7. den – Bienvenue à Paris (část 2/2)

Benzinka byla velká a frekventovaná a tak nám do půl hodiny zastavil jeden holandský kamioňák – a ne jen tak nějaký! Byl to Hans, jeden z mých nejoblíbenějších řidičů vůbec. Anglicky mluvil výtečně a tak jsem se ho konečně mohla zeptat na všechny mé zvídavé dotazy, které jsem předchozímu kamioňákovi položit nemohla. Zjistili jsme, že v Holandsku povolání řidiče kamionu není jen tak nějaká sranda. Nestačí si udělat řidičák a najít práci. Mají zde na to školy a nároky na takového pána za volantem náklaďáku jsou poměrně vysoké. Například musí umět hovořit více jak třemi cizími jazyky. A to nemluvím o té spoustě testů, jakými musí projít.

Bylo vidět, že Hans svou práci miluje – strašně hezky o ní mluvil. Svůj kamion má úžasně vybavený vším potřebným, od kávovaru až po gril. Mezi řidiči z celého světa má mnoho přátel a tak na odpočívadlech pořádají takové menší kamioňácké párty. Zrovna mluvil o tom, jak má namířeno na jih Španělska, kde má sraz se starým známým kolegou a plánují tam na pláži dělat barbecue.

Někde v půli cesty musel Hans udělat hodinovou pauzičku a tak nás oba pohostil kafíčkem z jeho kávovaru a sušenkami. Když jsme se poté rozjeli, otevřeli jsme opět (dneska nějaké oblíbené) téma – drogy. My se ho ptali na jeho názor, jako Holanďana, na marihuanu. Hrdě nám tvrdil, že marihuanu nikdy nevyzkoušel. Podle jeho slov, musí radost vycházet zevnitř člověka, nikoliv naopak – aby člověk využíval vnějších prostředků, aby radosti dosáhl. Něco na tom bude, no ne? Také nám přiznal, že v životě nebyl opilý, neláká ho to. Pivo má sice rád, ale to si dá jedno dvě na žízeň a je spokojený. Načež mi jedno vychlazené v plechu nabídl. Jako správná Češka jsem neodmítla a dobře jsem udělala, protože bylo vážně dobré 🙂

Poslední věc, kterou musím o Hansovi zmínit, je jeho životní moto, které nás oba zaujalo a doslovně jsme si ho zapamatovali: „Make yourself comfortable because nobody does it for you.“ Za zvuků country hudby jsme dojeli do Paříže, kde jsme se s tímto milým inteligentním pánem museli rozloučit. A jelikož jsme byli na benzince na úplném okraji Paříže, potřebovali jsme ještě stopnout auto do centra a ještě lépe – přímo do Antony.

Stáli jsme na výjezdu a auta nás míjela poměrně pomalu. Díky tomu jsme si vždy stačili řidiče prohlídnout a vyměnit si nějaký ten oční kontakt či lítostivý úsměv a la „sorry, nemáme v autě místo (pro vás)“. Dále jsme si nemohli nevšimnout té různorodosti lidské rasy. Málokdy jsme za volantem spatřili bělocha, což pro nás byl víceméně nezvyk.

Po dobré půlhodince neúspěšného stopování jsme ceduli „ANTONY“ vyměnili opět za starou známou „PARIS“. Alespoň ať nás někdo hodí do centra – tam už bude mhdéčko. Zastavil nám mladý pár tureckého původu s malou holčičkou na zadním sedadle. Neuměli anglicky ani německy (a dokonce ani česky!), takže jsme pro komunikaci zvolili ruky nohy. Jediné co nám rozuměli, bylo „Antony“. Podívali se na sebe a rukou naznačili, že máme nastoupit. Bratr se, nevím proč, pokoušel o nějakou konverzaci v angličtině, se mnou se zase nějakým způsobem snažila komunikovat malá v autosedačce. Strašně ji fascinovala naše stopařská cedule a tak jsem jí ji na cestu vypůjčila.

Zastavili jsme někde v centru. Předpokládali jsme klasický scénář, vystoupíme, vezmeme si batohy, poděkujeme a půjdeme si svou cestou. Ten se ale nekonal. Všichni vystoupili s námi a gesty nás navigovali k vlakové (tzv. RER) stanici. Vešli s námi do vestibulu a začali obsluhovat automat na jízdenky. Příliš jsme si nebyli jisti, co se děje. Jedou snad také? Máme si taky koupit lístek? Oni nám však oba své lístky předali a prošli s námi přes turniket až na vlakové nástupiště. Nasměrovali nás do přijíždějícího vlaku, ukázali na stanici, kde máme vystoupit a s úsměvy se s námi rozloučili. No ani netušíte, jak jsme jim byli vděční (zase nám někdo koupil lístek na mhd!). Vyjádřili jsme jim náš dík snad ve všech jazycích, v jakých jsme byli schopni a nastoupili do vlaku.

Ve vagónu jsme byli jediní běloši. Zvláštní pocit. Celou cestu jsem byla v kontaktu s Nareshem, naším CS hostitelem pro následující 3 noci. Věděl tedy o našem příjezdu, takže jediné co zbývalo – najít v Antony jeho obydlí. A to naštěstí nebyl díky GPS žádný problém.

Trošku jsem nevěděla co a koho čekat. Když už jsme se ale blížili cílovému bodu na mapě, kráčel nám naproti usměvavý Ind – Naresh. Přivítal nás velmi přátelsky a dovedl nás až k sobě domů. Chvíli jsme si nesměle povídali a poté jsem ho požádala, jestli můžu použít jeho sprchu. Nechápal, že se vůbec ptám a nasměroval mě tam. No sprcha byla úžasná! Konečně jsem se zase cítila jako člověk.

Poté už byla atmosféra uvolněnější. Zašli jsme koupit pivka (hodně pivek :D) do místního obchůdku, následně přišel i Nareshův spolubydlící Mukul s večeří a tak nic nebránilo příjemně strávenému večeru. Oba se nám smáli, že se na všechno ptáme a jsme „přehnaně“ slušní. Že prý jsou takoví v jejich očích všichni Evropané a jim to přijde strašně vtipné a ať se tu laskavě cítíme jako doma. No tak jsme s tím tedy začali.

Po jisté reogranizaci spacího pořádku, nám bylo přiděleno jedno místo v posteli a jedno na zemi. No bratr je gentleman, takže já se po stanování bez karimatek v Amsterdamu zase krásně vyspala.