Alespoň jsem mu tedy mohla ukázat krásy města, mému srdci nejbližšího. Během toho ukazování, jsem se ho snažila i trochu zasvětit do tajů stopování. Že to zkrátka není jen procházka růžovou zahradou a že bude brečet. Dále jsem mu kladla na srdce, že bude důležité vstát brzo – dny už se v srpnu krátí a tedy i doba vhodná k postávání u dálnice.

Janáčkovo divadlo

V den D, tedy pondělí 10. srpna, jsme vyráželi z mého bytu – o dost později než jsme chtěli, ale pořád před polednem a tak se to dalo považovat za úspěch. Jeli jsme si vesele šalinkou, svítilo sluníčko, my byli plni radosti a očekávání a jak se tak blížíme k hlavnímu nádraží – cvak – došlo nám, že jsme doma zapomněli jednu veledůležitou věc – stopařské cedule (rozumněj papíry A4 ve složce) a fixy. Nu což, to přece není žádný problém. V klídku si přece vystoupíme, skočíme do papírnictví – tam papíry a fixy totiž mají, zabere to pár minutek a my pak zase budeme pokračovat v cestě do Modřic. Chyba! Pár minutek to rozhodně nezabralo. Nejen fakt, že je problém takové papírnictví vůbec najít (tak samozřejmě, když ho potřebuješ!), ale když na krámě nemají funkční terminál na karty a ty u sebe hotovost prostě nemáš, moc toho nenakoupíš. A tak jsme tentokrát místo papírnictví hledali bankomat (no dobře, to už nebylo tak těžké, čas nám to ale vzalo). Cestou jsme ještě potkali stánek s trdelníky, které musel Bogey okamžitě mít, takže jsme si beze spěchu cestou do papírnictví ještě pochutnávali na této tradiční dobrůtce. Po poledni už tou dobou rozhodně bylo a slunce začínalo neúprosně pálit.

A přicházeli další komplikace! Spoj, který nás měl odvést přímo do Modřic, zrovna dneska nejezdil. Nějaká výluka nebo co. A tak jsme se tam zdlouhavě dostávali s několika přestupy. V Modřicích jsme zase trochu bloudili a hledali ono stopovací místo, které jsme si našli na hitchwiki a než jsme se ve finále ke stopování dostali, nebylo 9 dopoledne, jako v našich původních představách, ale 14:00 a slunko už jelo v plném proudu. (Zde jsem pochopila, jak úžasnou věc pro nás rodiče udělali, když nás na okraj Brna tenkrát odvezli, jak popisuji v článku – 1. den – To take the harder way). Jako bonus – na stopovacím spotu u benzínky už nějací dva stopaři stáli a podle stopařského kodexu jsme si museli stoupnout za ně a počkat, až svoje auto chytnou nejdříve oni. Naštěstí se jim to povedlo v první půl hodince – prostor byl tedy náš!

Do Vídně polským kamionem?

Naším dnešním cílem byla Vídeň, vzdálená nějakých pouhých 200 km a to se dá stihnout poměrně rychle, když má člověk štěstí. My ho vlastně první 2 hodiny moc neměli. Bogey už ztrápeně prohlašoval, že za tu dobu, by byl za dvě stovky ve Vídni autobusem. Na to jsem mu vždy jen odvětila, ať se usmívá nebo mu nikdo nezastaví. A štěstí jsme tedy neměli ani potom, když nám do výhledu zaparkoval nějaký kamion na svůj povinný odpočinek. My přes něj neviděli přijíždějící auta a auta zákonitě neviděla nás. Chvíli jsme si na něj mezi sebou nadávali, pak mě napadlo si za ním zajít popovídat – kam jede, jak dlouho tam bude stát a jestli náhodou nechce vypadnout. Bogey tomu přílišné naděje nedával a tak mě tam vyslal samotnou. Blížila jsem se ke kamionu a měla radost, že jsem zase v akci. Když jsem se však pokusila o nějakou komunikaci, narazila jsem. Byl to Polák! Anglicky neuměl a tak jsme se dorozumívali svými rodnými jazyky s tím, že jsou si přece podobné a my Slované si všichni přece rozumíme. Ehm.

Odcházela jsem se smíšenými pocity. Pochopila jsem, že odjíždí za půl hodiny a že jede přímo do Vídně. Radovat předčasně jsem se však nechtěla, protože jsem si vůbec nebyla jista, zda jsem rozuměla správně. A tady už přichází konečně to naše štěstí, protože ano, rozuměla jsem správně a po půl hodince už na nás chlapík mával z okýnka, ať mu naskočíme na palubu.

Hned na začátku se zjistilo, že pan řidič ovládá němčinu. To znamená, že já byla úplně ze hry a celou cestu jsem si mohla pozorovat krajinku z lehátka za řidičem, zatímco ti dva tam celou dobu vesele šprechtili. Sem tam se mě snažili zapojit, sem tam jsem i něco rozuměla, ale největší má aktivita za celou cestu spočívala ve schovávání se před policajty (jakožto třetí pasažér nákladního vozu).

Nakonec jsme v pořádku a celkem časně dojeli do Vídně. Tak jsem tedy konečně opět vytáhla paty z Česka a naše dobrodružství může začít.

Příspěvek Brno – Nový stopařský parťák, nové cedule a vyrážíme! pochází z Hitchdiary

Malgi Hanušová

Křestním jménem se jmenuji Markéta, ale nikdo mi neřekne jinak než Malgi. Jsem vystudovaná ajťačka, co za studijí začala za pár kaček cestovat po Evropě stopem. Cestování jsem si zamilovala a když došlo na lámání chleba, dala jsem přednost cestování před programováním. Živím se online, cestuji když chci a když mě to nebaví, lebedím v Brně. V dnešní době už za cestování utrácím hodně, jednou za čas ale ráda přepnu na lowcost, jen kvůli tomu dobrodružství! V online světě se zabývám affiliate marketingem a videoprodukcí.

Stopařka a lowcostová cestovatelka

Inetzivně cestovat jsem začala v roce 2015 díky stopování. Studenti hold běžně nemají finance na jiný, než nízkonákladový styl cesty. K mému štěstí, lowcost cestování mě nadchlo víc, než jakákoliv all inclusive dovolená předtím. Stopování je zkrátka o něčem víc, než dostat se bez velkých výdajů z bodu A do bodu B. Jde o jakýsi způsob, jak se teď s oblibou říká, výstupu z komfortní zóny, což přináší plno neočekávaných zážitků, které si sám jednoduše nenaplánuješ.

Přejít na stopařský deník

Blogerka

V době, kdy mě stopování pohltilo a měla jsem akutní potřebu svá dobrodružství sdílet, jsem si založila tento blog. Chtěla jsem lidi inspirovat k podbným krokům a informovat veřejnost o úžasnosti lowcostového cestování – i v případě, že financí mají dostatek. V dnešní době bych se blogerkou nenazývala, ale moc ráda zachovávám poselství webu. Názor na nízkonákladové cestování mám pořád stejný, i když se mu nevěnuji tak intenzivně.

Jak stopovat?

Digitální nomádka

Někteří pojem „digitální nomád“ nesnáší. Asi už to dělá příliš mnoho lidí? Nerada slovíčkařím a nevím, jak jinak nazvat to, co aktuálně dělám. Někdy cestuji a někdy ne. Když cestuji, tak většinou dlouhodobě, usídlím se na více měsíců v sympatické destinaci a tam pracuji, poznávám nové lidi, ochutnávám nová jídla a vyhýbám se turismu. Někdy jsem otevřená novým zážitkům a někdy mám spíš náladu se zavřít a nerušeně pracovat na svých projektech.

Články týkající se cestování s notebookem

Co používám?

Kabinové zavazadlo: CabinZero Classic 36l
Batoh na notebook: Batoh BezPotisku

Mé projekty

BagBag.cz – recenzní web batohů a jiných zavazadel
Rodičovo.cz – magazín pro rodiče s dětmi

Příspěvek Kdo jsem a proč to dělám? pochází z Hitchdiary

Už když jsem se vracela ze svého prvního velkého stopování (Eurotrip s bráchou), věděla jsem, že zanedlouho vyrazím znovu. V Berlíně jsem totiž měla tu čest, seznámit se s jedním sympatickým (svalnatým) Bogeym, jenž se nechal slyšet, že by stopování taky velmi rád vyzkoušel. Já zase básnila o tom, jak bych ráda stopem procestovala Slovinsko – bohužel jsem už nemohla počítat s mým pracovně vytíženým bráchou. Z toho všeho tak nějak přirozeně vyplynulo, že začátkem srpna vyrážíme spolu – já a Bogey, vstříc mému dalšímu stopovacímu dobrodružství.

Byl to pro mě zase nový druh výzvy – vyrazit na 3 týdny sama s někým, koho znám sotva 3 dny. Už na základě těchto 3 dní jsem si však troufala předpokládat, že to budou 3 týdny plné skvělých zážitků, nečekaných událostí a především smíchu – ano, v Berlíně jsem se s Bogeym nasmála tolik, že jsem se zkrátka víc těšila, než měla jakékoliv obavy z neznámého.

Vzhledem k tomu, že Berlín a Brno jsou od sebe nějakých těch pár set kilometrů vzdálené, nebylo až tak jednoduché společně naplánovat cestu. Při stopování naštěstí plán není prioritou a tak jsme si vystačili s tím, že chceme vidět Slovinsko a nakonec se dostat k moři (protože to jsem za celý prázdniny viděla jen skrz okýnko v autě na cestě do Amsterdamu).

Nakonec bych ještě ráda uvědomila mé čtenáře, že některé příhody z tohoto výletu budou z mnoha různých důvodů trochu (ale fakt jen trochu!) cenzurovány. Kdyby pak měl někdo zájem slyšet naše zážitky v neochuzeném znění, ráda vám je někdy povyprávím u piva .

Příspěvek Výlet za mořem – intro pochází z Hitchdiary