Ráno se vyjasnilo a počasí nám tím jakoby dávalo najevo, že teď už to půjde. Bogey nazul své crocsy, jelikož včerejšího dne nabyl dojmu, že je to to nejpohodlnější, co si stopař může vzít. Po pár krocích mi však oznámil, že ho poněkud tlačí a že se pravděpodobně jedná o výrobní vadu té jedné boty (tuto informaci si prosím zapamatujte).

Poučeni z předchozího dne jsme opustili prokleté místo a přes centrum projeli Zagreb na druhou stranu. Na nádraží nás k dálnici navigoval řidič autobusu, který se s námi dal do řeči. Podle přízvuku poznal, že jsme Češi a následně se nám svěřil, že kdysi jezdíval do Česka za jednou slečnou – proto i náš rodný jazyk vcelku ovládal. Byl to sympaťák!

Ke stopovacímu místu jsme se dostávali jak hrdinové z akčního filmu. Byla potřeba brodit se potoky, bahnem, vysokou trávou, přelézat ploty a přebíhat dálnici. Navíc Hitchwiki pravila, že si máme dávat pozor, protože se jedná o stopování přímo na dálnici (mýtnou bránu) a často zde stopaře pokutuje policie. To nám prošlo zcela nečekaně naprosto hladce a povedlo se nám stopnout kamion v prvních pár minutách.

Stopli jsme ho cedulí WIEN. Do kamionu jsem naskakovala první já a logicky jsem si hned ověřila, zda jede opravdu do Vídně. Pan řidič – veselý Turek, jen přikyvoval a smál se od ucha k uchu, nic tedy nebránilo propuknutí obrovské radosti, že už se dneska opravdu dostaneme dom. Z Vídně jsme totiž měli v plánu využít žlutých spojů Regio Jetu (tehdy ještě Student Agency) přímo do Brna.

Cesta byla příjemná. Jen na chorvatských hranicích došlo ke komplikacím. Jak je obecně známo, v nákladním vozidle nesmí jezdit více než 2 osoby. Náš turecký řidič nás přesvědčivě uklidňoval, že je všechno v pohodě a nemáme nic řešit nebo se schovávat. Celníci stejného názoru nebyli.

Jak mě málem propašovali přes hranice

Nerozuměla jsem jazyku, jakým řidič s celníky diskutoval. Celníci našemu Turkovi něco kladli na srdce s vážným a lehce pobouřeným výrazem. On je zas s veselou tváří uklidňoval, jak kdyby říkal, co blbnou, všechno je v pohodě a život je krásný – ať nás pustí dál!

Nechápu, jak se mu to povedlo, ale celníci nakonec mávli rukou a jelo se dál. Na cestu skrz celnici na straně Slovinska jsem se už radši schovala. Evidentně už se tam však o naší trojičce vědělo, tak jsem byla objevena. Ačkoliv jsem se cítila jak největší blbec a měla strach, že z toho kouká problém, jen mi zkontrolovali občanku a mohlo se pokračovat dovnitř Schengenského prostoru.

Ke Grazu jsme se blížili ve stavu na hranici mezi spánkem a bdělostí. Fyzicky jsme v kamionu seděli s očima na stopkách, duševně jsme se nacházeli v říší snů a možná ještě dál. Evidentně! Protože jsme si tak nějak zapomněli všimnout, že pán kamioňák se svou vší veselostí minul hlavní odbočku na Vídeň. A když potom minul i poslední možnou cestu, která by k Vídni ještě mohla relativně směřovat, Bogey zpozorněl a s trochu polekaným výrazem na tento fakt upozornil.

Neplánovaný výlet do Alp

Turek nechápal. Vy jste chtěli do Vídně? Vy nejedete do Německa? Došlo k menšímu nedorozumění. A jelikož si velký kamion nemůže zastavit na dálnici jen tak, kde se mu zachce, museli jsme z fleku vymyslet následující strategii.

Na svých offline mapách jsem zpozorovala blízkost vlakového nádraží. Dokonce se v těch místech nacházel i výjezd z dálnice a tak jsme našeho tureckého šoféra poprosili o improvizovanou zastávku tam. Ani to pro něj nebylo lehké. Zastavovat tak velký vůz u malého, skoro zanedbatelného výjezdu, bez vytáčení, bylo řidičské mistrovské dílo! Zvládl to však bravurně a ještě se nám omlouval za předchozí nepochopení.

Z ničeho nic jsme byli nedaleko horské vesničky zvané Sankt Michael in Obersteiermark uprostřed nádherné přírody. Byli jsme v Alpách! V tomto případě a v tento okamžik mi naše malá zajížďka vůbec nevadila. Kráčeli jsme si cestou mezi horami a dřevěnými chatkami a střádali plány, jak se z této pohádkové krajiny zase dostat na trasu Graz – Vídeň.

Nakonec jsme vesničku opustili s využitím ne příliš frekventované vlakové dopravy. Ocitli jsme se v rakouském městě Bruck an der Mur. Nějaká snaha o stopování odsud do Vídně z naší strany proběhla. Ze strany řidičů zas proběhla o něco úspěšnější absolutní ignorace. Při nalezení pár čárek wi-fi, jsme se pokusili si jízdu domluvit přes službu zvanou Blah Blah Car. Domluva naneštěstí pokulhávala a tak jsme pohodlně svěřili svůj cestovatelský osud ÖBB (rakouské vlakové společnosti). Už jsme se zkrátka vážně těšili dom.

Bogeyho fail – výrobní vada

Čekali jsme na vlak a Bogey si již poněkolikáté (během dne) stěžoval na jeho nepohodlnou botu – podle něj tuto nepohodlnost způsobovala výrobní vada (prý nějaký kus plastu zatavený do podrážky při výrobě). Protože bylo mnoho času do příjezdu našeho spoje, rozhodla jsem se jeho výrobní vadě věnovat pozornost a hendikepovanou crocsu vzala do rukou za účelem prozkoumání. Otočím ji podrážkou vzhůru, a co nevidím – z podrážky trčí klacek (odpusťte mi to přirovnání) velký jak kráva!

Smích, smích a ještě dlouho smích než jsem byla schopna říci: „Kámo! Tebe celej den tlačí bota a nenapadne tě botu otočit a podívat se na podrážku?“ Ukazuji Bogeymu botu a směju se dál a směje se i Bogey a z této příhody se stává nejvtipnější z takzvaných Bogeyho failů.

Čistota rakouských nádraží

Díky pohodlnějšímu rozhodnutí pro jízdu vlakem (nejsem na to hrdá!) jsme získali ještě nějaký čas navíc na potloukání se Vídní. Zároveň mi to dalo možnost všimnout si stavu rakouských nádraží. Ať už se jednalo o malou vlakovou stanici v Sankt Michael in Obersteiermark, nádraží v Bruck an der Mur a nebo obrovské hlavní nádraží ve Vídni – všude bylo čisto a všude bylo bezpečno. Nádraží byla moderní, neustále střežená a hlídači vás nenechali ani položit si nohy na protější sedátko v čekárně.

Ani s příchodem nočních hodin se vídeňské nádraží neproměnilo ve sdružovací místo bezdomovců a jiných individuí, jak to známe z českých končin. Bylo to místo, kde se dal příjemně strávit čas, než nastala doba příjezdu našeho Žlutého autobusu. A když už se v mém příběhu objeví Žlutý autobus, tak už to vážně znamená konec dobrodružství a nadmíru pohodlnou cestu domů.

Náš výlet za mořem byl tedy u konce. Končit naše cestovatelské počiny se nám však nechtělo. Zázrakem jsme si Bogeym po třech týdnech vzájemné společnosti nelezli na nervy a tak jsme si ještě v autobuse plánovali výlet další.

Závěrečné bilance

V porovnání s mým prvním stopovacím tripem (Eurotrip s bráchou) se Výlet za mořem značně lišil. S Bogeym jsme jezdili spíše kratší vzdálenosti a trávili více času na místech, která jsme navštívili. To se pak podepsalo i na počtu stopnutých aut a samozřejmě počtu ujetých kilometrů.

Zásadním rozdílem však bylo množství peněz, které jsme během cesty utratili. Přesto, že jsme na obou tripech využívali všemožných nízkonákladových způsobů dopravy a ubytování, během Výletu za mořem jsme si to kompenzovali jinde – tedy dobrým jídlem, dobrým (mnohokrát alkoholickým) pitím a konečnou čáru přes rozpočet nám udělalo drahé ubytování v Chorvatsku, které své ceně vůbec neodpovídalo, ale vnutilo se nám jako jediná možnost.

Proč stopujeme?

Ve výsledku by náš rozpočet pokryl nějakou tu levnější dovolenou v Chorvatsku či Itálii. Já bych však tyto tři týdny plné nezapomenutelných zážitků a nečekaných událostí za žádnou nudnou pobytovou dovolenou nevyměnila. Stopování totiž není vždy jen o penězích. Pamatujte, že pokud stopujete, nemusí to nutně znamenat, že na cestování nemáte peníze. Většinou je ten hlavní důvod pro stopování to, že nás to prostě baví!