Ani ve snu by mě nenapadlo ukončit trip

Najednou mi nebylo vůbec dobře, měla jsem hrozné bolesti, jaké jsem ještě v životě neměla a tak jsem netušila, co se se mnou děje. Když se už situace zdála neúnosná, musela jsem to říct bráchovi (před kterým jsem se dlouho držela, protože jsem mu nechtěla kazit požitek z cesty). Ani ve snu by mě ale nenapadlo kvůli tomu ukončit trip!

V bolestech jsem usnula a ráno obvolávala nemocnice v Berlíně. Byl docela problém se dovolat někomu, kdo umí anglicky, a když už ano, tak nepřijímali nové pacienty. Po telefonu mi doporučili, ať navštívím nemocnici poblíž Siemensdammu a tak už jsem nikam nevolala a rovnou se tam vydala. Brácha mi samozřejmě dělal doprovod.

Není nic co bychom pro vás mohli udělat

V nemocnici jsme strávili 10 hodin! A ne v jedné! Lítali jsme po Berlíně sem a tam z jedné nemocnice do druhé a nikde mi nic kloudného neřekli. K večeru v poměrné beznaději, vyšlo z úst jediné přívětivé doktorky, co jsem za ten den potkala „I am really sorry, there’s nothing we can do.“

Pecka no. Dala mi prášky na bolest a s lítostivým pohledem se se mnou rozloučila. Já jsem chvíli ještě bojovala za to, že pojedeme a já se po cestě budu dopovat práškama na bolest, ale s tím brácha v žádném případě nesouhlasil – naštěstí.

A tak naše dlouho plánovaná cesta skončila. Moment, kdy mi došlo, že se vše opravdu ruší, bych vyhlásila nejhorším a nejvíce zničujícím momentem roku (vždycky to nějaký být musí ). Celý rok se na něco těšíte, získáte výhody v podobě sportovní kamery od sponzorů, všem okolo vykládáte, jak strávíte celé léto ve Skandinávii a najednou nic! Zpátky do Česka a lítání po doktorech nanovo.

Na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré a nic není tak horké, jak se podává. A protože s bráchou nejsme žádný padavky, začali jsme si získaných výhod užívat ihned po cestě na byt. Nemuseli jsme šetřit! A tak jsme si na večeři zašli hezky do restaurace a domů jsme si ještě dotáhli mou milovanou Ben & Jerry’s zmrzlinu. Ano, je to trochu hořkosladká náhrada, ale z nevydařené cesty nemám koneckonců jen žvanec a zmrzlinu, ale především ponaučení a zkušenost.

Protože mnohokrát v životě se vám stane, že něco nevyjde! Můžete plánovat, jak dlouho chcete, můžete si jít za svým bezpodmínečně a tvrdě, ale ne všechny věci se dají naplánovat. První neúspěch nás nesmí posadit na prdel. Z každé situace musíme vytěžit, co se dá a hlavně se z toho všeho nepos*at! (Omlouvám se za vyšší frekvenci výskytu vulgarismů v tomto článku.)

Cesta do Česka byla nakonec poměrně příjemná (žlutými autobusy), protože alespoň prášky na bolest zapůsobily. Ano, proto se už po cestě domů ve videu usmívám jak sluníčko.

Co mi vlastně bylo?

Na závěr bych se ještě vyjádřila k nejčastější otázce, která mi byla přes léto pokládána – co mi vlastně je? Tak teď už naštěstí nic (ťuk ťuk na dřevo) a předtím? To bych vlastně taky ráda věděla. Před odjezdem jsem dobírala jedny antibiotika, čímž se logicky oslabila komplexní imunita organismu a jakási infekce toho využila. Řešilo se to klasicky dalšíma antibiotikama, celkem se to táhlo, ale už je všechno fajn a sluncem zalitý. Rada nad zlato – pokud to jde, vyhýbejte se antibiotikům!

A jak už bylo řečeno – nenechte, ať vás jen tak něco (kor taková blbost) posadí na prdel a užívejte si všeho na plno (i když to nebude zrovna podle plánu).

Video:

Příspěvek Poslední den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Couchsurfingová síť nás opět nezradila a zprostředkovala nám dalšího hostitele. Byl to Mateo – 20ti letý Chorvat, jež strávil nějaký čas na Slovensku a tak docela rozuměl i naší češtině. Svou roli hostitele bral velmi zodpovědně a tak nás hned na začátek provedl historickým centrem Zagrebu.

Je skvělé si nechat ukázat město od rodilého obyvatele. Ačkoliv mě historické záležitosti a turistická místa velmi neoslovují, od Matea jsem si tuto prohlídku užila. Dozvíte se zkrátka, jak se na své město dívá jeden z občanů. Není to ten pohled z turistických příruček, který se vám běžně dostane.

V Chorvatsku musíš ochutnat burek a ćevapi

Nakonec nám Mateo prozradil dvě věci, které podle něj musí udělat každý, kdo navštíví Chorvatsko. Překvapivě se ani jedna netýká návštěvy historických nebo kulturních památek. Oba požitky jsou ze sfér gastronomických. Tedy – ochutnat burek a ćevapi. První z pochoutek jsme již měli tu čest ochutnat a tak nám Mateo slíbil k večeři právě specialitu druhou – čevapi.

Doprava pro cizince zdarma

Díky Mateovi jsme následně zjistili, že cizinci v Zagrebu nemusí platit za dopravu. Resp. jsou zde zákony nastavené tak (ne)šikovně, že je pro revizory jednodušší vás s pokutou neotravovat. A tak jsme byli v zagrebských šalinách rebelové a plně využívali těchto chorvatských benefitů (snad nám to karma a Zagrebački električni tramvaj odpustí).

S Mateem jsme si hodně povídali o našich i jeho cestách. Mezi řečí jsme zjistili, že všichni tři máme tento týden narozeniny a to samozřejmě vyžadovalo oslavu. Náš večerní program byl tedy jasný, pracovně jsme jej nazvali Triple Birthday Party a proběhl, jak jinak, v našem oblíbeném pivovaru Mali Medo. Intenzivní déšť nás tentokrát donutil vychutnat si pivo i hudbu z vnitřních prostor podniku.

Další den, přesněji řečeno Bogeyho narozeninový den, jsme už Zagreb chtěli opustit a vydat se konečně někam na pláž. Ačkoliv k těm typickým dovoleným a lá kemp, čeští turisti a chorvatské moře máme s prominutím odpor, takticky jsme usoudili, že když si najdeme nějaké méně turistické místo, kde ilegálně rozložíme stan nebo ještě lépe couchsurfing, bude i chorvatské moře fajn.

Rozloučili jsme se s Mateem a vydali se k dálnici, která přímo mířila k nejbližšímu pobřeží. Místo na stopování vypadalo slibně a my už si přichystali stopovací cedule, když v tom karma řekla NE! Nebo spíš můj zdravotní stav, který si akutně žádal lékařskou pomoc.

Kde v Zagrebu hledat doktora?

Byla potřeba ihned změnit plán a rychle jednat. Já toho moc schopna nebyla, o to více si cením toho, jak schopný byl v tomto ohledu Bogey. Právě kvůli situacím jako je tato, doporučuji jezdit na cesty s parťákem. Člověk nikdy neví, co se může stát. Z okraje města jsme se s mírnými komplikacemi dostali autobusem k centru. Řidič nám doporučil vyhledat lékárnu a zeptat se na nejbližší lékařskou péči tam. Tak jsme i udělali a nakonec se dostali do jedné ze zagrebských nemocnic.

Byla jsem mile překvapena! Naproti tomu, jak zdlouhavá byla cesta na místo, v nemocnici už šlo všechno jak po másle a během pár minut jsem byla vybavena nejnutnějšími léky. Dokonce se mě nikdo neptal na pojištění a neřešila se žádná zbytečná byrokracie, jak to známe z Česka. Tímto bych ráda poděkovala chudákovi Bogeymu, který své narozeniny místo u moře, strávil se mnou v nemocnici a zároveň pochválila chorvatské zdravotnictví za to, že mi umožnilo pokračovat v cestě.

Dnes už však ne. Západ slunce se pomalu blížil a my byli už pátým dnem v Zagrebu – docela nedobrovolně. Neměli jsme ani kde spát a vzhledem k totálnímu vyčerpání a mému ještě ne tak fit stavu, jsme se rozhodli si rezervovat místečko v některém z nejlevnějších hostelů.

Levné ubytování – hostel Maju Jaya

Situaci jsme rychle vyřešili přes booking.com, kde jsme si vybrali dvě poslední místa v share roomu (= sdílený pokoj pro více lidí) v hostelu Maju Jaya. Za tu cenu jsme čekali ledasco, ale ubytování nás velmi příjemně překvapilo. Profesionální a přátelský přístup recepční i v pozdních nočních hodinách, moderní vybavení, moc pěkné a čisté sociální zařízení a taky pro nás děti digitální doby – wi-fi!

Ráno jsme opět začínali tam kde včera. K našemu překvapení, jsme se opravdu ocitli kousek od místa, kde jsme se před 24mi hodinami loučili s Mateem. Alespoň jsme už přesně věděli, kam se máme vydat, na jakou šalinu nastoupit a jak se dostat k dálnici.

Cestou jsme měli tu čest otestovat jízdu na černo v praxi. Asi 3 zastávky za hlavním nádražím nám na rameno poklepala paní revizorka. Bogey byl zaskočený a přesně tak se i tvářil. Asi ho nenapadalo, co té milé paní říct, abychom nevypadali jak hajzlíci, co vědomě porušují zákony. Evidentně si nebyl jistý ani tím, který jazyk použít a tak na pobídnutí „ukažte lístky“ odpověděl s poněkud rusáckým přízvukem „niemame“. To slovo, které z něj vyšlo, jakým tónem a s jakým výrazem to podal, mě na místě rozesmálo, smála jsem se tomu několik dní potom a doteď se směju, když si na to vzpomenu. Na druhou stranu, když paní zjistila, že nejsme zdejší, s neupadajícím úsměvem nás jen poslala za řidičem, ať si jdeme lístky koupit. Asi jsme ani nemuseli, ale kvůli příjemné paní revizorce, jsme to udělali.

Nakonec jsme se na námi již navštívené stopovací místo dostali, napsali si na ceduli nápis RIJ a čekali, až nás nějaký milý řidič do Rijeky zaveze.

Příspěvek Zagreb – Místo pláže nemocnice pochází z Hitchdiary