Byla zima a mé jediné dlouhé kalhoty – legíny, byly mokré, zablácené a děravé. Přes kraťasy jsem si tedy natáhla spodní část salwaru (oblek, kerý jasem dostala jako dar od Indů), což jsou v podstatě křiklavě oranžové pyžamové kalhoty, výrazně obtáhnuté u kotníků. To jsem doladila svou květovanou mikinou a účesem a la afro hlavně-že-s-sebou-tahám-žehličku-na-vlasy a šlo se stopovat (vážně mě mrzí, že nemám foto své podoby).

Při východu slunce nám zastavil pán jedoucí z noční. Předem nám sdělil, že nás nemůže vzít daleko, že sjíždí na jednom z dalších výjezdů, ale byli jsme rádi za každý kilometr, né-li metr. Cestou jsme minuli jeden nájezd, asi tak 5 km za tím výchozím. Uvažovala jsem, že ho poprosím, ať nás vysadí zde, ale pak jsem si to rozmyslela, však uvidíme, kam až nás doveze. Ano, opět – osudová chyba. Pán nám zastavil na odpočívadle.

Kdo někdy v životě stopoval po Německu ví, že odpočívadla jsou zlo a zpravidla záseky na několik hodin. Ale bylo brzké ráno, měli jsme asi dojem, že můžem plýtvat časem, a tak jsme byli optimističtí. Sem tam přijel nějakej kamion, zastavil, řidič odběhl do lesíka vykonat nutnou potřebu a když zapnul poklopec, nastal náš čas. Vždy jsme ale byli odmítnuti, což chápeme, protože kdo chce brát podivíny, co ho sledují při čůrání. Navíc, pořád jsem na sobě měla tu oranžovou srandu.

Smutný příběh německého odpočívadla

Teď ale trochu smutnější odstavečky. Jeden zarostlý kamioňák, co se nejdříve zachoval podle klasického scénáře – vystoupení, čůrání, odmítnutí, se na chvíli zdržel. Obcházel auto, které bylo na odpočívadle zaparkované už od začátku, co jsme přijeli. Chodil okolo, nahlížel dovnitř, za chvíli vyndal telefon a začal volat.

Pozorovala jsem tuto situaci z dálky a přišlo mi to zvláštní. Jako první mě napadlo, že je v autě nějaká osoba – zraněná nebo v bezvědomí. Poslala jsem bratra, ať jde vyzkoumat, co se děje. Především, jestli nemůžeme nějak pomoct. No, a nemohli jsme. Nikdo z nás už asi nemohl. V autě byl na palubní desce totiž už jen dopis na rozloučenou. Starostlivý řidič přivolával policii.

Ani tato situace nás však s řidičem nesblížila natolik, aby se smiloval a vzal nás do auta. Po splnění občanské povinnosti, tedy přivolání policie, nasedl do svého kamionu a odjel. Na dlouhou dobu jsme tam zůstali jen my dva a navždy opuštěné auto. Nejdříve jsme si říkali, že pecka, teď ještě přijedou policajti, budeme tu jako jediní potencionální svědci a tak si nás odvezou kamsi na stanici a budeme muset německy vysvětlovat, že nic nevíme a nemáme čas ztrácet čas. V další fázi už nám to přišlo jako jediná možnost, jak se odsud dostat. Po další hodince čekání jsme pochopili, že německá policie v praxi nefunguje jako Kobra 11, nepracuje ve dne v noci a její tempo není vražedné. Naopak neskutečně pomalé a kdyby tady někdo umíral, tak to stihne i 3x. Museli jsme tedy vymyslet plán B.

Nabízel se, návrat na nájezd, který jsme cestou míjeli. Naše offline mapy nás ubezpečovali, že je jen 2 km vzdálený. Problém však byl, jak se tam fyzicky dostat. Proti proudu dálnice to vypadalo dosti nebezpečně. Nebylo tam moc místa pro pěší turistiku, protože hned za svodidly se terén strmě zdvihal vzhůru. Snažili jsme se tedy najít cestu skrz les, který dálnici lemoval.

Taky nebyl moc schůdný, ale přišlo nám to jako jediná možnost. Jak jsme se tam prodírali všelijakým křovím, stále jsem měla na mysli onen dopis na rozloučenou a určitou obavu z toho, že tam pána potkáme ležícího, visícího nebo rozhodujícího se odněkud skočit (třetí možnost by samozřejmě nebyla tak zlá, v případě, že bych uměla někoho v němčině přesvědčit o smyslu života, ehm, takže ne, ani to by nebyla dobrá možnost).

Pozor! Dva stopaři na dálnici

Nikoho jsme naštěstí nepotkali. Jen asi tak v půlce cesty plot, za kterým byla skála? Nebo nějaká propast? Už přesně nevím, co tam bylo, vím jen, že nám to znemožnilo pokračovat v cestě. A tak jsme se vrátili kousek zpátky, po zadku sjeli strmý kopec k dálnici a štrádovali si to proti svištícím autům. Ten kilometr cesty byl totální horor. Každý druhý kamion na nás troubil a ukazoval „vypadněte“ gesta. Samozřejmě, snažili se nám naznačit, že je to nebezpečné, nelegální a totálně debilní. Asi to hlavně vypadalo, že se snažíme na dálnici stopovat – těžko jim v té rychlosti vysvětlit, že jenom procházíme. Nedalo se však nic dělat, byla to naše jediná možnost a tak jsme zatnuly zuby a doufali, že zrovna nepojede očekávaná policie na odpočívadlo.

V poledních hodinách jsme stáli na nájezdu (vzdáleném 5 km od dnešní startovní pozice). K obědu jsme si dali poslední hnusný knackenbrot a postupně nám začalo docházet i pití a energie v mobilech i power bance.

Příspěvek 11. den – Oběti německého odpočívadla pochází z Hitchdiary

Po pár kilometrech veselé jízdy v našem směru se řidič začal mračit na jeho GPSku. Příliš s námi nekomunikoval, ale jenom hloupému by nedošlo, že něco není v pořádku. Než jsme ale pochopili, co se vlastně stalo, mířili jsme si to severně směr Lucembursko. Místo abychom stresovali, jsme si řekli „co už“. Do Metz se stejně nechceme vrátit ani za nic a tak jsme zkrátka sledovali GPS a číhali na místo, kde bude alespoň trochu výhodné vystoupit. Dokonce nás nechával chladnými i fakt, že jsme dávno sjeli z dálnice a šineme si to po francouzských okreskách.

Abych vysvětlila, co se stalo – z výjezdu, kde jsme řidiče stopli, se opravdu dalo pokračovat pouze naším směrem. Řidičovi však po chvíli došlo, že jede špatně a to tak, že už hodně dlouho. Že měl severně odbočit už před Metz a nás tak vlastně ani neměl potkat. Teď nevím, jestli říct bohužel nebo bohudík, ale potkal.

Špatný polský DJ

S řidičem se vážně moc domlouvat nedalo. Zapsal se nám však do paměti svým hektickým výběrem hudby. Po celou cestu (a to byla nějaká ta hodinka) jen přepínal písničky, ani jednu nenechal hrát déle jak pár vteřin. S bratrem jsme se poté shodli, že nás to oba neskutečně iritovalo. Už už to vypadalo, že nějakou nechá hrát, člověk se těšil, že si ji poslechne (sem tam se tam objevilo i něco jinýho než polskej rap) – a lup, začátek další. No nakonec jsme z něj dostali název jeho cílové destinace a tak jsme se nechali vyhodit kousek před ní – to už jsme byli opět v Německu. Opět v Německu a opět ztraceni :D.

Nacházeli jsme se kousek od vesničky Mandern asi 45 km od nejbližší dálnice. Po ní dále byla potřeba ujet dalších 105 km, abychom se dostali zpět na dálnici, která směřovala do ČR. To zní opět jako nemilá zajížďka, co? My už však opět byli dobře naladěni. Příroda kolem nás byla úžasná, chvíli jsme se tedy jen kochali, odpočívali a užívali si to ticho. Ticho, které nikdo nenarušoval, žádná auta… ŽÁDNÁ AUTA! No po malé siestě jsme se vydali pěšky směrem k dálnici. Když jednou za 10 minut projelo nějaké to auto, zvedli jsme prst a ceduli, úspěchu se nám však dostalo až poté, co jsme se dostali alespoň na křižovatku. Tam už auta jezdila pravděpodobně více. To jsme však nezjistili, protože nám zastavilo hned to první.

Postarší Lucemburčan, vyprávěl nám o své dceři, která studuje v Německu. Zavezl nás k dálničnímu nájezdu, čímž nás pro dnešek dostal z nejhoršího. Nájezd byl poměrně sympatický, dalo se tu v klidu stopovat, zastavit, všechno. Jen čas byl nelítostivý a přehoupl se do večerních hodin. Mezitím, co bratr stopoval, já procházela okolí a zkoumala, kde by se dal rozložit stan. Favoritem byl plácek hned vedle dálnice u takového mini lesíku (jestli se to tak dá nazývat). Než jsme se definitivně rozhodli pro přenocování, zastavil nám ještě nějaký pochybný motorkář, který sliboval, že se pro nás vrátí a sežene nám nějaké místo ke spaní. No spíš jsem doufala, ať už se nevrací.

V poslední půlhodince před stmíváním už nám asi začalo slušně drbat. Bratr se mě snažil strašit hororovými příběhy v jeho směšné angličtině, což nás oba neskutečně dostávalo do kolen a v podstatě jsme se víc smáli, než stopovali.

Stan jsme měli postavený raz dva. Pod námi byla vysoká tráva, takže poležení bylo o dost pohodlnější než v kempu. Jelikož jsme byli dosti znaveni, celkem rychle jsme zabrali a ani jsme nestihli mít strach z noční zvěře, německých policajtů nebo úchylných motorkářů, vracejíc se pro nás s nekalým úmyslem.

Příspěvek 10. den – Cesta domů – FAILED pochází z Hitchdiary

Začala jsem do něj tedy nenápadně šťouchat – ono není moc slušné, aby stopař spal v řidičově autě. Ano, bylo sice už něco po půlnoci a spánek byl trochu na místě, ale my už stejně potřebovali řešit praktické věci jako nocleh a místo, kde by se nám hodilo zastavit. No po každém šťouchnutí se bratrovi akorát zvedla hlava, zamžoural na mě a víčka mu zas spadla. Pořádně kopnout jsem ho však nemohla, tak jsem tímto stylem pokračovala ještě kus cesty. Nakonec se k životu probral a tak mohl napsat našim dvěma potencionálním hostitelům o přesnou adresu a jestli to dnes platí.

Naši dva potencionální hostitelé byli bratrovi kamarádi – (bývalí) parkouristi. Studují a pracují v Berlíně pro Siemens, který jim zajišťuje i bydlení a to se nám náramně hodilo. Jako první se nám ozval Lukáš zvaný Bogey. Rovnou nám napsal přesnou adresu, kterou jsme ukázali Pascalovi. Zavezl nás tedy někam do centra k autobusové zastávce, z které to mělo jet přímo do Siemensdammu. Náležitě jsme poděkovali, protože byli opravdu naší záchranou a opustili auto.

Autobus měl jet za nějakých 20 minut, tak jsme se v klidu mohli protáhnout, připravit si peníze na bus atd. A tehdy nastal můj první šok. Eura, co jsem si měnila na cestu jsem si dávala doma na stůl, to si pamatuji. Co si už nepamatuji je, jestli jsem si je dávala i do peněženky. A tak jsem je hledala v mé speciální cestovní peněžence, která je sice malá, ale za to má milion kapes a celkově je strašně zvláštní a rozhodně má daleko do user-friendly! No a nikde nic – takže už jsem se svěřila i bratrovi, který tam stál polospící. Tato zpráva ho značně probrala, takže alespoň k něčemu to bylo dobré. No nakonec jsem objevila miliontou první kapsu mé peněženky, odkud se na mě usmívala má hotovost. Nastala velká úleva a my mohli nastoupit na bus (který zastavil úplně jinde, než jsme předpokládali, tak jsme si dali na probrání ještě menší sprint).

V Siemensdammu jsme se chvíli motali, protože naše GPS byla trochu zmatená a nemohla se rozhodnout, na kterou stranu nás poslat. A tak nám šel ochotný Bogey, co brzo ráno vstával do školy, ve 3 ráno naproti. Seznámili jsme se, ubytovali se, osprchovali se, prohodili pár slov a ulehli na nám přidělené matrace. Docela luxus vzhledem k tomu, že jsme očekávali (a byli bychom i za to vděčni) jen místo na zemi pro naše spacáky. Ty jsme tedy ani nemuseli vybalovat a poměrně pohodlně se vyspali. Dlouze vyspali! Na rozdíl od Bogeyho, který nás před odchodem do školy ještě stihl zvěčnit.

Hezky jsme se nasnídali a vydali se do města. Já stále nadšená, že jsme vážně v Berlíně za nulové náklady, bratr zamyšlený a podivně nervózní. Zatímco já měla celé prázdniny vyhrazeny k cestování, brácha musel být zpátky v Česku za dva týdny a po včerejší zkušenosti mu začalo docházet, že za ten čas nemůžeme stihnout vše, co jsme si naplánovali. Ujistila jsem ho, že není nutné stihnout vše, že to můžeme nechat otevřené a na návrat do Česka si dát větší časovou rezervu. Vyplynul nám z toho následující závěr – buďto pojedeme za Vášou (naším kamarádem pobývajícím v Anglii) ale vypustíme Amsterdam a nebo naopak. V našich srdcích sice jasně vítězil Váša, ale oba jsme moc dobře věděli, že reálnější bude přechod přes kanál vypustit.

Když byly organizační věci vyřešené (nebo alespoň nějak uzavřeny) chytl bratr hned lepší náladu a my mohli více prozkoumávat město. Šli jsme do obchodu Smáli jsme se německým nápisům na štítkách a obalech potravin. Němčina je zkrátka strašně vtipný jazyk a náš humor je někdy trochu speciální Dokonce tuším, že to bylo přesně v tom obchodě, kdy jsme vyhlásili challenge na tento trip – udělat si fotku s černochem (už jsem zmiňovala, že náš humor je speciální). Nakonec jsme i nakoupili a šli si zpátky uvařit oběd.

Po obědě se za námi stavil Zdena – ten druhý potencionální hostitel, což je člověk s unikátním loštickým přízvukem, a později se připojil i Bogey, jež se vrátil ze školy. Takže jsme byli ready vyrazit do města doopravdy (nejen do místního obchodu). Chlapci nám ochotně sehnali od kamarádů kola (nemuseli jsme tedy utrácet za dopravu) a vyjelo se do města.

Měli jsme skvělou prohlídku Berlína i s komentářem a mimo památek jsme navštívili i jeden Berlínský workout park. No od těch českých se značně lišil – především počtem lidí v něm! V Brně považuji za přeplněný workout park, když se tam sejdou 3 lidi. Zde jich bylo o trošičku víc.

Jelikož se schylovalo k večeru a my pomalu dostávali hlad, rozhodli jsme se prohlídku ukončit předčasně. Otočili jsme to tedy a jeli zase zpátky. Vzhledem k tomu, že jsme toho ujeli dost, byli jsme i příjemně unaveni – tak akorát na sprchu, jídlo, spánek. A protože o jídlo se nám postaral náš úžasný hostitel, na nás už byla jenom ta sprcha a ulehnout na své pohodlné matrace. Takže jsme šli spát brzo. Fakt  

Příspěvek 2. den – Berlín na kolech pochází z Hitchdiary