Po pár kilometrech veselé jízdy v našem směru se řidič začal mračit na jeho GPSku. Příliš s námi nekomunikoval, ale jenom hloupému by nedošlo, že něco není v pořádku. Než jsme ale pochopili, co se vlastně stalo, mířili jsme si to severně směr Lucembursko. Místo abychom stresovali, jsme si řekli „co už“. Do Metz se stejně nechceme vrátit ani za nic a tak jsme zkrátka sledovali GPS a číhali na místo, kde bude alespoň trochu výhodné vystoupit. Dokonce nás nechával chladnými i fakt, že jsme dávno sjeli z dálnice a šineme si to po francouzských okreskách.

Abych vysvětlila, co se stalo – z výjezdu, kde jsme řidiče stopli, se opravdu dalo pokračovat pouze naším směrem. Řidičovi však po chvíli došlo, že jede špatně a to tak, že už hodně dlouho. Že měl severně odbočit už před Metz a nás tak vlastně ani neměl potkat. Teď nevím, jestli říct bohužel nebo bohudík, ale potkal.

Špatný polský DJ

S řidičem se vážně moc domlouvat nedalo. Zapsal se nám však do paměti svým hektickým výběrem hudby. Po celou cestu (a to byla nějaká ta hodinka) jen přepínal písničky, ani jednu nenechal hrát déle jak pár vteřin. S bratrem jsme se poté shodli, že nás to oba neskutečně iritovalo. Už už to vypadalo, že nějakou nechá hrát, člověk se těšil, že si ji poslechne (sem tam se tam objevilo i něco jinýho než polskej rap) – a lup, začátek další. No nakonec jsme z něj dostali název jeho cílové destinace a tak jsme se nechali vyhodit kousek před ní – to už jsme byli opět v Německu. Opět v Německu a opět ztraceni :D.

Nacházeli jsme se kousek od vesničky Mandern asi 45 km od nejbližší dálnice. Po ní dále byla potřeba ujet dalších 105 km, abychom se dostali zpět na dálnici, která směřovala do ČR. To zní opět jako nemilá zajížďka, co? My už však opět byli dobře naladěni. Příroda kolem nás byla úžasná, chvíli jsme se tedy jen kochali, odpočívali a užívali si to ticho. Ticho, které nikdo nenarušoval, žádná auta… ŽÁDNÁ AUTA! No po malé siestě jsme se vydali pěšky směrem k dálnici. Když jednou za 10 minut projelo nějaké to auto, zvedli jsme prst a ceduli, úspěchu se nám však dostalo až poté, co jsme se dostali alespoň na křižovatku. Tam už auta jezdila pravděpodobně více. To jsme však nezjistili, protože nám zastavilo hned to první.

Postarší Lucemburčan, vyprávěl nám o své dceři, která studuje v Německu. Zavezl nás k dálničnímu nájezdu, čímž nás pro dnešek dostal z nejhoršího. Nájezd byl poměrně sympatický, dalo se tu v klidu stopovat, zastavit, všechno. Jen čas byl nelítostivý a přehoupl se do večerních hodin. Mezitím, co bratr stopoval, já procházela okolí a zkoumala, kde by se dal rozložit stan. Favoritem byl plácek hned vedle dálnice u takového mini lesíku (jestli se to tak dá nazývat). Než jsme se definitivně rozhodli pro přenocování, zastavil nám ještě nějaký pochybný motorkář, který sliboval, že se pro nás vrátí a sežene nám nějaké místo ke spaní. No spíš jsem doufala, ať už se nevrací.

V poslední půlhodince před stmíváním už nám asi začalo slušně drbat. Bratr se mě snažil strašit hororovými příběhy v jeho směšné angličtině, což nás oba neskutečně dostávalo do kolen a v podstatě jsme se víc smáli, než stopovali.

Stan jsme měli postavený raz dva. Pod námi byla vysoká tráva, takže poležení bylo o dost pohodlnější než v kempu. Jelikož jsme byli dosti znaveni, celkem rychle jsme zabrali a ani jsme nestihli mít strach z noční zvěře, německých policajtů nebo úchylných motorkářů, vracejíc se pro nás s nekalým úmyslem.

Příspěvek 10. den – Cesta domů – FAILED pochází z Hitchdiary

Po naší low costové snídani jsme se vydali do víru velkoměsta – Amsterdamu. Plán byl projít si v klidu místa, která jsme chtěli vidět, najíst se a poté zaskočit do některého z coffee shopů a decentně zažít Amsterdam v pravém slova smyslu. Z šaliny jsme vystoupili u známého nápisu I amsterdam. Tam jsme udělali klasické fotky, které dělá každý turista, a poté už začali pokukovat po nějakém fajném jídle. Cestou jsme prošli pár galerií, tak trochu „z hecu“, protože ve skutečnosti nás umění až tak velmi nezajímá. Vždy jsme prohodili pár slov s pracovníky galerií a tvářili se, jako velcí odborníci přes umění. Nakonec jsme se konečně dostali k jídlu – pizza za 8 éček, no nekup to.

Finále byla Red Light District, která byla za denního světla docela nudná a tak jsme další návštěvu odložili na později. Dále už jsme hledali jen coffee shop. Ten rozhodně nebyl problém najít. Je tam na každém rohu jeden, asi tak jako v Česku hospody. Problém nastal, když po nás u pultíku chtěli ID. Ano, mému bratrovi ještě nebylo 18. A přesto, že byl soudně zplnoletněný pro účely podnikání, v coffee shopu mu to bylo prd platné. A tak nás vyhnali z prvního, z druhého, třetího a čtvrtého coffee shopu. A pak i z každého dalšího. Abych pravdu řekla, netušila jsem, že je to tam tak hlídané. Hold jsme se smířili s tím, že coffee shop experience odložíme na neurčito a vyšleme starší sestřičku pro drogy Zbytek dne už jsme poletovali po Amstru, asi tak jako Ted a Marshall (How I met your mother) v díle (S07E10), kde si dali „sendviče“ na koncertě a pak hledali nachos pro Lily. Přesně tak blbě jsme stále chodili v kruhu a vraceli se stále na ta samá místa. První věc, co jsme udělali – běželi jsme si koupit vafle a jedli jsme je jednu za druhou – přeslazení se nedostavilo. Asi tak 5x jsme se ocitli na naší oblíbené Red Light District, aniž bychom vlastně chtěli a tak jsme to tam nakonec zakempili na okraji kanálu.

Kolem nás projížděla loďka. Týpek, co v ní seděl, nás začal lákat na vyhlídkovou plavbu. Obyčejné „no, thanks“ mu nestačilo a začal smlouvat na ceně a vytahovat z kapes jointy. Byl celkem neodbytný, tak jsme si s ním chvíli nezávazně povídali. Nakonec jsme mu řekli, že jsme z Česka a nemáme peníze. Týpek ihned změnil přístup, soucitně se na nás podíval a podal nám pivo, které vytáhl z loďky. Rozloučil se s náma a odplul. Takže vlastně stačí říct, že jste Čech a obchodník ztratí veškerou naději, že vám něco prodá. Pivo dobré nebylo, ale darovanému koni na zuby nehleď a tak jsme si tak popíjeli při pohledu na krásný kanál a kopu prostitutek.

Do kempu jsme dorazili těsně po zavíračce recepce, což bylo super. Chlápek, co tam dělá, není zrovna dvakrát příjemný pán a tak jsme se mu pro dnešek úspěšně vyhnuli. Uvařili jsme si naše oblíbené jídlo – těstoviny s rajčatovou omáčkou a ulehli do našeho „komfortního“ přístřešku.

Příspěvek 5. den – I amsterdam pochází z Hitchdiary

Vyšli jsme si na U-Bahn a začali zápasit s mašinou na lístky. Mohla bych se vymlouvat, že jsme tomu v němčině nerozuměli, ale on tam samozřejmě nechyběl anglický překlad, takže šlo vlastně jen o to, že vidláci potkali techniku velkoměsta. Paní, co čekala v řadě za náma, už se na nás nemohla koukat a přistoupila k nám, jestli nechceme pomoct. Něco tam naklikala, po chvíli vypadly dva lístky, které nám s úsměvem podala. Když jsme začali lovit v peněžence Eura, zastavila nás s tím, že peníze nechce, že to máme brát „as a present“. Lidi jsou zkrátka hodní, ale o tom mě znovu a znovu přesvědčoval každý jeden den strávený „na tripu“.

Ještě dopoledne jsme se zvládli dostat na stopovací spot – nájezd na dálnici mířící přes Hannover až do Amsterdamu. Chvilku jsme si tam pobyli. Nakonec se na tomto spotu objevil i další stopař, Francouz, trošku alternativní týpek jen s ruksakem (lépe řečeno ranečkem), který už byl na cestách 3 měsíce. Byl k nám velmi ohleduplný, a místo toho, aby si stoupal za nás a snižoval nám tak šance na stopnutí auta, vydal se směrem po dálnici hledat nějakou benzinku. Jen chvíli po jeho odchodu nám zastavilo malé žluté autíčko – v něm mladý ruský pár, Alex s přítelkyní (to dívčí jméno mám vždycky problém si zapamatovat :D), cestující po Evropě. Když nám oznámili, že jejich následující stanice je Amsterdam, očička se nám rozzářila a s nadšením jsme naházeli batohy (a sebe) do auta. Ten pocit, že už se dnes nemusíme o nic starat, žádné přestupy, zajížďky a hledání dobrého místa na stopování, nic. Dále jsme o Alexovi a jeho slečně zjistili, že jsou to také ajťáci, a že Alex má stejně jak já nejradši C# (programovací jazyk). Po Amsterdamu plánují navštívit i Prahu a tak se nás ptali, na nějaké tipy ohledně ČR – takové ty věci, v čem je Česko dobré a čím se vyznačuje. Jako první, co člověka napadne je samozřejmě pivo – dobré a levné pivo! Pak následuje chvilka ticha, kdy člověk přemýšlí, co dál. Napadne vás, že je Česko dobré třeba v hokeji, ale to je takovému turistovi v Praze asi úplně ukradené (a hlavně chlub se s hokejem Rusákům :D). A tak jsme asi moc vlastenecky nezapůsobili.

Do Amsterdamu jsme dorazili po 4 hodině odpolední. O tom se nám snad ani nezdálo. Vysazeni jsme však byli v centru a náš vyhlídnutý kemp byl v okrajové části – Amstelveenu, takže jsme měli o zábavu opět postaráno. Ve světě smartphonů a GPS by sice člověk řekl, že se dá trefit bez problému kamkoliv, ale systém městské hromadné dopravy, v každém městě/státě absolutně jiný, nám to vždycky velmi rád zkomplikoval. Ono v Amsterdamu je sice velmi šikovně vymyšlený systém check-in a check-out kartiček, to musím pochválit, ale výluka týkající se spoje, který jezdí z centra do Amstelveenu, nás opravdu velmi nepotěšila. Obzvlášť, když byl popis náhradní dopravy pouze v Holandštině. A tak jsme se po chvilce zmateného poletování po nástupišti, zeptali kolemjdoucího, sympatického černocha v obleku – Jimmyho. Ten se nám snažil cestu nejdřív vysvětlit, ale pak nad tím mávl rukou a řekl, že máme jít s ním. Že bydlí tady kousek a že nás do kempu zaveze, abychom si pobyt v Amsterdamu nekazili otravným cestováním po městě.

Nasedli jsme do jeho krásného auta a vyrazili. Musím říct, že Jimmy je jedním z lidí, který na nás během cest hodně zapůsobil a rádi na něj vzpomínáme – jsme stále v kontaktu. Cestou nám vyprávěl o sobě, o jeho původu, jeho manželce, učil nás užitečné holandské fráze a chválil si Česko kvůli fotbalu – znal Čecha a Poborského. Ještě v kempu nám dával tipy, co v Amsterdamu navštívit a sepsal nám to na papír. Než odjel, probleskla mi hlavou naše challenge, kterou jsme si s bratrem vyhlásili v Německu – udělat si fotku s černochem. A tak jsem se ihned zeptala, jestli si s námi udělá selfie – nejen jako challenge, ale spíše památku na tak skvělého člověka. Fotku jsme tedy měli, rozloučili jsme se a my se vydali na recepci ubytovat.

Zbytek dne už jsme jen zevlovali v kempu a procházeli si Amstelveen. Velmi kouzelné místo. Ty domky, kanály, všechno je zde čisté a upravené – přišlo mi to jako v pohádce. V Albert Heijnu jsme nakoupili pravé holandské vafle a cestou do kempu se jimi ládovali. Za chvíli jsme byli přeslazeni a dojíst jsme je nezvládli. On totiž člověk musí nejdřív požít jinou typickou holandskou věc, aby vafle spořádal na posezení (o tom jsme se přesvědčili hned další den). Napapaní jsme nakonec ulehli do našeho miniaturního stanu a těšili se na zítřejší návštěvu centra Amsterdamu.

Příspěvek 4. den – Z Berlína do Amsterdamu na jeden zátah pochází z Hitchdiary