Cestovat vlastním autem? V žádném případě!

Měli jsme k dispozici auto s plnou nádrží a tak padl lákavý nápad – zajet si na otočku někam dál. Lákavý nápad mě ale až tak nelákal. Kde je v tom plánu zahrnuto stopování? Docela jsem si v této situaci uvědomila, jak moc je pro mě při cestování přednější ono dobrodružství před samotnou destinací. A když už jsem měla našetřeny nějaké ty chechtáčky do drahých skandinávských států, rozhodli jsme se je roztočit ve vídeňském Prateru na nějakých těch atrakcích – tehdy ještě s otázkou jestli vůbec, pokud se nám tam podaří dostopovat.

Ale ano, překvapivě se nám to povedlo! Nehodlám se o tomto minivýletíčku nijak více rozepisovat, protože to není žádný mega dobrodružný trip s nocováním v ulicích nebo pod stanem u dálnice. Ale! Skvělé to bylo stejně, trochu krizi jsme také měli a máme video, takže netřeba většího popisu – zmáčkni „play“ a pokud nás chceš podpořit, nic nám neudělá větší radost než tvůj lajk nebo odběr (ach ta doba sociálních sítí).

Přeji příjemné sledování! To, že neumím mluvit na kameru nebo mluvit obecně neřešte. Jsem ajťák – my takoví býváme

Příspěvek Video – do Vídně v polobotkách pochází z Hitchdiary

Alespoň jsem mu tedy mohla ukázat krásy města, mému srdci nejbližšího. Během toho ukazování, jsem se ho snažila i trochu zasvětit do tajů stopování. Že to zkrátka není jen procházka růžovou zahradou a že bude brečet. Dále jsem mu kladla na srdce, že bude důležité vstát brzo – dny už se v srpnu krátí a tedy i doba vhodná k postávání u dálnice.

Janáčkovo divadlo

V den D, tedy pondělí 10. srpna, jsme vyráželi z mého bytu – o dost později než jsme chtěli, ale pořád před polednem a tak se to dalo považovat za úspěch. Jeli jsme si vesele šalinkou, svítilo sluníčko, my byli plni radosti a očekávání a jak se tak blížíme k hlavnímu nádraží – cvak – došlo nám, že jsme doma zapomněli jednu veledůležitou věc – stopařské cedule (rozumněj papíry A4 ve složce) a fixy. Nu což, to přece není žádný problém. V klídku si přece vystoupíme, skočíme do papírnictví – tam papíry a fixy totiž mají, zabere to pár minutek a my pak zase budeme pokračovat v cestě do Modřic. Chyba! Pár minutek to rozhodně nezabralo. Nejen fakt, že je problém takové papírnictví vůbec najít (tak samozřejmě, když ho potřebuješ!), ale když na krámě nemají funkční terminál na karty a ty u sebe hotovost prostě nemáš, moc toho nenakoupíš. A tak jsme tentokrát místo papírnictví hledali bankomat (no dobře, to už nebylo tak těžké, čas nám to ale vzalo). Cestou jsme ještě potkali stánek s trdelníky, které musel Bogey okamžitě mít, takže jsme si beze spěchu cestou do papírnictví ještě pochutnávali na této tradiční dobrůtce. Po poledni už tou dobou rozhodně bylo a slunce začínalo neúprosně pálit.

A přicházeli další komplikace! Spoj, který nás měl odvést přímo do Modřic, zrovna dneska nejezdil. Nějaká výluka nebo co. A tak jsme se tam zdlouhavě dostávali s několika přestupy. V Modřicích jsme zase trochu bloudili a hledali ono stopovací místo, které jsme si našli na hitchwiki a než jsme se ve finále ke stopování dostali, nebylo 9 dopoledne, jako v našich původních představách, ale 14:00 a slunko už jelo v plném proudu. (Zde jsem pochopila, jak úžasnou věc pro nás rodiče udělali, když nás na okraj Brna tenkrát odvezli, jak popisuji v článku – 1. den – To take the harder way). Jako bonus – na stopovacím spotu u benzínky už nějací dva stopaři stáli a podle stopařského kodexu jsme si museli stoupnout za ně a počkat, až svoje auto chytnou nejdříve oni. Naštěstí se jim to povedlo v první půl hodince – prostor byl tedy náš!

Do Vídně polským kamionem?

Naším dnešním cílem byla Vídeň, vzdálená nějakých pouhých 200 km a to se dá stihnout poměrně rychle, když má člověk štěstí. My ho vlastně první 2 hodiny moc neměli. Bogey už ztrápeně prohlašoval, že za tu dobu, by byl za dvě stovky ve Vídni autobusem. Na to jsem mu vždy jen odvětila, ať se usmívá nebo mu nikdo nezastaví. A štěstí jsme tedy neměli ani potom, když nám do výhledu zaparkoval nějaký kamion na svůj povinný odpočinek. My přes něj neviděli přijíždějící auta a auta zákonitě neviděla nás. Chvíli jsme si na něj mezi sebou nadávali, pak mě napadlo si za ním zajít popovídat – kam jede, jak dlouho tam bude stát a jestli náhodou nechce vypadnout. Bogey tomu přílišné naděje nedával a tak mě tam vyslal samotnou. Blížila jsem se ke kamionu a měla radost, že jsem zase v akci. Když jsem se však pokusila o nějakou komunikaci, narazila jsem. Byl to Polák! Anglicky neuměl a tak jsme se dorozumívali svými rodnými jazyky s tím, že jsou si přece podobné a my Slované si všichni přece rozumíme. Ehm.

Odcházela jsem se smíšenými pocity. Pochopila jsem, že odjíždí za půl hodiny a že jede přímo do Vídně. Radovat předčasně jsem se však nechtěla, protože jsem si vůbec nebyla jista, zda jsem rozuměla správně. A tady už přichází konečně to naše štěstí, protože ano, rozuměla jsem správně a po půl hodince už na nás chlapík mával z okýnka, ať mu naskočíme na palubu.

Hned na začátku se zjistilo, že pan řidič ovládá němčinu. To znamená, že já byla úplně ze hry a celou cestu jsem si mohla pozorovat krajinku z lehátka za řidičem, zatímco ti dva tam celou dobu vesele šprechtili. Sem tam se mě snažili zapojit, sem tam jsem i něco rozuměla, ale největší má aktivita za celou cestu spočívala ve schovávání se před policajty (jakožto třetí pasažér nákladního vozu).

Nakonec jsme v pořádku a celkem časně dojeli do Vídně. Tak jsem tedy konečně opět vytáhla paty z Česka a naše dobrodružství může začít.

Příspěvek Brno – Nový stopařský parťák, nové cedule a vyrážíme! pochází z Hitchdiary