Samozřejmě byla třeba řešit i jisté organizační záležitosti. Náš odjezd z Amsterdamu se rychle blížil a my zatím neměli vymyšleno, jakým směrem se budeme ubírat dál. Anglie i s Vášou už dávno padla, takže bylo na místě vymyslet plán nový. Jedním z bodů toho úplně původního plánu cesty byla i Paříž a vzhledem k tomu, že jsem v Paříži ještě nikdy nebyla, se mi tento nápad velmi zamlouval. Takže jsme začali rozhazovat sítě právě tam. Sice jsme s sebou měli stan a mohli tedy spát téměř kdekoliv, ale velmi mě lákalo vyzkoušet, jak funguje couchsurfing (kdo nezná, jedná se o sociální síť, kde si uživatelé z celého světa vzájemně nabízí ubytování v podstatě zdarma). Už před začátkem tripu jsme psali mnoha lidem žádost o ubytování, ale jako uživatelé bez referencí a jakýchkoliv předchozích couchsurferských zkušeností jsme to neměli zrovna jednoduché – vůbec nikdo na nás nereagoval. Nic se však nemá vzdávat předčasně a tak jsme to tedy v kempu zkusili znova. Vznesli jsme dotaz v emergency group Paříže (sekce, kde se hledají couchsurfy na poslední chvíli), zda je někdo schopný nás zítra ubytovat. Udička tedy byla hozena a my mohli pokračovat v našem relaxačním dnu.

Našli jsme si v kempu krásné místečko u vody. Jen tak jsme tam leželi v trávě, vyhřívali se na sluníčku, vnímali tu krásnou přírodu, když náhle přišla skupinka mladistvých Maďarů. Řvali jak na lesy a s velkou oblibou používali slovíčko „bazmeg“. Jeden velmi inteligentní člen jejich party dostal príma nápad. Vydal se k vodě a vytáhl z ní hada (ano, normálního živého vodního hada). Začal s tím chudákem točit nad hlavou a dělat všelijaké psí kusy, což jeho partičku donutilo ještě k většímu hluku a bordelu. No a pak měj o Maďarech dobrý mínění. Později naštěstí opustili nás i hada a tak jsme mohli odpočívat dál. A protože nejlepší formou odpočinku je pohyb, dali jsme si lehké cvičeníčko, ať se úplně nezanedbáváme a poté pořádný strečink.

Večer jsme si dali jídlo v kuchyňce – opět nějaký ten low cost a ka knackenbroty s burákovým máslem. Knckenbroty jsou potřebná výbava stopaře číslo jedna! Když je hlad, tak tu pro vás vždycky jsou – hnusný suchý knackenbroty. Na rozdíl od müsli tyčinek a podobných vychytávek, které zvládnete spořádat docela brzo i jen tak na chuť.

Také jsem se u večeře po celém dnu opět dostala k telefonu. Ani jsem nedoufala, že by se mi někdo z CS mohl ozvat přímo na mobil, ale opak byl pravdou! Předčítala jsem tedy bratrovi čerstvě příchozí sms od Nareshe a měla z toho smíšené pocity. Naresh nám nabízel ubytování u něj doma v Antony, což je v podstatě okrajová část Paříže. Na jednu stranu to bylo boží. Doteď jsme neměli kam jít a najednou máme k dispozici střechu nad hlavou. Na druhou stranu – vůbec jsme nevěděli o koho se jedná, neviděli jsme ani jeho profil na CS a měla to být naše první CS zkušenost. Každopádně moje smíšené pocity jsem si mohla strčit někam, protože lepší plán jsme na zítřek neměli a tak jsme Nareshovi náš zítřejší příjezd potvrdili.

Zaskočili jsme tedy ještě pro další vafle. Jedny jako dar pro našeho budoucího hostitele a další jen tak pro nás. Po jejich zkonzumování jsme si přísahali, že vafle už nikdy do pusy nestrčíme a minimálně týden nechceme vidět nic sladkého!

Příspěvek 6. den – Chill day pochází z Hitchdiary

Po naší low costové snídani jsme se vydali do víru velkoměsta – Amsterdamu. Plán byl projít si v klidu místa, která jsme chtěli vidět, najíst se a poté zaskočit do některého z coffee shopů a decentně zažít Amsterdam v pravém slova smyslu. Z šaliny jsme vystoupili u známého nápisu I amsterdam. Tam jsme udělali klasické fotky, které dělá každý turista, a poté už začali pokukovat po nějakém fajném jídle. Cestou jsme prošli pár galerií, tak trochu „z hecu“, protože ve skutečnosti nás umění až tak velmi nezajímá. Vždy jsme prohodili pár slov s pracovníky galerií a tvářili se, jako velcí odborníci přes umění. Nakonec jsme se konečně dostali k jídlu – pizza za 8 éček, no nekup to.

Finále byla Red Light District, která byla za denního světla docela nudná a tak jsme další návštěvu odložili na později. Dále už jsme hledali jen coffee shop. Ten rozhodně nebyl problém najít. Je tam na každém rohu jeden, asi tak jako v Česku hospody. Problém nastal, když po nás u pultíku chtěli ID. Ano, mému bratrovi ještě nebylo 18. A přesto, že byl soudně zplnoletněný pro účely podnikání, v coffee shopu mu to bylo prd platné. A tak nás vyhnali z prvního, z druhého, třetího a čtvrtého coffee shopu. A pak i z každého dalšího. Abych pravdu řekla, netušila jsem, že je to tam tak hlídané. Hold jsme se smířili s tím, že coffee shop experience odložíme na neurčito a vyšleme starší sestřičku pro drogy Zbytek dne už jsme poletovali po Amstru, asi tak jako Ted a Marshall (How I met your mother) v díle (S07E10), kde si dali „sendviče“ na koncertě a pak hledali nachos pro Lily. Přesně tak blbě jsme stále chodili v kruhu a vraceli se stále na ta samá místa. První věc, co jsme udělali – běželi jsme si koupit vafle a jedli jsme je jednu za druhou – přeslazení se nedostavilo. Asi tak 5x jsme se ocitli na naší oblíbené Red Light District, aniž bychom vlastně chtěli a tak jsme to tam nakonec zakempili na okraji kanálu.

Kolem nás projížděla loďka. Týpek, co v ní seděl, nás začal lákat na vyhlídkovou plavbu. Obyčejné „no, thanks“ mu nestačilo a začal smlouvat na ceně a vytahovat z kapes jointy. Byl celkem neodbytný, tak jsme si s ním chvíli nezávazně povídali. Nakonec jsme mu řekli, že jsme z Česka a nemáme peníze. Týpek ihned změnil přístup, soucitně se na nás podíval a podal nám pivo, které vytáhl z loďky. Rozloučil se s náma a odplul. Takže vlastně stačí říct, že jste Čech a obchodník ztratí veškerou naději, že vám něco prodá. Pivo dobré nebylo, ale darovanému koni na zuby nehleď a tak jsme si tak popíjeli při pohledu na krásný kanál a kopu prostitutek.

Do kempu jsme dorazili těsně po zavíračce recepce, což bylo super. Chlápek, co tam dělá, není zrovna dvakrát příjemný pán a tak jsme se mu pro dnešek úspěšně vyhnuli. Uvařili jsme si naše oblíbené jídlo – těstoviny s rajčatovou omáčkou a ulehli do našeho „komfortního“ přístřešku.

Příspěvek 5. den – I amsterdam pochází z Hitchdiary