Cestovat vlastním autem? V žádném případě!

Měli jsme k dispozici auto s plnou nádrží a tak padl lákavý nápad – zajet si na otočku někam dál. Lákavý nápad mě ale až tak nelákal. Kde je v tom plánu zahrnuto stopování? Docela jsem si v této situaci uvědomila, jak moc je pro mě při cestování přednější ono dobrodružství před samotnou destinací. A když už jsem měla našetřeny nějaké ty chechtáčky do drahých skandinávských států, rozhodli jsme se je roztočit ve vídeňském Prateru na nějakých těch atrakcích – tehdy ještě s otázkou jestli vůbec, pokud se nám tam podaří dostopovat.

Ale ano, překvapivě se nám to povedlo! Nehodlám se o tomto minivýletíčku nijak více rozepisovat, protože to není žádný mega dobrodružný trip s nocováním v ulicích nebo pod stanem u dálnice. Ale! Skvělé to bylo stejně, trochu krizi jsme také měli a máme video, takže netřeba většího popisu – zmáčkni „play“ a pokud nás chceš podpořit, nic nám neudělá větší radost než tvůj lajk nebo odběr (ach ta doba sociálních sítí).

Přeji příjemné sledování! To, že neumím mluvit na kameru nebo mluvit obecně neřešte. Jsem ajťák – my takoví býváme

Příspěvek Video – do Vídně v polobotkách pochází z Hitchdiary

Alespoň jsem mu tedy mohla ukázat krásy města, mému srdci nejbližšího. Během toho ukazování, jsem se ho snažila i trochu zasvětit do tajů stopování. Že to zkrátka není jen procházka růžovou zahradou a že bude brečet. Dále jsem mu kladla na srdce, že bude důležité vstát brzo – dny už se v srpnu krátí a tedy i doba vhodná k postávání u dálnice.

Janáčkovo divadlo

V den D, tedy pondělí 10. srpna, jsme vyráželi z mého bytu – o dost později než jsme chtěli, ale pořád před polednem a tak se to dalo považovat za úspěch. Jeli jsme si vesele šalinkou, svítilo sluníčko, my byli plni radosti a očekávání a jak se tak blížíme k hlavnímu nádraží – cvak – došlo nám, že jsme doma zapomněli jednu veledůležitou věc – stopařské cedule (rozumněj papíry A4 ve složce) a fixy. Nu což, to přece není žádný problém. V klídku si přece vystoupíme, skočíme do papírnictví – tam papíry a fixy totiž mají, zabere to pár minutek a my pak zase budeme pokračovat v cestě do Modřic. Chyba! Pár minutek to rozhodně nezabralo. Nejen fakt, že je problém takové papírnictví vůbec najít (tak samozřejmě, když ho potřebuješ!), ale když na krámě nemají funkční terminál na karty a ty u sebe hotovost prostě nemáš, moc toho nenakoupíš. A tak jsme tentokrát místo papírnictví hledali bankomat (no dobře, to už nebylo tak těžké, čas nám to ale vzalo). Cestou jsme ještě potkali stánek s trdelníky, které musel Bogey okamžitě mít, takže jsme si beze spěchu cestou do papírnictví ještě pochutnávali na této tradiční dobrůtce. Po poledni už tou dobou rozhodně bylo a slunce začínalo neúprosně pálit.

A přicházeli další komplikace! Spoj, který nás měl odvést přímo do Modřic, zrovna dneska nejezdil. Nějaká výluka nebo co. A tak jsme se tam zdlouhavě dostávali s několika přestupy. V Modřicích jsme zase trochu bloudili a hledali ono stopovací místo, které jsme si našli na hitchwiki a než jsme se ve finále ke stopování dostali, nebylo 9 dopoledne, jako v našich původních představách, ale 14:00 a slunko už jelo v plném proudu. (Zde jsem pochopila, jak úžasnou věc pro nás rodiče udělali, když nás na okraj Brna tenkrát odvezli, jak popisuji v článku – 1. den – To take the harder way). Jako bonus – na stopovacím spotu u benzínky už nějací dva stopaři stáli a podle stopařského kodexu jsme si museli stoupnout za ně a počkat, až svoje auto chytnou nejdříve oni. Naštěstí se jim to povedlo v první půl hodince – prostor byl tedy náš!

Do Vídně polským kamionem?

Naším dnešním cílem byla Vídeň, vzdálená nějakých pouhých 200 km a to se dá stihnout poměrně rychle, když má člověk štěstí. My ho vlastně první 2 hodiny moc neměli. Bogey už ztrápeně prohlašoval, že za tu dobu, by byl za dvě stovky ve Vídni autobusem. Na to jsem mu vždy jen odvětila, ať se usmívá nebo mu nikdo nezastaví. A štěstí jsme tedy neměli ani potom, když nám do výhledu zaparkoval nějaký kamion na svůj povinný odpočinek. My přes něj neviděli přijíždějící auta a auta zákonitě neviděla nás. Chvíli jsme si na něj mezi sebou nadávali, pak mě napadlo si za ním zajít popovídat – kam jede, jak dlouho tam bude stát a jestli náhodou nechce vypadnout. Bogey tomu přílišné naděje nedával a tak mě tam vyslal samotnou. Blížila jsem se ke kamionu a měla radost, že jsem zase v akci. Když jsem se však pokusila o nějakou komunikaci, narazila jsem. Byl to Polák! Anglicky neuměl a tak jsme se dorozumívali svými rodnými jazyky s tím, že jsou si přece podobné a my Slované si všichni přece rozumíme. Ehm.

Odcházela jsem se smíšenými pocity. Pochopila jsem, že odjíždí za půl hodiny a že jede přímo do Vídně. Radovat předčasně jsem se však nechtěla, protože jsem si vůbec nebyla jista, zda jsem rozuměla správně. A tady už přichází konečně to naše štěstí, protože ano, rozuměla jsem správně a po půl hodince už na nás chlapík mával z okýnka, ať mu naskočíme na palubu.

Hned na začátku se zjistilo, že pan řidič ovládá němčinu. To znamená, že já byla úplně ze hry a celou cestu jsem si mohla pozorovat krajinku z lehátka za řidičem, zatímco ti dva tam celou dobu vesele šprechtili. Sem tam se mě snažili zapojit, sem tam jsem i něco rozuměla, ale největší má aktivita za celou cestu spočívala ve schovávání se před policajty (jakožto třetí pasažér nákladního vozu).

Nakonec jsme v pořádku a celkem časně dojeli do Vídně. Tak jsem tedy konečně opět vytáhla paty z Česka a naše dobrodružství může začít.

Příspěvek Brno – Nový stopařský parťák, nové cedule a vyrážíme! pochází z Hitchdiary

Ne že bychom nějak začali propadat panice, jen náš stopařský entusiasmus už nebyl to, co býval. Běžně jsme se řidiči při nastoupení do auta nejdříve představili, začali nějakou konverzaci, zajímali se o jeho život, no teď nám to bylo tak nějak jedno. Potřebovali jsme se zkrátka konečně hnout z místa. Karma nám tohle naše počínání samozřejmě vracela jedním neúspěchem za druhým. Takhle se stopař zkrátka chovat nemá!

Než se nám z místa podařilo dostat, projela kolem nás policie (asi konečně na „pomoc“ sebevrahovi z odpočívadla viz. předchozí článek). Když nás chlapíci v uniformách spatřili, začali přibržďovat. STRES! Jestli nám řeknou, že tu není dovoleno stopovat a vyženou nás odsud, tak jsme (opravdu slušně řečeno) v prdeli. Naštěstí se k nám jen zachovali přátelsky a doporučili nám jít na úplný začátek nájezdu, že nás odtud řidiči lépe uvidí.

Špagety za 500 aneb low cost stravování v praxi

Po tomto strategickém přesunu nám zastavila paní, o které toho bohužel moc nevíme, ale jsme jí neskutečně vděčni. Vzala nás sice jen 10 km na další nájezd, ale i to se počítá. Zde se nám však opět nedařilo. A tak říkám bratrovi – kašlem na to, támhle je nějaká vesnice, dojedeme někam busem.

Vesnice se jmenovala Nonnweiler a hned na začátku byla autobusová zastávka a restaurace – jídlo! Rozhodli jsme se tedy, že se jdeme nejdřív najíst, že si zkrátka dáme to nejlevnější, co bude na lístku. A tak jsme si dali špagety (v přepočtu na koruny)  za 500. Dobili jsme si telefony i power banku, dopustili flašky vodou a poté nasedli na bus do nedalekého Türkismühle. Byl to zvláštní pocit, sedět v dopravním prostředku a mít jistotu, že nás doveze přesně na místo, které očekáváme.

Následovala stopovací série, kdy jsme už totálně nevnímali, s kým vlastně jedeme v autě, natož abychom ještě nějak na úrovni komunikovali. Na střídačku jsme v autech usínali (nebo spíš odpadávali totálním vyčerpáním). V Türkismühle jsme ještě k tomu byli slušně dokousáni místními hovady. Odtud nás vysvobodil pán, který kolem nás nejdříve projel a poté se asi slitoval a tak nám z dálnice zacouval zpátky. Následoval další řidič mužského pohlaví, který nám dával nějaké stopovací rady a vysadil nás u Burger Kingu. Odskočila jsem si tam tedy na záchod a když jsem se vracela kolem stolů za bratrem, oslovil mě jeden mladý muž, že nás někam rád hodí. Ani jsem nemusela stopovat, asi jen viděl stopařskou ceduli. Vysadil nás na docela špatné benzince (v protisměru), ale z toho už jsme si hlavu nedělali, prostě jsme pěšky došli na lepší místo a tam stopli dalšího pána řidiče –  ve žlutém autě. A to bylo poslední auto dnes! Ačkoliv naše dnešní dobrodružství ještě vůbec nekončilo – naopak.

Byli jsme v nějakém dalším německém městečku a schylovalo se k večeru. Zkoušeli jsme různé taktiky: stopování na světelné křižovatce, na nájezdu, vyčkávání na benzince, nakonec jsme se uchýlili k možnosti – rodič na telefonu. Potřebovali jsme zjistit, zda se odsud dá dojet na nějaké lukrativnější místo. Po dlouhém čase spekulací, kde se vlastně nacházíme, nás rodiče nasměrovali na místní nádraží, odkud nám měl jet vlak do Mannheimu. Odtud už vede přímá dálnice do ČR a tak jsme usoudili, že je to v současné době nejlepší možnost.

Nejnebezpečnější město v Evropě – Praha nebo Mannheim?

Plán byl takový, že dojedeme do Mannheimu, tam se šalinkou dostaneme na okraj města k dálnici, kde rozložíme stan, přespíme a pak tadá do Česka. Ehm. Klasický střet očekávání s realitou. Do Mannheimu jsme dojeli (na černo) i na okraj města jsme se dostali (začalo se stmívat), ale na rozložení stanu to nebylo. Když jsme se ptali kolemjdoucích, kde tady přenocovat, v podstatě se nám vysmáli. Nacházeli jsme se v jakési nebezpečné průmyslové zóně plné (prý) nebezpečných Turků. Nakonec se nás ujal jeden starší pán, který nás vedl nočním městem a ačkoliv se choval přátelsky a hledal pro nás místo na přespání, vystrašil nás asi ze všech nejvíce. Věty jako: „No jo, nedávno tady někoho takhle ti Turci zabili.“, „Máte repelent? Protože se tu vyskytují takoví ti malí pavoučci, co vás kousnutím mohou zabít.“, „Jo, tak tady často spávají bezdomovci.“ člověka příliš neuklidní. Zvládl mě však i pobavit výrokem : „Mannheim, to je hodně nebezpečné město. Vážně. Člověk by tu neměl chodit sám večer po ulicích. Ale tak, pořád to není Praha.“ Proč se cizinci tolik bojí Prahy?

Nakonec nás vyvedl až kousek za dálnici a odjel na svém kole domů. Zůstali jsme tam sami se snahou posvítit si baterkami z mobilů do černočerné tmy. Bylo to takové to typické místo, kde přespávají bezdomovci, my však v ten moment nebyli nic jiného. Střídavě jsme si svítili na zem, k účelům prozkoumání terénu ke stanování a hekticky kolem sebe, jestli se neobjeví nějaký místní Turek nebo bezdomovec. No představte si, že bychom někomu vyfoukli jeho oblíbené místo na spaní, to bychom jistě nevyvázli bez úhony.

Už už jsme vytahovali stan k rozložení, když v tom bratr posvítil na objekt, který znepokojil nás oba (rozuměj křik, útěk, schíza). Vypadalo to, jak mrtvola nějakého zvířete. Bylo tedy potřeba dojít k zásadním rozhodnutí – riskneme to a přenocujeme tady nebo zvážíme ještě jiné (jakékoliv!) možnosti?

Příspěvek 11. den – Série stopařských neúspěchů pochází z Hitchdiary