Plánem dnešního dne bylo projít si centrum. Naresh se nás samozřejmě ptal, co chceme vidět. Tak jsme začali s tím, že Eiffelovku. A co dál? Ehm. No dál už jsme v zásobě nic neměli. Upřímně řečeno jsme ani necestovali za památkami, chodit s davem turistů a fotit si každej kameň, o kterým průvodce řekne, že je to umění nebo historický skvost – to opravdu není to naše. A tak jsem Nareshe poprosila, ať nám zkrátka ukáže to, co má na Paříži rád on sám. Naresh byl překvapený, ale s radostí souhlasil a tak se vyjelo.

„Rerkem“ jsme dojeli do centra a prošli plno mostů posetých zámky. Cestou jsme potkávali mnoho pouličních obchodníků, nabízejících selfie sticks. Tehdy jsem to tam viděla úplně poprvé a neskutečně se na tom smála – kdo to proboha může používat. No všichni víme, kam to dospělo teď . My naštěstí žádnou tyčku nepotřebovali, a udělali cestou pár selfíček s dopomocí vlastních rukou.

Oběd jsme si dali u pána Mc’Donalda, protože to bylo nejlevnější jídlo široko daleko a my zkrátka jedeme low-cost. Tenkrát to bylo snad moje první jídlo z mekáče vůbec. Bohužel ne poslední, protože jak jsme zjistili, Mc’Donald je věrný stopařův přítel (ale o tom později).

Nareshe velmi zajímala česká kultura a český jazyk. Ptal se nás, jak je to v Česku s rasismem, s humorem, zaměstnaností… Nejvíce ho však pobavilo naše skloňování slov. Když jsme mu totiž skloňovali jeho jméno (vzali jsme to trochu po hanácku) – „Nareš bez Nareša, Narešovi, Nareši, Narešu, Narešem…“, mohl se z toho potrhat smíchy.

Pak už jsme se dostali k oné vytoužené Eiffelovce. A musím tedy říct – wow. Byla obrovská. Mnohem větší, než jsem si ji kdy představovala. Člověk ji stále vidí na fotkách, říká si, že ho v reálu už snad ani nemůže překvapit a ona tohle. Fakt působivá stavba. Následovalo velké focení s věží. Naresh se nám smál, že jsme do Paříže přijeli jenom kvůli té fotce s Eiffelovkou a tak se můžeme vyfotit a jet zas dom – blboun . Hlavně, ono vyfotit se s ní, byl docela problém, když ti tam stále někdo lezl do záběru. Ale nevadilo nám to – alespoň máme další fotku s černochem do sbírky (wohoo).

Kulturní část dne jsme tedy měli za sebou a začal den v Paříži podle Nareshe. Zašli jsme do malého obchůdku, koupili si 11% pivka a zamířili na Montmartre (což je stejně turistické místo, takže jsme se od té kultury až tolik nevzdálili). Sedli jsme si na schody, popíjeli pivko a sledovali pouliční umělce. Atmosféra tam byla úžasná – to jsou přesně ty momenty, pro které cestuji. Nějaký černoch tam hrál na kytaru a pobízel lidi, ať si s ním dají duet. A lidi vážně chodili. Lidé z celého světa! Snažili jsme se tam dostat i Nareshe, ale údajně na to nebyl dost opilý. Pivo nám lehce stouplo do hlavy (ach bože, zkazila jsem svého nezletilého bratra!) a tak jsme se domů vraceli o něco veselejší.

A doma už nás čekal Mukul s večeří. Připravil nám typické indické jídlo (nějeký mix rýže, brambor a vejce) a spolu s Nareshem nás ho učili po indicku jíst – tedy rukama (resp. rukou). Ono v Indii je neslušné používat levou ruku u stolování, protože levá ruka se tam hojně využívá především na toaletě. Já o tomto jejich zvyku slyšela již dřív, ale netušila jsem, že se to tam v dnešní době stále praktikuje.  Avšak na obranu Mukula s Nareshem – na záchodě měli toaletní papír .

Jídlem tento skvělý večer teprve začal. O našich hostitelích jsme se dozvěděli plno dalších věcí a v praxi jsme zažili známou indickou pohostinnost. Byla jsem obdarovaná typickým indickým oblečením zvaným salwar a balením henny (regenerace na vlasy), které se dá v Indii pořídit za babku. Moc děkuji chlapci!

A pak už se jen popíjelo, jedlo a povídalo do brzkých ranních hodin, než jsme padli únavou – já do postele, bratr na zem.

Jako bonus ještě přidávám video z naší výpravy po centru, kdy chtěl Naresh vyzkoušet pár parkourových prvků. Skončilo to sice u rozcvičky, ale určitě to stálo za to!

Příspěvek 8. den – Paříž po indicku pochází z Hitchdiary

Benzinka byla velká a frekventovaná a tak nám do půl hodiny zastavil jeden holandský kamioňák – a ne jen tak nějaký! Byl to Hans, jeden z mých nejoblíbenějších řidičů vůbec. Anglicky mluvil výtečně a tak jsem se ho konečně mohla zeptat na všechny mé zvídavé dotazy, které jsem předchozímu kamioňákovi položit nemohla. Zjistili jsme, že v Holandsku povolání řidiče kamionu není jen tak nějaká sranda. Nestačí si udělat řidičák a najít práci. Mají zde na to školy a nároky na takového pána za volantem náklaďáku jsou poměrně vysoké. Například musí umět hovořit více jak třemi cizími jazyky. A to nemluvím o té spoustě testů, jakými musí projít.

Bylo vidět, že Hans svou práci miluje – strašně hezky o ní mluvil. Svůj kamion má úžasně vybavený vším potřebným, od kávovaru až po gril. Mezi řidiči z celého světa má mnoho přátel a tak na odpočívadlech pořádají takové menší kamioňácké párty. Zrovna mluvil o tom, jak má namířeno na jih Španělska, kde má sraz se starým známým kolegou a plánují tam na pláži dělat barbecue.

Někde v půli cesty musel Hans udělat hodinovou pauzičku a tak nás oba pohostil kafíčkem z jeho kávovaru a sušenkami. Když jsme se poté rozjeli, otevřeli jsme opět (dneska nějaké oblíbené) téma – drogy. My se ho ptali na jeho názor, jako Holanďana, na marihuanu. Hrdě nám tvrdil, že marihuanu nikdy nevyzkoušel. Podle jeho slov, musí radost vycházet zevnitř člověka, nikoliv naopak – aby člověk využíval vnějších prostředků, aby radosti dosáhl. Něco na tom bude, no ne? Také nám přiznal, že v životě nebyl opilý, neláká ho to. Pivo má sice rád, ale to si dá jedno dvě na žízeň a je spokojený. Načež mi jedno vychlazené v plechu nabídl. Jako správná Češka jsem neodmítla a dobře jsem udělala, protože bylo vážně dobré

Poslední věc, kterou musím o Hansovi zmínit, je jeho životní moto, které nás oba zaujalo a doslovně jsme si ho zapamatovali: „Make yourself comfortable because nobody does it for you.“ Za zvuků country hudby jsme dojeli do Paříže, kde jsme se s tímto milým inteligentním pánem museli rozloučit. A jelikož jsme byli na benzince na úplném okraji Paříže, potřebovali jsme ještě stopnout auto do centra a ještě lépe – přímo do Antony.

Stáli jsme na výjezdu a auta nás míjela poměrně pomalu. Díky tomu jsme si vždy stačili řidiče prohlídnout a vyměnit si nějaký ten oční kontakt či lítostivý úsměv a la „sorry, nemáme v autě místo (pro vás)“. Dále jsme si nemohli nevšimnout té různorodosti lidské rasy. Málokdy jsme za volantem spatřili bělocha, což pro nás byl víceméně nezvyk.

Po dobré půlhodince neúspěšného stopování jsme ceduli „ANTONY“ vyměnili opět za starou známou „PARIS“. Alespoň ať nás někdo hodí do centra – tam už bude mhdéčko. Zastavil nám mladý pár tureckého původu s malou holčičkou na zadním sedadle. Neuměli anglicky ani německy (a dokonce ani česky!), takže jsme pro komunikaci zvolili ruky nohy. Jediné co nám rozuměli, bylo „Antony“. Podívali se na sebe a rukou naznačili, že máme nastoupit. Bratr se, nevím proč, pokoušel o nějakou konverzaci v angličtině, se mnou se zase nějakým způsobem snažila komunikovat malá v autosedačce. Strašně ji fascinovala naše stopařská cedule a tak jsem jí ji na cestu vypůjčila.

Zastavili jsme někde v centru. Předpokládali jsme klasický scénář, vystoupíme, vezmeme si batohy, poděkujeme a půjdeme si svou cestou. Ten se ale nekonal. Všichni vystoupili s námi a gesty nás navigovali k vlakové (tzv. RER) stanici. Vešli s námi do vestibulu a začali obsluhovat automat na jízdenky. Příliš jsme si nebyli jisti, co se děje. Jedou snad také? Máme si taky koupit lístek? Oni nám však oba své lístky předali a prošli s námi přes turniket až na vlakové nástupiště. Nasměrovali nás do přijíždějícího vlaku, ukázali na stanici, kde máme vystoupit a s úsměvy se s námi rozloučili. No ani netušíte, jak jsme jim byli vděční (zase nám někdo koupil lístek na mhd!). Vyjádřili jsme jim náš dík snad ve všech jazycích, v jakých jsme byli schopni a nastoupili do vlaku.

Ve vagónu jsme byli jediní běloši. Zvláštní pocit. Celou cestu jsem byla v kontaktu s Nareshem, naším CS hostitelem pro následující 3 noci. Věděl tedy o našem příjezdu, takže jediné co zbývalo – najít v Antony jeho obydlí. A to naštěstí nebyl díky GPS žádný problém.

Trošku jsem nevěděla co a koho čekat. Když už jsme se ale blížili cílovému bodu na mapě, kráčel nám naproti usměvavý Ind – Naresh. Přivítal nás velmi přátelsky a dovedl nás až k sobě domů. Chvíli jsme si nesměle povídali a poté jsem ho požádala, jestli můžu použít jeho sprchu. Nechápal, že se vůbec ptám a nasměroval mě tam. No sprcha byla úžasná! Konečně jsem se zase cítila jako člověk.

Poté už byla atmosféra uvolněnější. Zašli jsme koupit pivka (hodně pivek :D) do místního obchůdku, následně přišel i Nareshův spolubydlící Mukul s večeří a tak nic nebránilo příjemně strávenému večeru. Oba se nám smáli, že se na všechno ptáme a jsme „přehnaně“ slušní. Že prý jsou takoví v jejich očích všichni Evropané a jim to přijde strašně vtipné a ať se tu laskavě cítíme jako doma. No tak jsme s tím tedy začali.

Po jisté reogranizaci spacího pořádku, nám bylo přiděleno jedno místo v posteli a jedno na zemi. No bratr je gentleman, takže já se po stanování bez karimatek v Amsterdamu zase krásně vyspala.

Příspěvek 7. den – Bienvenue à Paris (část 2/2) pochází z Hitchdiary

O Amsterdamu jsem zapomněla zmínit jednu zásadní věc – v hierarchickém žebříčku auto – kolo – motorka – kůň – chodec, je zde chodec úplně ten poslední. Alespoň co se městské infrastruktury týká. A tak jdeme podél cesty, střídáme cyklostezku, kde uhýbáme rychle jedoucím motorkám a stezku pro koně, kde si musíme dávat pozor na koňská lejna. Normální chodník pro chodce se zkrátka objevuje zřídkakdy (alespoň v Amstelveenu).

Cestou míjíme mnoho mladých lidí. Většina z nich drží v ruce flašku s alkoholem nebo jointa. Čím blíže jsme dálnici, tím je koncentrace těchto lidí vyšší. Nakonec zjišťujeme proč – dojdeme až k velkému oplocenému areálu, kam všichni popíjející lidé míří. Popravdě řečeno, vypadalo to spíš jako cirkus, ale vzhledem ke složení návštěvníků, jsme usoudili, že se jedná o nějakou velkou párty (škoda, že odjíždíme!). Odtama jsme k dálnici kráčeli už se zdvihnutým palcem.

Netrvalo dlouho a zastavila nám tmavě modrá dodávka. Usměvavý mladý tatínek se synem vzadu v autosedačce. Holandsky mu asi vysvětlil, že nabírají stopaře a pak už se s angličtinou obrátil na nás. Že prý nás vezme na skvělé místo na stopování do Paříže. Bylo jiné, než jsme si našli na hitchwiki a ze zkušeností už bychom neměli dávat na rady řidičů, ale člověk vždycky tak nějak věří – a většinou tvrdě doplatí! Ale to nebyl tento případ Pán měl taky leccos prostopované a tak nám o tom vyprávěl. Dále jsme se dozvěděli, že v areálu, který jsme míjeli, se právě odehrává jeden z velkých festivalů a pán řidič je jeho organizátor. Organizace takovýchto akcí byla jeho prací na plný úvazek a během roku jich pořádá mnoho. Poté se nás ptal, jak jsme si užili Amsterdam a jestli jsme ochutnali holandské vafle. Na odpověď snad ani nečekal a už jedny vytahoval z přihrádky a podával nám je. Ve mně se sice ještě obraceli vafle z předchozího dne, ale s úsměvem jsme je přijali (však si je necháme na později).

Vysadil nás na nějaké benzince a ukázal směr, kterým máme stopovat. Ani ne po 10ti minutách stopování, jsme otevírali vafle No proč si ještě při poslední chvilce v Holandsku neosladit život? Naštěstí jsme je celé sníst nestihli, protože nám v blízké době zastavilo další auto. Asi tak 30ti letý týpek ve slunečních brýlích. Byl to Belgičan, pracující pro Heineken. Náplní jeho práce bylo jezdit po světě (takže už byl skoro všude) a chodit na párty, do klubů, barů a chlastat. Tímto způsobem zjišťoval, kam by se dal Heineken ještě rozšířit a Heineken ho za to slušně platil. Někdo by snad mohl říct, že se jedná o hotovej dream job.

S tímto člověkem jsme strávili poměrně velké množství času. Jeli jsme s ním až do Bruselu, a jelikož byla na dálnici nějaká nehoda, objížděli jsme to po okreskách. Bratr na místě spolujezdce byl pověřen, aby řidiče navigoval podle mapy – no to si vybral toho pravého Můj ani bratrův orientační smysl není zrovna ten, na který bych se spoléhala a tak jsme to několikrát otáčeli a vraceli se.

Pána řidiče také zajímalo, jaké všechny drogy jsme v Amstru vyzkoušeli. No když zjistil, že jsme se drželi v legálních vodách, doslova se zděsil a navrhoval, že to auto ještě otočí. Když jsem se ptala, co by nám doporučil on, jednoznačně projevil svou zálibu v extázi. Zdvořile jsem tedy plácla, že snad někdy příště a radši odbočila na jiné téma. Zbytek cesty jsme pak frčeli po dálnici s hudební kulisou –  Queenů na plné pecky.

V Bruselu nás nevysadil na nejlepším místě – technicky dobré vůbec nebylo, protože bylo uvnitř města a ne u dálnice. Ještě že je celé stopování hlavně o štěstí, které se nás převážně drželo a tak nám za chvíli zastavila rodinka původem z Anglie. Že nás hodí jen kousek, ale alespoň směrem k dálnici. Celou dobu mluvili o nějakých oslavách a výročí bitvy, které se koná v jejich městečku. Vyprávěli nám o tom a o celé historii s tím spojené a my měli dojem, že se dozvídáme něco nového. Když nás vysadili u Waterloo, tak nám to docvaklo – že tuhle story už vlastně z hodin dějepisu známe. Takže bylo docela úžasné, že jsme se podívali právě na takové významné místo.

Ve Waterloo jsme si došli na benzinku a ptali se přijíždějících řidičů, jestli nás nehodí k dálnici. No samozřejmě že se opět někdo hodný našel – tentokrát, jak ho mezi sebou s bratrem interně označujeme „sexy Belgičan s hrábkama“ (až na to, že bratr není ten z nás dvou, kdo si myslí, že je sexy). Jmenoval se Pierre, na zadním sedadle měl položené hrábě a cestou nám vysvětloval, jak je to vlastně s jazyky v Belgii. On sám byl z francouzsky mluvící části a angličtinu ovládal jakž takž (jinak jsou dalšími úředními jazyky ještě holandština a němčina). Byl dokonce tak laskavý, že nás chtěl hodit na nejbližší benzinku na dálnici E19. Asi myslel, že vyjede na nájezd a nějaká šikovná bude v blízkosti několika kilometrů. No ale nebyla a on jel a jel, dokud zkrátka na nějakou nenarazil. Byl skvělej! Hodně si zajel, ale hodně nám tím pomohl. Na takovém místě jsme si už mohli dovolit vytáhnout přímo ceduli „PARIS“.

Příspěvek 7. den – Vaarwel Nederland (část 1/2) pochází z Hitchdiary