Následovali jsme ho do místního parku, kde měl zrovna posezení s přáteli u hry zvané Munchkin. Představil nás všem přítomným a pak jsme společně vymýšleli program na zbytek dnešního dne. Na to nás Michael zavedl k sobě na byt, kde přebýval ještě s dalšíma skvělýma klukama – Simonem a Thomasem. Ukázal nám náš gauč na spaní a spolu s ostatníma se postaral o naši večeři. U stolu se kluci kvůli mně snažili mluvit anglicky, ale často samovolně přepínali do němčiny a tak jsem někdy vůbec netušila, o čem se baví a čemu se smějí. Když však kdokoliv z nich spatřil můj nechápavý výraz, ihned mi zprostředkoval překlad do angličtiny.

Určitě je tu pár zajímavých věcí, které bych o klucích ráda zmínila. Například to, že Michael je na dálku zasnoubený – za svou snoubenkou dojíždí až do daleké Indonésie. Thomas je zas velmi šikovný hráč na čelo, dokonce působí v univerzitním orchestru. O Simonovi bych snad jen řekla, že nade vše miluje sušenky.

Večer jsme šli všichni do kina na Mission Impossible 5 (anglicky s německými titulky aneb. osvěžení si obou jazyků, které bys podle životopisu měla umět :D) a po skončení se vydali na místní kopec (oni tomu říkají hora) Schlossberg, pozorovat padající hvězdy. Byl odtud parádní výhled a tu noc jich mělo údajně padat hodně. Cestou na kopec se k nám přidalo ještě plno dalších lidí, nových jmen a nových tváří, že jsem si je sotva všechny pamatovala tehdy, natož teď. S některými jsem si ovšem velmi hezky popovídala – hlavně o cestování a programování. Na kopci jsme chvíli seděli, pak si postupně lehli a upřeli své pohledy směrem nahoru. A opravdu jsme viděli padat hvězdu! A nejednu!

V brzkých hodinách ranních nás všechny Simon pobavil svým pokusem otevřít víno Michaelovým klíčkem od zámku na kolo. Víno neotevřel, klíček zlomil. Nakonec jsme si za svitu baterky v mobilu zahráli UNO a poté se vydali zpátky na byt spát. Tedy až na Simona – ten si svůj spacák rozložil přímo na kopci. Prý tam někdy spává.

Nugeta: šílený český výmysl

Ráno jsme se budili k již připravené snídani. Simon už byl doma a barvitě líčil, jak ho kolem 5 hodiny ranní probudil týpek se sekačkou. Co nás nejvíce překvapilo na snídaňovém stole, byla Nugeta. „Jako fakt? Vy tu máte Nugetu?“, nechápali jsme. Michael nám vysvětlil, že to dovezli kluci, když byli na výletě v Česku a zároveň se nám vysmál, co to je za šílený nápad – v podstatě smíchat nutellu a burákové máslo, že to snad můžou vymyslet jen Češi. Moc mu to nešmakovalo.

Dnešní i ten následující den, jsme s Bogeym zkoumali Graz na vlastní pěst. Graz celkově mi velmi imponoval. Bylo to Brno přes ctrl+c, ctrl+v. Studentské městečko, druhé největší v zemi. Jak nám již řekla sexy blondýnka, i ta rivalita mezi dvěma největšími městy tu funguje a architekturou se Graz Brnu také poměrně podobá. Celkově atmosféra, která tu všude panovala, my zkrátka nekompromisně připomínala Brno – můj domov!

Jinak v Grazu mají celkem šikovnou věcičku, co se týká městské hromadné dopravy – jízda mezi několika zastávkami v centru města je zdarma, netřeba žádný lístek, žádná karta, prostě nastoupíš a jedeš. Musíš však vědět, kdy máš vystoupit, než se dostaneš do zóny placené. My dopravu stejně moc neužívali. Chodili jsme do města hlavně na náš oblíbený kebab a ledovou tříšť, vysedávali v parku a konverzovali o smyslu života, vesmíru a vůbec.

Další věc, co musím Grazu pochválit, jsou všudypřítomná „pítka“ – zdroje pitné vody na ulici. Pro nás to byl ve výsledku opět slušný zdroj zábavy ve formě pobíhání po parku a snahy toho druhého, co nejvíce poplivat vodou – aneb. když mě Bogey učil vodu z pítka pít. K tomuto příběhu se váže i následující fotka, která je otřesná, škaredá a vůbec mi nelichotí, ale Bogey z ní měl takovou radost a tolik se váže k celému našemu tripu, že je skoro má povinnost ji sem dát.

Poslední večer u kluků jsme se vydali s Michaelem do podniku, kde měl sraz se svými dalšími přáteli. Podnik byl však od bytu značně vzdálený a mně se cestou začal ozývat můj čerstvě vytvořený puchýř na noze. Pokulhávala jsem pomalu za ostatníma a celý přesun do hospody rapidně zpomalovala. Michael mě nabádal, ať si vyzuju boty, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli v samém centru města chci. Když Michael viděl můj váhavý výraz, na nic nečekal a vyzul si své boty sám. „Jestli se bojíš, že na tebe budou lidi čučet jak na blázna, tak neboj. Budeme v tom dva!“ (Tedy, to řekl samozřejmě anglicky.) Jaké milé gesto, že? A tak jsme si to štrádovali městem bosky oba dva. To ovšem nemá nic proti cestě zpátky, kdy jsem si strategicky nechala bosou pouze tu nohu s puchýřem a Michael to zrcadlově zkopíroval. Když vidíš bosého člověka, řekneš si, že jde o nějakého nekonvenčního volnomyšlenkáře, ale setkat se s lidmi, kteří hromadně nosí pouze jednu botu, to už skoro vypadá jako nějaký druh protestu.

Wild camping ve Slovinsku?

V podniku jsme se seznámili se skvělými lidmi, především s Janjou – slečnou pocházející ze Slovinska. Je to taktéž stopařka a tak jsme si měli o čem povídat. Říkali jsme jí o našem plánu procestovat její rodnou zemi a ona nám dávala různé tipy na místa, která navštívit. Také jsme se jí zmínili o našem zítřejším odjezdu s předpokládaným cílem v Lublani a tím, že zatím nemáme žádné ubytování a že naštěstí pro takové situace si sebou taháme stan. Janja nám moc radost neudělala. Vysvětlila nám, že v Lublani je těžké najít couchsurfing, protože většina mladých lidí zde žije ve sdílených pokojích a tam se další nocležník skládá velmi těžko. Zároveň nás poměrně vystrašila, když mluvila o svých přátelích, kteří byli za wild camping (stanování na veřejných nebo ke stanování neurčených místech) pokutováni a že to není jediný případ, o kterém ve Slovinsku slyšela.

Přes ono nemilé zjištění to byl večer velmi povedený a doma nás ještě čekalo milé překvapení, jako tečka za tímto skvělým pobytem. Thomas udělal kopu palačinek, které jsme si vychutnávali i s vínem při svíčce na balkoně. Opravdu, celý náš pobyt ve Vídni i v Grazu se zdaleka nepodobal nějakému klasickému stopařskému dobrodružství. Vždy o nás bylo postaráno a my tak měli celou dobu komfort lecjakého dovolenkového pobytu – za což našim hostitelům vřele děkujeme! To se však mělo brzy změnit. Sbohem Grazi, vítej Lublani.

Příspěvek Graz – Druhé Brno pochází z Hitchdiary

Couchsurfing – cena za ubytování?

V couchsurfingovém profilu má každý uživatel možnost vyplnit položku „Teach, Learn, Share“. Může zde tedy informovat své potencionální hostitele, čím je může obohatit, co je může naučit a tím poskytnout jakousi protislužbu za ubytování. Můj bratr zde slibuje zaučení v oblasti parkouru. Přesto (nebo možná právě spíš proto), že Naresh nikterak sportu neholdoval, rozhodli jsme se mu udělat speciální parkourovou lekci. Nějaké pokusy vzbudit v Nareshovi lásku ke sportu proběhli již předchozí den v centru Paříže, ale bohužel to vzdal už při rozcvičce. Tentokrát jsme z toho hodlali udělat týmovou aktivitu s tím, že jsem se zapojila i já s Mukulem. To už Naresh pod podmínkou, že s sebou nevezmeme mobily, abychom ho mohli fotit a natáčet, souhlasil. A tak jsme všichni vyrazili na místní hřiště.

Především to byl první parkourový trénink i pro mě! (Což je pro mě, jako pro Spongeovu sestru, ostuda – prý). A tak jsme všichni vesele následovali mého bratra a opakovali po něm všechny možné skoky a cviky. Na Nareshe byla radost pohledět (vážně škoda, že jsem ho neměla čím natáčet ). Neustále bědoval na bratra a stěžoval si, že další den ani nevstane z postele. Mukul naopak zaválel a dával i mnohem náročnější skoky než my dva s Nareshem dohromady. Poté jsme se přesunuli k fotbalové bráně, v které jsem ihned spatřila tyčku a už mě odtud nikdo zpět k parkouru nedostal (kdo neví, jsem tak trochu pole dancer ). Kluci ještě pokračovali dál v tom, s čím začali, ale já se k nim přidala až na závěrečný work out.

Sedření a zpocení jsme se vraceli dom. Polomrtvý Naresh bratrovi celou cestu sliboval špatnou referenci na CS (samozřejmě v rámci humoru). Doma jsme se všichni prostřídali ve sprše, Mukul nám rozdal nanuky, sedli jsme na dvůr a hráli UNO. Takové pohodové odpoledne v Antony.

Kdo je prezidentem České republiky?

Později padla řeč i na hlavy státu. Naresh se nás ptal na našeho pana prezidenta, kdo že to vůbec stojí v čele České republiky? Usoudili jsme, že je zbytečné naši hlavu státu nějak obhajovat – nebo nás spíš nenapadalo jak (?). Rovnou jsme mu na youtube vyhledali „The best of Miloš Zeman“ a nechali ho, ať si obrázek udělá sám (naše vlastenectví už stejně vzalo za své). Chlapci video nechápavě pozorovali, chvíli mysleli, že si z nich děláme legraci. Když jsme je tedy přesvědčili, že to doopravdy je náš prezident, Naresh v návaznosti na sérii přiopilých scének prohlásil, že prezident České republiky je jeho nejoblíbenější prezident ze všech. Ať žije politika .

Jelikož se den (a tedy i náš pobyt v Paříži) chýlil ke konci, bylo třeba začít řešit i naši další cestu. Jedním z mých návrhů bylo, vzít to do ČR ještě přes Švýcarsko. Bratříčkovi už se však zachtělo domů (měl tam ty své povinnosti) a tak jsem tedy odsouhlasila přímou cestu do Česka (což se později ukázalo jako velmi rozumné řešení). Naši úžasní hostitelé nám pomohli s výběrem vhodného místa na stopování, sepsali nám, jak se tam dostat a vše nám neskutečně usnadnili. Chlapcům patří neskutečný dík – doufám, že budu mít příležitost jim jejich couchsurfingovou péči oplatit.

 (Moc fotek z toho dne nemám, tak alespoň naše plánovaná cesta RER až ke stopovacímu místu. A ano, vím, že existuje print screen.)

Příspěvek 9. den – Můj první parkourový trénink pochází z Hitchdiary

Plánem dnešního dne bylo projít si centrum. Naresh se nás samozřejmě ptal, co chceme vidět. Tak jsme začali s tím, že Eiffelovku. A co dál? Ehm. No dál už jsme v zásobě nic neměli. Upřímně řečeno jsme ani necestovali za památkami, chodit s davem turistů a fotit si každej kameň, o kterým průvodce řekne, že je to umění nebo historický skvost – to opravdu není to naše. A tak jsem Nareshe poprosila, ať nám zkrátka ukáže to, co má na Paříži rád on sám. Naresh byl překvapený, ale s radostí souhlasil a tak se vyjelo.

„Rerkem“ jsme dojeli do centra a prošli plno mostů posetých zámky. Cestou jsme potkávali mnoho pouličních obchodníků, nabízejících selfie sticks. Tehdy jsem to tam viděla úplně poprvé a neskutečně se na tom smála – kdo to proboha může používat. No všichni víme, kam to dospělo teď . My naštěstí žádnou tyčku nepotřebovali, a udělali cestou pár selfíček s dopomocí vlastních rukou.

Oběd jsme si dali u pána Mc’Donalda, protože to bylo nejlevnější jídlo široko daleko a my zkrátka jedeme low-cost. Tenkrát to bylo snad moje první jídlo z mekáče vůbec. Bohužel ne poslední, protože jak jsme zjistili, Mc’Donald je věrný stopařův přítel (ale o tom později).

Nareshe velmi zajímala česká kultura a český jazyk. Ptal se nás, jak je to v Česku s rasismem, s humorem, zaměstnaností… Nejvíce ho však pobavilo naše skloňování slov. Když jsme mu totiž skloňovali jeho jméno (vzali jsme to trochu po hanácku) – „Nareš bez Nareša, Narešovi, Nareši, Narešu, Narešem…“, mohl se z toho potrhat smíchy.

Pak už jsme se dostali k oné vytoužené Eiffelovce. A musím tedy říct – wow. Byla obrovská. Mnohem větší, než jsem si ji kdy představovala. Člověk ji stále vidí na fotkách, říká si, že ho v reálu už snad ani nemůže překvapit a ona tohle. Fakt působivá stavba. Následovalo velké focení s věží. Naresh se nám smál, že jsme do Paříže přijeli jenom kvůli té fotce s Eiffelovkou a tak se můžeme vyfotit a jet zas dom – blboun . Hlavně, ono vyfotit se s ní, byl docela problém, když ti tam stále někdo lezl do záběru. Ale nevadilo nám to – alespoň máme další fotku s černochem do sbírky (wohoo).

Kulturní část dne jsme tedy měli za sebou a začal den v Paříži podle Nareshe. Zašli jsme do malého obchůdku, koupili si 11% pivka a zamířili na Montmartre (což je stejně turistické místo, takže jsme se od té kultury až tolik nevzdálili). Sedli jsme si na schody, popíjeli pivko a sledovali pouliční umělce. Atmosféra tam byla úžasná – to jsou přesně ty momenty, pro které cestuji. Nějaký černoch tam hrál na kytaru a pobízel lidi, ať si s ním dají duet. A lidi vážně chodili. Lidé z celého světa! Snažili jsme se tam dostat i Nareshe, ale údajně na to nebyl dost opilý. Pivo nám lehce stouplo do hlavy (ach bože, zkazila jsem svého nezletilého bratra!) a tak jsme se domů vraceli o něco veselejší.

A doma už nás čekal Mukul s večeří. Připravil nám typické indické jídlo (nějeký mix rýže, brambor a vejce) a spolu s Nareshem nás ho učili po indicku jíst – tedy rukama (resp. rukou). Ono v Indii je neslušné používat levou ruku u stolování, protože levá ruka se tam hojně využívá především na toaletě. Já o tomto jejich zvyku slyšela již dřív, ale netušila jsem, že se to tam v dnešní době stále praktikuje.  Avšak na obranu Mukula s Nareshem – na záchodě měli toaletní papír .

Jídlem tento skvělý večer teprve začal. O našich hostitelích jsme se dozvěděli plno dalších věcí a v praxi jsme zažili známou indickou pohostinnost. Byla jsem obdarovaná typickým indickým oblečením zvaným salwar a balením henny (regenerace na vlasy), které se dá v Indii pořídit za babku. Moc děkuji chlapci!

A pak už se jen popíjelo, jedlo a povídalo do brzkých ranních hodin, než jsme padli únavou – já do postele, bratr na zem.

Jako bonus ještě přidávám video z naší výpravy po centru, kdy chtěl Naresh vyzkoušet pár parkourových prvků. Skončilo to sice u rozcvičky, ale určitě to stálo za to!

Příspěvek 8. den – Paříž po indicku pochází z Hitchdiary

Benzinka byla velká a frekventovaná a tak nám do půl hodiny zastavil jeden holandský kamioňák – a ne jen tak nějaký! Byl to Hans, jeden z mých nejoblíbenějších řidičů vůbec. Anglicky mluvil výtečně a tak jsem se ho konečně mohla zeptat na všechny mé zvídavé dotazy, které jsem předchozímu kamioňákovi položit nemohla. Zjistili jsme, že v Holandsku povolání řidiče kamionu není jen tak nějaká sranda. Nestačí si udělat řidičák a najít práci. Mají zde na to školy a nároky na takového pána za volantem náklaďáku jsou poměrně vysoké. Například musí umět hovořit více jak třemi cizími jazyky. A to nemluvím o té spoustě testů, jakými musí projít.

Bylo vidět, že Hans svou práci miluje – strašně hezky o ní mluvil. Svůj kamion má úžasně vybavený vším potřebným, od kávovaru až po gril. Mezi řidiči z celého světa má mnoho přátel a tak na odpočívadlech pořádají takové menší kamioňácké párty. Zrovna mluvil o tom, jak má namířeno na jih Španělska, kde má sraz se starým známým kolegou a plánují tam na pláži dělat barbecue.

Někde v půli cesty musel Hans udělat hodinovou pauzičku a tak nás oba pohostil kafíčkem z jeho kávovaru a sušenkami. Když jsme se poté rozjeli, otevřeli jsme opět (dneska nějaké oblíbené) téma – drogy. My se ho ptali na jeho názor, jako Holanďana, na marihuanu. Hrdě nám tvrdil, že marihuanu nikdy nevyzkoušel. Podle jeho slov, musí radost vycházet zevnitř člověka, nikoliv naopak – aby člověk využíval vnějších prostředků, aby radosti dosáhl. Něco na tom bude, no ne? Také nám přiznal, že v životě nebyl opilý, neláká ho to. Pivo má sice rád, ale to si dá jedno dvě na žízeň a je spokojený. Načež mi jedno vychlazené v plechu nabídl. Jako správná Češka jsem neodmítla a dobře jsem udělala, protože bylo vážně dobré

Poslední věc, kterou musím o Hansovi zmínit, je jeho životní moto, které nás oba zaujalo a doslovně jsme si ho zapamatovali: „Make yourself comfortable because nobody does it for you.“ Za zvuků country hudby jsme dojeli do Paříže, kde jsme se s tímto milým inteligentním pánem museli rozloučit. A jelikož jsme byli na benzince na úplném okraji Paříže, potřebovali jsme ještě stopnout auto do centra a ještě lépe – přímo do Antony.

Stáli jsme na výjezdu a auta nás míjela poměrně pomalu. Díky tomu jsme si vždy stačili řidiče prohlídnout a vyměnit si nějaký ten oční kontakt či lítostivý úsměv a la „sorry, nemáme v autě místo (pro vás)“. Dále jsme si nemohli nevšimnout té různorodosti lidské rasy. Málokdy jsme za volantem spatřili bělocha, což pro nás byl víceméně nezvyk.

Po dobré půlhodince neúspěšného stopování jsme ceduli „ANTONY“ vyměnili opět za starou známou „PARIS“. Alespoň ať nás někdo hodí do centra – tam už bude mhdéčko. Zastavil nám mladý pár tureckého původu s malou holčičkou na zadním sedadle. Neuměli anglicky ani německy (a dokonce ani česky!), takže jsme pro komunikaci zvolili ruky nohy. Jediné co nám rozuměli, bylo „Antony“. Podívali se na sebe a rukou naznačili, že máme nastoupit. Bratr se, nevím proč, pokoušel o nějakou konverzaci v angličtině, se mnou se zase nějakým způsobem snažila komunikovat malá v autosedačce. Strašně ji fascinovala naše stopařská cedule a tak jsem jí ji na cestu vypůjčila.

Zastavili jsme někde v centru. Předpokládali jsme klasický scénář, vystoupíme, vezmeme si batohy, poděkujeme a půjdeme si svou cestou. Ten se ale nekonal. Všichni vystoupili s námi a gesty nás navigovali k vlakové (tzv. RER) stanici. Vešli s námi do vestibulu a začali obsluhovat automat na jízdenky. Příliš jsme si nebyli jisti, co se děje. Jedou snad také? Máme si taky koupit lístek? Oni nám však oba své lístky předali a prošli s námi přes turniket až na vlakové nástupiště. Nasměrovali nás do přijíždějícího vlaku, ukázali na stanici, kde máme vystoupit a s úsměvy se s námi rozloučili. No ani netušíte, jak jsme jim byli vděční (zase nám někdo koupil lístek na mhd!). Vyjádřili jsme jim náš dík snad ve všech jazycích, v jakých jsme byli schopni a nastoupili do vlaku.

Ve vagónu jsme byli jediní běloši. Zvláštní pocit. Celou cestu jsem byla v kontaktu s Nareshem, naším CS hostitelem pro následující 3 noci. Věděl tedy o našem příjezdu, takže jediné co zbývalo – najít v Antony jeho obydlí. A to naštěstí nebyl díky GPS žádný problém.

Trošku jsem nevěděla co a koho čekat. Když už jsme se ale blížili cílovému bodu na mapě, kráčel nám naproti usměvavý Ind – Naresh. Přivítal nás velmi přátelsky a dovedl nás až k sobě domů. Chvíli jsme si nesměle povídali a poté jsem ho požádala, jestli můžu použít jeho sprchu. Nechápal, že se vůbec ptám a nasměroval mě tam. No sprcha byla úžasná! Konečně jsem se zase cítila jako člověk.

Poté už byla atmosféra uvolněnější. Zašli jsme koupit pivka (hodně pivek :D) do místního obchůdku, následně přišel i Nareshův spolubydlící Mukul s večeří a tak nic nebránilo příjemně strávenému večeru. Oba se nám smáli, že se na všechno ptáme a jsme „přehnaně“ slušní. Že prý jsou takoví v jejich očích všichni Evropané a jim to přijde strašně vtipné a ať se tu laskavě cítíme jako doma. No tak jsme s tím tedy začali.

Po jisté reogranizaci spacího pořádku, nám bylo přiděleno jedno místo v posteli a jedno na zemi. No bratr je gentleman, takže já se po stanování bez karimatek v Amsterdamu zase krásně vyspala.

Příspěvek 7. den – Bienvenue à Paris (část 2/2) pochází z Hitchdiary

Samozřejmě byla třeba řešit i jisté organizační záležitosti. Náš odjezd z Amsterdamu se rychle blížil a my zatím neměli vymyšleno, jakým směrem se budeme ubírat dál. Anglie i s Vášou už dávno padla, takže bylo na místě vymyslet plán nový. Jedním z bodů toho úplně původního plánu cesty byla i Paříž a vzhledem k tomu, že jsem v Paříži ještě nikdy nebyla, se mi tento nápad velmi zamlouval. Takže jsme začali rozhazovat sítě právě tam. Sice jsme s sebou měli stan a mohli tedy spát téměř kdekoliv, ale velmi mě lákalo vyzkoušet, jak funguje couchsurfing (kdo nezná, jedná se o sociální síť, kde si uživatelé z celého světa vzájemně nabízí ubytování v podstatě zdarma). Už před začátkem tripu jsme psali mnoha lidem žádost o ubytování, ale jako uživatelé bez referencí a jakýchkoliv předchozích couchsurferských zkušeností jsme to neměli zrovna jednoduché – vůbec nikdo na nás nereagoval. Nic se však nemá vzdávat předčasně a tak jsme to tedy v kempu zkusili znova. Vznesli jsme dotaz v emergency group Paříže (sekce, kde se hledají couchsurfy na poslední chvíli), zda je někdo schopný nás zítra ubytovat. Udička tedy byla hozena a my mohli pokračovat v našem relaxačním dnu.

Našli jsme si v kempu krásné místečko u vody. Jen tak jsme tam leželi v trávě, vyhřívali se na sluníčku, vnímali tu krásnou přírodu, když náhle přišla skupinka mladistvých Maďarů. Řvali jak na lesy a s velkou oblibou používali slovíčko „bazmeg“. Jeden velmi inteligentní člen jejich party dostal príma nápad. Vydal se k vodě a vytáhl z ní hada (ano, normálního živého vodního hada). Začal s tím chudákem točit nad hlavou a dělat všelijaké psí kusy, což jeho partičku donutilo ještě k většímu hluku a bordelu. No a pak měj o Maďarech dobrý mínění. Později naštěstí opustili nás i hada a tak jsme mohli odpočívat dál. A protože nejlepší formou odpočinku je pohyb, dali jsme si lehké cvičeníčko, ať se úplně nezanedbáváme a poté pořádný strečink.

Večer jsme si dali jídlo v kuchyňce – opět nějaký ten low cost a ka knackenbroty s burákovým máslem. Knckenbroty jsou potřebná výbava stopaře číslo jedna! Když je hlad, tak tu pro vás vždycky jsou – hnusný suchý knackenbroty. Na rozdíl od müsli tyčinek a podobných vychytávek, které zvládnete spořádat docela brzo i jen tak na chuť.

Také jsem se u večeře po celém dnu opět dostala k telefonu. Ani jsem nedoufala, že by se mi někdo z CS mohl ozvat přímo na mobil, ale opak byl pravdou! Předčítala jsem tedy bratrovi čerstvě příchozí sms od Nareshe a měla z toho smíšené pocity. Naresh nám nabízel ubytování u něj doma v Antony, což je v podstatě okrajová část Paříže. Na jednu stranu to bylo boží. Doteď jsme neměli kam jít a najednou máme k dispozici střechu nad hlavou. Na druhou stranu – vůbec jsme nevěděli o koho se jedná, neviděli jsme ani jeho profil na CS a měla to být naše první CS zkušenost. Každopádně moje smíšené pocity jsem si mohla strčit někam, protože lepší plán jsme na zítřek neměli a tak jsme Nareshovi náš zítřejší příjezd potvrdili.

Zaskočili jsme tedy ještě pro další vafle. Jedny jako dar pro našeho budoucího hostitele a další jen tak pro nás. Po jejich zkonzumování jsme si přísahali, že vafle už nikdy do pusy nestrčíme a minimálně týden nechceme vidět nic sladkého!

Příspěvek 6. den – Chill day pochází z Hitchdiary