Malgi Hanušová

Křestním jménem se jmenuji Markéta, ale nikdo mi neřekne jinak než Malgi. Jsem vystudovaná ajťačka, co za studijí začala za pár kaček cestovat po Evropě stopem. Cestování jsem si zamilovala a když došlo na lámání chleba, dala jsem přednost cestování před programováním. Živím se online, cestuji když chci a když mě to nebaví, lebedím v Brně. V dnešní době už za cestování utrácím hodně, jednou za čas ale ráda přepnu na lowcost, jen kvůli tomu dobrodružství! V online světě se zabývám affiliate marketingem a videoprodukcí.

Stopařka a lowcostová cestovatelka

Inetzivně cestovat jsem začala v roce 2015 díky stopování. Studenti hold běžně nemají finance na jiný, než nízkonákladový styl cesty. K mému štěstí, lowcost cestování mě nadchlo víc, než jakákoliv all inclusive dovolená předtím. Stopování je zkrátka o něčem víc, než dostat se bez velkých výdajů z bodu A do bodu B. Jde o jakýsi způsob, jak se teď s oblibou říká, výstupu z komfortní zóny, což přináší plno neočekávaných zážitků, které si sám jednoduše nenaplánuješ.

Přejít na stopařský deník

Blogerka

V době, kdy mě stopování pohltilo a měla jsem akutní potřebu svá dobrodružství sdílet, jsem si založila tento blog. Chtěla jsem lidi inspirovat k podbným krokům a informovat veřejnost o úžasnosti lowcostového cestování – i v případě, že financí mají dostatek. V dnešní době bych se blogerkou nenazývala, ale moc ráda zachovávám poselství webu. Názor na nízkonákladové cestování mám pořád stejný, i když se mu nevěnuji tak intenzivně.

Jak stopovat?

Digitální nomádka

Někteří pojem „digitální nomád“ nesnáší. Asi už to dělá příliš mnoho lidí? Nerada slovíčkařím a nevím, jak jinak nazvat to, co aktuálně dělám. Někdy cestuji a někdy ne. Když cestuji, tak většinou dlouhodobě, usídlím se na více měsíců v sympatické destinaci a tam pracuji, poznávám nové lidi, ochutnávám nová jídla a vyhýbám se turismu. Někdy jsem otevřená novým zážitkům a někdy mám spíš náladu se zavřít a nerušeně pracovat na svých projektech.

Články týkající se cestování s notebookem

Co používám?

Kabinové zavazadlo: CabinZero Classic 36l
Batoh na notebook: Batoh BezPotisku

Mé projekty

BagBag.cz – recenzní web batohů a jiných zavazadel
Rodičovo.cz – magazín pro rodiče s dětmi

Příspěvek Kdo jsem a proč to dělám? pochází z Hitchdiary

i žehličku na vlasy To uznávám, nepatří přímo do top 10 nutných věcí stopaře, ale já prostě musela. Batoh jsem ve výsledku stejně neměla úplně plný a těžkým ho pak dělaly už jen zásoby vody. Mé věci jsem si sice nefotila, ale bratr tak učinil a tak tu je k dispozici takový náhled do batohu stopaře začátečníka.

Kolem 7 – 8 hodiny už přijel bratr ke mně. Resp. rodiče s bratrem přijeli vyzvednout mě, aby nás oba mohli vysadit na benzince u dálnice (jaký jsou zlatí, že?). Ono, tehdy jsme to ještě ani netušili, ale dostat se z centra na nějaké dobré stopovací místo zabere někdy hodiny času. Toho jsme tedy byli pro tentokrát ušetřeni a mohli ihned udělat první tripovou selfie, napsat ceduli PHA a vydat se stopovat.

Vtip byl v tom, že jsme vlastně ani nevěděli, kde si nejlépe stoupnout. Věděli jsme, že čerpací stanice je skvělé místo ke stopování, ale kde přesně vytasit stopovací ceduli, to už nám nikdo neřekl. Nakonec jsme zamířili na snad úplně nejhloupější místo – na nájezd na benzinku. Projíždí tam sice mnoho aut, ale v rychlosti, kterou takhle stopaře na dálnici míjí, by byl jen zázrak, kdyby někdo doopravdy zastavil. Evidentně jsme nad tím moc neuvažovali, jak jsme byli natěšeni vyrazit a tak jsme zkrátka zdvihli prst, ukázali ceduli a – zázrak se stal! První auto, které kolem nás projíždělo, zastavilo.

Kam si má tedy stopař stoupnout?

Byl to jeden velmi sympatický stopař – Marek, který už má prostopováno spousty kilometrů, a zastavil nám vlastně především proto, aby nám oznámil, že stojíme strašně blbě Hodil nás pár kilometrů po trase na další benzinku a cestou nám dal plno užitečných rad – především tedy, že na benzince je účinnější stát u výjezdu, kde auta jedou ještě pomalu a nebo se přímo ptát lidí a kamioňáků. Samozřejmě se ptal i na naši cestu, kam plánujeme dojet, kam se podívat. Když zjistil, že naše první zastávka má být v Berlíně, zeptal se, jestli jedeme přes Plzeň. „Přes Plzeň? Jedeme přes Plzeň?“, střetli se naše nejisté pohledy. No asi tedy jedeme přes Plzeň, když to říká zkušený stopař. Když nás vyhodil, ani jsme neměli možnost pořádně něco konzultovat, protože jsme měli pořádnou dávku začátečnickýho štěstí a téměř za pár okamžiků nám zastavilo další auto.

Zastavil nám tento skvělej chlap. No a hádejte, kam měl namířeno! Přímo do Plzně. Takže jsme nad tím příliš neuvažovali a libovali si, jak nám to dneska skvěle vychází. Cestou jsme vedli plno zajímavých konverzací. Bylo nám např. doporučeno ovoce zvané durian, pro jeho úžasnou vůni (rozuměj smrad). Bohužel (bohudík?) jsem doteď neměla tu čest ho vyzkoušet. Cesta tedy utekla jako voda i s malou zastávkou na oběd ve vesničce u Prahy. Tedy, my měli oběd – řízky od maminky a náš pan řidič si zašel domů nakrmit kočky. V Plzni jsme se rozloučili a mohli pokračovat vesele dál.

V Plzni už to ale nebyla žádná sranda. Jak jsme si hezky zvykli, že nám auta zastavují v podstatě ihned, teď se nám to karma rozhodla vrátit. Vznikl nám tak alespoň čas k probrání naší trasy – trasy přes Plzeň. Ta se po shlédnutí mapy nezdála jako nejlépe zvolená – resp. se spíš zdála jako neskutečně blbě zvolená. Každopádně v rámci udržování optimismu jsme usoudili, že Marek měl určitě důvod, proč ve spojení s cestou do Berlína nadhodil Plzeň a určitě to nebude tak špatná cesta. Postáli jsme si ještě tak 2 – 3 hodinky (nevím již přesně) na otevřeném slunci ve 40ti stupňovém horku a nakonec se na nás opět usmálo štěstí.

První jízda kamionem

Zastavil nám náš historicky první kamion! Takové cestování s kamionem mě vždycky zajímalo, jak vlastně funguje. Jestli kamioňáci vůbec berou více, než jednoho stopaře, jak to mají s pauzama, kdy jezdit smí a kdy ne. No vylezu tam nahoru za ním, podáme si ruku, představíme se, my jsme z Česka, on je z Turecka a tím naše konverzace hasne. Ne že by jsme snad nechtěli konverzovat, ale bez žádného společného jazyka to jde rukama nohama těžko. Pan řidič se o to sice chvíli pokoušel, ale v ten moment naše jízda výrazně ztrácela na bezpečnosti a tak jsem si své zvídavé otázky nechala pro kamioňáky jiné. Vysazeni jsme byli na Rozvadově a mohli pokračovat dál. Tentokrát nám zastavil Kuba – prvoligovej fotbalista, s kterým cesta opět ubíhala velmi rychle. Dosti se podivoval, proč jedeme do Berlína takovou oklikou a sám nám pomáhal vymýšlet nejlepší strategické místo, kde to otočit a stopovat odtud na sever.

Tehdy jsme se poprvé dozvěděli tu smutnou věc o Neměcku – benzinky jsou od sebe na dálnici strašně daleko. Vlastně můžete přejet půlku Německa bez toho, abyste na nějakou narazili. A to přesně se nám teď stalo. Ačkoliv nám chtěl Kuba zastavit na nějaké nejbližší odbočce za hranicemi, ono se to prostě nedalo. A tak jsme jeli a jeli a když už jsme se od Berlína spíš vzdalovali než přibližovali, povedlo se nám zastavit u Norimberku u mekáče. Kuba s námi ještě chvíli pobyl a pomáhal nám vymýšlet, kam si nejlépe stoupnout, takže jsme mu pak poděkovali a rozloučili se.

K shrnutí situace – stáli jsme v 7 večer před mekáčem asi 500 km od místa, kde jsme měli na dnešní noc domluvený nocleh. Mekáč byl přilehlý k dálnici v opačném směru než jsme potřebovali, ale v našem směru jízdy bohužel k dispozici žádné stopovací místo nebylo. Začalo se stmívat. A nám bylo fajn! Já osobně se těšila z toho, že už jsme doopravdy v Německu – že se nám podařilo dojet stopem mimo Českou republiku. Pokukovala jsem po místě, kde by se dal potencionálně rozložit stan, ale stejně jsem tak nějak věřila, že to nebude potřeba.

Chvíli jsme se snažili stopovat na nájezdu na dálnici, ale to nemělo cenu, auta tam neměla kde zastavit. Začali jsme tedy obcházet lidi parkující mezi Mc Donaldem a pumpou. Byla to naše premiéra v přímém oslovování lidí, co se odvozu týče. Já měla ze začátku trochu respekt, bratr s tím až takový problém neměl. No oslovili jsme značný počet lidí, ale všichni mířili opačným směrem. Po nějaké hodině a půl to bylo značně demotivující, ale úsměv jsme si museli udržovat – jinak by nás přece nikdo vzít nechtěl.

Dostaneme se dnes do Berlína?

No samozřejmě, že se na nás nakonec štěstí obrátilo a nespali jsme hned první den na ulici. Úplnou náhodou jel kolem německej pár – Pascal s přítelkyní. Pascal byl doktor a jeho přítelkyně režisérka (nebo zkrátka něco od filmu). Vraceli se zrovna od rodičů a to přímo do Berlína! Jeli jsme tedy nocí, později i docela vydatnou bouřkou, skrz celé Německo. Mně sice bylo neskutečně zle, měla jsem po tom celém dni docela silný úpal, ale fakt, že dneska (resp. zítra kolem 3 hodiny ranní) dorazíme do cíle, mi to kompenzoval.

Náš první den se vyloženě nesl v heslu jedné nejmenované parkourové organizace (dobře bratře, udělám ti reklamu – klik) – „To take the harder way“. Zkrátka, jet přímo do Berlína přes Drážďany, by bylo moc jednoduché a pohodlné. A ve finále, přímý odvoz z Norimberku až do Berlína, to je vlastně docela luxus.

Příspěvek 1. den – To take the harder way pochází z Hitchdiary