Couchsurfing – cena za ubytování?

V couchsurfingovém profilu má každý uživatel možnost vyplnit položku „Teach, Learn, Share“. Může zde tedy informovat své potencionální hostitele, čím je může obohatit, co je může naučit a tím poskytnout jakousi protislužbu za ubytování. Můj bratr zde slibuje zaučení v oblasti parkouru. Přesto (nebo možná právě spíš proto), že Naresh nikterak sportu neholdoval, rozhodli jsme se mu udělat speciální parkourovou lekci. Nějaké pokusy vzbudit v Nareshovi lásku ke sportu proběhli již předchozí den v centru Paříže, ale bohužel to vzdal už při rozcvičce. Tentokrát jsme z toho hodlali udělat týmovou aktivitu s tím, že jsem se zapojila i já s Mukulem. To už Naresh pod podmínkou, že s sebou nevezmeme mobily, abychom ho mohli fotit a natáčet, souhlasil. A tak jsme všichni vyrazili na místní hřiště.

Především to byl první parkourový trénink i pro mě! (Což je pro mě, jako pro Spongeovu sestru, ostuda – prý). A tak jsme všichni vesele následovali mého bratra a opakovali po něm všechny možné skoky a cviky. Na Nareshe byla radost pohledět (vážně škoda, že jsem ho neměla čím natáčet ). Neustále bědoval na bratra a stěžoval si, že další den ani nevstane z postele. Mukul naopak zaválel a dával i mnohem náročnější skoky než my dva s Nareshem dohromady. Poté jsme se přesunuli k fotbalové bráně, v které jsem ihned spatřila tyčku a už mě odtud nikdo zpět k parkouru nedostal (kdo neví, jsem tak trochu pole dancer ). Kluci ještě pokračovali dál v tom, s čím začali, ale já se k nim přidala až na závěrečný work out.

Sedření a zpocení jsme se vraceli dom. Polomrtvý Naresh bratrovi celou cestu sliboval špatnou referenci na CS (samozřejmě v rámci humoru). Doma jsme se všichni prostřídali ve sprše, Mukul nám rozdal nanuky, sedli jsme na dvůr a hráli UNO. Takové pohodové odpoledne v Antony.

Kdo je prezidentem České republiky?

Později padla řeč i na hlavy státu. Naresh se nás ptal na našeho pana prezidenta, kdo že to vůbec stojí v čele České republiky? Usoudili jsme, že je zbytečné naši hlavu státu nějak obhajovat – nebo nás spíš nenapadalo jak (?). Rovnou jsme mu na youtube vyhledali „The best of Miloš Zeman“ a nechali ho, ať si obrázek udělá sám (naše vlastenectví už stejně vzalo za své). Chlapci video nechápavě pozorovali, chvíli mysleli, že si z nich děláme legraci. Když jsme je tedy přesvědčili, že to doopravdy je náš prezident, Naresh v návaznosti na sérii přiopilých scének prohlásil, že prezident České republiky je jeho nejoblíbenější prezident ze všech. Ať žije politika .

Jelikož se den (a tedy i náš pobyt v Paříži) chýlil ke konci, bylo třeba začít řešit i naši další cestu. Jedním z mých návrhů bylo, vzít to do ČR ještě přes Švýcarsko. Bratříčkovi už se však zachtělo domů (měl tam ty své povinnosti) a tak jsem tedy odsouhlasila přímou cestu do Česka (což se později ukázalo jako velmi rozumné řešení). Naši úžasní hostitelé nám pomohli s výběrem vhodného místa na stopování, sepsali nám, jak se tam dostat a vše nám neskutečně usnadnili. Chlapcům patří neskutečný dík – doufám, že budu mít příležitost jim jejich couchsurfingovou péči oplatit.

 (Moc fotek z toho dne nemám, tak alespoň naše plánovaná cesta RER až ke stopovacímu místu. A ano, vím, že existuje print screen.)

Příspěvek 9. den – Můj první parkourový trénink pochází z Hitchdiary

Plánem dnešního dne bylo projít si centrum. Naresh se nás samozřejmě ptal, co chceme vidět. Tak jsme začali s tím, že Eiffelovku. A co dál? Ehm. No dál už jsme v zásobě nic neměli. Upřímně řečeno jsme ani necestovali za památkami, chodit s davem turistů a fotit si každej kameň, o kterým průvodce řekne, že je to umění nebo historický skvost – to opravdu není to naše. A tak jsem Nareshe poprosila, ať nám zkrátka ukáže to, co má na Paříži rád on sám. Naresh byl překvapený, ale s radostí souhlasil a tak se vyjelo.

„Rerkem“ jsme dojeli do centra a prošli plno mostů posetých zámky. Cestou jsme potkávali mnoho pouličních obchodníků, nabízejících selfie sticks. Tehdy jsem to tam viděla úplně poprvé a neskutečně se na tom smála – kdo to proboha může používat. No všichni víme, kam to dospělo teď . My naštěstí žádnou tyčku nepotřebovali, a udělali cestou pár selfíček s dopomocí vlastních rukou.

Oběd jsme si dali u pána Mc’Donalda, protože to bylo nejlevnější jídlo široko daleko a my zkrátka jedeme low-cost. Tenkrát to bylo snad moje první jídlo z mekáče vůbec. Bohužel ne poslední, protože jak jsme zjistili, Mc’Donald je věrný stopařův přítel (ale o tom později).

Nareshe velmi zajímala česká kultura a český jazyk. Ptal se nás, jak je to v Česku s rasismem, s humorem, zaměstnaností… Nejvíce ho však pobavilo naše skloňování slov. Když jsme mu totiž skloňovali jeho jméno (vzali jsme to trochu po hanácku) – „Nareš bez Nareša, Narešovi, Nareši, Narešu, Narešem…“, mohl se z toho potrhat smíchy.

Pak už jsme se dostali k oné vytoužené Eiffelovce. A musím tedy říct – wow. Byla obrovská. Mnohem větší, než jsem si ji kdy představovala. Člověk ji stále vidí na fotkách, říká si, že ho v reálu už snad ani nemůže překvapit a ona tohle. Fakt působivá stavba. Následovalo velké focení s věží. Naresh se nám smál, že jsme do Paříže přijeli jenom kvůli té fotce s Eiffelovkou a tak se můžeme vyfotit a jet zas dom – blboun . Hlavně, ono vyfotit se s ní, byl docela problém, když ti tam stále někdo lezl do záběru. Ale nevadilo nám to – alespoň máme další fotku s černochem do sbírky (wohoo).

Kulturní část dne jsme tedy měli za sebou a začal den v Paříži podle Nareshe. Zašli jsme do malého obchůdku, koupili si 11% pivka a zamířili na Montmartre (což je stejně turistické místo, takže jsme se od té kultury až tolik nevzdálili). Sedli jsme si na schody, popíjeli pivko a sledovali pouliční umělce. Atmosféra tam byla úžasná – to jsou přesně ty momenty, pro které cestuji. Nějaký černoch tam hrál na kytaru a pobízel lidi, ať si s ním dají duet. A lidi vážně chodili. Lidé z celého světa! Snažili jsme se tam dostat i Nareshe, ale údajně na to nebyl dost opilý. Pivo nám lehce stouplo do hlavy (ach bože, zkazila jsem svého nezletilého bratra!) a tak jsme se domů vraceli o něco veselejší.

A doma už nás čekal Mukul s večeří. Připravil nám typické indické jídlo (nějeký mix rýže, brambor a vejce) a spolu s Nareshem nás ho učili po indicku jíst – tedy rukama (resp. rukou). Ono v Indii je neslušné používat levou ruku u stolování, protože levá ruka se tam hojně využívá především na toaletě. Já o tomto jejich zvyku slyšela již dřív, ale netušila jsem, že se to tam v dnešní době stále praktikuje.  Avšak na obranu Mukula s Nareshem – na záchodě měli toaletní papír .

Jídlem tento skvělý večer teprve začal. O našich hostitelích jsme se dozvěděli plno dalších věcí a v praxi jsme zažili známou indickou pohostinnost. Byla jsem obdarovaná typickým indickým oblečením zvaným salwar a balením henny (regenerace na vlasy), které se dá v Indii pořídit za babku. Moc děkuji chlapci!

A pak už se jen popíjelo, jedlo a povídalo do brzkých ranních hodin, než jsme padli únavou – já do postele, bratr na zem.

Jako bonus ještě přidávám video z naší výpravy po centru, kdy chtěl Naresh vyzkoušet pár parkourových prvků. Skončilo to sice u rozcvičky, ale určitě to stálo za to!

Příspěvek 8. den – Paříž po indicku pochází z Hitchdiary