Po pár kilometrech veselé jízdy v našem směru se řidič začal mračit na jeho GPSku. Příliš s námi nekomunikoval, ale jenom hloupému by nedošlo, že něco není v pořádku. Než jsme ale pochopili, co se vlastně stalo, mířili jsme si to severně směr Lucembursko. Místo abychom stresovali, jsme si řekli „co už“. Do Metz se stejně nechceme vrátit ani za nic a tak jsme zkrátka sledovali GPS a číhali na místo, kde bude alespoň trochu výhodné vystoupit. Dokonce nás nechával chladnými i fakt, že jsme dávno sjeli z dálnice a šineme si to po francouzských okreskách.

Abych vysvětlila, co se stalo – z výjezdu, kde jsme řidiče stopli, se opravdu dalo pokračovat pouze naším směrem. Řidičovi však po chvíli došlo, že jede špatně a to tak, že už hodně dlouho. Že měl severně odbočit už před Metz a nás tak vlastně ani neměl potkat. Teď nevím, jestli říct bohužel nebo bohudík, ale potkal.

Špatný polský DJ

S řidičem se vážně moc domlouvat nedalo. Zapsal se nám však do paměti svým hektickým výběrem hudby. Po celou cestu (a to byla nějaká ta hodinka) jen přepínal písničky, ani jednu nenechal hrát déle jak pár vteřin. S bratrem jsme se poté shodli, že nás to oba neskutečně iritovalo. Už už to vypadalo, že nějakou nechá hrát, člověk se těšil, že si ji poslechne (sem tam se tam objevilo i něco jinýho než polskej rap) – a lup, začátek další. No nakonec jsme z něj dostali název jeho cílové destinace a tak jsme se nechali vyhodit kousek před ní – to už jsme byli opět v Německu. Opět v Německu a opět ztraceni :D.

Nacházeli jsme se kousek od vesničky Mandern asi 45 km od nejbližší dálnice. Po ní dále byla potřeba ujet dalších 105 km, abychom se dostali zpět na dálnici, která směřovala do ČR. To zní opět jako nemilá zajížďka, co? My už však opět byli dobře naladěni. Příroda kolem nás byla úžasná, chvíli jsme se tedy jen kochali, odpočívali a užívali si to ticho. Ticho, které nikdo nenarušoval, žádná auta… ŽÁDNÁ AUTA! No po malé siestě jsme se vydali pěšky směrem k dálnici. Když jednou za 10 minut projelo nějaké to auto, zvedli jsme prst a ceduli, úspěchu se nám však dostalo až poté, co jsme se dostali alespoň na křižovatku. Tam už auta jezdila pravděpodobně více. To jsme však nezjistili, protože nám zastavilo hned to první.

Postarší Lucemburčan, vyprávěl nám o své dceři, která studuje v Německu. Zavezl nás k dálničnímu nájezdu, čímž nás pro dnešek dostal z nejhoršího. Nájezd byl poměrně sympatický, dalo se tu v klidu stopovat, zastavit, všechno. Jen čas byl nelítostivý a přehoupl se do večerních hodin. Mezitím, co bratr stopoval, já procházela okolí a zkoumala, kde by se dal rozložit stan. Favoritem byl plácek hned vedle dálnice u takového mini lesíku (jestli se to tak dá nazývat). Než jsme se definitivně rozhodli pro přenocování, zastavil nám ještě nějaký pochybný motorkář, který sliboval, že se pro nás vrátí a sežene nám nějaké místo ke spaní. No spíš jsem doufala, ať už se nevrací.

V poslední půlhodince před stmíváním už nám asi začalo slušně drbat. Bratr se mě snažil strašit hororovými příběhy v jeho směšné angličtině, což nás oba neskutečně dostávalo do kolen a v podstatě jsme se víc smáli, než stopovali.

Stan jsme měli postavený raz dva. Pod námi byla vysoká tráva, takže poležení bylo o dost pohodlnější než v kempu. Jelikož jsme byli dosti znaveni, celkem rychle jsme zabrali a ani jsme nestihli mít strach z noční zvěře, německých policajtů nebo úchylných motorkářů, vracejíc se pro nás s nekalým úmyslem.

Příspěvek 10. den – Cesta domů – FAILED pochází z Hitchdiary

(Úvodní fotka byla pořízena ve vlaku (RER) – vážně jsem netušila, že mě brácha fotí.)

Jako obvykle nás doprovázela skvělá nálada. Spekulovali jsme o tom, kdo by nás tak mohl vzít tentokrát. Načež, už nevím kdo z nás, prohlásil, že nás ještě nevezl žádný asiat (jinak už je snad naše škála řidičů skoro kompletní). Naše karma je na nás stále velmi hodná a zároveň má asi i smysl pro humor a tak nejen, že nám první auto zastavilo téměř ihned, ale když jsme k autu doběhli a nakoukli dovnitř, usmívala se na nás milá Asiatka Caroline – interně jsme ji začali nazývat „Asiatka na přání“.

Už si ani velmi nepamatuji, o čem jsme si přesně povídali, pamatuji si jen, že Caroline byla velmi sympatická a vyhodila nás u mýtné brány. Zde jsme také nemuseli čekat dlouho. V rámci minut nám zastavilo auto další – v něm seděl veselý Turek středního věku. Strašně si s námi chtěl povídat, bohužel však neuměl anglicky, jen trochu německy. Zvládli jsme si proto sdělit pár základních informací a ani u těch si nejsem jista, že jsme porozuměli správně. Na cestu nám pouštěl nějaké písničky a stále se nás ptal, jestli se nám líbí.

Občerstvení pro stopaře zdarma

Zastavil nám na benzince u Reims a vystoupil si s námi z auta. Gesty nás navedl na občerstvovací prodejnu a zeptal se nás, jaké chceme kafe. Byli jsme opět mile překvapeni, obzvlášť když ke kávě přiobjednal i velké čerstvé croissanty (asi tak 56x lepší, než ty, co jsme ve slevě kupovali v supermarketu).  Ihned jsme využili přítomnosti wifi a spustili Google translate. Konečně jsme se toho o našem štědrém řidiči dozvěděli více (byla by vážně škoda, kdyby ne!). Například písničky, které nám pouštěl v autě, byly všechny dílem jeho vlastní kapely s názvem Koma Varto. Také nám přes Google streetview ukazoval jeho vilku v Paříži a navrhoval nám, že můžeme příští rok klidně přijet, pokud se zase vydáme na nějakou podobnou cestu. Byl to opravdu skvěle strávený čas a užitečný odpočinek na další cestu. Nakonec už ale nastal čas, kdy bylo třeba vyrazit a tak jsme se rozloučili a posunuli se se všemi našimi zavazadly na výjezd.

Pár aut nás s omluvným výrazem ve tváři minulo, ale po nějaké době nám bylo opět zastaveno. Tentokrát to byl Tica – a jak my mu interně říkáme „hrdý Rumunec“. Ano, byl z Rumunska a byl na to ohromně hrdý. Vysvětloval nám, že veškerý materiál na stavbu Eiffelovky pochází z Rumunska, a když o tom vyprávěl, měl z toho husí kůži. Bylo mu líto, že o tom ve světě nikdo neví, přitom je Eiffelovka takovou ikonou. Do jeho milované rodné země nás samozřejmě nezapomněl pozvat – lákal nás na jejich nedotknutou přírodu, na existenci vlků v lesích, apod. Zároveň nám však jako způsob dopravy nedoporučoval stopování, ať radši cestujeme vlakem, že je to tam prý stejně levný. Cestou jsme samozřejmě neprobírali jen lásku k jeho vlasti, tyto konverzace mi však nejvíce utkvěly v paměti.

Vysadil nás u velkého občerstvovacího komplexu v Metz a dal nám do rukou svačinu (chleba se salámem), co mu nachystala žena. Že prý vypadáme hladově a on má ještě v kufru další jídlo. Kdyby věděl, že tomu není tak dávno, co nás nějaký Turek pozval na snídani, třeba by si to rozmyslel. Ona už od té doby však nějaká ta hodinka uběhla a my hlad opravdu měli a tak jsme chleba pokorně přijali.

Karta se obrací!

Pojídali jsme tedy chleba se salámem na patníku u stanice a libovali si, na jakém perfektním stopovacím místě nás to vysadil. Byl to jeden z těch větších komplexů, přímo ve směru dálnice, po které chceme pokračovat. Na výjezdu bylo kde stát, byl přehledný a auta tam jezdila pomalu. Mezi námi stále panovala skvělá nálada – zpívali jsme si, tančili, neskutečně se pořád něčemu smáli a u toho stopovali. Taková ta pravá stopařská idylka. To byl asi signál pro karmu, že teď nám to musí vrátit – chleba se salámem a croissant jste si snědli, tak trpte! 4 hodiny jsme tam stáli a nezastavil nám absolutně vůbec nikdo! Nikdo!

V takové 2. – 3. hodině neúspěchu se v nás ta dobrá nálada začala lámat. Byla potřeba změnit taktiku, místo, cokoliv. Rozhodli jsme se omrknout, jak to vypadá na nájezdu. Komplex byl však veliký a vůbec cesta tam nám zabrala spoustu času. Když jsme se k nájezdu konečně dostali, zjistili jsme, že pro stopování je naprosto nepoužitelný. Dalo se stoupnout leda tak přímo k dálnici a to není zrovna efektivní a vlastně ani bezpečné. Bratr to však chtěl zkusit – já ani tak ne. Chtěla jsem se radši na benzince ptát lidí osobně nebo jít zpět na výjezd. A tak nastal náš snad jediný konflikt za celou cestu. Bratr stál s palcem vzhůru u dálnice, vlasy mu v pravidelných intervalech vlály ve větru linoucího se z aut, která ho míjela takovou rychlostí, že si ho řidiči ledva povšimli. Stál tam a nehodlal to měnit a tak jsem se otočila a k pumpě se pomalu blížila sama.

Naprosto neefektivní situace, kdokoliv z nás by uspěl, neměl by u sebe druhého a řidič by asi nebyl příliš odvázaný z čekání, než se další stopař dostane k autu. Jasně, nemusela jsem odcházet, ale v daný moment mě tak vytáčel, že jsem zkrátka potřebovala pauzu . No naštěstí mu to po chvíli došlo a vydal se mi na pomoc. Dobrá nálada byla v tahu – únava, zoufalství, vedro a hlavně nám v odpoledních hodinách začalo docházet, že si dnes těstoviny s rajčatovou omáčkou asi nedáme.

Příspěvek 10. den – Cesta domů? pochází z Hitchdiary

Couchsurfing – cena za ubytování?

V couchsurfingovém profilu má každý uživatel možnost vyplnit položku „Teach, Learn, Share“. Může zde tedy informovat své potencionální hostitele, čím je může obohatit, co je může naučit a tím poskytnout jakousi protislužbu za ubytování. Můj bratr zde slibuje zaučení v oblasti parkouru. Přesto (nebo možná právě spíš proto), že Naresh nikterak sportu neholdoval, rozhodli jsme se mu udělat speciální parkourovou lekci. Nějaké pokusy vzbudit v Nareshovi lásku ke sportu proběhli již předchozí den v centru Paříže, ale bohužel to vzdal už při rozcvičce. Tentokrát jsme z toho hodlali udělat týmovou aktivitu s tím, že jsem se zapojila i já s Mukulem. To už Naresh pod podmínkou, že s sebou nevezmeme mobily, abychom ho mohli fotit a natáčet, souhlasil. A tak jsme všichni vyrazili na místní hřiště.

Především to byl první parkourový trénink i pro mě! (Což je pro mě, jako pro Spongeovu sestru, ostuda – prý). A tak jsme všichni vesele následovali mého bratra a opakovali po něm všechny možné skoky a cviky. Na Nareshe byla radost pohledět (vážně škoda, že jsem ho neměla čím natáčet ). Neustále bědoval na bratra a stěžoval si, že další den ani nevstane z postele. Mukul naopak zaválel a dával i mnohem náročnější skoky než my dva s Nareshem dohromady. Poté jsme se přesunuli k fotbalové bráně, v které jsem ihned spatřila tyčku a už mě odtud nikdo zpět k parkouru nedostal (kdo neví, jsem tak trochu pole dancer ). Kluci ještě pokračovali dál v tom, s čím začali, ale já se k nim přidala až na závěrečný work out.

Sedření a zpocení jsme se vraceli dom. Polomrtvý Naresh bratrovi celou cestu sliboval špatnou referenci na CS (samozřejmě v rámci humoru). Doma jsme se všichni prostřídali ve sprše, Mukul nám rozdal nanuky, sedli jsme na dvůr a hráli UNO. Takové pohodové odpoledne v Antony.

Kdo je prezidentem České republiky?

Později padla řeč i na hlavy státu. Naresh se nás ptal na našeho pana prezidenta, kdo že to vůbec stojí v čele České republiky? Usoudili jsme, že je zbytečné naši hlavu státu nějak obhajovat – nebo nás spíš nenapadalo jak (?). Rovnou jsme mu na youtube vyhledali „The best of Miloš Zeman“ a nechali ho, ať si obrázek udělá sám (naše vlastenectví už stejně vzalo za své). Chlapci video nechápavě pozorovali, chvíli mysleli, že si z nich děláme legraci. Když jsme je tedy přesvědčili, že to doopravdy je náš prezident, Naresh v návaznosti na sérii přiopilých scének prohlásil, že prezident České republiky je jeho nejoblíbenější prezident ze všech. Ať žije politika .

Jelikož se den (a tedy i náš pobyt v Paříži) chýlil ke konci, bylo třeba začít řešit i naši další cestu. Jedním z mých návrhů bylo, vzít to do ČR ještě přes Švýcarsko. Bratříčkovi už se však zachtělo domů (měl tam ty své povinnosti) a tak jsem tedy odsouhlasila přímou cestu do Česka (což se později ukázalo jako velmi rozumné řešení). Naši úžasní hostitelé nám pomohli s výběrem vhodného místa na stopování, sepsali nám, jak se tam dostat a vše nám neskutečně usnadnili. Chlapcům patří neskutečný dík – doufám, že budu mít příležitost jim jejich couchsurfingovou péči oplatit.

 (Moc fotek z toho dne nemám, tak alespoň naše plánovaná cesta RER až ke stopovacímu místu. A ano, vím, že existuje print screen.)

Příspěvek 9. den – Můj první parkourový trénink pochází z Hitchdiary

Plánem dnešního dne bylo projít si centrum. Naresh se nás samozřejmě ptal, co chceme vidět. Tak jsme začali s tím, že Eiffelovku. A co dál? Ehm. No dál už jsme v zásobě nic neměli. Upřímně řečeno jsme ani necestovali za památkami, chodit s davem turistů a fotit si každej kameň, o kterým průvodce řekne, že je to umění nebo historický skvost – to opravdu není to naše. A tak jsem Nareshe poprosila, ať nám zkrátka ukáže to, co má na Paříži rád on sám. Naresh byl překvapený, ale s radostí souhlasil a tak se vyjelo.

„Rerkem“ jsme dojeli do centra a prošli plno mostů posetých zámky. Cestou jsme potkávali mnoho pouličních obchodníků, nabízejících selfie sticks. Tehdy jsem to tam viděla úplně poprvé a neskutečně se na tom smála – kdo to proboha může používat. No všichni víme, kam to dospělo teď . My naštěstí žádnou tyčku nepotřebovali, a udělali cestou pár selfíček s dopomocí vlastních rukou.

Oběd jsme si dali u pána Mc’Donalda, protože to bylo nejlevnější jídlo široko daleko a my zkrátka jedeme low-cost. Tenkrát to bylo snad moje první jídlo z mekáče vůbec. Bohužel ne poslední, protože jak jsme zjistili, Mc’Donald je věrný stopařův přítel (ale o tom později).

Nareshe velmi zajímala česká kultura a český jazyk. Ptal se nás, jak je to v Česku s rasismem, s humorem, zaměstnaností… Nejvíce ho však pobavilo naše skloňování slov. Když jsme mu totiž skloňovali jeho jméno (vzali jsme to trochu po hanácku) – „Nareš bez Nareša, Narešovi, Nareši, Narešu, Narešem…“, mohl se z toho potrhat smíchy.

Pak už jsme se dostali k oné vytoužené Eiffelovce. A musím tedy říct – wow. Byla obrovská. Mnohem větší, než jsem si ji kdy představovala. Člověk ji stále vidí na fotkách, říká si, že ho v reálu už snad ani nemůže překvapit a ona tohle. Fakt působivá stavba. Následovalo velké focení s věží. Naresh se nám smál, že jsme do Paříže přijeli jenom kvůli té fotce s Eiffelovkou a tak se můžeme vyfotit a jet zas dom – blboun . Hlavně, ono vyfotit se s ní, byl docela problém, když ti tam stále někdo lezl do záběru. Ale nevadilo nám to – alespoň máme další fotku s černochem do sbírky (wohoo).

Kulturní část dne jsme tedy měli za sebou a začal den v Paříži podle Nareshe. Zašli jsme do malého obchůdku, koupili si 11% pivka a zamířili na Montmartre (což je stejně turistické místo, takže jsme se od té kultury až tolik nevzdálili). Sedli jsme si na schody, popíjeli pivko a sledovali pouliční umělce. Atmosféra tam byla úžasná – to jsou přesně ty momenty, pro které cestuji. Nějaký černoch tam hrál na kytaru a pobízel lidi, ať si s ním dají duet. A lidi vážně chodili. Lidé z celého světa! Snažili jsme se tam dostat i Nareshe, ale údajně na to nebyl dost opilý. Pivo nám lehce stouplo do hlavy (ach bože, zkazila jsem svého nezletilého bratra!) a tak jsme se domů vraceli o něco veselejší.

A doma už nás čekal Mukul s večeří. Připravil nám typické indické jídlo (nějeký mix rýže, brambor a vejce) a spolu s Nareshem nás ho učili po indicku jíst – tedy rukama (resp. rukou). Ono v Indii je neslušné používat levou ruku u stolování, protože levá ruka se tam hojně využívá především na toaletě. Já o tomto jejich zvyku slyšela již dřív, ale netušila jsem, že se to tam v dnešní době stále praktikuje.  Avšak na obranu Mukula s Nareshem – na záchodě měli toaletní papír .

Jídlem tento skvělý večer teprve začal. O našich hostitelích jsme se dozvěděli plno dalších věcí a v praxi jsme zažili známou indickou pohostinnost. Byla jsem obdarovaná typickým indickým oblečením zvaným salwar a balením henny (regenerace na vlasy), které se dá v Indii pořídit za babku. Moc děkuji chlapci!

A pak už se jen popíjelo, jedlo a povídalo do brzkých ranních hodin, než jsme padli únavou – já do postele, bratr na zem.

Jako bonus ještě přidávám video z naší výpravy po centru, kdy chtěl Naresh vyzkoušet pár parkourových prvků. Skončilo to sice u rozcvičky, ale určitě to stálo za to!

Příspěvek 8. den – Paříž po indicku pochází z Hitchdiary

Benzinka byla velká a frekventovaná a tak nám do půl hodiny zastavil jeden holandský kamioňák – a ne jen tak nějaký! Byl to Hans, jeden z mých nejoblíbenějších řidičů vůbec. Anglicky mluvil výtečně a tak jsem se ho konečně mohla zeptat na všechny mé zvídavé dotazy, které jsem předchozímu kamioňákovi položit nemohla. Zjistili jsme, že v Holandsku povolání řidiče kamionu není jen tak nějaká sranda. Nestačí si udělat řidičák a najít práci. Mají zde na to školy a nároky na takového pána za volantem náklaďáku jsou poměrně vysoké. Například musí umět hovořit více jak třemi cizími jazyky. A to nemluvím o té spoustě testů, jakými musí projít.

Bylo vidět, že Hans svou práci miluje – strašně hezky o ní mluvil. Svůj kamion má úžasně vybavený vším potřebným, od kávovaru až po gril. Mezi řidiči z celého světa má mnoho přátel a tak na odpočívadlech pořádají takové menší kamioňácké párty. Zrovna mluvil o tom, jak má namířeno na jih Španělska, kde má sraz se starým známým kolegou a plánují tam na pláži dělat barbecue.

Někde v půli cesty musel Hans udělat hodinovou pauzičku a tak nás oba pohostil kafíčkem z jeho kávovaru a sušenkami. Když jsme se poté rozjeli, otevřeli jsme opět (dneska nějaké oblíbené) téma – drogy. My se ho ptali na jeho názor, jako Holanďana, na marihuanu. Hrdě nám tvrdil, že marihuanu nikdy nevyzkoušel. Podle jeho slov, musí radost vycházet zevnitř člověka, nikoliv naopak – aby člověk využíval vnějších prostředků, aby radosti dosáhl. Něco na tom bude, no ne? Také nám přiznal, že v životě nebyl opilý, neláká ho to. Pivo má sice rád, ale to si dá jedno dvě na žízeň a je spokojený. Načež mi jedno vychlazené v plechu nabídl. Jako správná Češka jsem neodmítla a dobře jsem udělala, protože bylo vážně dobré

Poslední věc, kterou musím o Hansovi zmínit, je jeho životní moto, které nás oba zaujalo a doslovně jsme si ho zapamatovali: „Make yourself comfortable because nobody does it for you.“ Za zvuků country hudby jsme dojeli do Paříže, kde jsme se s tímto milým inteligentním pánem museli rozloučit. A jelikož jsme byli na benzince na úplném okraji Paříže, potřebovali jsme ještě stopnout auto do centra a ještě lépe – přímo do Antony.

Stáli jsme na výjezdu a auta nás míjela poměrně pomalu. Díky tomu jsme si vždy stačili řidiče prohlídnout a vyměnit si nějaký ten oční kontakt či lítostivý úsměv a la „sorry, nemáme v autě místo (pro vás)“. Dále jsme si nemohli nevšimnout té různorodosti lidské rasy. Málokdy jsme za volantem spatřili bělocha, což pro nás byl víceméně nezvyk.

Po dobré půlhodince neúspěšného stopování jsme ceduli „ANTONY“ vyměnili opět za starou známou „PARIS“. Alespoň ať nás někdo hodí do centra – tam už bude mhdéčko. Zastavil nám mladý pár tureckého původu s malou holčičkou na zadním sedadle. Neuměli anglicky ani německy (a dokonce ani česky!), takže jsme pro komunikaci zvolili ruky nohy. Jediné co nám rozuměli, bylo „Antony“. Podívali se na sebe a rukou naznačili, že máme nastoupit. Bratr se, nevím proč, pokoušel o nějakou konverzaci v angličtině, se mnou se zase nějakým způsobem snažila komunikovat malá v autosedačce. Strašně ji fascinovala naše stopařská cedule a tak jsem jí ji na cestu vypůjčila.

Zastavili jsme někde v centru. Předpokládali jsme klasický scénář, vystoupíme, vezmeme si batohy, poděkujeme a půjdeme si svou cestou. Ten se ale nekonal. Všichni vystoupili s námi a gesty nás navigovali k vlakové (tzv. RER) stanici. Vešli s námi do vestibulu a začali obsluhovat automat na jízdenky. Příliš jsme si nebyli jisti, co se děje. Jedou snad také? Máme si taky koupit lístek? Oni nám však oba své lístky předali a prošli s námi přes turniket až na vlakové nástupiště. Nasměrovali nás do přijíždějícího vlaku, ukázali na stanici, kde máme vystoupit a s úsměvy se s námi rozloučili. No ani netušíte, jak jsme jim byli vděční (zase nám někdo koupil lístek na mhd!). Vyjádřili jsme jim náš dík snad ve všech jazycích, v jakých jsme byli schopni a nastoupili do vlaku.

Ve vagónu jsme byli jediní běloši. Zvláštní pocit. Celou cestu jsem byla v kontaktu s Nareshem, naším CS hostitelem pro následující 3 noci. Věděl tedy o našem příjezdu, takže jediné co zbývalo – najít v Antony jeho obydlí. A to naštěstí nebyl díky GPS žádný problém.

Trošku jsem nevěděla co a koho čekat. Když už jsme se ale blížili cílovému bodu na mapě, kráčel nám naproti usměvavý Ind – Naresh. Přivítal nás velmi přátelsky a dovedl nás až k sobě domů. Chvíli jsme si nesměle povídali a poté jsem ho požádala, jestli můžu použít jeho sprchu. Nechápal, že se vůbec ptám a nasměroval mě tam. No sprcha byla úžasná! Konečně jsem se zase cítila jako člověk.

Poté už byla atmosféra uvolněnější. Zašli jsme koupit pivka (hodně pivek :D) do místního obchůdku, následně přišel i Nareshův spolubydlící Mukul s večeří a tak nic nebránilo příjemně strávenému večeru. Oba se nám smáli, že se na všechno ptáme a jsme „přehnaně“ slušní. Že prý jsou takoví v jejich očích všichni Evropané a jim to přijde strašně vtipné a ať se tu laskavě cítíme jako doma. No tak jsme s tím tedy začali.

Po jisté reogranizaci spacího pořádku, nám bylo přiděleno jedno místo v posteli a jedno na zemi. No bratr je gentleman, takže já se po stanování bez karimatek v Amsterdamu zase krásně vyspala.

Příspěvek 7. den – Bienvenue à Paris (část 2/2) pochází z Hitchdiary