Jak jsem naznačovala na konci předchozího článku – začalo nám pršet. Leželi jsme na střeše garáží obchodního centra BTC City a spali. Kapky začínajícího deště mě nevzbudily. Nevzbudil mě ani Bogey, kterého, kapky vzbudily a nevzbudil mě ani tehdy, kdy už začalo přiostřovat. Moudře však usoudil, že se začínající bouřkou je potřeba něco dělat – tedy resp. s námi je potřeba něco dělat. A tak vybalil stan a surově ho přes nás přehodil alespoň v jeho nepostavené podobě. Já se prý jen ošívala, ať mě nechá spát, že je všechno v pohodě a že se mi leží dobře – klasická já, mě ať se neopovažuje nikdo budit uprostřed noci!

Pak jsme oba ještě na nějaký čas zabrali – otázkou je, jestli jsem se já vůbec probudila. Se svítáním však byla bouřka čím dál vydatnější a to už by vzbudilo i medvěda v zimním spánku. Docela rychle jsme se shodli, že tady už dál ležet nemůžeme. Já sice ještě chvíli kladla odpor, že se mi nechce vstávat, ale když už jsem byla probuzená na 100 % a mohla zas racionálně uvažovat, velmi ochotně jsem Bogeyho uposlechla. Možná především proto, že jsem si uvědomila, že polovinou svého těla ležím v solidní kaluži.

Správný stopař přespí kdekoliv

Když jsme ze svého spacákového-vodního lože vstali a viděli z perspektivy stojícího člověka, v čem jsme to nocovali, museli jsme se smát. Jak jsem již pocítila: na mém místě se rozprostíralo hotové moře, naopak tam kde spal Bogey – nic. Sucho, pohoda, klídek. Tuto noc jsem si zkrátka zahrála na gentlewoman.

Totálně promočené věci jsme zase pomalu stěhovali do našeho přístřešku na schodech. Co bylo potřeba, jsme pověsili a celý promáčení se těšili na teplé paprsky sluníčka. Do oběda jsme sušili věci i sebe a odpoledne se vydali na průzkum města.

Pozor! Pokud chcete cestovat po Lublani městskou hromadnou dopravou, nestačí vám lístek – lístky tady nemají. Potřebujete Urbana Card (Urbana enotna mestna kartica). U řidiče byste ji však hledali marně. Sehnat se dají pouze v centru, takže když se chcete dostat z úplného okraje města (náš případ), musíte to uhrát na „já šupák cizinec, vůbec nerozumím vaší řeči a vůbec nechápu váš platební systém“ (ale to jsme vlastně ani tak hrát nemuseli). Pan řidič byl hodný a nechal nás jet na černo. Když už si kraticu zakoupíte, stále to neznamená, že můžete jezdit. Musíte pokračovat dále v procesu a dobít si ji na určitý počet Eur (z kterých pak čerpáte na dané jízdy) v některém z automatů umístěných poblíž zastávek. Nyní jste konečně oprávněni jezdit po městě.

Napříč tomu, že jsme všechno tohle zařizování poslušně podstoupili, nakonec jsme Lublaň prošli pěšky. Ne nadarmo se o Lublani píše, že je to jedno z nejklidnějších hlavních měst s nejnižší kriminalitou – je zkrátka zatraceně malé a na maloměstech, kde vás každej zná, se dost blbě páchá zločin. Každopádně, abych nepřeháněla – Lublaň bych tak nějak velikostí a celkovou atmosférou přirovnala k naší Olomouci.

Metelkova mesto – squat v centru Lublaně

Ze všeho nejdříve jsme se byli podívat na Metelkova mesto (nejsem si jista, jak to správně sklonit, abych tomu zachovala slovinské názvosloví, česky však samozřejmě „Metelkovo město“), což je squat, který vznikl v centru Lublaně a dokonce byl vyhlášen kulturním centrem. Večer zde funguje kulturní život v pravém slova smyslu. I Janja (kterou jsme potkali v Grazu) nám o tomto magickém místě vyprávěla – že je to úplně jiné místo ve dne a v noci, kdy se z příjemného, tichého a umělecky založeného místa, stává hotový party ráj. Hned poté, co jsme do města přišli, dojel k nám lehce hipstersky vypadající týpek na rozvrzaném kole s dlouhatánskými zahnutými řídítky a skrz úzké škvírky, říkejme jim oči, na nás hodil vlídný pohled prosící o pomoc. Přátelsky nás poprosil, zda náhodou nemáme dlouhý papírky.

Metelkova mesto v jeho denní podobě vyloženě vybízelo k lehkému „pochillování“, odpočinku, relaxu – alespoň s flaškou piva, abychom tak nějak zapadli do nálady, která zde panovala. Poté jsme zamířili skrz centrum na Ljubljana grad, což je, jak někteří možná již odhadují, hrad. Je na kopci a je tam výhled, takže to tam pochopitelně láká všechny turisty. Zrovna když jsme se shodli na tom, že se večer vrátíme zpět do BTC City a opět složíme hlavy na střeše – začalo pršet a to tak, že dost vydatně. Běželi jsme kopcem dolů a hledali, kam se před běsnícím deštěm schovat. Nakonec se nám povedlo dostat přes vchod jednoho z bytových výškových domů a zamířili opět až nahoru na střechu. Bylo tam takové malé zastřešené místečko a tak jsme se tam rozhodli odpočívat, než se déšť přežene. Uklidňující zvuky deště nás však dokázali během chvilky uspat. A tak se nám alespoň povedlo dohnat ten spánkový deficit.

Protože naše zalíbení v BTC City přetrvávalo, řekli jsme si, že tam nějak přečkáme noc, ať už prší nebo ne. Že zkrátka nějak vymyslíme, jak ten stan na střeše postavit. Ano, byli jsme naivní, ale představa, že někdo prochází kolem obchodního centra, zadívá se do oblak a spatří rozložený stan na střeše obchoďáku, nás opět řádně rozesmívala a v daný moment nám to přišlo jako nejlepší nápad na světě.

Náš domov jménem McDonald´s

Když jsme se vrátili domů – do BTC City, zamířili jsme prvně do Mc’Donaldu. Obsluha už nás zde začínala poznávat. Říkala jsem si, že jsme jako ti lokálně známí bezdomovci. Každé město takové má! No vždyť je znáte, známé tváře nádraží, obchodních center a parků, žebrající o nějaké ty drobné na vodku v akci. A přesně tak jsem si připadala v BTC City (teda ne že bychom o něco žebrali ale myslím, že sednout si takhle na ulici, leckdo by nám nějaké drobáky hodil). Asi už jsme příliš nevoněli, do mekáče jsme přicházeli s otvíračkou (vyčistit si zuby a dát kafčo) a odcházeli před zavíráním. Náš dojem spravovalo už jen pár kousků značkového oblečení a vlastnictví chytrých telefonů.

Dnes jsme také čekali na setmění. Na to, abychom na střeše mohli stavět stan, jsme potřebovali diskrétní a tedy noční prostředí. Po 11 hodině jsme se vyšplhali na střechu, všechno probíhalo ultra-tajně a inkognito. Povšimli jsme si, že jsme z minulé noci na střeše zapomněli ručníky – totálně promáčené. Rozhodli jsme se je tedy ještě před ulehnutím vyždímat, na našem schodišti – na nasvíceném schodišti, na které jde krásně vidět zvenku! Ždímali jsme vesele ručníky, voda z nich proudem tekla skrz mřížované schody a dělala hluk široko daleko. Jestli si někdo klepe na čelo, jestli jsme normální, a že to byla blbost, tak byla. Totální! A za blbost se platí – místní hlídač šel zrovna kolem, samozřejmě nás zaregistroval a začal po nás křičet, ať okamžitě vypadneme. Ups! Najednou už zase nemáme kde spát.

Příspěvek Ljubljana – Squateři z Metelkova mesta pochází z Hitchdiary

Ne že bychom nějak začali propadat panice, jen náš stopařský entusiasmus už nebyl to, co býval. Běžně jsme se řidiči při nastoupení do auta nejdříve představili, začali nějakou konverzaci, zajímali se o jeho život, no teď nám to bylo tak nějak jedno. Potřebovali jsme se zkrátka konečně hnout z místa. Karma nám tohle naše počínání samozřejmě vracela jedním neúspěchem za druhým. Takhle se stopař zkrátka chovat nemá!

Než se nám z místa podařilo dostat, projela kolem nás policie (asi konečně na „pomoc“ sebevrahovi z odpočívadla viz. předchozí článek). Když nás chlapíci v uniformách spatřili, začali přibržďovat. STRES! Jestli nám řeknou, že tu není dovoleno stopovat a vyženou nás odsud, tak jsme (opravdu slušně řečeno) v prdeli. Naštěstí se k nám jen zachovali přátelsky a doporučili nám jít na úplný začátek nájezdu, že nás odtud řidiči lépe uvidí.

Špagety za 500 aneb low cost stravování v praxi

Po tomto strategickém přesunu nám zastavila paní, o které toho bohužel moc nevíme, ale jsme jí neskutečně vděčni. Vzala nás sice jen 10 km na další nájezd, ale i to se počítá. Zde se nám však opět nedařilo. A tak říkám bratrovi – kašlem na to, támhle je nějaká vesnice, dojedeme někam busem.

Vesnice se jmenovala Nonnweiler a hned na začátku byla autobusová zastávka a restaurace – jídlo! Rozhodli jsme se tedy, že se jdeme nejdřív najíst, že si zkrátka dáme to nejlevnější, co bude na lístku. A tak jsme si dali špagety (v přepočtu na koruny)  za 500. Dobili jsme si telefony i power banku, dopustili flašky vodou a poté nasedli na bus do nedalekého Türkismühle. Byl to zvláštní pocit, sedět v dopravním prostředku a mít jistotu, že nás doveze přesně na místo, které očekáváme.

Následovala stopovací série, kdy jsme už totálně nevnímali, s kým vlastně jedeme v autě, natož abychom ještě nějak na úrovni komunikovali. Na střídačku jsme v autech usínali (nebo spíš odpadávali totálním vyčerpáním). V Türkismühle jsme ještě k tomu byli slušně dokousáni místními hovady. Odtud nás vysvobodil pán, který kolem nás nejdříve projel a poté se asi slitoval a tak nám z dálnice zacouval zpátky. Následoval další řidič mužského pohlaví, který nám dával nějaké stopovací rady a vysadil nás u Burger Kingu. Odskočila jsem si tam tedy na záchod a když jsem se vracela kolem stolů za bratrem, oslovil mě jeden mladý muž, že nás někam rád hodí. Ani jsem nemusela stopovat, asi jen viděl stopařskou ceduli. Vysadil nás na docela špatné benzince (v protisměru), ale z toho už jsme si hlavu nedělali, prostě jsme pěšky došli na lepší místo a tam stopli dalšího pána řidiče –  ve žlutém autě. A to bylo poslední auto dnes! Ačkoliv naše dnešní dobrodružství ještě vůbec nekončilo – naopak.

Byli jsme v nějakém dalším německém městečku a schylovalo se k večeru. Zkoušeli jsme různé taktiky: stopování na světelné křižovatce, na nájezdu, vyčkávání na benzince, nakonec jsme se uchýlili k možnosti – rodič na telefonu. Potřebovali jsme zjistit, zda se odsud dá dojet na nějaké lukrativnější místo. Po dlouhém čase spekulací, kde se vlastně nacházíme, nás rodiče nasměrovali na místní nádraží, odkud nám měl jet vlak do Mannheimu. Odtud už vede přímá dálnice do ČR a tak jsme usoudili, že je to v současné době nejlepší možnost.

Nejnebezpečnější město v Evropě – Praha nebo Mannheim?

Plán byl takový, že dojedeme do Mannheimu, tam se šalinkou dostaneme na okraj města k dálnici, kde rozložíme stan, přespíme a pak tadá do Česka. Ehm. Klasický střet očekávání s realitou. Do Mannheimu jsme dojeli (na černo) i na okraj města jsme se dostali (začalo se stmívat), ale na rozložení stanu to nebylo. Když jsme se ptali kolemjdoucích, kde tady přenocovat, v podstatě se nám vysmáli. Nacházeli jsme se v jakési nebezpečné průmyslové zóně plné (prý) nebezpečných Turků. Nakonec se nás ujal jeden starší pán, který nás vedl nočním městem a ačkoliv se choval přátelsky a hledal pro nás místo na přespání, vystrašil nás asi ze všech nejvíce. Věty jako: „No jo, nedávno tady někoho takhle ti Turci zabili.“, „Máte repelent? Protože se tu vyskytují takoví ti malí pavoučci, co vás kousnutím mohou zabít.“, „Jo, tak tady často spávají bezdomovci.“ člověka příliš neuklidní. Zvládl mě však i pobavit výrokem : „Mannheim, to je hodně nebezpečné město. Vážně. Člověk by tu neměl chodit sám večer po ulicích. Ale tak, pořád to není Praha.“ Proč se cizinci tolik bojí Prahy?

Nakonec nás vyvedl až kousek za dálnici a odjel na svém kole domů. Zůstali jsme tam sami se snahou posvítit si baterkami z mobilů do černočerné tmy. Bylo to takové to typické místo, kde přespávají bezdomovci, my však v ten moment nebyli nic jiného. Střídavě jsme si svítili na zem, k účelům prozkoumání terénu ke stanování a hekticky kolem sebe, jestli se neobjeví nějaký místní Turek nebo bezdomovec. No představte si, že bychom někomu vyfoukli jeho oblíbené místo na spaní, to bychom jistě nevyvázli bez úhony.

Už už jsme vytahovali stan k rozložení, když v tom bratr posvítil na objekt, který znepokojil nás oba (rozuměj křik, útěk, schíza). Vypadalo to, jak mrtvola nějakého zvířete. Bylo tedy potřeba dojít k zásadním rozhodnutí – riskneme to a přenocujeme tady nebo zvážíme ještě jiné (jakékoliv!) možnosti?

Příspěvek 11. den – Série stopařských neúspěchů pochází z Hitchdiary

Byla zima a mé jediné dlouhé kalhoty – legíny, byly mokré, zablácené a děravé. Přes kraťasy jsem si tedy natáhla spodní část salwaru (oblek, kerý jasem dostala jako dar od Indů), což jsou v podstatě křiklavě oranžové pyžamové kalhoty, výrazně obtáhnuté u kotníků. To jsem doladila svou květovanou mikinou a účesem a la afro hlavně-že-s-sebou-tahám-žehličku-na-vlasy a šlo se stopovat (vážně mě mrzí, že nemám foto své podoby).

Při východu slunce nám zastavil pán jedoucí z noční. Předem nám sdělil, že nás nemůže vzít daleko, že sjíždí na jednom z dalších výjezdů, ale byli jsme rádi za každý kilometr, né-li metr. Cestou jsme minuli jeden nájezd, asi tak 5 km za tím výchozím. Uvažovala jsem, že ho poprosím, ať nás vysadí zde, ale pak jsem si to rozmyslela, však uvidíme, kam až nás doveze. Ano, opět – osudová chyba. Pán nám zastavil na odpočívadle.

Kdo někdy v životě stopoval po Německu ví, že odpočívadla jsou zlo a zpravidla záseky na několik hodin. Ale bylo brzké ráno, měli jsme asi dojem, že můžem plýtvat časem, a tak jsme byli optimističtí. Sem tam přijel nějakej kamion, zastavil, řidič odběhl do lesíka vykonat nutnou potřebu a když zapnul poklopec, nastal náš čas. Vždy jsme ale byli odmítnuti, což chápeme, protože kdo chce brát podivíny, co ho sledují při čůrání. Navíc, pořád jsem na sobě měla tu oranžovou srandu.

Smutný příběh německého odpočívadla

Teď ale trochu smutnější odstavečky. Jeden zarostlý kamioňák, co se nejdříve zachoval podle klasického scénáře – vystoupení, čůrání, odmítnutí, se na chvíli zdržel. Obcházel auto, které bylo na odpočívadle zaparkované už od začátku, co jsme přijeli. Chodil okolo, nahlížel dovnitř, za chvíli vyndal telefon a začal volat.

Pozorovala jsem tuto situaci z dálky a přišlo mi to zvláštní. Jako první mě napadlo, že je v autě nějaká osoba – zraněná nebo v bezvědomí. Poslala jsem bratra, ať jde vyzkoumat, co se děje. Především, jestli nemůžeme nějak pomoct. No, a nemohli jsme. Nikdo z nás už asi nemohl. V autě byl na palubní desce totiž už jen dopis na rozloučenou. Starostlivý řidič přivolával policii.

Ani tato situace nás však s řidičem nesblížila natolik, aby se smiloval a vzal nás do auta. Po splnění občanské povinnosti, tedy přivolání policie, nasedl do svého kamionu a odjel. Na dlouhou dobu jsme tam zůstali jen my dva a navždy opuštěné auto. Nejdříve jsme si říkali, že pecka, teď ještě přijedou policajti, budeme tu jako jediní potencionální svědci a tak si nás odvezou kamsi na stanici a budeme muset německy vysvětlovat, že nic nevíme a nemáme čas ztrácet čas. V další fázi už nám to přišlo jako jediná možnost, jak se odsud dostat. Po další hodince čekání jsme pochopili, že německá policie v praxi nefunguje jako Kobra 11, nepracuje ve dne v noci a její tempo není vražedné. Naopak neskutečně pomalé a kdyby tady někdo umíral, tak to stihne i 3x. Museli jsme tedy vymyslet plán B.

Nabízel se, návrat na nájezd, který jsme cestou míjeli. Naše offline mapy nás ubezpečovali, že je jen 2 km vzdálený. Problém však byl, jak se tam fyzicky dostat. Proti proudu dálnice to vypadalo dosti nebezpečně. Nebylo tam moc místa pro pěší turistiku, protože hned za svodidly se terén strmě zdvihal vzhůru. Snažili jsme se tedy najít cestu skrz les, který dálnici lemoval.

Taky nebyl moc schůdný, ale přišlo nám to jako jediná možnost. Jak jsme se tam prodírali všelijakým křovím, stále jsem měla na mysli onen dopis na rozloučenou a určitou obavu z toho, že tam pána potkáme ležícího, visícího nebo rozhodujícího se odněkud skočit (třetí možnost by samozřejmě nebyla tak zlá, v případě, že bych uměla někoho v němčině přesvědčit o smyslu života, ehm, takže ne, ani to by nebyla dobrá možnost).

Pozor! Dva stopaři na dálnici

Nikoho jsme naštěstí nepotkali. Jen asi tak v půlce cesty plot, za kterým byla skála? Nebo nějaká propast? Už přesně nevím, co tam bylo, vím jen, že nám to znemožnilo pokračovat v cestě. A tak jsme se vrátili kousek zpátky, po zadku sjeli strmý kopec k dálnici a štrádovali si to proti svištícím autům. Ten kilometr cesty byl totální horor. Každý druhý kamion na nás troubil a ukazoval „vypadněte“ gesta. Samozřejmě, snažili se nám naznačit, že je to nebezpečné, nelegální a totálně debilní. Asi to hlavně vypadalo, že se snažíme na dálnici stopovat – těžko jim v té rychlosti vysvětlit, že jenom procházíme. Nedalo se však nic dělat, byla to naše jediná možnost a tak jsme zatnuly zuby a doufali, že zrovna nepojede očekávaná policie na odpočívadlo.

V poledních hodinách jsme stáli na nájezdu (vzdáleném 5 km od dnešní startovní pozice). K obědu jsme si dali poslední hnusný knackenbrot a postupně nám začalo docházet i pití a energie v mobilech i power bance.

Příspěvek 11. den – Oběti německého odpočívadla pochází z Hitchdiary