Kdy vznikl první nápad, pustit se do stopování po Evropě, si už nepamatuji. Značnou inspiraci mi dodal jeden můj velmi dobrý kamarád, který loňské léto stopoval do Paříže. Předtím jsem ani netušila, že je vlastně možné stopovat takové dálky. Brala jsem to spíše jako možnost dopravy, kterou člověk využije v nouzi, když mu ujede poslední noční autobus nebo když jede pár kilometrů někam, kam žádný přímý spoj nesahá. Zkrátka žádný velký potenciál jsem v tom neviděla. Když jsem však poslouchala kamarádovi zážitky a četla jeho blog, došlo mi, že TO CHCI!

A tak jsem si tedy naplánovala, že na rozdíl od předchozího léta, které jsem proseděla v kanceláři, tohle léto procestuji. Žádnou práci jsem si tedy nehledala a všechny potencionální pracovní nabídky úspěšně ignorovala. Sama jsem cestovat nechtěla, celkově jsem ze stopování měla ještě docela respekt a stopovat jako samotná holka bych se fakt neodvážila. První (a zároveň poslední osoba), za kterou jsem s nápadem takového výletu přišla byl můj bratr. Brácha je tak trochu i můj nejlepší kamarád a na tuty jsem věděla, že tuhle nabídku neodmítne. Společně jsme nakonec vymysleli podrobný plán trasy s hlavním cílem v anglickém městečku Burton upon Trent. Tou dobou tam bydlel náš společný kamarád – Váša, kterého jsme neviděli věky – o to víc jsme se na trip začali těšit.

Zde je náš naivně do detailu vymyšlený plán cesty – zkušený stopař ví, že podle plánu to nikdy nevyjde, avšak podle mě se takový hrubý plán cesty vždycky hodí.

Ihned jak mi skončilo náročné zkouškové období, už nám nic nebránilo nasadit batohy a vydat se se zdviženým palcem na dálnici, která se tak nějak stala na dalších pár dnů naším domovem.