Cestovat vlastním autem? V žádném případě!

Měli jsme k dispozici auto s plnou nádrží a tak padl lákavý nápad – zajet si na otočku někam dál. Lákavý nápad mě ale až tak nelákal. Kde je v tom plánu zahrnuto stopování? Docela jsem si v této situaci uvědomila, jak moc je pro mě při cestování přednější ono dobrodružství před samotnou destinací. A když už jsem měla našetřeny nějaké ty chechtáčky do drahých skandinávských států, rozhodli jsme se je roztočit ve vídeňském Prateru na nějakých těch atrakcích – tehdy ještě s otázkou jestli vůbec, pokud se nám tam podaří dostopovat.

Ale ano, překvapivě se nám to povedlo! Nehodlám se o tomto minivýletíčku nijak více rozepisovat, protože to není žádný mega dobrodružný trip s nocováním v ulicích nebo pod stanem u dálnice. Ale! Skvělé to bylo stejně, trochu krizi jsme také měli a máme video, takže netřeba většího popisu – zmáčkni „play“ a pokud nás chceš podpořit, nic nám neudělá větší radost než tvůj lajk nebo odběr (ach ta doba sociálních sítí).

Přeji příjemné sledování! To, že neumím mluvit na kameru nebo mluvit obecně neřešte. Jsem ajťák – my takoví býváme

Příspěvek Video – do Vídně v polobotkách pochází z Hitchdiary

Stopovali jsme na relativně frekventované silnici, ale dálnice to nebyla a moc lidí tudy do Grazu taky nemířilo. Než nám někdo vůbec zastavil, vystřídali jsme různé stopovací strategie. Poté co jsme přišli na to, že na ceduli „Graz“ se nikdo nechytá, usmysleli jsme si, že je potřeba řidičům nějak sdělit, že nám stačí dostat se na dálnici. Nabízelo se tedy si na ceduli napsat německy „dálnice“ – „Autobahn“, jenže takové dlouhé slovo na papír A4 nevmáčkneš. Tak nějaká zkratka? Aby to řidiči během těch pár vteřin, které mají na rozmyšlení, pochopili? Asi ne. A tak jsme zkrátka slovo rozdělili na půlky a napsali ho na dva papíry. Stoupli jsme si vedle sebe a dali tak slovo dohromady. Stojíme a stopujeme. Míjející řidiči se usmívají, někteří se smějí – jaký to veselý den! A pak ti to dojde. No nestoupli jsme si naopak? Po pár dalších nechápavých pohledech, které nám řidiči věnovali, jsme si tedy všimli, že místo nápisu „AUTOBAHN“, držíme nápis „BAHNAUTO“ – což je pochopitelně blbost.

Nakonec nám zastavil sympatický mladý Rakušák, který nás hodil na nejbližší čerpací stanici na dálnici. Bylo něco po poledni a naše žaludky volali po jídle – nic nebránilo obědovému posezení na krásně udržovaném trávníčku vedle místního hotelu. Nebo jo? Jak tak Bogey postupně vytahoval různé položky ze svého batohu, přišlo se na to, proč jsme najednou o tolik lehčí – zapomněli jsme u Domči veškeré naše jídlo! Všechny naše zásoby nakoupené v Česku byly v tahu. Především nás mrzela sotva načatá sklenice od Nugety, protože tu těžko teďka někde seženeme. A tak jsme se zase pobalili a šli si stoupnout s cedulí k výjezdu.

Sexy řidička v Mercedesu

Karma asi slyšela naše kručení v břiše a tak nám rychle přivolala pomoc. Sexy pomoc v Mercedesu! Na krátko střižená blondýnka s rajcovním tetováním na stehně. Na nic se nás neptala, jen otevřela dveře a pobídla nás k nastoupení. Z toho, co nám cestou říkala, bylo vidět, že umí život žít a pořádně si ho užít. Měla hodně nacestováno, hodně zažito a nějakýho hustýho přítele v Americe. Pracovala jako prodejce zdravotnických potřeb a viditelně si z toho nežila špatně. Byla to Vídeňačka, a tak nám vysvětlovala, jaká mezi lidma z Vídně a Grazu funguje rivalita – no asi taková, jako mezi Brňákama a Pražákama.

Její jízda městem byla také velmi zábavná, nebála se toho, a když jí někdo nešikovně zkřížil cestu, neměla problém ho vytroubit a na pozdrav mu ukázat fakáče. Nadávala, že lidi z Grazu jsou otřesní řidiči (no jo, ta rivalita :D). Když se naopak ona potřebovala na světelné dostat do jiného pruhu, absolutně obrátila, hodila na sousedního řidiče z okýnka ten nejrozkošnější úsměv, sladkým hláskem poprosila, ať ji pustí a chlapík ihned dupal na brzdu.

Vysadila nás přímo v centru Grazu a pak frčela dál svým směrem. Kdo z vás nezná Graz, možná mu něco bude říkat Štýrský Hradec, aneb. další z absolutně stupidních překladů názvů měst do češtiny. Zde jsme měli domluvený couchsurfing – nějakého Michaela původem z Německa. Náš příjezd jsem mu ihned hlásila smskou, ale žádná odpověď se mi nedostávala a tak jsme se prozatím uvelebili na jedné dětské prolízačce u řeky.

Kolem nás bylo podezřele mnoho ptáků – fakt netuším jaký druh, možná nějaký speciální typ vrabce? Možná úplně normální vrabec? Fakt se v tom nevyznám, prostě hejno malých ptáčků, sem tam nějaký holub. Když jsme vybalili naše čerstvě nakoupené jídlo, hejno se začalo nenápadně přibližovat, nakonec nás totálně obklíčilo a rázem bylo jasné, že o jídlo se dneska budeme dělit. Nakonec nám tito opeření žebráčci obstarali zábavu na celé odpoledne. Házeli jsme po sobě vzájemně kousky housky (no a co že je to naše jediné jídlo! :D) a každý takový kousíček bezhlavě následovalo i hejno a tak z toho nakonec byla taková ptačí válka.

Následující video zachycuje naše postupné seznamování se s ptáčkama. Hudba byla náhodně zvolena z výběru YouTube free pro účely překrytí naší konverzace, která je z převážné části nepublikovatelná.

Bogeyho nakonec hrátky s ptáky natolik unavily, že na námi obsazené prolízačce vytuhnul a spal jako miminko. Já se mezitím snažila dovolávat Michaelovi, ale bez úspěchu. Bylo už kolem 5, my stále neměli žádné jisté ubytování a já se zamýšlela nad tím, že je mi to vlastně úplně jedno a nijak mě to nestresuje. Povedlo se nám dojet do Grazu, je tu krásně a je nám fajn a my už se o sebe nějak postaráme.

Příspěvek Graz – Ptačí útok pochází z Hitchdiary

Je to jedna báseň, cestovat po Vídni s někým, kdo plně ovládá němčinu. Být tam s bratrem, tak zmateně pobíháme kolem německých nápisů, než si toho někdo všimne a poradí nám. S Bogeym to bylo vyřešené raz dva, rychle se zorientoval, přesně věděl kam nasednout a kde vystoupit a tak jsme se na správnou stanici dostali poměrně rychle.

Problém však byl se na místě s Domčou vůbec najít. Nikdo z nás ji předtím nikdy neviděl a tak jsme se nejistě koukali po všech slečnách v okolí, jestli se některá z nich náhodou nejistě nekouká po nás. Po pár telefonátech a pokusech vydat se určitým směrem jsme zjistili, že jsme každý stáli na jiné straně stanice a tak jsme se, po vyjasnění si tohoto nedorozumění, šťastné shledali.

Domča byla úžasná hostitelka! Dokonce nám i uvařila (především musím vychválit její polívky) a hned ten večer se s námi podělila o dar, který jsme jí přivezli – Tatranský čaj. Šli jsme si ho vychutnat na terasu v posledním patře budovy, tedy s krásným výhledem na noční Vídeň. Někteří z nás se opili míň a někteří více, ale tak už to bývá .

Další den musela Domča do práce a tak jsme měli opět čas na zkoumání Vídně. Jelikož ani jeden z nás nebyl ve Vídni poprvé, příliš jsme to nehrotili a opět se spíš poflakovali a nakonec skončili v elektru – řekněme, že jsme se tam ukrývali před ubíjejícím horkem, které venku panovalo. Odpoledne jsme byli s Domčou domluveni na koupání v Dunaji. Měla dojít ještě jedna Portugalka a tak jsme na ni čekali v Donau City pod mostem, ze kterého tu a tam někdo skočil do řeky. To když Bogey viděl, musel okamžitě vyzkoušet. Sundal si tedy tričko, odhalil své vyrýsované, opálené tělo ( ) a skočil dobrých 10 m dolů. Celou tuhle akci z povzdálí sledoval jeden postarší Polák. Počkal si na Bogeyho, až se doplaví ke břehu, chvíli kolem něj nenápadně kroužil a pak se odhodlal ho oslovit.

O čem všem spolu mluvili, nemám ani ponětí. Dorozumívacím prostředkem však byla opět kombinace němčiny s polštinou a tu měl Bogey natrénovanou již z kamionu. Faktem je, že si tam ti dva povídali poměrně dlouho (no spíš Polák si povídal). Když už to vypadalo, že je komunikativní Polák na odchodu (pořád tvrdil, že spěchá k doktorovi), rozloučil se a otočil se – otočil se na patě zase zpátky, protože mu přes nos přelítlo další skvělé téma, které by s mladým Čechem mohl rozebírat. Tak se to opakovalo několikrát, jednou se dokonce otočil i na nás slečny a diskutoval s námi, nakonec ale vždy skončil v blízkosti Bogeyho, který už jeho přítomností začínal být mírně nervózní. Nás s Domčou to neskutečně bavilo a tak jsme ho v tom dobrou půl hodinku nechali sedíc opodál. Když už to bylo hodně i na nás, hromadně jsme neodbytnému Polákovi unikli na pláž, že nás naše Portugalka snad najde – nenašla.

Opravdu mě mrzí, že nedokážu slovy popsat následující situaci tak vtipně, jako vypadala ve skutečnosti. Musím se o to však alespoň pokusit, jelikož je to první z mých oblíbených, jak já jim pracovně říkám – Bogeyho failů. Stalo se to, když vehementně usiloval o své prvenství ve vodě a vypadalo to nějak takhle (akorát víc letěl vzduchem):

Já se smála, Domča se smála, lidi okolo se smáli, Bogey nadával, bylo veselo.

Večer jsme byli nějací unavení. Vypadalo to, že všichni usneme, nakonec usnula jen Domča. Jelikož to ale měl být náš poslední večer ve Vídni, přemohli jsme se s Bogeym a vydali se do víru velkoměsta sami. Na bytě jsme si ještě lokli z naší kouzelné flašky plné absinthu, kterou jsme si vezli z domu, abychom s tou únavou zamávali a vyjelo se.

Ztraceni ve Vídni

Tímto večerem jsme poměrně hezky zakončili náš pobyt ve Vídni. Popíjeli jsme pivo na břehu Dunaje v centru až do pozdních nočních hodin, až tak pozdních, že už nejezdil U-bahn a my se domů museli dostávat složitě nočními rozjezdy a pak jít ještě kus cesty pěšky – ne že by nám to jakkoliv vadilo, cestu jsme si náležitě zpříjemnili (konverzací).

K Domči jsme se vrátili kolem 3 hodiny ranní s tím, že ráno chceme vstávat brzo (ano, to píšu často a všichni víme jak to dopadá).

Příspěvek Wien – První Bogeyho fail pochází z Hitchdiary

Alespoň jsem mu tedy mohla ukázat krásy města, mému srdci nejbližšího. Během toho ukazování, jsem se ho snažila i trochu zasvětit do tajů stopování. Že to zkrátka není jen procházka růžovou zahradou a že bude brečet. Dále jsem mu kladla na srdce, že bude důležité vstát brzo – dny už se v srpnu krátí a tedy i doba vhodná k postávání u dálnice.

Janáčkovo divadlo

V den D, tedy pondělí 10. srpna, jsme vyráželi z mého bytu – o dost později než jsme chtěli, ale pořád před polednem a tak se to dalo považovat za úspěch. Jeli jsme si vesele šalinkou, svítilo sluníčko, my byli plni radosti a očekávání a jak se tak blížíme k hlavnímu nádraží – cvak – došlo nám, že jsme doma zapomněli jednu veledůležitou věc – stopařské cedule (rozumněj papíry A4 ve složce) a fixy. Nu což, to přece není žádný problém. V klídku si přece vystoupíme, skočíme do papírnictví – tam papíry a fixy totiž mají, zabere to pár minutek a my pak zase budeme pokračovat v cestě do Modřic. Chyba! Pár minutek to rozhodně nezabralo. Nejen fakt, že je problém takové papírnictví vůbec najít (tak samozřejmě, když ho potřebuješ!), ale když na krámě nemají funkční terminál na karty a ty u sebe hotovost prostě nemáš, moc toho nenakoupíš. A tak jsme tentokrát místo papírnictví hledali bankomat (no dobře, to už nebylo tak těžké, čas nám to ale vzalo). Cestou jsme ještě potkali stánek s trdelníky, které musel Bogey okamžitě mít, takže jsme si beze spěchu cestou do papírnictví ještě pochutnávali na této tradiční dobrůtce. Po poledni už tou dobou rozhodně bylo a slunce začínalo neúprosně pálit.

A přicházeli další komplikace! Spoj, který nás měl odvést přímo do Modřic, zrovna dneska nejezdil. Nějaká výluka nebo co. A tak jsme se tam zdlouhavě dostávali s několika přestupy. V Modřicích jsme zase trochu bloudili a hledali ono stopovací místo, které jsme si našli na hitchwiki a než jsme se ve finále ke stopování dostali, nebylo 9 dopoledne, jako v našich původních představách, ale 14:00 a slunko už jelo v plném proudu. (Zde jsem pochopila, jak úžasnou věc pro nás rodiče udělali, když nás na okraj Brna tenkrát odvezli, jak popisuji v článku – 1. den – To take the harder way). Jako bonus – na stopovacím spotu u benzínky už nějací dva stopaři stáli a podle stopařského kodexu jsme si museli stoupnout za ně a počkat, až svoje auto chytnou nejdříve oni. Naštěstí se jim to povedlo v první půl hodince – prostor byl tedy náš!

Do Vídně polským kamionem?

Naším dnešním cílem byla Vídeň, vzdálená nějakých pouhých 200 km a to se dá stihnout poměrně rychle, když má člověk štěstí. My ho vlastně první 2 hodiny moc neměli. Bogey už ztrápeně prohlašoval, že za tu dobu, by byl za dvě stovky ve Vídni autobusem. Na to jsem mu vždy jen odvětila, ať se usmívá nebo mu nikdo nezastaví. A štěstí jsme tedy neměli ani potom, když nám do výhledu zaparkoval nějaký kamion na svůj povinný odpočinek. My přes něj neviděli přijíždějící auta a auta zákonitě neviděla nás. Chvíli jsme si na něj mezi sebou nadávali, pak mě napadlo si za ním zajít popovídat – kam jede, jak dlouho tam bude stát a jestli náhodou nechce vypadnout. Bogey tomu přílišné naděje nedával a tak mě tam vyslal samotnou. Blížila jsem se ke kamionu a měla radost, že jsem zase v akci. Když jsem se však pokusila o nějakou komunikaci, narazila jsem. Byl to Polák! Anglicky neuměl a tak jsme se dorozumívali svými rodnými jazyky s tím, že jsou si přece podobné a my Slované si všichni přece rozumíme. Ehm.

Odcházela jsem se smíšenými pocity. Pochopila jsem, že odjíždí za půl hodiny a že jede přímo do Vídně. Radovat předčasně jsem se však nechtěla, protože jsem si vůbec nebyla jista, zda jsem rozuměla správně. A tady už přichází konečně to naše štěstí, protože ano, rozuměla jsem správně a po půl hodince už na nás chlapík mával z okýnka, ať mu naskočíme na palubu.

Hned na začátku se zjistilo, že pan řidič ovládá němčinu. To znamená, že já byla úplně ze hry a celou cestu jsem si mohla pozorovat krajinku z lehátka za řidičem, zatímco ti dva tam celou dobu vesele šprechtili. Sem tam se mě snažili zapojit, sem tam jsem i něco rozuměla, ale největší má aktivita za celou cestu spočívala ve schovávání se před policajty (jakožto třetí pasažér nákladního vozu).

Nakonec jsme v pořádku a celkem časně dojeli do Vídně. Tak jsem tedy konečně opět vytáhla paty z Česka a naše dobrodružství může začít.

Příspěvek Brno – Nový stopařský parťák, nové cedule a vyrážíme! pochází z Hitchdiary

Už když jsem se vracela ze svého prvního velkého stopování (Eurotrip s bráchou), věděla jsem, že zanedlouho vyrazím znovu. V Berlíně jsem totiž měla tu čest, seznámit se s jedním sympatickým (svalnatým) Bogeym, jenž se nechal slyšet, že by stopování taky velmi rád vyzkoušel. Já zase básnila o tom, jak bych ráda stopem procestovala Slovinsko – bohužel jsem už nemohla počítat s mým pracovně vytíženým bráchou. Z toho všeho tak nějak přirozeně vyplynulo, že začátkem srpna vyrážíme spolu – já a Bogey, vstříc mému dalšímu stopovacímu dobrodružství.

Byl to pro mě zase nový druh výzvy – vyrazit na 3 týdny sama s někým, koho znám sotva 3 dny. Už na základě těchto 3 dní jsem si však troufala předpokládat, že to budou 3 týdny plné skvělých zážitků, nečekaných událostí a především smíchu – ano, v Berlíně jsem se s Bogeym nasmála tolik, že jsem se zkrátka víc těšila, než měla jakékoliv obavy z neznámého.

Vzhledem k tomu, že Berlín a Brno jsou od sebe nějakých těch pár set kilometrů vzdálené, nebylo až tak jednoduché společně naplánovat cestu. Při stopování naštěstí plán není prioritou a tak jsme si vystačili s tím, že chceme vidět Slovinsko a nakonec se dostat k moři (protože to jsem za celý prázdniny viděla jen skrz okýnko v autě na cestě do Amsterdamu).

Nakonec bych ještě ráda uvědomila mé čtenáře, že některé příhody z tohoto výletu budou z mnoha různých důvodů trochu (ale fakt jen trochu!) cenzurovány. Kdyby pak měl někdo zájem slyšet naše zážitky v neochuzeném znění, ráda vám je někdy povyprávím u piva .

Příspěvek Výlet za mořem – intro pochází z Hitchdiary