Balíme si urychleně své věci. Jen ať jsme co nejdřív pryč. Je možné, že nás chtěl hlídač jen postrašit a jinak jsme mu putna, ale také je možné, že zavolal policii a s ní jsme žádné pletky nechtěli. Když jsme objekt opouštěli, nikde jsme pana hlídače neviděli. Nečekal na nás a nedohlížel na to, zda opravdu odcházíme. Proto jsme si řekli, že počkáme hodinku dvě a na střechu se vrátíme. A tak jsme i udělali. Je 1 hodina ráno a akce výlez na střechu, se opakuje – dvakrát tak ultra-tajná a dvakrát více inkognito. Byly to celkem nervy, ale jak už jsme se dostali na střechu a nebylo na nás vidět, mohli jsme si oddychnut. Stan jsme se stavět nesnažili, jen jsme se do něj zasunuli jako do spacáku – pro jistotu, kdyby začalo pršet.

Pršet začalo. Pršet začalo hodně! Stan se za chvíli promočil skrz na skrz a na řadě jsme byli my. Včerejší noc se nám už ale opakovat nechtěla a tak jsme dešti uznali výhru 2:0 a odebrali se spolu s kopou durch mokrých věcí jinam. Procházeli jsme garáže s vědomím, že každou chvíli můžeme narazit na hlídače a že na nás ze všech stran míří kamery. Opustili jsme proto celou naši domovskou budovu a potloukali se deštěm, paradoxně kolem hotelu Plaza, který se nám jakoby vysmíval do tváře.
Věděli jsme, že toho už dnes asi moc nenaspíme, hledali jsme jen kousek suchého místa, kam se schovat. Brali jsme tedy první takový plácek, který jsme potkali. Místečko před vchodem do místního podniku. K jeho vchodu se stáčelo zastřešené schodiště, na které nebylo z ulice příliš vidět a tak jsme se tam schoulili mezi dveře a jeden barový stolek. Přikryli jsme se spacáky, a aniž bychom chtěli, nakonec jsme přece jen usnuli.

Nečekaný budíček

Z hlubokého spánku mě opět budil Bogey hodně brzo nad ránem – ještě ani pořádně nesvítalo. Rychle si sbíral věci kolem a pobízel mě k odchodu. První, co jsem rozespalá spatřila, byly srolované noviny, které vedle nás ležely. Ty tu byli celou dobu? Netuším, co se děje. Poslušně však vstávám, roluju si spacák a snažím se ho nasoukat do obalu. Bogey na mě nechápavě kouká: „Co děláš? Na to kašli! Jdeme!“. Rychle mě táhne pryč a daleko odtud.
Konečně mi vysvětlil, co se děje. Z jeho pohledu ráno vypadalo jinak. Probudila ho lehká rána na hruď. Otevře oči a na něm leží noviny. Vzhlédne nahoru a tam na nás shlíží statný motorkář. Měl helmu a tak mu ani nebylo vidět do obličeje. Nic neříkal, jenom se na nás výhružně díval a pak odjel. A tak mě Bogey začal budit a dál už to známe.
Netušili jsme, co to bylo zač a jak to záhadný motorkář myslel. Jestli jako výstraha – vypadněte nebo volám policajty? Nebo už je rovnou zavolal? Nebo on sám měl centrum pod palcem a hlídal to tam? Každopádně nám prokázal velkou laskavost. Lepší, že to proběhlo takhle, než aby na nás ráno opravdu volala policii nebohá barmanka při otvíračce.

Svítá a my si čistíme zuby na autobusové zastávce před hotelem Plaza. Lidi z projíždějícího autobusu se na nás podivně koukají. Konstatuji, že to bezdomovci mají docela těžké a těším se z prvních slunečních paprsků dopadajících na mé prochladlé nohy.

Nízkonákladové cestování se vymyká kontrole

Dnes opouštíme Lublaň. Zjišťujeme však, že jsme docela minuli náš rozpočet. Na tripu s bráchou jsme si poměrně zakládali na tom, aby vše bylo low-cost. S Bogeym to však nešlo. Tu jsme si koupili zmrzlinku, tu nějaký kebab a tady zas nějaké pivínko a ani ne v půlce tripu už jsme byli na nule. Zkrátka co jsme ušetřili na dopravě, utratili jsme jinde. Naštěstí bankomaty existují i v Lublani a tak jsme vybrali a pokračovali v cestě.
Ani jsme nevěděli, kam míříme. Původně jsme chtěli zajet ke slovinským plážím, ale deštivé počasí nás nakonec donutilo ke změně. Mrkli jsme do mapy a řekli si, že můžeme zajet do Zagrebu. Ačkoliv v Chorvatsku byl každý z nás mnohokrát a vůbec to není země, kterou jsme měli v plánu procestovat, došlo nám, že jsme nikdy neměli tu čest podívat se do jeho hlavního města. Abychom měli jistotu, že Lublaň dneska opustíme, prozkoumali jsme i možnosti vlakové dopravy. Zaznamenali jsme si možné časy odjezdu a vydali se k dálnici.

K té jsme se složitě dostávali přes golfové hřiště a drátěný plot. Už při přelézání plotu jsme narazili na dalšího stopaře. Docela agresivní klučina z Rumunska, který po nás hned začal nemilým způsobem pochtívat peníze. Cestou k benzince jsme taky potkali pár snaživých stopařů a přímo u pumpy stáli další. Bylo tam snad více stopařů, než zákazníků! My pokračovali dál – stopařský kodex (přijdeš poslední, stojíš poslední). Cestou na úplný konec výjezdu jsme potkali ještě stopařku se psem. Celkem mě překvapuje, že tolik lidí dnes stopuje se psi a že jim řidiči opravdu zastavují. Ale upřímně řečeno, jaké šance jsme zde měli při takovém množství hitchhikerů my? Nevzdávali jsme to, ale když už se blížila hodina posledního odjezdu vlaku, rozloučili jsme se s kolegy a zamířili k nádraží.

Byl to zas boží pocit sedět ve vlaku, v teple a suchu a mít tu jistotu, že opravdu dojedeme tam, kam potřebujeme. Lublaň pro nás byla solidní zkouška. Pro mě však zároveň snad ta nejkrásnější část tripu a jasný důkaz toho, že člověk nepotřebuje hmotné věci na to, aby mu bylo fajn. Naopak, čím méně jich má, tím více si užívá současného okamžiku a přítomnosti lidí kolem.

Příspěvek Ljubljana – Poslední den v kůži bezdomovce pochází z Hitchdiary

Jak jsem naznačovala na konci předchozího článku – začalo nám pršet. Leželi jsme na střeše garáží obchodního centra BTC City a spali. Kapky začínajícího deště mě nevzbudily. Nevzbudil mě ani Bogey, kterého, kapky vzbudily a nevzbudil mě ani tehdy, kdy už začalo přiostřovat. Moudře však usoudil, že se začínající bouřkou je potřeba něco dělat – tedy resp. s námi je potřeba něco dělat. A tak vybalil stan a surově ho přes nás přehodil alespoň v jeho nepostavené podobě. Já se prý jen ošívala, ať mě nechá spát, že je všechno v pohodě a že se mi leží dobře – klasická já, mě ať se neopovažuje nikdo budit uprostřed noci!

Pak jsme oba ještě na nějaký čas zabrali – otázkou je, jestli jsem se já vůbec probudila. Se svítáním však byla bouřka čím dál vydatnější a to už by vzbudilo i medvěda v zimním spánku. Docela rychle jsme se shodli, že tady už dál ležet nemůžeme. Já sice ještě chvíli kladla odpor, že se mi nechce vstávat, ale když už jsem byla probuzená na 100 % a mohla zas racionálně uvažovat, velmi ochotně jsem Bogeyho uposlechla. Možná především proto, že jsem si uvědomila, že polovinou svého těla ležím v solidní kaluži.

Správný stopař přespí kdekoliv

Když jsme ze svého spacákového-vodního lože vstali a viděli z perspektivy stojícího člověka, v čem jsme to nocovali, museli jsme se smát. Jak jsem již pocítila: na mém místě se rozprostíralo hotové moře, naopak tam kde spal Bogey – nic. Sucho, pohoda, klídek. Tuto noc jsem si zkrátka zahrála na gentlewoman.

Totálně promočené věci jsme zase pomalu stěhovali do našeho přístřešku na schodech. Co bylo potřeba, jsme pověsili a celý promáčení se těšili na teplé paprsky sluníčka. Do oběda jsme sušili věci i sebe a odpoledne se vydali na průzkum města.

Pozor! Pokud chcete cestovat po Lublani městskou hromadnou dopravou, nestačí vám lístek – lístky tady nemají. Potřebujete Urbana Card (Urbana enotna mestna kartica). U řidiče byste ji však hledali marně. Sehnat se dají pouze v centru, takže když se chcete dostat z úplného okraje města (náš případ), musíte to uhrát na „já šupák cizinec, vůbec nerozumím vaší řeči a vůbec nechápu váš platební systém“ (ale to jsme vlastně ani tak hrát nemuseli). Pan řidič byl hodný a nechal nás jet na černo. Když už si kraticu zakoupíte, stále to neznamená, že můžete jezdit. Musíte pokračovat dále v procesu a dobít si ji na určitý počet Eur (z kterých pak čerpáte na dané jízdy) v některém z automatů umístěných poblíž zastávek. Nyní jste konečně oprávněni jezdit po městě.

Napříč tomu, že jsme všechno tohle zařizování poslušně podstoupili, nakonec jsme Lublaň prošli pěšky. Ne nadarmo se o Lublani píše, že je to jedno z nejklidnějších hlavních měst s nejnižší kriminalitou – je zkrátka zatraceně malé a na maloměstech, kde vás každej zná, se dost blbě páchá zločin. Každopádně, abych nepřeháněla – Lublaň bych tak nějak velikostí a celkovou atmosférou přirovnala k naší Olomouci.

Metelkova mesto – squat v centru Lublaně

Ze všeho nejdříve jsme se byli podívat na Metelkova mesto (nejsem si jista, jak to správně sklonit, abych tomu zachovala slovinské názvosloví, česky však samozřejmě „Metelkovo město“), což je squat, který vznikl v centru Lublaně a dokonce byl vyhlášen kulturním centrem. Večer zde funguje kulturní život v pravém slova smyslu. I Janja (kterou jsme potkali v Grazu) nám o tomto magickém místě vyprávěla – že je to úplně jiné místo ve dne a v noci, kdy se z příjemného, tichého a umělecky založeného místa, stává hotový party ráj. Hned poté, co jsme do města přišli, dojel k nám lehce hipstersky vypadající týpek na rozvrzaném kole s dlouhatánskými zahnutými řídítky a skrz úzké škvírky, říkejme jim oči, na nás hodil vlídný pohled prosící o pomoc. Přátelsky nás poprosil, zda náhodou nemáme dlouhý papírky.

Metelkova mesto v jeho denní podobě vyloženě vybízelo k lehkému „pochillování“, odpočinku, relaxu – alespoň s flaškou piva, abychom tak nějak zapadli do nálady, která zde panovala. Poté jsme zamířili skrz centrum na Ljubljana grad, což je, jak někteří možná již odhadují, hrad. Je na kopci a je tam výhled, takže to tam pochopitelně láká všechny turisty. Zrovna když jsme se shodli na tom, že se večer vrátíme zpět do BTC City a opět složíme hlavy na střeše – začalo pršet a to tak, že dost vydatně. Běželi jsme kopcem dolů a hledali, kam se před běsnícím deštěm schovat. Nakonec se nám povedlo dostat přes vchod jednoho z bytových výškových domů a zamířili opět až nahoru na střechu. Bylo tam takové malé zastřešené místečko a tak jsme se tam rozhodli odpočívat, než se déšť přežene. Uklidňující zvuky deště nás však dokázali během chvilky uspat. A tak se nám alespoň povedlo dohnat ten spánkový deficit.

Protože naše zalíbení v BTC City přetrvávalo, řekli jsme si, že tam nějak přečkáme noc, ať už prší nebo ne. Že zkrátka nějak vymyslíme, jak ten stan na střeše postavit. Ano, byli jsme naivní, ale představa, že někdo prochází kolem obchodního centra, zadívá se do oblak a spatří rozložený stan na střeše obchoďáku, nás opět řádně rozesmívala a v daný moment nám to přišlo jako nejlepší nápad na světě.

Náš domov jménem McDonald´s

Když jsme se vrátili domů – do BTC City, zamířili jsme prvně do Mc’Donaldu. Obsluha už nás zde začínala poznávat. Říkala jsem si, že jsme jako ti lokálně známí bezdomovci. Každé město takové má! No vždyť je znáte, známé tváře nádraží, obchodních center a parků, žebrající o nějaké ty drobné na vodku v akci. A přesně tak jsem si připadala v BTC City (teda ne že bychom o něco žebrali ale myslím, že sednout si takhle na ulici, leckdo by nám nějaké drobáky hodil). Asi už jsme příliš nevoněli, do mekáče jsme přicházeli s otvíračkou (vyčistit si zuby a dát kafčo) a odcházeli před zavíráním. Náš dojem spravovalo už jen pár kousků značkového oblečení a vlastnictví chytrých telefonů.

Dnes jsme také čekali na setmění. Na to, abychom na střeše mohli stavět stan, jsme potřebovali diskrétní a tedy noční prostředí. Po 11 hodině jsme se vyšplhali na střechu, všechno probíhalo ultra-tajně a inkognito. Povšimli jsme si, že jsme z minulé noci na střeše zapomněli ručníky – totálně promáčené. Rozhodli jsme se je tedy ještě před ulehnutím vyždímat, na našem schodišti – na nasvíceném schodišti, na které jde krásně vidět zvenku! Ždímali jsme vesele ručníky, voda z nich proudem tekla skrz mřížované schody a dělala hluk široko daleko. Jestli si někdo klepe na čelo, jestli jsme normální, a že to byla blbost, tak byla. Totální! A za blbost se platí – místní hlídač šel zrovna kolem, samozřejmě nás zaregistroval a začal po nás křičet, ať okamžitě vypadneme. Ups! Najednou už zase nemáme kde spát.

Příspěvek Ljubljana – Squateři z Metelkova mesta pochází z Hitchdiary

Jednu docela zásadní věc jsem na začátku zapomněla zmínit. Když jsem psala o svém prvním tripu s bráchou, sama sobě jsem se tehdy vysmívala, že jsem mezi těch pár důležitých věcí, které s sebou chci po celou dobu tahat, zařadila žehličku na vlasy. O to více mě pak pobavilo, jaká všechna překvapení skrývalo Bogeyho o něco prostornější zavazadlo. Že měl nabalenou zásobičku kokosového oleje, bych ještě brala – ten se docela hodil i mně. Že s sebou táhnul opravdu velkou pixlu ústní vody? Ano, to jsem se mu vysmála, ale poté zpětně uznala, že se nám také celkem hodila. Ale to, že si s sebou vzal na výlet tibetskou houbu a chtěl z ní na cestách produkovat kefír, to už mě dostávalo řádně do kolen. V horkách, která nás zatím celou dobu doprovázela, houba zrála až zázračnou rychlostí a pokaždé na sebe upozorňovala neskutečným smradem. Bogey s tím však bojoval a o svou houbičku se pečlivě staral – kdy to jen šlo, vždy se jí snažil zajistit nové mlíčko.

Dnešní den byl však dnem, kdy to Bogey vzdal a udělal houbičce pápá. Cestou k dálnici jsme ji i s nádobou vyhodili do koše. Byli jsme tedy zase o něco lehčí a bezstarostnější. Stopovat jsme začali na velkém kruhovém nájezdu. Chytnout auto přímo do Lublaně byla tentokrát otázka několika vteřin. Zastavili nám dva mladí Chorvati, s kterýma jsme prohodili jen pár slov na začátku. Po představení a vzájemném sdělení našich plánů byla hlasitost hudby zvýšena na maximum a my si tak po zbytek jízdy mohli užívat srdceryvné pecky typu Adel, Celine Dion nebo Taylor Swift (už chyběl jen Justin Bieber). Jeden z Chorvatů pak po většinu jízdy držel v ruce telefon a scrolloval facebook a jiné sociální sítě. Sem tam si pustil nějaké video, sem tam něco olajkoval. Děsivé na tom bylo, že spolujezdec to nebyl. Cestu však zvládl bravurně odřídit i bez většího sledování vozovky a tak jsme se do hlavního města Slovinska dostali ve velmi dobrém čase.

Jelikož ubytování jsme stále neměli domluvené, byli jsme už nějak vnitřně smíření s tím, že dnes nocujeme venku. Na hitchwiki jsme si našli celý článek o nocování v Lublani, kde byla vypsána a popsána nejlepší místa pro wildcamping. Za favorita jsme si nakonec zvolili místo u řeky – bylo však asi 5 km vzdálené od města a proto bylo potřeba se tam vydat nějakou tu hodinu před tím, než zapadne slunce. Momentálně ale bylo něco kolem 2 a my měli hlad a potřebovali dobít telefony. Na mých offline mapách jsme si tedy vyhledali nejbližší obchodní centrum – tam zpravidla stopař najde vše, co k životu potřebuje, a vykročili daným směrem.

Kam se schovat před deštěm?

Došli jsme k velmi rozlehlému BTC City Ljubljana. K našemu nemilému překvapení se nejednalo o klasický obchoďák a la zastřešená budova plná všemožných obchodních řetězců a pochybných fasfoodových bufetů. Byl to obrovský venkovní prostor plný samostatných budov – samostatných obchodů. Pro zákazníka to asi až takový rozdíl nedělá, ale my přišli o komfort střechy nad hlavou a ta nám se začínajícím deštěm přišla víc než vhod. Naštěstí jsme po chvilce procházení kolem spousty obchodů narazili na Mc’Donald, což pro nás byla na cestách vždy spása. Teď tomu nebylo jinak. Schovali jsme se před kapkami deště do suchého a teplého prostředí se záchodem, wi-fi a (sice hnusným ale) jídlem. Sychravé počasí nám dalo předmět k diskutování – rozkládat stan za deště není dobrý nápad. Živě jsme viděli scénář, jak se vydáme těch 5 km za město, než tam dojdeme, spustí se bouřka a pořádný slejvák a my v takovém marastu nebudeme schopni postavit přístřešek, ve kterém bude sucho. Byla potřeba vymyslet alternativní řešení.

Po následném procházení BTC City jsme si vytipovali pár míst, kam bychom mohli hlavu složit, ale nebyla to žádná sláva. Strašně dlouhou dobu vyhrával plán – až zavře mekáč, schováme se do prolízačky před ním a než zase otevře, my už budeme pryč. Umíte si to představit, ne? Taková ta klasická mekáčovská klouzačka – my tam napresovaní někde na půl cesty, jen aby na nás nepršelo a s naším nepřekonatelným uměním pro zaspávání, by nás ráno budil vyděšený křik dítěte, co se chtělo po spořádání snídaně v podobě trojitého hamburgeru sklouznout. Lepší nápad jsme však neměli.

Budeme nocovat na střeše!

Nakonec jsme ale objevili naprosto úžasný flek! Jeden nejmenovaný supermarket byl spojený s budovou garáží, která měla několik pater. Bylo nám sice jasné, že v garážích budou kamery, ale stejně jsme si to tam byli prohlídnout. Když jsme se dostali až do posledního patra a viděli jsme, jak snadno se dá odsud dostat na střechu, na dětskou klouzačku jsme v tu ránu zapomněli. Déšť už se sice přehnal a hezky se vyčasilo (mohli jsme tedy opět zvažovat stanování u řeky), ale stejně se nám místo na střeše s výhledem na Lublaň zamlouvalo více.

I naše nově favorizované místo však skrývalo určitá rizika – netušili jsme, zda se garáže na noc zamykají. Pokud ne, určitě by nás zde neměl nikdo vidět a samozřejmě riziko největší – na střeše už není žádná střecha a ani možnost rozdělání stanu (ten náš ke své funkčnosti vyžaduje pevné ukotvení v zemi) a tak jsme museli spoléhat na to, že už pršet znovu nebude.

Abychom nebyli moc na očích, než se setmí, odpočívali jsme na bočním únikovém schodišti garáží – udělali jsme si z toho takový náš squat. Zase nám bylo skvěle a zase nám bylo fajn a tak jsme nakonec i poté, co mi přišla smska od jednoho couchsurfera s nabídkou ubytování, zůstali bivakovat v garážích, protože jak říkám, bylo nám fajn.

Po západu slunce jsme konečně vyšplhali na střechu – musím říct, byl to docela adrenalin, přesouvat stan, zavazadla a potom i nás nahoru a přitom se rozhlížet všude okolo, jestli se náhodou neblíží někdo kompetentní nás vyhodit. Po přemisťovací akci už však bylo všechno pod kontrolou – nebo jsme si to alespoň mysleli. Čištění zubů jsme obešli využitím ústní vody – ano opravdu uznávám, že se hodila, a ulehli do našeho spacákového lože. Výhled na Lublaň nebo na hvězdy – jak je libo. Zdálo se, že nic nemůže tuto idylku překazit. K tomu řeknu už jen „kap, kap, kap“.

Příspěvek Ljubljana – Nocování v nákupním centru pochází z Hitchdiary