Ani ve snu by mě nenapadlo ukončit trip

Najednou mi nebylo vůbec dobře, měla jsem hrozné bolesti, jaké jsem ještě v životě neměla a tak jsem netušila, co se se mnou děje. Když se už situace zdála neúnosná, musela jsem to říct bráchovi (před kterým jsem se dlouho držela, protože jsem mu nechtěla kazit požitek z cesty). Ani ve snu by mě ale nenapadlo kvůli tomu ukončit trip!

V bolestech jsem usnula a ráno obvolávala nemocnice v Berlíně. Byl docela problém se dovolat někomu, kdo umí anglicky, a když už ano, tak nepřijímali nové pacienty. Po telefonu mi doporučili, ať navštívím nemocnici poblíž Siemensdammu a tak už jsem nikam nevolala a rovnou se tam vydala. Brácha mi samozřejmě dělal doprovod.

Není nic co bychom pro vás mohli udělat

V nemocnici jsme strávili 10 hodin! A ne v jedné! Lítali jsme po Berlíně sem a tam z jedné nemocnice do druhé a nikde mi nic kloudného neřekli. K večeru v poměrné beznaději, vyšlo z úst jediné přívětivé doktorky, co jsem za ten den potkala „I am really sorry, there’s nothing we can do.“

Pecka no. Dala mi prášky na bolest a s lítostivým pohledem se se mnou rozloučila. Já jsem chvíli ještě bojovala za to, že pojedeme a já se po cestě budu dopovat práškama na bolest, ale s tím brácha v žádném případě nesouhlasil – naštěstí.

A tak naše dlouho plánovaná cesta skončila. Moment, kdy mi došlo, že se vše opravdu ruší, bych vyhlásila nejhorším a nejvíce zničujícím momentem roku (vždycky to nějaký být musí ). Celý rok se na něco těšíte, získáte výhody v podobě sportovní kamery od sponzorů, všem okolo vykládáte, jak strávíte celé léto ve Skandinávii a najednou nic! Zpátky do Česka a lítání po doktorech nanovo.

Na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré a nic není tak horké, jak se podává. A protože s bráchou nejsme žádný padavky, začali jsme si získaných výhod užívat ihned po cestě na byt. Nemuseli jsme šetřit! A tak jsme si na večeři zašli hezky do restaurace a domů jsme si ještě dotáhli mou milovanou Ben & Jerry’s zmrzlinu. Ano, je to trochu hořkosladká náhrada, ale z nevydařené cesty nemám koneckonců jen žvanec a zmrzlinu, ale především ponaučení a zkušenost.

Protože mnohokrát v životě se vám stane, že něco nevyjde! Můžete plánovat, jak dlouho chcete, můžete si jít za svým bezpodmínečně a tvrdě, ale ne všechny věci se dají naplánovat. První neúspěch nás nesmí posadit na prdel. Z každé situace musíme vytěžit, co se dá a hlavně se z toho všeho nepos*at! (Omlouvám se za vyšší frekvenci výskytu vulgarismů v tomto článku.)

Cesta do Česka byla nakonec poměrně příjemná (žlutými autobusy), protože alespoň prášky na bolest zapůsobily. Ano, proto se už po cestě domů ve videu usmívám jak sluníčko.

Co mi vlastně bylo?

Na závěr bych se ještě vyjádřila k nejčastější otázce, která mi byla přes léto pokládána – co mi vlastně je? Tak teď už naštěstí nic (ťuk ťuk na dřevo) a předtím? To bych vlastně taky ráda věděla. Před odjezdem jsem dobírala jedny antibiotika, čímž se logicky oslabila komplexní imunita organismu a jakási infekce toho využila. Řešilo se to klasicky dalšíma antibiotikama, celkem se to táhlo, ale už je všechno fajn a sluncem zalitý. Rada nad zlato – pokud to jde, vyhýbejte se antibiotikům!

A jak už bylo řečeno – nenechte, ať vás jen tak něco (kor taková blbost) posadí na prdel a užívejte si všeho na plno (i když to nebude zrovna podle plánu).

Video:

Příspěvek Poslední den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Poučeni z předchozího dne jsme opustili prokleté místo a přes centrum projeli Zagreb na druhou stranu. Na nádraží nás k dálnici navigoval řidič autobusu, který se s námi dal do řeči. Podle přízvuku poznal, že jsme Češi a následně se nám svěřil, že kdysi jezdíval do Česka za jednou slečnou – proto i náš rodný jazyk vcelku ovládal. Byl to sympaťák!

Ke stopovacímu místu jsme se dostávali jak hrdinové z akčního filmu. Byla potřeba brodit se potoky, bahnem, vysokou trávou, přelézat ploty a přebíhat dálnici. Navíc Hitchwiki pravila, že si máme dávat pozor, protože se jedná o stopování přímo na dálnici (mýtnou bránu) a často zde stopaře pokutuje policie. To nám prošlo zcela nečekaně naprosto hladce a povedlo se nám stopnout kamion v prvních pár minutách.

Stopli jsme ho cedulí WIEN. Do kamionu jsem naskakovala první já a logicky jsem si hned ověřila, zda jede opravdu do Vídně. Pan řidič – veselý Turek, jen přikyvoval a smál se od ucha k uchu, nic tedy nebránilo propuknutí obrovské radosti, že už se dneska opravdu dostaneme dom. Z Vídně jsme totiž měli v plánu využít žlutých spojů Regio Jetu (tehdy ještě Student Agency) přímo do Brna.

Cesta byla příjemná. Jen na chorvatských hranicích došlo ke komplikacím. Jak je obecně známo, v nákladním vozidle nesmí jezdit více než 2 osoby. Náš turecký řidič nás přesvědčivě uklidňoval, že je všechno v pohodě a nemáme nic řešit nebo se schovávat. Celníci stejného názoru nebyli.

Jak mě málem propašovali přes hranice

Nerozuměla jsem jazyku, jakým řidič s celníky diskutoval. Celníci našemu Turkovi něco kladli na srdce s vážným a lehce pobouřeným výrazem. On je zas s veselou tváří uklidňoval, jak kdyby říkal, co blbnou, všechno je v pohodě a život je krásný – ať nás pustí dál!

Nechápu, jak se mu to povedlo, ale celníci nakonec mávli rukou a jelo se dál. Na cestu skrz celnici na straně Slovinska jsem se už radši schovala. Evidentně už se tam však o naší trojičce vědělo, tak jsem byla objevena. Ačkoliv jsem se cítila jak největší blbec a měla strach, že z toho kouká problém, jen mi zkontrolovali občanku a mohlo se pokračovat dovnitř Schengenského prostoru.

Ke Grazu jsme se blížili ve stavu na hranici mezi spánkem a bdělostí. Fyzicky jsme v kamionu seděli s očima na stopkách, duševně jsme se nacházeli v říší snů a možná ještě dál. Evidentně! Protože jsme si tak nějak zapomněli všimnout, že pán kamioňák se svou vší veselostí minul hlavní odbočku na Vídeň. A když potom minul i poslední možnou cestu, která by k Vídni ještě mohla relativně směřovat, Bogey zpozorněl a s trochu polekaným výrazem na tento fakt upozornil.

Neplánovaný výlet do Alp

Turek nechápal. Vy jste chtěli do Vídně? Vy nejedete do Německa? Došlo k menšímu nedorozumění. A jelikož si velký kamion nemůže zastavit na dálnici jen tak, kde se mu zachce, museli jsme z fleku vymyslet následující strategii.

Na svých offline mapách jsem zpozorovala blízkost vlakového nádraží. Dokonce se v těch místech nacházel i výjezd z dálnice a tak jsme našeho tureckého šoféra poprosili o improvizovanou zastávku tam. Ani to pro něj nebylo lehké. Zastavovat tak velký vůz u malého, skoro zanedbatelného výjezdu, bez vytáčení, bylo řidičské mistrovské dílo! Zvládl to však bravurně a ještě se nám omlouval za předchozí nepochopení.

Z ničeho nic jsme byli nedaleko horské vesničky zvané Sankt Michael in Obersteiermark uprostřed nádherné přírody. Byli jsme v Alpách! V tomto případě a v tento okamžik mi naše malá zajížďka vůbec nevadila. Kráčeli jsme si cestou mezi horami a dřevěnými chatkami a střádali plány, jak se z této pohádkové krajiny zase dostat na trasu Graz – Vídeň.

Nakonec jsme vesničku opustili s využitím ne příliš frekventované vlakové dopravy. Ocitli jsme se v rakouském městě Bruck an der Mur. Nějaká snaha o stopování odsud do Vídně z naší strany proběhla. Ze strany řidičů zas proběhla o něco úspěšnější absolutní ignorace. Při nalezení pár čárek wi-fi, jsme se pokusili si jízdu domluvit přes službu zvanou Blah Blah Car. Domluva naneštěstí pokulhávala a tak jsme pohodlně svěřili svůj cestovatelský osud ÖBB (rakouské vlakové společnosti). Už jsme se zkrátka vážně těšili dom.

Bogeyho fail – výrobní vada

Čekali jsme na vlak a Bogey si již poněkolikáté (během dne) stěžoval na jeho nepohodlnou botu – podle něj tuto nepohodlnost způsobovala výrobní vada (prý nějaký kus plastu zatavený do podrážky při výrobě). Protože bylo mnoho času do příjezdu našeho spoje, rozhodla jsem se jeho výrobní vadě věnovat pozornost a hendikepovanou crocsu vzala do rukou za účelem prozkoumání. Otočím ji podrážkou vzhůru, a co nevidím – z podrážky trčí klacek (odpusťte mi to přirovnání) velký jak kráva!

Smích, smích a ještě dlouho smích než jsem byla schopna říci: „Kámo! Tebe celej den tlačí bota a nenapadne tě botu otočit a podívat se na podrážku?“ Ukazuji Bogeymu botu a směju se dál a směje se i Bogey a z této příhody se stává nejvtipnější z takzvaných Bogeyho failů.

Čistota rakouských nádraží

Díky pohodlnějšímu rozhodnutí pro jízdu vlakem (nejsem na to hrdá!) jsme získali ještě nějaký čas navíc na potloukání se Vídní. Zároveň mi to dalo možnost všimnout si stavu rakouských nádraží. Ať už se jednalo o malou vlakovou stanici v Sankt Michael in Obersteiermark, nádraží v Bruck an der Mur a nebo obrovské hlavní nádraží ve Vídni – všude bylo čisto a všude bylo bezpečno. Nádraží byla moderní, neustále střežená a hlídači vás nenechali ani položit si nohy na protější sedátko v čekárně.

Ani s příchodem nočních hodin se vídeňské nádraží neproměnilo ve sdružovací místo bezdomovců a jiných individuí, jak to známe z českých končin. Bylo to místo, kde se dal příjemně strávit čas, než nastala doba příjezdu našeho Žlutého autobusu. A když už se v mém příběhu objeví Žlutý autobus, tak už to vážně znamená konec dobrodružství a nadmíru pohodlnou cestu domů.

Náš výlet za mořem byl tedy u konce. Končit naše cestovatelské počiny se nám však nechtělo. Zázrakem jsme si Bogeym po třech týdnech vzájemné společnosti nelezli na nervy a tak jsme si ještě v autobuse plánovali výlet další.

Závěrečné bilance

V porovnání s mým prvním stopovacím tripem (Eurotrip s bráchou) se Výlet za mořem značně lišil. S Bogeym jsme jezdili spíše kratší vzdálenosti a trávili více času na místech, která jsme navštívili. To se pak podepsalo i na počtu stopnutých aut a samozřejmě počtu ujetých kilometrů.

Zásadním rozdílem však bylo množství peněz, které jsme během cesty utratili. Přesto, že jsme na obou tripech využívali všemožných nízkonákladových způsobů dopravy a ubytování, během Výletu za mořem jsme si to kompenzovali jinde – tedy dobrým jídlem, dobrým (mnohokrát alkoholickým) pitím a konečnou čáru přes rozpočet nám udělalo drahé ubytování v Chorvatsku, které své ceně vůbec neodpovídalo, ale vnutilo se nám jako jediná možnost.

Proč stopujeme?

Ve výsledku by náš rozpočet pokryl nějakou tu levnější dovolenou v Chorvatsku či Itálii. Já bych však tyto tři týdny plné nezapomenutelných zážitků a nečekaných událostí za žádnou nudnou pobytovou dovolenou nevyměnila. Stopování totiž není vždy jen o penězích. Pamatujte, že pokud stopujete, nemusí to nutně znamenat, že na cestování nemáte peníze. Většinou je ten hlavní důvod pro stopování to, že nás to prostě baví!

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství končí! pochází z Hitchdiary

Balíme si urychleně své věci. Jen ať jsme co nejdřív pryč. Je možné, že nás chtěl hlídač jen postrašit a jinak jsme mu putna, ale také je možné, že zavolal policii a s ní jsme žádné pletky nechtěli. Když jsme objekt opouštěli, nikde jsme pana hlídače neviděli. Nečekal na nás a nedohlížel na to, zda opravdu odcházíme. Proto jsme si řekli, že počkáme hodinku dvě a na střechu se vrátíme. A tak jsme i udělali. Je 1 hodina ráno a akce výlez na střechu, se opakuje – dvakrát tak ultra-tajná a dvakrát více inkognito. Byly to celkem nervy, ale jak už jsme se dostali na střechu a nebylo na nás vidět, mohli jsme si oddychnut. Stan jsme se stavět nesnažili, jen jsme se do něj zasunuli jako do spacáku – pro jistotu, kdyby začalo pršet.

Pršet začalo. Pršet začalo hodně! Stan se za chvíli promočil skrz na skrz a na řadě jsme byli my. Včerejší noc se nám už ale opakovat nechtěla a tak jsme dešti uznali výhru 2:0 a odebrali se spolu s kopou durch mokrých věcí jinam. Procházeli jsme garáže s vědomím, že každou chvíli můžeme narazit na hlídače a že na nás ze všech stran míří kamery. Opustili jsme proto celou naši domovskou budovu a potloukali se deštěm, paradoxně kolem hotelu Plaza, který se nám jakoby vysmíval do tváře.
Věděli jsme, že toho už dnes asi moc nenaspíme, hledali jsme jen kousek suchého místa, kam se schovat. Brali jsme tedy první takový plácek, který jsme potkali. Místečko před vchodem do místního podniku. K jeho vchodu se stáčelo zastřešené schodiště, na které nebylo z ulice příliš vidět a tak jsme se tam schoulili mezi dveře a jeden barový stolek. Přikryli jsme se spacáky, a aniž bychom chtěli, nakonec jsme přece jen usnuli.

Nečekaný budíček

Z hlubokého spánku mě opět budil Bogey hodně brzo nad ránem – ještě ani pořádně nesvítalo. Rychle si sbíral věci kolem a pobízel mě k odchodu. První, co jsem rozespalá spatřila, byly srolované noviny, které vedle nás ležely. Ty tu byli celou dobu? Netuším, co se děje. Poslušně však vstávám, roluju si spacák a snažím se ho nasoukat do obalu. Bogey na mě nechápavě kouká: „Co děláš? Na to kašli! Jdeme!“. Rychle mě táhne pryč a daleko odtud.
Konečně mi vysvětlil, co se děje. Z jeho pohledu ráno vypadalo jinak. Probudila ho lehká rána na hruď. Otevře oči a na něm leží noviny. Vzhlédne nahoru a tam na nás shlíží statný motorkář. Měl helmu a tak mu ani nebylo vidět do obličeje. Nic neříkal, jenom se na nás výhružně díval a pak odjel. A tak mě Bogey začal budit a dál už to známe.
Netušili jsme, co to bylo zač a jak to záhadný motorkář myslel. Jestli jako výstraha – vypadněte nebo volám policajty? Nebo už je rovnou zavolal? Nebo on sám měl centrum pod palcem a hlídal to tam? Každopádně nám prokázal velkou laskavost. Lepší, že to proběhlo takhle, než aby na nás ráno opravdu volala policii nebohá barmanka při otvíračce.

Svítá a my si čistíme zuby na autobusové zastávce před hotelem Plaza. Lidi z projíždějícího autobusu se na nás podivně koukají. Konstatuji, že to bezdomovci mají docela těžké a těším se z prvních slunečních paprsků dopadajících na mé prochladlé nohy.

Nízkonákladové cestování se vymyká kontrole

Dnes opouštíme Lublaň. Zjišťujeme však, že jsme docela minuli náš rozpočet. Na tripu s bráchou jsme si poměrně zakládali na tom, aby vše bylo low-cost. S Bogeym to však nešlo. Tu jsme si koupili zmrzlinku, tu nějaký kebab a tady zas nějaké pivínko a ani ne v půlce tripu už jsme byli na nule. Zkrátka co jsme ušetřili na dopravě, utratili jsme jinde. Naštěstí bankomaty existují i v Lublani a tak jsme vybrali a pokračovali v cestě.
Ani jsme nevěděli, kam míříme. Původně jsme chtěli zajet ke slovinským plážím, ale deštivé počasí nás nakonec donutilo ke změně. Mrkli jsme do mapy a řekli si, že můžeme zajet do Zagrebu. Ačkoliv v Chorvatsku byl každý z nás mnohokrát a vůbec to není země, kterou jsme měli v plánu procestovat, došlo nám, že jsme nikdy neměli tu čest podívat se do jeho hlavního města. Abychom měli jistotu, že Lublaň dneska opustíme, prozkoumali jsme i možnosti vlakové dopravy. Zaznamenali jsme si možné časy odjezdu a vydali se k dálnici.

K té jsme se složitě dostávali přes golfové hřiště a drátěný plot. Už při přelézání plotu jsme narazili na dalšího stopaře. Docela agresivní klučina z Rumunska, který po nás hned začal nemilým způsobem pochtívat peníze. Cestou k benzince jsme taky potkali pár snaživých stopařů a přímo u pumpy stáli další. Bylo tam snad více stopařů, než zákazníků! My pokračovali dál – stopařský kodex (přijdeš poslední, stojíš poslední). Cestou na úplný konec výjezdu jsme potkali ještě stopařku se psem. Celkem mě překvapuje, že tolik lidí dnes stopuje se psi a že jim řidiči opravdu zastavují. Ale upřímně řečeno, jaké šance jsme zde měli při takovém množství hitchhikerů my? Nevzdávali jsme to, ale když už se blížila hodina posledního odjezdu vlaku, rozloučili jsme se s kolegy a zamířili k nádraží.

Byl to zas boží pocit sedět ve vlaku, v teple a suchu a mít tu jistotu, že opravdu dojedeme tam, kam potřebujeme. Lublaň pro nás byla solidní zkouška. Pro mě však zároveň snad ta nejkrásnější část tripu a jasný důkaz toho, že člověk nepotřebuje hmotné věci na to, aby mu bylo fajn. Naopak, čím méně jich má, tím více si užívá současného okamžiku a přítomnosti lidí kolem.

Příspěvek Ljubljana – Poslední den v kůži bezdomovce pochází z Hitchdiary

[smartslider3 slider=7]

[smartslider3 slider=8]

Příspěvek Starý stopařský deník pochází z Hitchdiary