Jednu docela zásadní věc jsem na začátku zapomněla zmínit. Když jsem psala o svém prvním tripu s bráchou, sama sobě jsem se tehdy vysmívala, že jsem mezi těch pár důležitých věcí, které s sebou chci po celou dobu tahat, zařadila žehličku na vlasy. O to více mě pak pobavilo, jaká všechna překvapení skrývalo Bogeyho o něco prostornější zavazadlo. Že měl nabalenou zásobičku kokosového oleje, bych ještě brala – ten se docela hodil i mně. Že s sebou táhnul opravdu velkou pixlu ústní vody? Ano, to jsem se mu vysmála, ale poté zpětně uznala, že se nám také celkem hodila. Ale to, že si s sebou vzal na výlet tibetskou houbu a chtěl z ní na cestách produkovat kefír, to už mě dostávalo řádně do kolen. V horkách, která nás zatím celou dobu doprovázela, houba zrála až zázračnou rychlostí a pokaždé na sebe upozorňovala neskutečným smradem. Bogey s tím však bojoval a o svou houbičku se pečlivě staral – kdy to jen šlo, vždy se jí snažil zajistit nové mlíčko.

Dnešní den byl však dnem, kdy to Bogey vzdal a udělal houbičce pápá. Cestou k dálnici jsme ji i s nádobou vyhodili do koše. Byli jsme tedy zase o něco lehčí a bezstarostnější. Stopovat jsme začali na velkém kruhovém nájezdu. Chytnout auto přímo do Lublaně byla tentokrát otázka několika vteřin. Zastavili nám dva mladí Chorvati, s kterýma jsme prohodili jen pár slov na začátku. Po představení a vzájemném sdělení našich plánů byla hlasitost hudby zvýšena na maximum a my si tak po zbytek jízdy mohli užívat srdceryvné pecky typu Adel, Celine Dion nebo Taylor Swift (už chyběl jen Justin Bieber). Jeden z Chorvatů pak po většinu jízdy držel v ruce telefon a scrolloval facebook a jiné sociální sítě. Sem tam si pustil nějaké video, sem tam něco olajkoval. Děsivé na tom bylo, že spolujezdec to nebyl. Cestu však zvládl bravurně odřídit i bez většího sledování vozovky a tak jsme se do hlavního města Slovinska dostali ve velmi dobrém čase.

Jelikož ubytování jsme stále neměli domluvené, byli jsme už nějak vnitřně smíření s tím, že dnes nocujeme venku. Na hitchwiki jsme si našli celý článek o nocování v Lublani, kde byla vypsána a popsána nejlepší místa pro wildcamping. Za favorita jsme si nakonec zvolili místo u řeky – bylo však asi 5 km vzdálené od města a proto bylo potřeba se tam vydat nějakou tu hodinu před tím, než zapadne slunce. Momentálně ale bylo něco kolem 2 a my měli hlad a potřebovali dobít telefony. Na mých offline mapách jsme si tedy vyhledali nejbližší obchodní centrum – tam zpravidla stopař najde vše, co k životu potřebuje, a vykročili daným směrem.

Kam se schovat před deštěm?

Došli jsme k velmi rozlehlému BTC City Ljubljana. K našemu nemilému překvapení se nejednalo o klasický obchoďák a la zastřešená budova plná všemožných obchodních řetězců a pochybných fasfoodových bufetů. Byl to obrovský venkovní prostor plný samostatných budov – samostatných obchodů. Pro zákazníka to asi až takový rozdíl nedělá, ale my přišli o komfort střechy nad hlavou a ta nám se začínajícím deštěm přišla víc než vhod. Naštěstí jsme po chvilce procházení kolem spousty obchodů narazili na Mc’Donald, což pro nás byla na cestách vždy spása. Teď tomu nebylo jinak. Schovali jsme se před kapkami deště do suchého a teplého prostředí se záchodem, wi-fi a (sice hnusným ale) jídlem. Sychravé počasí nám dalo předmět k diskutování – rozkládat stan za deště není dobrý nápad. Živě jsme viděli scénář, jak se vydáme těch 5 km za město, než tam dojdeme, spustí se bouřka a pořádný slejvák a my v takovém marastu nebudeme schopni postavit přístřešek, ve kterém bude sucho. Byla potřeba vymyslet alternativní řešení.

Po následném procházení BTC City jsme si vytipovali pár míst, kam bychom mohli hlavu složit, ale nebyla to žádná sláva. Strašně dlouhou dobu vyhrával plán – až zavře mekáč, schováme se do prolízačky před ním a než zase otevře, my už budeme pryč. Umíte si to představit, ne? Taková ta klasická mekáčovská klouzačka – my tam napresovaní někde na půl cesty, jen aby na nás nepršelo a s naším nepřekonatelným uměním pro zaspávání, by nás ráno budil vyděšený křik dítěte, co se chtělo po spořádání snídaně v podobě trojitého hamburgeru sklouznout. Lepší nápad jsme však neměli.

Budeme nocovat na střeše!

Nakonec jsme ale objevili naprosto úžasný flek! Jeden nejmenovaný supermarket byl spojený s budovou garáží, která měla několik pater. Bylo nám sice jasné, že v garážích budou kamery, ale stejně jsme si to tam byli prohlídnout. Když jsme se dostali až do posledního patra a viděli jsme, jak snadno se dá odsud dostat na střechu, na dětskou klouzačku jsme v tu ránu zapomněli. Déšť už se sice přehnal a hezky se vyčasilo (mohli jsme tedy opět zvažovat stanování u řeky), ale stejně se nám místo na střeše s výhledem na Lublaň zamlouvalo více.

I naše nově favorizované místo však skrývalo určitá rizika – netušili jsme, zda se garáže na noc zamykají. Pokud ne, určitě by nás zde neměl nikdo vidět a samozřejmě riziko největší – na střeše už není žádná střecha a ani možnost rozdělání stanu (ten náš ke své funkčnosti vyžaduje pevné ukotvení v zemi) a tak jsme museli spoléhat na to, že už pršet znovu nebude.

Abychom nebyli moc na očích, než se setmí, odpočívali jsme na bočním únikovém schodišti garáží – udělali jsme si z toho takový náš squat. Zase nám bylo skvěle a zase nám bylo fajn a tak jsme nakonec i poté, co mi přišla smska od jednoho couchsurfera s nabídkou ubytování, zůstali bivakovat v garážích, protože jak říkám, bylo nám fajn. 😀

Po západu slunce jsme konečně vyšplhali na střechu – musím říct, byl to docela adrenalin, přesouvat stan, zavazadla a potom i nás nahoru a přitom se rozhlížet všude okolo, jestli se náhodou neblíží někdo kompetentní nás vyhodit. Po přemisťovací akci už však bylo všechno pod kontrolou – nebo jsme si to alespoň mysleli. Čištění zubů jsme obešli využitím ústní vody – ano opravdu uznávám, že se hodila, a ulehli do našeho spacákového lože. Výhled na Lublaň nebo na hvězdy – jak je libo. Zdálo se, že nic nemůže tuto idylku překazit. K tomu řeknu už jen „kap, kap, kap“.