12. den – Den poslední

Stáli jsme uprostřed noci v Mannheimu na ne příliš bezpečném místě a čelili zásadnímu rozhodnutí. Přespíme tu? Chceme tu přespat? Rozhodně NE! Ale jaké jsou jiné možnosti? Vzpomněli jsme si, že jsme cestou kolem dálnice míjeli McDonald’s. Do kolika asi může mít mekáč v takové lokaci otevřeno? Jdeme to zjistit! Cokoliv lepšího, než tady stát a vystrašeně se koukat okolo. Sbalili jsme na půl vytažený stan a rychlým krokem se vraceli k městu, scenérií jak z hororu vystřiženou. Pokud by se dal strach měřit, myslím, že bych tu noc trhla svůj osobní rekord.

McDonald byl naštěstí stále otevřený a zavíračka byla vypsaná až na 1 hodinu ranní. Nevím už přesně kolik bylo hodin, když jsme do mekáče přišli. Měli jsme však dostatek času na zahřátí, najezení a dalších mnoho věcí. Například hygienu! Ta se nám poslední dva dny docela vyhýbala, takže jsem nechala bratra objednat nějaké hnusné fast food jídlo, s celou krosnou jsem si to naběhla na opuštěné záchodky v druhém patře a provedla, co se dalo – jako doma 😀 .

U hranolek s cheeseburgrem jsme uvažovali, co bude dál. Vymysleli jsme, že se tu nadopujeme cukrem a kofeinem, abychom přečkali noc vzhůru, a po zavíračce sedneme někam v blízkosti mekáče a počkáme na svítání. Koupili jsme si tedy bezedný kelímek a v pravidelných intervalech chodili čepovat sladkou Coca colu. Aby byl jasno, s bráchou docela dáváme na zdravý životní styl a na takový příval cukru zkrátka nejsme zvyknutí. I taková decka coly by nás relativně nastartovala. No a my tam ve dvou zvládli takových 5 litrů. Byli jsme neskutečně roztěkaní, „naspídovaní“, cítili se tak zvláštně přiopile a bratrovi začali naskakovat červené žilky v očích.

Poslední fází mělo být teplé latéčko, které nás mělo před zavíračkou zároveň zahřát, než budeme vyhnáni do chladné noci. Brácha byl vyslán k pultíku s kávou, zatímco já se starala o nabíjení všech zařízení. Zpátky ke stolu se vracel s úsměvem – s opravdu radostným úsměvem (ne tím, který mu způsobovala hladinka cukru). Sedl si zpátky ke mně a začal mi vyprávět, co se mu právě přihodilo.

Objednával si kávu – v angličtině samozřejmě. Slečna, co ho obsluhovala, však podle určitých indicií rozpoznala, že jsme z Česka (především podle stopovací cedule CZ, kterou jsme měli celou dobu položenou na stolku) a jelikož pocházela ze Slovenska, dala se s bráchou do řeči (říkala jsem si, že mu to nějak trvá). Vyprávěl slečně celou naši story a současnou nepříjemnou situaci. Když slečna slyšela, že chceme přečkat noc sami v ulicích Mannheimu, zděsila se a nabídla nám nocleh u sebe doma! A to je nabídka, která se zkrátka neodmítá.

Nebozí stopaři mají zase kde spát

Slečna se jmenovala Veronika a byla moc sympatická. Navzdory noční šichtě v mekáči byla milá a usměvavá. Před zavíračkou za námi přišla a řekla, ať ji počkáme venku, že nás potom odveze autem k ní na byt, kde bydlí se svou sestrou. To jsme zase po dlouhé době měli štěstí a neuvěřitelnou radost. Jen nám trochu dělalo starosti, zda nadopováni povzbuzujícími látkami budeme schopni usnout. Ale – úplně bez problému. Poté co jsme přijeli na byt, přivítal nás malý pejsek, vystřídali jsme se ve sprše (úplně novej člověk!), prohodili pár slov a poté usnuli jako miminka.

Ráno nás budil zvuk budíku. Bylo na čase se konečně dostat do Česka. Opět se nám dostalo luxusu – zpět k dálnici nás hodila Verčina sestra autem. Chtěla bych hlavně zdůraznit, že oběma sestrám patří velký dík! Doufám, že jim to karma patřičně vrátila 🙂 .

Na nájezdu jsme stihli posnídat knackenbroty s marmeládou a poté poměrně rychle stopnout kamion. Sebevědomě jsme totiž nejdříve vytáhli ceduli CZ (člověk má mít velké cíle) a tak nám zastavil jeden českej kamioňák právě proto, že by u Mannheimu české stopaře nečekal. Dokonce jsme si cestou oba pospali – střídali jsme se na horní „posteli“ za řidičem. Podstatné však bylo jediné – jedeme do Česka!

Řidič nás vyložil v Plzni na benzince, ačkoliv nás celou dobu přemlouval, ať jedeme vlakem a že nás raději vysadí u nádraží. Že prý je stopování nebezpečné, no klasika. Taky si po cestě neušetřil pár vtípků na téma, že je sériový vrah a veze si nás někam do opuštěného lesa. Byl poté velmi udivený, že nás to ani neděsí. No po předchozí noci se snad není čemu divit – takový černý humor od sympatického kamioňáka byl trochu slabota.

Z Plzně jsme to chtěli zkusit rovnou do Brna. Zastavovali nám však samí Pražáci s otázkou, zda to do Prahy stačí. Nestačilo. Spočítali jsme si, že pokud bychom chtěli do Brna dojet ještě dnes a udělali si mezizastávku v Praze, byla by tam potřeba někoho stopnout do hodiny. To se nám riskovat nechtělo. Asi tak po pátém Pražákovi jsme si řekli, že pokud nám zastaví další, tak ho berem a z Prahy jedem vlakem/busem. Samozřejmě, že nám zastavil a tak se Kuba, realitní makléř původem z Liberce, stal našim oficiálně posledním řidičem na této cestě.

Díky bouračce kamionu na dálnici, jež způsobila docela solidní kolonu, jsme spolu strávili poměrně dost času – především dost času na to, aby padly klasické vtípky na téma Praha vs. Brno. „Jaká je nejvýznamnější stavba v Brně? Výpadovka na Prahu.“ Smála jsem se se skřípajícími zuby 😀 . Skoro jsem se bála, že snad ani nebyl pochopen bratrův sarkasmus na téma – žádný internet na Moravě. Cesta však byla i přes tuto rivalitu příjemná a my šťastně dojeli k hlavnímu nádraží.

Při pohledu na park před hlavasem jsme tak trošku pochopili, proč chlapík v Mannheimu tvrdil, že je Praha nebezpečná. My se však v prostředí plném bezdomovců a jiných individuí cítili jako doma. Ne snad právě kvůli nim, ale především se kolem nás mluvilo česky a to byl po těch dvou týdnech řádný nezvyk.

Tímto byl můj první stopovací trip u konce. Zbývalo totiž už jen nasednout na žlutý autobus (započala jsem tak svou tradici – dojíždět poslední úseky tripů se Student Agency) a komfortně si odvézt zadek až do Brna (brácha žlutým vlakem do Olomouce). Přesto, že jsme domů dojeli v pozdních nočních hodinách, oba jsme si ještě ten den stihli dát těstoviny s rajčatovou omáčkou – což považuji za šťastný konec celého příběhu.

A co že mi tento výlet dal a vzal? Je toho spousty. Dal mi odvahu opouštět svou komfortní zónu, dal mi nadhled a schopnost nemít vůči lidem předsudky. Dal mi ochotu pomáhat ostatním – poslat dobré skutky dál. Donutil mě zamyslet se nad tím, kolik věcí v životě (dopravu, místo na spaní, teplo, jídlo) považujeme za běžné a samozřejmé, přičemž se jedná o luxus, který se nedostane každému. Dal mi spoustu nových kontaktů, kamarádů a lásku ke stopování. Dal mi toho tolik, že to ani nejsem schopna vyjmenovat. Vzal mi sluneční brýle, které jsem nechala Nareshovi. Takové jsou bilance 🙂 .

Stopem po Evropě?

Bez problému! Přesvědčit se můžete na videu.