7. den – Vaarwel Nederland (část 1/2)

Recepce kempu se otevírá až od devíti hodin, takže jsme ani neměli důvod k brzkému vstávání. Ale co si budeme povídat, stejně bychom zaspali. A tak těsně po deváté ranní opouštím kemp s myšlenou, že už se sem asi dlouho nepodívám (a to jsem se šeredně mýlila). Provedeme nějaké to rozlučkové selfie (bohužel, když cestujete ve dvou, selfíčka pak tvoří většinovou část vašeho fotoalba) a vyrážíme na stopovací spot, který jsme si našli na hitchwiki. Je naštěstí jen nějaké 2 km od kempu a tak se tam vydáváme pěšky.

O Amsterdamu jsem zapomněla zmínit jednu zásadní věc – v hierarchickém žebříčku auto – kolo – motorka – kůň – chodec, je zde chodec úplně ten poslední. Alespoň co se městské infrastruktury týká. A tak jdeme podél cesty, střídáme cyklostezku, kde uhýbáme rychle jedoucím motorkám a stezku pro koně, kde si musíme dávat pozor na koňská lejna. Normální chodník pro chodce se zkrátka objevuje zřídkakdy (alespoň v Amstelveenu).

Cestou míjíme mnoho mladých lidí. Většina z nich drží v ruce flašku s alkoholem nebo jointa. Čím blíže jsme dálnici, tím je koncentrace těchto lidí vyšší. Nakonec zjišťujeme proč – dojdeme až k velkému oplocenému areálu, kam všichni popíjející lidé míří. Popravdě řečeno, vypadalo to spíš jako cirkus, ale vzhledem ke složení návštěvníků, jsme usoudili, že se jedná o nějakou velkou párty (škoda, že odjíždíme!). Odtama jsme k dálnici kráčeli už se zdvihnutým palcem.

Netrvalo dlouho a zastavila nám tmavě modrá dodávka. Usměvavý mladý tatínek se synem vzadu v autosedačce. Holandsky mu asi vysvětlil, že nabírají stopaře a pak už se s angličtinou obrátil na nás. Že prý nás vezme na skvělé místo na stopování do Paříže. Bylo jiné, než jsme si našli na hitchwiki a ze zkušeností už bychom neměli dávat na rady řidičů, ale člověk vždycky tak nějak věří – a většinou tvrdě doplatí! Ale to nebyl tento případ 🙂 Pán měl taky leccos prostopované a tak nám o tom vyprávěl. Dále jsme se dozvěděli, že v areálu, který jsme míjeli, se právě odehrává jeden z velkých festivalů a pán řidič je jeho organizátor. Organizace takovýchto akcí byla jeho prací na plný úvazek a během roku jich pořádá mnoho. Poté se nás ptal, jak jsme si užili Amsterdam a jestli jsme ochutnali holandské vafle. Na odpověď snad ani nečekal a už jedny vytahoval z přihrádky a podával nám je. Ve mně se sice ještě obraceli vafle z předchozího dne, ale s úsměvem jsme je přijali (však si je necháme na později).

Vysadil nás na nějaké benzince a ukázal směr, kterým máme stopovat. Ani ne po 10ti minutách stopování, jsme otevírali vafle 😀 No proč si ještě při poslední chvilce v Holandsku neosladit život? Naštěstí jsme je celé sníst nestihli, protože nám v blízké době zastavilo další auto. Asi tak 30ti letý týpek ve slunečních brýlích. Byl to Belgičan, pracující pro Heineken. Náplní jeho práce bylo jezdit po světě (takže už byl skoro všude) a chodit na párty, do klubů, barů a chlastat. Tímto způsobem zjišťoval, kam by se dal Heineken ještě rozšířit a Heineken ho za to slušně platil. Někdo by snad mohl říct, že se jedná o hotovej dream job.

S tímto člověkem jsme strávili poměrně velké množství času. Jeli jsme s ním až do Bruselu, a jelikož byla na dálnici nějaká nehoda, objížděli jsme to po okreskách. Bratr na místě spolujezdce byl pověřen, aby řidiče navigoval podle mapy – no to si vybral toho pravého 😀 Můj ani bratrův orientační smysl není zrovna ten, na který bych se spoléhala a tak jsme to několikrát otáčeli a vraceli se.

Pána řidiče také zajímalo, jaké všechny drogy jsme v Amstru vyzkoušeli. No když zjistil, že jsme se drželi v legálních vodách, doslova se zděsil a navrhoval, že to auto ještě otočí. Když jsem se ptala, co by nám doporučil on, jednoznačně projevil svou zálibu v extázi. Zdvořile jsem tedy plácla, že snad někdy příště a radši odbočila na jiné téma. Zbytek cesty jsme pak frčeli po dálnici s hudební kulisou –  Queenů na plné pecky.

V Bruselu nás nevysadil na nejlepším místě – technicky dobré vůbec nebylo, protože bylo uvnitř města a ne u dálnice. Ještě že je celé stopování hlavně o štěstí, které se nás převážně drželo a tak nám za chvíli zastavila rodinka původem z Anglie. Že nás hodí jen kousek, ale alespoň směrem k dálnici. Celou dobu mluvili o nějakých oslavách a výročí bitvy, které se koná v jejich městečku. Vyprávěli nám o tom a o celé historii s tím spojené a my měli dojem, že se dozvídáme něco nového. Když nás vysadili u Waterloo, tak nám to docvaklo – že tuhle story už vlastně z hodin dějepisu známe. Takže bylo docela úžasné, že jsme se podívali právě na takové významné místo.

Ve Waterloo jsme si došli na benzinku a ptali se přijíždějících řidičů, jestli nás nehodí k dálnici. No samozřejmě že se opět někdo hodný našel – tentokrát, jak ho mezi sebou s bratrem interně označujeme „sexy Belgičan s hrábkama“ (až na to, že bratr není ten z nás dvou, kdo si myslí, že je sexy). Jmenoval se Pierre, na zadním sedadle měl položené hrábě a cestou nám vysvětloval, jak je to vlastně s jazyky v Belgii. On sám byl z francouzsky mluvící části a angličtinu ovládal jakž takž (jinak jsou dalšími úředními jazyky ještě holandština a němčina). Byl dokonce tak laskavý, že nás chtěl hodit na nejbližší benzinku na dálnici E19. Asi myslel, že vyjede na nájezd a nějaká šikovná bude v blízkosti několika kilometrů. No ale nebyla a on jel a jel, dokud zkrátka na nějakou nenarazil. Byl skvělej! Hodně si zajel, ale hodně nám tím pomohl. Na takovém místě jsme si už mohli dovolit vytáhnout přímo ceduli „PARIS“.