O hodinu později stojíme opět na výjezdu a přes panující zoufalství se snažíme vykouzlit úsměv na rtech. Naše heslo – bereme všechno. I polské kamioňáky. Po zmíněné čtvrté hodině usilovného stopování nám právě jeden zastavil. Vůbec jsme mu nerozuměli, ale minimálně pár kilometrů naším směrem po dálnici jet musel a tak jsme mu se šťastnými výrazy naskákali do náklaďáku. Zoufalství se proměnilo skoro až v dojetí a neskutečnou radost.
Po pár kilometrech veselé jízdy v našem směru se řidič začal mračit na jeho GPSku. Příliš s námi nekomunikoval, ale jenom hloupému by nedošlo, že něco není v pořádku. Než jsme ale pochopili, co se vlastně stalo, mířili jsme si to severně směr Lucembursko. Místo abychom stresovali, jsme si řekli „co už“. Do Metz se stejně nechceme vrátit ani za nic a tak jsme zkrátka sledovali GPS a číhali na místo, kde bude alespoň trochu výhodné vystoupit. Dokonce nás nechával chladnými i fakt, že jsme dávno sjeli z dálnice a šineme si to po francouzských okreskách.
Abych vysvětlila, co se stalo – z výjezdu, kde jsme řidiče stopli, se opravdu dalo pokračovat pouze naším směrem. Řidičovi však po chvíli došlo, že jede špatně a to tak, že už hodně dlouho. Že měl severně odbočit už před Metz a nás tak vlastně ani neměl potkat. Teď nevím, jestli říct bohužel nebo bohudík, ale potkal.
Špatný polský DJ
S řidičem se vážně moc domlouvat nedalo. Zapsal se nám však do paměti svým hektickým výběrem hudby. Po celou cestu (a to byla nějaká ta hodinka) jen přepínal písničky, ani jednu nenechal hrát déle jak pár vteřin. S bratrem jsme se poté shodli, že nás to oba neskutečně iritovalo. Už už to vypadalo, že nějakou nechá hrát, člověk se těšil, že si ji poslechne (sem tam se tam objevilo i něco jinýho než polskej rap) – a lup, začátek další. No nakonec jsme z něj dostali název jeho cílové destinace a tak jsme se nechali vyhodit kousek před ní – to už jsme byli opět v Německu. Opět v Německu a opět ztraceni :D.
Nacházeli jsme se kousek od vesničky Mandern asi 45 km od nejbližší dálnice. Po ní dále byla potřeba ujet dalších 105 km, abychom se dostali zpět na dálnici, která směřovala do ČR. To zní opět jako nemilá zajížďka, co? My už však opět byli dobře naladěni. Příroda kolem nás byla úžasná, chvíli jsme se tedy jen kochali, odpočívali a užívali si to ticho. Ticho, které nikdo nenarušoval, žádná auta… ŽÁDNÁ AUTA! No po malé siestě jsme se vydali pěšky směrem k dálnici. Když jednou za 10 minut projelo nějaké to auto, zvedli jsme prst a ceduli, úspěchu se nám však dostalo až poté, co jsme se dostali alespoň na křižovatku. Tam už auta jezdila pravděpodobně více. To jsme však nezjistili, protože nám zastavilo hned to první.
Postarší Lucemburčan, vyprávěl nám o své dceři, která studuje v Německu. Zavezl nás k dálničnímu nájezdu, čímž nás pro dnešek dostal z nejhoršího. Nájezd byl poměrně sympatický, dalo se tu v klidu stopovat, zastavit, všechno. Jen čas byl nelítostivý a přehoupl se do večerních hodin. Mezitím, co bratr stopoval, já procházela okolí a zkoumala, kde by se dal rozložit stan. Favoritem byl plácek hned vedle dálnice u takového mini lesíku (jestli se to tak dá nazývat). Než jsme se definitivně rozhodli pro přenocování, zastavil nám ještě nějaký pochybný motorkář, který sliboval, že se pro nás vrátí a sežene nám nějaké místo ke spaní. No spíš jsem doufala, ať už se nevrací.
V poslední půlhodince před stmíváním už nám asi začalo slušně drbat. Bratr se mě snažil strašit hororovými příběhy v jeho směšné angličtině, což nás oba neskutečně dostávalo do kolen a v podstatě jsme se víc smáli, než stopovali.
Stan jsme měli postavený raz dva. Pod námi byla vysoká tráva, takže poležení bylo o dost pohodlnější než v kempu. Jelikož jsme byli dosti znaveni, celkem rychle jsme zabrali a ani jsme nestihli mít strach z noční zvěře, německých policajtů nebo úchylných motorkářů, vracejíc se pro nás s nekalým úmyslem.
Tak tomu říkám odvaha, takhle nocovat. A vůbec, nejen nocovat, všechno!!! 🙂