2. den – Berlín na kolech

Jedeme bouřkou, blesky na obloze kreslí úžasné mozaiky. Po celou cestu pokukuju po svých offline mapách a sleduji, jak se blížíme Berlínu. V autě už veškeré konverzace utichly, Pascalova přítelkyně pravděpodobně usnula. Když už nás od cíle dělila taková necelá hodinka cesty, hodím na bratra radostný pohled, říkající „Ty kokos, my jsme to fakt asi dokázali!“. Bratr mi žádný pohled neopětuje – spí.

Začala jsem do něj tedy nenápadně šťouchat – ono není moc slušné, aby stopař spal v řidičově autě. Ano, bylo sice už něco po půlnoci a spánek byl trochu na místě, ale my už stejně potřebovali řešit praktické věci jako nocleh a místo, kde by se nám hodilo zastavit. No po každém šťouchnutí se bratrovi akorát zvedla hlava, zamžoural na mě a víčka mu zas spadla. Pořádně kopnout jsem ho však nemohla, tak jsem tímto stylem pokračovala ještě kus cesty. Nakonec se k životu probral a tak mohl napsat našim dvěma potencionálním hostitelům o přesnou adresu a jestli to dnes platí.

Naši dva potencionální hostitelé byli bratrovi kamarádi – (bývalí) parkouristi. Studují a pracují v Berlíně pro Siemens, který jim zajišťuje i bydlení a to se nám náramně hodilo. Jako první se nám ozval Lukáš zvaný Bogey. Rovnou nám napsal přesnou adresu, kterou jsme ukázali Pascalovi. Zavezl nás tedy někam do centra k autobusové zastávce, z které to mělo jet přímo do Siemensdammu. Náležitě jsme poděkovali, protože byli opravdu naší záchranou a opustili auto.

Autobus měl jet za nějakých 20 minut, tak jsme se v klidu mohli protáhnout, připravit si peníze na bus atd. A tehdy nastal můj první šok. Eura, co jsem si měnila na cestu jsem si dávala doma na stůl, to si pamatuji. Co si už nepamatuji je, jestli jsem si je dávala i do peněženky. A tak jsem je hledala v mé speciální cestovní peněžence, která je sice malá, ale za to má milion kapes a celkově je strašně zvláštní a rozhodně má daleko do user-friendly! No a nikde nic – takže už jsem se svěřila i bratrovi, který tam stál polospící. Tato zpráva ho značně probrala, takže alespoň k něčemu to bylo dobré. No nakonec jsem objevila miliontou první kapsu mé peněženky, odkud se na mě usmívala má hotovost. Nastala velká úleva a my mohli nastoupit na bus (který zastavil úplně jinde, než jsme předpokládali, tak jsme si dali na probrání ještě menší sprint).

V Siemensdammu jsme se chvíli motali, protože naše GPS byla trochu zmatená a nemohla se rozhodnout, na kterou stranu nás poslat. A tak nám šel ochotný Bogey, co brzo ráno vstával do školy, ve 3 ráno naproti. Seznámili jsme se, ubytovali se, osprchovali se, prohodili pár slov a ulehli na nám přidělené matrace. Docela luxus vzhledem k tomu, že jsme očekávali (a byli bychom i za to vděčni) jen místo na zemi pro naše spacáky. Ty jsme tedy ani nemuseli vybalovat a poměrně pohodlně se vyspali. Dlouze vyspali! Na rozdíl od Bogeyho, který nás před odchodem do školy ještě stihl zvěčnit.

Hezky jsme se nasnídali a vydali se do města. Já stále nadšená, že jsme vážně v Berlíně za nulové náklady, bratr zamyšlený a podivně nervózní. Zatímco já měla celé prázdniny vyhrazeny k cestování, brácha musel být zpátky v Česku za dva týdny a po včerejší zkušenosti mu začalo docházet, že za ten čas nemůžeme stihnout vše, co jsme si naplánovali. Ujistila jsem ho, že není nutné stihnout vše, že to můžeme nechat otevřené a na návrat do Česka si dát větší časovou rezervu. Vyplynul nám z toho následující závěr – buďto pojedeme za Vášou (naším kamarádem pobývajícím v Anglii) ale vypustíme Amsterdam a nebo naopak. V našich srdcích sice jasně vítězil Váša, ale oba jsme moc dobře věděli, že reálnější bude přechod přes kanál vypustit.

Když byly organizační věci vyřešené (nebo alespoň nějak uzavřeny) chytl bratr hned lepší náladu a my mohli více prozkoumávat město. Šli jsme do obchodu 😀 Smáli jsme se německým nápisům na štítkách a obalech potravin. Němčina je zkrátka strašně vtipný jazyk a náš humor je někdy trochu speciální 😀 Dokonce tuším, že to bylo přesně v tom obchodě, kdy jsme vyhlásili challenge na tento trip – udělat si fotku s černochem (už jsem zmiňovala, že náš humor je speciální). Nakonec jsme i nakoupili a šli si zpátky uvařit oběd.

Po obědě se za námi stavil Zdena – ten druhý potencionální hostitel, což je člověk s unikátním loštickým přízvukem, a později se připojil i Bogey, jež se vrátil ze školy. Takže jsme byli ready vyrazit do města doopravdy (nejen do místního obchodu). Chlapci nám ochotně sehnali od kamarádů kola (nemuseli jsme tedy utrácet za dopravu) a vyjelo se do města.

Měli jsme skvělou prohlídku Berlína i s komentářem a mimo památek jsme navštívili i jeden Berlínský workout park. No od těch českých se značně lišil – především počtem lidí v něm! V Brně považuji za přeplněný workout park, když se tam sejdou 3 lidi. Zde jich bylo o trošičku víc.

Jelikož se schylovalo k večeru a my pomalu dostávali hlad, rozhodli jsme se prohlídku ukončit předčasně. Otočili jsme to tedy a jeli zase zpátky. Vzhledem k tomu, že jsme toho ujeli dost, byli jsme i příjemně unaveni – tak akorát na sprchu, jídlo, spánek. A protože o jídlo se nám postaral náš úžasný hostitel, na nás už byla jenom ta sprcha a ulehnout na své pohodlné matrace. Takže jsme šli spát brzo. Fakt 😀