Samozřejmě byla třeba řešit i jisté organizační záležitosti. Náš odjezd z Amsterdamu se rychle blížil a my zatím neměli vymyšleno, jakým směrem se budeme ubírat dál. Anglie i s Vášou už dávno padla, takže bylo na místě vymyslet plán nový. Jedním z bodů toho úplně původního plánu cesty byla i Paříž a vzhledem k tomu, že jsem v Paříži ještě nikdy nebyla, se mi tento nápad velmi zamlouval. Takže jsme začali rozhazovat sítě právě tam. Sice jsme s sebou měli stan a mohli tedy spát téměř kdekoliv, ale velmi mě lákalo vyzkoušet, jak funguje couchsurfing (kdo nezná, jedná se o sociální síť, kde si uživatelé z celého světa vzájemně nabízí ubytování v podstatě zdarma). Už před začátkem tripu jsme psali mnoha lidem žádost o ubytování, ale jako uživatelé bez referencí a jakýchkoliv předchozích couchsurferských zkušeností jsme to neměli zrovna jednoduché – vůbec nikdo na nás nereagoval. Nic se však nemá vzdávat předčasně a tak jsme to tedy v kempu zkusili znova. Vznesli jsme dotaz v emergency group Paříže (sekce, kde se hledají couchsurfy na poslední chvíli), zda je někdo schopný nás zítra ubytovat. Udička tedy byla hozena a my mohli pokračovat v našem relaxačním dnu.

Našli jsme si v kempu krásné místečko u vody. Jen tak jsme tam leželi v trávě, vyhřívali se na sluníčku, vnímali tu krásnou přírodu, když náhle přišla skupinka mladistvých Maďarů. Řvali jak na lesy a s velkou oblibou používali slovíčko „bazmeg“. Jeden velmi inteligentní člen jejich party dostal príma nápad. Vydal se k vodě a vytáhl z ní hada (ano, normálního živého vodního hada). Začal s tím chudákem točit nad hlavou a dělat všelijaké psí kusy, což jeho partičku donutilo ještě k většímu hluku a bordelu. No a pak měj o Maďarech dobrý mínění. Později naštěstí opustili nás i hada a tak jsme mohli odpočívat dál. A protože nejlepší formou odpočinku je pohyb, dali jsme si lehké cvičeníčko, ať se úplně nezanedbáváme a poté pořádný strečink.

Večer jsme si dali jídlo v kuchyňce – opět nějaký ten low cost a ka knackenbroty s burákovým máslem. Knckenbroty jsou potřebná výbava stopaře číslo jedna! Když je hlad, tak tu pro vás vždycky jsou – hnusný suchý knackenbroty. Na rozdíl od müsli tyčinek a podobných vychytávek, které zvládnete spořádat docela brzo i jen tak na chuť.

Také jsem se u večeře po celém dnu opět dostala k telefonu. Ani jsem nedoufala, že by se mi někdo z CS mohl ozvat přímo na mobil, ale opak byl pravdou! Předčítala jsem tedy bratrovi čerstvě příchozí sms od Nareshe a měla z toho smíšené pocity. Naresh nám nabízel ubytování u něj doma v Antony, což je v podstatě okrajová část Paříže. Na jednu stranu to bylo boží. Doteď jsme neměli kam jít a najednou máme k dispozici střechu nad hlavou. Na druhou stranu – vůbec jsme nevěděli o koho se jedná, neviděli jsme ani jeho profil na CS a měla to být naše první CS zkušenost. Každopádně moje smíšené pocity jsem si mohla strčit někam, protože lepší plán jsme na zítřek neměli a tak jsme Nareshovi náš zítřejší příjezd potvrdili.

Zaskočili jsme tedy ještě pro další vafle. Jedny jako dar pro našeho budoucího hostitele a další jen tak pro nás. Po jejich zkonzumování jsme si přísahali, že vafle už nikdy do pusy nestrčíme a minimálně týden nechceme vidět nic sladkého!

Příspěvek 6. den – Chill day pochází z Hitchdiary