Malgi Hanušová

Křestním jménem se jmenuji Markéta, ale nikdo mi neřekne jinak než Malgi. Jsem vystudovaná ajťačka, co za studijí začala za pár kaček cestovat po Evropě stopem. Cestování jsem si zamilovala a když došlo na lámání chleba, dala jsem přednost cestování před programováním. Živím se online, cestuji když chci a když mě to nebaví, lebedím v Brně. V dnešní době už za cestování utrácím hodně, jednou za čas ale ráda přepnu na lowcost, jen kvůli tomu dobrodružství! V online světě se zabývám affiliate marketingem a videoprodukcí.

Stopařka a lowcostová cestovatelka

Inetzivně cestovat jsem začala v roce 2015 díky stopování. Studenti hold běžně nemají finance na jiný, než nízkonákladový styl cesty. K mému štěstí, lowcost cestování mě nadchlo víc, než jakákoliv all inclusive dovolená předtím. Stopování je zkrátka o něčem víc, než dostat se bez velkých výdajů z bodu A do bodu B. Jde o jakýsi způsob, jak se teď s oblibou říká, výstupu z komfortní zóny, což přináší plno neočekávaných zážitků, které si sám jednoduše nenaplánuješ.

Přejít na stopařský deník

Blogerka

V době, kdy mě stopování pohltilo a měla jsem akutní potřebu svá dobrodružství sdílet, jsem si založila tento blog. Chtěla jsem lidi inspirovat k podbným krokům a informovat veřejnost o úžasnosti lowcostového cestování – i v případě, že financí mají dostatek. V dnešní době bych se blogerkou nenazývala, ale moc ráda zachovávám poselství webu. Názor na nízkonákladové cestování mám pořád stejný, i když se mu nevěnuji tak intenzivně.

Jak stopovat?

Digitální nomádka

Někteří pojem „digitální nomád“ nesnáší. Asi už to dělá příliš mnoho lidí? Nerada slovíčkařím a nevím, jak jinak nazvat to, co aktuálně dělám. Někdy cestuji a někdy ne. Když cestuji, tak většinou dlouhodobě, usídlím se na více měsíců v sympatické destinaci a tam pracuji, poznávám nové lidi, ochutnávám nová jídla a vyhýbám se turismu. Někdy jsem otevřená novým zážitkům a někdy mám spíš náladu se zavřít a nerušeně pracovat na svých projektech.

Články týkající se cestování s notebookem

Co používám?

Kabinové zavazadlo: CabinZero Classic 36l
Batoh na notebook: Batoh BezPotisku

Mé projekty

BagBag.cz – recenzní web batohů a jiných zavazadel
Rodičovo.cz – magazín pro rodiče s dětmi

Příspěvek Kdo jsem a proč to dělám? pochází z Hitchdiary

Byla zima a mé jediné dlouhé kalhoty – legíny, byly mokré, zablácené a děravé. Přes kraťasy jsem si tedy natáhla spodní část salwaru (oblek, kerý jasem dostala jako dar od Indů), což jsou v podstatě křiklavě oranžové pyžamové kalhoty, výrazně obtáhnuté u kotníků. To jsem doladila svou květovanou mikinou a účesem a la afro hlavně-že-s-sebou-tahám-žehličku-na-vlasy a šlo se stopovat (vážně mě mrzí, že nemám foto své podoby).

Při východu slunce nám zastavil pán jedoucí z noční. Předem nám sdělil, že nás nemůže vzít daleko, že sjíždí na jednom z dalších výjezdů, ale byli jsme rádi za každý kilometr, né-li metr. Cestou jsme minuli jeden nájezd, asi tak 5 km za tím výchozím. Uvažovala jsem, že ho poprosím, ať nás vysadí zde, ale pak jsem si to rozmyslela, však uvidíme, kam až nás doveze. Ano, opět – osudová chyba. Pán nám zastavil na odpočívadle.

Kdo někdy v životě stopoval po Německu ví, že odpočívadla jsou zlo a zpravidla záseky na několik hodin. Ale bylo brzké ráno, měli jsme asi dojem, že můžem plýtvat časem, a tak jsme byli optimističtí. Sem tam přijel nějakej kamion, zastavil, řidič odběhl do lesíka vykonat nutnou potřebu a když zapnul poklopec, nastal náš čas. Vždy jsme ale byli odmítnuti, což chápeme, protože kdo chce brát podivíny, co ho sledují při čůrání. Navíc, pořád jsem na sobě měla tu oranžovou srandu.

Smutný příběh německého odpočívadla

Teď ale trochu smutnější odstavečky. Jeden zarostlý kamioňák, co se nejdříve zachoval podle klasického scénáře – vystoupení, čůrání, odmítnutí, se na chvíli zdržel. Obcházel auto, které bylo na odpočívadle zaparkované už od začátku, co jsme přijeli. Chodil okolo, nahlížel dovnitř, za chvíli vyndal telefon a začal volat.

Pozorovala jsem tuto situaci z dálky a přišlo mi to zvláštní. Jako první mě napadlo, že je v autě nějaká osoba – zraněná nebo v bezvědomí. Poslala jsem bratra, ať jde vyzkoumat, co se děje. Především, jestli nemůžeme nějak pomoct. No, a nemohli jsme. Nikdo z nás už asi nemohl. V autě byl na palubní desce totiž už jen dopis na rozloučenou. Starostlivý řidič přivolával policii.

Ani tato situace nás však s řidičem nesblížila natolik, aby se smiloval a vzal nás do auta. Po splnění občanské povinnosti, tedy přivolání policie, nasedl do svého kamionu a odjel. Na dlouhou dobu jsme tam zůstali jen my dva a navždy opuštěné auto. Nejdříve jsme si říkali, že pecka, teď ještě přijedou policajti, budeme tu jako jediní potencionální svědci a tak si nás odvezou kamsi na stanici a budeme muset německy vysvětlovat, že nic nevíme a nemáme čas ztrácet čas. V další fázi už nám to přišlo jako jediná možnost, jak se odsud dostat. Po další hodince čekání jsme pochopili, že německá policie v praxi nefunguje jako Kobra 11, nepracuje ve dne v noci a její tempo není vražedné. Naopak neskutečně pomalé a kdyby tady někdo umíral, tak to stihne i 3x. Museli jsme tedy vymyslet plán B.

Nabízel se, návrat na nájezd, který jsme cestou míjeli. Naše offline mapy nás ubezpečovali, že je jen 2 km vzdálený. Problém však byl, jak se tam fyzicky dostat. Proti proudu dálnice to vypadalo dosti nebezpečně. Nebylo tam moc místa pro pěší turistiku, protože hned za svodidly se terén strmě zdvihal vzhůru. Snažili jsme se tedy najít cestu skrz les, který dálnici lemoval.

Taky nebyl moc schůdný, ale přišlo nám to jako jediná možnost. Jak jsme se tam prodírali všelijakým křovím, stále jsem měla na mysli onen dopis na rozloučenou a určitou obavu z toho, že tam pána potkáme ležícího, visícího nebo rozhodujícího se odněkud skočit (třetí možnost by samozřejmě nebyla tak zlá, v případě, že bych uměla někoho v němčině přesvědčit o smyslu života, ehm, takže ne, ani to by nebyla dobrá možnost).

Pozor! Dva stopaři na dálnici

Nikoho jsme naštěstí nepotkali. Jen asi tak v půlce cesty plot, za kterým byla skála? Nebo nějaká propast? Už přesně nevím, co tam bylo, vím jen, že nám to znemožnilo pokračovat v cestě. A tak jsme se vrátili kousek zpátky, po zadku sjeli strmý kopec k dálnici a štrádovali si to proti svištícím autům. Ten kilometr cesty byl totální horor. Každý druhý kamion na nás troubil a ukazoval „vypadněte“ gesta. Samozřejmě, snažili se nám naznačit, že je to nebezpečné, nelegální a totálně debilní. Asi to hlavně vypadalo, že se snažíme na dálnici stopovat – těžko jim v té rychlosti vysvětlit, že jenom procházíme. Nedalo se však nic dělat, byla to naše jediná možnost a tak jsme zatnuly zuby a doufali, že zrovna nepojede očekávaná policie na odpočívadlo.

V poledních hodinách jsme stáli na nájezdu (vzdáleném 5 km od dnešní startovní pozice). K obědu jsme si dali poslední hnusný knackenbrot a postupně nám začalo docházet i pití a energie v mobilech i power bance.

Příspěvek 11. den – Oběti německého odpočívadla pochází z Hitchdiary

A tak jsem si tedy naplánovala, že na rozdíl od předchozího léta, které jsem proseděla v kanceláři, tohle léto procestuji. Žádnou práci jsem si tedy nehledala a všechny potencionální pracovní nabídky úspěšně ignorovala. Sama jsem cestovat nechtěla, celkově jsem ze stopování měla ještě docela respekt a stopovat jako samotná holka bych se fakt neodvážila. První (a zároveň poslední osoba), za kterou jsem s nápadem takového výletu přišla byl můj bratr. Brácha je tak trochu i můj nejlepší kamarád a na tuty jsem věděla, že tuhle nabídku neodmítne. Společně jsme nakonec vymysleli podrobný plán trasy s hlavním cílem v anglickém městečku Burton upon Trent. Tou dobou tam bydlel náš společný kamarád – Váša, kterého jsme neviděli věky – o to víc jsme se na trip začali těšit.

Zde je náš naivně do detailu vymyšlený plán cesty – zkušený stopař ví, že podle plánu to nikdy nevyjde, avšak podle mě se takový hrubý plán cesty vždycky hodí.

Ihned jak mi skončilo náročné zkouškové období, už nám nic nebránilo nasadit batohy a vydat se se zdviženým palcem na dálnici, která se tak nějak stala na dalších pár dnů naším domovem.

Příspěvek Eurotrip s bráchou – intro pochází z Hitchdiary