní věc – v hierarchickém žebříčku auto – kolo – motorka – kůň – chodec, je zde chodec úplně ten poslední. Alespoň co se městské infrastruktury týká. A tak jdeme podél cesty, střídáme cyklostezku, kde uhýbáme rychle jedoucím motorkám a stezku pro koně, kde si musíme dávat pozor na koňská lejna. Normální chodník pro chodce se zkrátka objevuje zřídkakdy (alespoň v Amstelveenu).

Cestou míjíme mnoho mladých lidí. Většina z nich drží v ruce flašku s alkoholem nebo jointa. Čím blíže jsme dálnici, tím je koncentrace těchto lidí vyšší. Nakonec zjišťujeme proč – dojdeme až k velkému oplocenému areálu, kam všichni popíjející lidé míří. Popravdě řečeno, vypadalo to spíš jako cirkus, ale vzhledem ke složení návštěvníků, jsme usoudili, že se jedná o nějakou velkou párty (škoda, že odjíždíme!). Odtama jsme k dálnici kráčeli už se zdvihnutým palcem.

Netrvalo dlouho a zastavila nám tmavě modrá dodávka. Usměvavý mladý tatínek se synem vzadu v autosedačce. Holandsky mu asi vysvětlil, že nabírají stopaře a pak už se s angličtinou obrátil na nás. Že prý nás vezme na skvělé místo na stopování do Paříže. Bylo jiné, než jsme si našli na hitchwiki a ze zkušeností už bychom neměli dávat na rady řidičů, ale člověk vždycky tak nějak věří – a většinou tvrdě doplatí! Ale to nebyl tento případ Pán měl taky leccos prostopované a tak nám o tom vyprávěl. Dále jsme se dozvěděli, že v areálu, který jsme míjeli, se právě odehrává jeden z velkých festivalů a pán řidič je jeho organizátor. Organizace takovýchto akcí byla jeho prací na plný úvazek a během roku jich pořádá mnoho. Poté se nás ptal, jak jsme si užili Amsterdam a jestli jsme ochutnali holandské vafle. Na odpověď snad ani nečekal a už jedny vytahoval z přihrádky a podával nám je. Ve mně se sice ještě obraceli vafle z předchozího dne, ale s úsměvem jsme je přijali (však si je necháme na později).

Vysadil nás na nějaké benzince a ukázal směr, kterým máme stopovat. Ani ne po 10ti minutách stopování, jsme otevírali vafle No proč si ještě při poslední chvilce v Holandsku neosladit život? Naštěstí jsme je celé sníst nestihli, protože nám v blízké době zastavilo další auto. Asi tak 30ti letý týpek ve slunečních brýlích. Byl to Belgičan, pracující pro Heineken. Náplní jeho práce bylo jezdit po světě (takže už byl skoro všude) a chodit na párty, do klubů, barů a chlastat. Tímto způsobem zjišťoval, kam by se dal Heineken ještě rozšířit a Heineken ho za to slušně platil. Někdo by snad mohl říct, že se jedná o hotovej dream job.

S tímto člověkem jsme strávili poměrně velké množství času. Jeli jsme s ním až do Bruselu, a jelikož byla na dálnici nějaká nehoda, objížděli jsme to po okreskách. Bratr na místě spolujezdce byl pověřen, aby řidiče navigoval podle mapy – no to si vybral toho pravého Můj ani bratrův orientační smysl není zrovna ten, na který bych se spoléhala a tak jsme to několikrát otáčeli a vraceli se.

Pána řidiče také zajímalo, jaké všechny drogy jsme v Amstru vyzkoušeli. No když zjistil, že jsme se drželi v legálních vodách, doslova se zděsil a navrhoval, že to auto ještě otočí. Když jsem se ptala, co by nám doporučil on, jednoznačně projevil svou zálibu v extázi. Zdvořile jsem tedy plácla, že snad někdy příště a radši odbočila na jiné téma. Zbytek cesty jsme pak frčeli po dálnici s hudební kulisou –  Queenů na plné pecky.

V Bruselu nás nevysadil na nejlepším místě – technicky dobré vůbec nebylo, protože bylo uvnitř města a ne u dálnice. Ještě že je celé stopování hlavně o štěstí, které se nás převážně drželo a tak nám za chvíli zastavila rodinka původem z Anglie. Že nás hodí jen kousek, ale alespoň směrem k dálnici. Celou dobu mluvili o nějakých oslavách a výročí bitvy, které se koná v jejich městečku. Vyprávěli nám o tom a o celé historii s tím spojené a my měli dojem, že se dozvídáme něco nového. Když nás vysadili u Waterloo, tak nám to docvaklo – že tuhle story už vlastně z hodin dějepisu známe. Takže bylo docela úžasné, že jsme se podívali právě na takové významné místo.

Ve Waterloo jsme si došli na benzinku a ptali se přijíždějících řidičů, jestli nás nehodí k dálnici. No samozřejmě že se opět někdo hodný našel – tentokrát, jak ho mezi sebou s bratrem interně označujeme „sexy Belgičan s hrábkama“ (až na to, že bratr není ten z nás dvou, kdo si myslí, že je sexy). Jmenoval se Pierre, na zadním sedadle měl položené hrábě a cestou nám vysvětloval, jak je to vlastně s jazyky v Belgii. On sám byl z francouzsky mluvící části a angličtinu ovládal jakž takž (jinak jsou dalšími úředními jazyky ještě holandština a němčina). Byl dokonce tak laskavý, že nás chtěl hodit na nejbližší benzinku na dálnici E19. Asi myslel, že vyjede na nájezd a nějaká šikovná bude v blízkosti několika kilometrů. No ale nebyla a on jel a jel, dokud zkrátka na nějakou nenarazil. Byl skvělej! Hodně si zajel, ale hodně nám tím pomohl. Na takovém místě jsme si už mohli dovolit vytáhnout přímo ceduli „PARIS“.

Příspěvek 7. den – Vaarwel Nederland (část 1/2) pochází z Hitchdiary

Po naší low costové snídani jsme se vydali do víru velkoměsta – Amsterdamu. Plán byl projít si v klidu místa, která jsme chtěli vidět, najíst se a poté zaskočit do některého z coffee shopů a decentně zažít Amsterdam v pravém slova smyslu. Z šaliny jsme vystoupili u známého nápisu I amsterdam. Tam jsme udělali klasické fotky, které dělá každý turista, a poté už začali pokukovat po nějakém fajném jídle. Cestou jsme prošli pár galerií, tak trochu „z hecu“, protože ve skutečnosti nás umění až tak velmi nezajímá. Vždy jsme prohodili pár slov s pracovníky galerií a tvářili se, jako velcí odborníci přes umění. Nakonec jsme se konečně dostali k jídlu – pizza za 8 éček, no nekup to.

Finále byla Red Light District, která byla za denního světla docela nudná a tak jsme další návštěvu odložili na později. Dále už jsme hledali jen coffee shop. Ten rozhodně nebyl problém najít. Je tam na každém rohu jeden, asi tak jako v Česku hospody. Problém nastal, když po nás u pultíku chtěli ID. Ano, mému bratrovi ještě nebylo 18. A přesto, že byl soudně zplnoletněný pro účely podnikání, v coffee shopu mu to bylo prd platné. A tak nás vyhnali z prvního, z druhého, třetího a čtvrtého coffee shopu. A pak i z každého dalšího. Abych pravdu řekla, netušila jsem, že je to tam tak hlídané. Hold jsme se smířili s tím, že coffee shop experience odložíme na neurčito a vyšleme starší sestřičku pro drogy Zbytek dne už jsme poletovali po Amstru, asi tak jako Ted a Marshall (How I met your mother) v díle (S07E10), kde si dali „sendviče“ na koncertě a pak hledali nachos pro Lily. Přesně tak blbě jsme stále chodili v kruhu a vraceli se stále na ta samá místa. První věc, co jsme udělali – běželi jsme si koupit vafle a jedli jsme je jednu za druhou – přeslazení se nedostavilo. Asi tak 5x jsme se ocitli na naší oblíbené Red Light District, aniž bychom vlastně chtěli a tak jsme to tam nakonec zakempili na okraji kanálu.

Kolem nás projížděla loďka. Týpek, co v ní seděl, nás začal lákat na vyhlídkovou plavbu. Obyčejné „no, thanks“ mu nestačilo a začal smlouvat na ceně a vytahovat z kapes jointy. Byl celkem neodbytný, tak jsme si s ním chvíli nezávazně povídali. Nakonec jsme mu řekli, že jsme z Česka a nemáme peníze. Týpek ihned změnil přístup, soucitně se na nás podíval a podal nám pivo, které vytáhl z loďky. Rozloučil se s náma a odplul. Takže vlastně stačí říct, že jste Čech a obchodník ztratí veškerou naději, že vám něco prodá. Pivo dobré nebylo, ale darovanému koni na zuby nehleď a tak jsme si tak popíjeli při pohledu na krásný kanál a kopu prostitutek.

Do kempu jsme dorazili těsně po zavíračce recepce, což bylo super. Chlápek, co tam dělá, není zrovna dvakrát příjemný pán a tak jsme se mu pro dnešek úspěšně vyhnuli. Uvařili jsme si naše oblíbené jídlo – těstoviny s rajčatovou omáčkou a ulehli do našeho „komfortního“ přístřešku.

Příspěvek 5. den – I amsterdam pochází z Hitchdiary

Vyšli jsme si na U-Bahn a začali zápasit s mašinou na lístky. Mohla bych se vymlouvat, že jsme tomu v němčině nerozuměli, ale on tam samozřejmě nechyběl anglický překlad, takže šlo vlastně jen o to, že vidláci potkali techniku velkoměsta. Paní, co čekala v řadě za náma, už se na nás nemohla koukat a přistoupila k nám, jestli nechceme pomoct. Něco tam naklikala, po chvíli vypadly dva lístky, které nám s úsměvem podala. Když jsme začali lovit v peněžence Eura, zastavila nás s tím, že peníze nechce, že to máme brát „as a present“. Lidi jsou zkrátka hodní, ale o tom mě znovu a znovu přesvědčoval každý jeden den strávený „na tripu“.

Ještě dopoledne jsme se zvládli dostat na stopovací spot – nájezd na dálnici mířící přes Hannover až do Amsterdamu. Chvilku jsme si tam pobyli. Nakonec se na tomto spotu objevil i další stopař, Francouz, trošku alternativní týpek jen s ruksakem (lépe řečeno ranečkem), který už byl na cestách 3 měsíce. Byl k nám velmi ohleduplný, a místo toho, aby si stoupal za nás a snižoval nám tak šance na stopnutí auta, vydal se směrem po dálnici hledat nějakou benzinku. Jen chvíli po jeho odchodu nám zastavilo malé žluté autíčko – v něm mladý ruský pár, Alex s přítelkyní (to dívčí jméno mám vždycky problém si zapamatovat :D), cestující po Evropě. Když nám oznámili, že jejich následující stanice je Amsterdam, očička se nám rozzářila a s nadšením jsme naházeli batohy (a sebe) do auta. Ten pocit, že už se dnes nemusíme o nic starat, žádné přestupy, zajížďky a hledání dobrého místa na stopování, nic. Dále jsme o Alexovi a jeho slečně zjistili, že jsou to také ajťáci, a že Alex má stejně jak já nejradši C# (programovací jazyk). Po Amsterdamu plánují navštívit i Prahu a tak se nás ptali, na nějaké tipy ohledně ČR – takové ty věci, v čem je Česko dobré a čím se vyznačuje. Jako první, co člověka napadne je samozřejmě pivo – dobré a levné pivo! Pak následuje chvilka ticha, kdy člověk přemýšlí, co dál. Napadne vás, že je Česko dobré třeba v hokeji, ale to je takovému turistovi v Praze asi úplně ukradené (a hlavně chlub se s hokejem Rusákům :D). A tak jsme asi moc vlastenecky nezapůsobili.

Do Amsterdamu jsme dorazili po 4 hodině odpolední. O tom se nám snad ani nezdálo. Vysazeni jsme však byli v centru a náš vyhlídnutý kemp byl v okrajové části – Amstelveenu, takže jsme měli o zábavu opět postaráno. Ve světě smartphonů a GPS by sice člověk řekl, že se dá trefit bez problému kamkoliv, ale systém městské hromadné dopravy, v každém městě/státě absolutně jiný, nám to vždycky velmi rád zkomplikoval. Ono v Amsterdamu je sice velmi šikovně vymyšlený systém check-in a check-out kartiček, to musím pochválit, ale výluka týkající se spoje, který jezdí z centra do Amstelveenu, nás opravdu velmi nepotěšila. Obzvlášť, když byl popis náhradní dopravy pouze v Holandštině. A tak jsme se po chvilce zmateného poletování po nástupišti, zeptali kolemjdoucího, sympatického černocha v obleku – Jimmyho. Ten se nám snažil cestu nejdřív vysvětlit, ale pak nad tím mávl rukou a řekl, že máme jít s ním. Že bydlí tady kousek a že nás do kempu zaveze, abychom si pobyt v Amsterdamu nekazili otravným cestováním po městě.

Nasedli jsme do jeho krásného auta a vyrazili. Musím říct, že Jimmy je jedním z lidí, který na nás během cest hodně zapůsobil a rádi na něj vzpomínáme – jsme stále v kontaktu. Cestou nám vyprávěl o sobě, o jeho původu, jeho manželce, učil nás užitečné holandské fráze a chválil si Česko kvůli fotbalu – znal Čecha a Poborského. Ještě v kempu nám dával tipy, co v Amsterdamu navštívit a sepsal nám to na papír. Než odjel, probleskla mi hlavou naše challenge, kterou jsme si s bratrem vyhlásili v Německu – udělat si fotku s černochem. A tak jsem se ihned zeptala, jestli si s námi udělá selfie – nejen jako challenge, ale spíše památku na tak skvělého člověka. Fotku jsme tedy měli, rozloučili jsme se a my se vydali na recepci ubytovat.

Zbytek dne už jsme jen zevlovali v kempu a procházeli si Amstelveen. Velmi kouzelné místo. Ty domky, kanály, všechno je zde čisté a upravené – přišlo mi to jako v pohádce. V Albert Heijnu jsme nakoupili pravé holandské vafle a cestou do kempu se jimi ládovali. Za chvíli jsme byli přeslazeni a dojíst jsme je nezvládli. On totiž člověk musí nejdřív požít jinou typickou holandskou věc, aby vafle spořádal na posezení (o tom jsme se přesvědčili hned další den). Napapaní jsme nakonec ulehli do našeho miniaturního stanu a těšili se na zítřejší návštěvu centra Amsterdamu.

Příspěvek 4. den – Z Berlína do Amsterdamu na jeden zátah pochází z Hitchdiary