4. den – Z Berlína do Amsterdamu na jeden zátah

Ráno mě nebudil přednastavený budík v 5, ale Bogey v 7. Trošičku jsme zaspali, ale vstávat v 7 hodin ráno byl, jak jsem později na stopu zjistila, ještě docela úspěch. Ono kdybychom věděli, jaký obrovský stopařský štěstí dneska budeme mít, tak si asi ještě chvilku pospíme. Spíš jde ale o to, být ve správný čas na správném místě a to jsme evidentně byli.

Vyšli jsme si na U-Bahn a začali zápasit s mašinou na lístky. Mohla bych se vymlouvat, že jsme tomu v němčině nerozuměli, ale on tam samozřejmě nechyběl anglický překlad, takže šlo vlastně jen o to, že vidláci potkali techniku velkoměsta. Paní, co čekala v řadě za náma, už se na nás nemohla koukat a přistoupila k nám, jestli nechceme pomoct. Něco tam naklikala, po chvíli vypadly dva lístky, které nám s úsměvem podala. Když jsme začali lovit v peněžence Eura, zastavila nás s tím, že peníze nechce, že to máme brát „as a present“. Lidi jsou zkrátka hodní, ale o tom mě znovu a znovu přesvědčoval každý jeden den strávený „na tripu“.

Ještě dopoledne jsme se zvládli dostat na stopovací spot – nájezd na dálnici mířící přes Hannover až do Amsterdamu. Chvilku jsme si tam pobyli. Nakonec se na tomto spotu objevil i další stopař, Francouz, trošku alternativní týpek jen s ruksakem (lépe řečeno ranečkem), který už byl na cestách 3 měsíce. Byl k nám velmi ohleduplný, a místo toho, aby si stoupal za nás a snižoval nám tak šance na stopnutí auta, vydal se směrem po dálnici hledat nějakou benzinku. Jen chvíli po jeho odchodu nám zastavilo malé žluté autíčko – v něm mladý ruský pár, Alex s přítelkyní (to dívčí jméno mám vždycky problém si zapamatovat :D), cestující po Evropě. Když nám oznámili, že jejich následující stanice je Amsterdam, očička se nám rozzářila a s nadšením jsme naházeli batohy (a sebe) do auta. Ten pocit, že už se dnes nemusíme o nic starat, žádné přestupy, zajížďky a hledání dobrého místa na stopování, nic. Dále jsme o Alexovi a jeho slečně zjistili, že jsou to také ajťáci, a že Alex má stejně jak já nejradši C# (programovací jazyk). Po Amsterdamu plánují navštívit i Prahu a tak se nás ptali, na nějaké tipy ohledně ČR – takové ty věci, v čem je Česko dobré a čím se vyznačuje. Jako první, co člověka napadne je samozřejmě pivo – dobré a levné pivo! Pak následuje chvilka ticha, kdy člověk přemýšlí, co dál. Napadne vás, že je Česko dobré třeba v hokeji, ale to je takovému turistovi v Praze asi úplně ukradené (a hlavně chlub se s hokejem Rusákům :D). A tak jsme asi moc vlastenecky nezapůsobili.

Do Amsterdamu jsme dorazili po 4 hodině odpolední. O tom se nám snad ani nezdálo. Vysazeni jsme však byli v centru a náš vyhlídnutý kemp byl v okrajové části – Amstelveenu, takže jsme měli o zábavu opět postaráno. Ve světě smartphonů a GPS by sice člověk řekl, že se dá trefit bez problému kamkoliv, ale systém městské hromadné dopravy, v každém městě/státě absolutně jiný, nám to vždycky velmi rád zkomplikoval. Ono v Amsterdamu je sice velmi šikovně vymyšlený systém check-in a check-out kartiček, to musím pochválit, ale výluka týkající se spoje, který jezdí z centra do Amstelveenu, nás opravdu velmi nepotěšila. Obzvlášť, když byl popis náhradní dopravy pouze v Holandštině. A tak jsme se po chvilce zmateného poletování po nástupišti, zeptali kolemjdoucího, sympatického černocha v obleku – Jimmyho. Ten se nám snažil cestu nejdřív vysvětlit, ale pak nad tím mávl rukou a řekl, že máme jít s ním. Že bydlí tady kousek a že nás do kempu zaveze, abychom si pobyt v Amsterdamu nekazili otravným cestováním po městě.

Nasedli jsme do jeho krásného auta a vyrazili. Musím říct, že Jimmy je jedním z lidí, který na nás během cest hodně zapůsobil a rádi na něj vzpomínáme – jsme stále v kontaktu. Cestou nám vyprávěl o sobě, o jeho původu, jeho manželce, učil nás užitečné holandské fráze a chválil si Česko kvůli fotbalu – znal Čecha a Poborského. Ještě v kempu nám dával tipy, co v Amsterdamu navštívit a sepsal nám to na papír. Než odjel, probleskla mi hlavou naše challenge, kterou jsme si s bratrem vyhlásili v Německu – udělat si fotku s černochem. A tak jsem se ihned zeptala, jestli si s námi udělá selfie – nejen jako challenge, ale spíše památku na tak skvělého člověka. Fotku jsme tedy měli, rozloučili jsme se a my se vydali na recepci ubytovat.

Zbytek dne už jsme jen zevlovali v kempu a procházeli si Amstelveen. Velmi kouzelné místo. Ty domky, kanály, všechno je zde čisté a upravené – přišlo mi to jako v pohádce. V Albert Heijnu jsme nakoupili pravé holandské vafle a cestou do kempu se jimi ládovali. Za chvíli jsme byli přeslazeni a dojíst jsme je nezvládli. On totiž člověk musí nejdřív požít jinou typickou holandskou věc, aby vafle spořádal na posezení (o tom jsme se přesvědčili hned další den). Napapaní jsme nakonec ulehli do našeho miniaturního stanu a těšili se na zítřejší návštěvu centra Amsterdamu.