Malgi Hanušová

Křestním jménem se jmenuji Markéta, ale nikdo mi neřekne jinak než Malgi. Jsem vystudovaná ajťačka, co za studijí začala za pár kaček cestovat po Evropě stopem. Cestování jsem si zamilovala a když došlo na lámání chleba, dala jsem přednost cestování před programováním. Živím se online, cestuji když chci a když mě to nebaví, lebedím v Brně. V dnešní době už za cestování utrácím hodně, jednou za čas ale ráda přepnu na lowcost, jen kvůli tomu dobrodružství! V online světě se zabývám affiliate marketingem a videoprodukcí.

Stopařka a lowcostová cestovatelka

Inetzivně cestovat jsem začala v roce 2015 díky stopování. Studenti hold běžně nemají finance na jiný, než nízkonákladový styl cesty. K mému štěstí, lowcost cestování mě nadchlo víc, než jakákoliv all inclusive dovolená předtím. Stopování je zkrátka o něčem víc, než dostat se bez velkých výdajů z bodu A do bodu B. Jde o jakýsi způsob, jak se teď s oblibou říká, výstupu z komfortní zóny, což přináší plno neočekávaných zážitků, které si sám jednoduše nenaplánuješ.

Přejít na stopařský deník

Blogerka

V době, kdy mě stopování pohltilo a měla jsem akutní potřebu svá dobrodružství sdílet, jsem si založila tento blog. Chtěla jsem lidi inspirovat k podbným krokům a informovat veřejnost o úžasnosti lowcostového cestování – i v případě, že financí mají dostatek. V dnešní době bych se blogerkou nenazývala, ale moc ráda zachovávám poselství webu. Názor na nízkonákladové cestování mám pořád stejný, i když se mu nevěnuji tak intenzivně.

Jak stopovat?

Digitální nomádka

Někteří pojem „digitální nomád“ nesnáší. Asi už to dělá příliš mnoho lidí? Nerada slovíčkařím a nevím, jak jinak nazvat to, co aktuálně dělám. Někdy cestuji a někdy ne. Když cestuji, tak většinou dlouhodobě, usídlím se na více měsíců v sympatické destinaci a tam pracuji, poznávám nové lidi, ochutnávám nová jídla a vyhýbám se turismu. Někdy jsem otevřená novým zážitkům a někdy mám spíš náladu se zavřít a nerušeně pracovat na svých projektech.

Články týkající se cestování s notebookem

Co používám?

Kabinové zavazadlo: CabinZero Classic 36l
Batoh na notebook: Batoh BezPotisku

Mé projekty

BagBag.cz – recenzní web batohů a jiných zavazadel
Rodičovo.cz – magazín pro rodiče s dětmi

Příspěvek Kdo jsem a proč to dělám? pochází z Hitchdiary

(Úvodní fotka byla pořízena ve vlaku (RER) – vážně jsem netušila, že mě brácha fotí.)

Jako obvykle nás doprovázela skvělá nálada. Spekulovali jsme o tom, kdo by nás tak mohl vzít tentokrát. Načež, už nevím kdo z nás, prohlásil, že nás ještě nevezl žádný asiat (jinak už je snad naše škála řidičů skoro kompletní). Naše karma je na nás stále velmi hodná a zároveň má asi i smysl pro humor a tak nejen, že nám první auto zastavilo téměř ihned, ale když jsme k autu doběhli a nakoukli dovnitř, usmívala se na nás milá Asiatka Caroline – interně jsme ji začali nazývat „Asiatka na přání“.

Už si ani velmi nepamatuji, o čem jsme si přesně povídali, pamatuji si jen, že Caroline byla velmi sympatická a vyhodila nás u mýtné brány. Zde jsme také nemuseli čekat dlouho. V rámci minut nám zastavilo auto další – v něm seděl veselý Turek středního věku. Strašně si s námi chtěl povídat, bohužel však neuměl anglicky, jen trochu německy. Zvládli jsme si proto sdělit pár základních informací a ani u těch si nejsem jista, že jsme porozuměli správně. Na cestu nám pouštěl nějaké písničky a stále se nás ptal, jestli se nám líbí.

Občerstvení pro stopaře zdarma

Zastavil nám na benzince u Reims a vystoupil si s námi z auta. Gesty nás navedl na občerstvovací prodejnu a zeptal se nás, jaké chceme kafe. Byli jsme opět mile překvapeni, obzvlášť když ke kávě přiobjednal i velké čerstvé croissanty (asi tak 56x lepší, než ty, co jsme ve slevě kupovali v supermarketu).  Ihned jsme využili přítomnosti wifi a spustili Google translate. Konečně jsme se toho o našem štědrém řidiči dozvěděli více (byla by vážně škoda, kdyby ne!). Například písničky, které nám pouštěl v autě, byly všechny dílem jeho vlastní kapely s názvem Koma Varto. Také nám přes Google streetview ukazoval jeho vilku v Paříži a navrhoval nám, že můžeme příští rok klidně přijet, pokud se zase vydáme na nějakou podobnou cestu. Byl to opravdu skvěle strávený čas a užitečný odpočinek na další cestu. Nakonec už ale nastal čas, kdy bylo třeba vyrazit a tak jsme se rozloučili a posunuli se se všemi našimi zavazadly na výjezd.

Pár aut nás s omluvným výrazem ve tváři minulo, ale po nějaké době nám bylo opět zastaveno. Tentokrát to byl Tica – a jak my mu interně říkáme „hrdý Rumunec“. Ano, byl z Rumunska a byl na to ohromně hrdý. Vysvětloval nám, že veškerý materiál na stavbu Eiffelovky pochází z Rumunska, a když o tom vyprávěl, měl z toho husí kůži. Bylo mu líto, že o tom ve světě nikdo neví, přitom je Eiffelovka takovou ikonou. Do jeho milované rodné země nás samozřejmě nezapomněl pozvat – lákal nás na jejich nedotknutou přírodu, na existenci vlků v lesích, apod. Zároveň nám však jako způsob dopravy nedoporučoval stopování, ať radši cestujeme vlakem, že je to tam prý stejně levný. Cestou jsme samozřejmě neprobírali jen lásku k jeho vlasti, tyto konverzace mi však nejvíce utkvěly v paměti.

Vysadil nás u velkého občerstvovacího komplexu v Metz a dal nám do rukou svačinu (chleba se salámem), co mu nachystala žena. Že prý vypadáme hladově a on má ještě v kufru další jídlo. Kdyby věděl, že tomu není tak dávno, co nás nějaký Turek pozval na snídani, třeba by si to rozmyslel. Ona už od té doby však nějaká ta hodinka uběhla a my hlad opravdu měli a tak jsme chleba pokorně přijali.

Karta se obrací!

Pojídali jsme tedy chleba se salámem na patníku u stanice a libovali si, na jakém perfektním stopovacím místě nás to vysadil. Byl to jeden z těch větších komplexů, přímo ve směru dálnice, po které chceme pokračovat. Na výjezdu bylo kde stát, byl přehledný a auta tam jezdila pomalu. Mezi námi stále panovala skvělá nálada – zpívali jsme si, tančili, neskutečně se pořád něčemu smáli a u toho stopovali. Taková ta pravá stopařská idylka. To byl asi signál pro karmu, že teď nám to musí vrátit – chleba se salámem a croissant jste si snědli, tak trpte! 4 hodiny jsme tam stáli a nezastavil nám absolutně vůbec nikdo! Nikdo!

V takové 2. – 3. hodině neúspěchu se v nás ta dobrá nálada začala lámat. Byla potřeba změnit taktiku, místo, cokoliv. Rozhodli jsme se omrknout, jak to vypadá na nájezdu. Komplex byl však veliký a vůbec cesta tam nám zabrala spoustu času. Když jsme se k nájezdu konečně dostali, zjistili jsme, že pro stopování je naprosto nepoužitelný. Dalo se stoupnout leda tak přímo k dálnici a to není zrovna efektivní a vlastně ani bezpečné. Bratr to však chtěl zkusit – já ani tak ne. Chtěla jsem se radši na benzince ptát lidí osobně nebo jít zpět na výjezd. A tak nastal náš snad jediný konflikt za celou cestu. Bratr stál s palcem vzhůru u dálnice, vlasy mu v pravidelných intervalech vlály ve větru linoucího se z aut, která ho míjela takovou rychlostí, že si ho řidiči ledva povšimli. Stál tam a nehodlal to měnit a tak jsem se otočila a k pumpě se pomalu blížila sama.

Naprosto neefektivní situace, kdokoliv z nás by uspěl, neměl by u sebe druhého a řidič by asi nebyl příliš odvázaný z čekání, než se další stopař dostane k autu. Jasně, nemusela jsem odcházet, ale v daný moment mě tak vytáčel, že jsem zkrátka potřebovala pauzu . No naštěstí mu to po chvíli došlo a vydal se mi na pomoc. Dobrá nálada byla v tahu – únava, zoufalství, vedro a hlavně nám v odpoledních hodinách začalo docházet, že si dnes těstoviny s rajčatovou omáčkou asi nedáme.

Příspěvek 10. den – Cesta domů? pochází z Hitchdiary

O Amsterdamu jsem zapomněla zmínit jednu zásadní věc – v hierarchickém žebříčku auto – kolo – motorka – kůň – chodec, je zde chodec úplně ten poslední. Alespoň co se městské infrastruktury týká. A tak jdeme podél cesty, střídáme cyklostezku, kde uhýbáme rychle jedoucím motorkám a stezku pro koně, kde si musíme dávat pozor na koňská lejna. Normální chodník pro chodce se zkrátka objevuje zřídkakdy (alespoň v Amstelveenu).

Cestou míjíme mnoho mladých lidí. Většina z nich drží v ruce flašku s alkoholem nebo jointa. Čím blíže jsme dálnici, tím je koncentrace těchto lidí vyšší. Nakonec zjišťujeme proč – dojdeme až k velkému oplocenému areálu, kam všichni popíjející lidé míří. Popravdě řečeno, vypadalo to spíš jako cirkus, ale vzhledem ke složení návštěvníků, jsme usoudili, že se jedná o nějakou velkou párty (škoda, že odjíždíme!). Odtama jsme k dálnici kráčeli už se zdvihnutým palcem.

Netrvalo dlouho a zastavila nám tmavě modrá dodávka. Usměvavý mladý tatínek se synem vzadu v autosedačce. Holandsky mu asi vysvětlil, že nabírají stopaře a pak už se s angličtinou obrátil na nás. Že prý nás vezme na skvělé místo na stopování do Paříže. Bylo jiné, než jsme si našli na hitchwiki a ze zkušeností už bychom neměli dávat na rady řidičů, ale člověk vždycky tak nějak věří – a většinou tvrdě doplatí! Ale to nebyl tento případ Pán měl taky leccos prostopované a tak nám o tom vyprávěl. Dále jsme se dozvěděli, že v areálu, který jsme míjeli, se právě odehrává jeden z velkých festivalů a pán řidič je jeho organizátor. Organizace takovýchto akcí byla jeho prací na plný úvazek a během roku jich pořádá mnoho. Poté se nás ptal, jak jsme si užili Amsterdam a jestli jsme ochutnali holandské vafle. Na odpověď snad ani nečekal a už jedny vytahoval z přihrádky a podával nám je. Ve mně se sice ještě obraceli vafle z předchozího dne, ale s úsměvem jsme je přijali (však si je necháme na později).

Vysadil nás na nějaké benzince a ukázal směr, kterým máme stopovat. Ani ne po 10ti minutách stopování, jsme otevírali vafle No proč si ještě při poslední chvilce v Holandsku neosladit život? Naštěstí jsme je celé sníst nestihli, protože nám v blízké době zastavilo další auto. Asi tak 30ti letý týpek ve slunečních brýlích. Byl to Belgičan, pracující pro Heineken. Náplní jeho práce bylo jezdit po světě (takže už byl skoro všude) a chodit na párty, do klubů, barů a chlastat. Tímto způsobem zjišťoval, kam by se dal Heineken ještě rozšířit a Heineken ho za to slušně platil. Někdo by snad mohl říct, že se jedná o hotovej dream job.

S tímto člověkem jsme strávili poměrně velké množství času. Jeli jsme s ním až do Bruselu, a jelikož byla na dálnici nějaká nehoda, objížděli jsme to po okreskách. Bratr na místě spolujezdce byl pověřen, aby řidiče navigoval podle mapy – no to si vybral toho pravého Můj ani bratrův orientační smysl není zrovna ten, na který bych se spoléhala a tak jsme to několikrát otáčeli a vraceli se.

Pána řidiče také zajímalo, jaké všechny drogy jsme v Amstru vyzkoušeli. No když zjistil, že jsme se drželi v legálních vodách, doslova se zděsil a navrhoval, že to auto ještě otočí. Když jsem se ptala, co by nám doporučil on, jednoznačně projevil svou zálibu v extázi. Zdvořile jsem tedy plácla, že snad někdy příště a radši odbočila na jiné téma. Zbytek cesty jsme pak frčeli po dálnici s hudební kulisou –  Queenů na plné pecky.

V Bruselu nás nevysadil na nejlepším místě – technicky dobré vůbec nebylo, protože bylo uvnitř města a ne u dálnice. Ještě že je celé stopování hlavně o štěstí, které se nás převážně drželo a tak nám za chvíli zastavila rodinka původem z Anglie. Že nás hodí jen kousek, ale alespoň směrem k dálnici. Celou dobu mluvili o nějakých oslavách a výročí bitvy, které se koná v jejich městečku. Vyprávěli nám o tom a o celé historii s tím spojené a my měli dojem, že se dozvídáme něco nového. Když nás vysadili u Waterloo, tak nám to docvaklo – že tuhle story už vlastně z hodin dějepisu známe. Takže bylo docela úžasné, že jsme se podívali právě na takové významné místo.

Ve Waterloo jsme si došli na benzinku a ptali se přijíždějících řidičů, jestli nás nehodí k dálnici. No samozřejmě že se opět někdo hodný našel – tentokrát, jak ho mezi sebou s bratrem interně označujeme „sexy Belgičan s hrábkama“ (až na to, že bratr není ten z nás dvou, kdo si myslí, že je sexy). Jmenoval se Pierre, na zadním sedadle měl položené hrábě a cestou nám vysvětloval, jak je to vlastně s jazyky v Belgii. On sám byl z francouzsky mluvící části a angličtinu ovládal jakž takž (jinak jsou dalšími úředními jazyky ještě holandština a němčina). Byl dokonce tak laskavý, že nás chtěl hodit na nejbližší benzinku na dálnici E19. Asi myslel, že vyjede na nájezd a nějaká šikovná bude v blízkosti několika kilometrů. No ale nebyla a on jel a jel, dokud zkrátka na nějakou nenarazil. Byl skvělej! Hodně si zajel, ale hodně nám tím pomohl. Na takovém místě jsme si už mohli dovolit vytáhnout přímo ceduli „PARIS“.

Příspěvek 7. den – Vaarwel Nederland (část 1/2) pochází z Hitchdiary