Ani ve snu by mě nenapadlo ukončit trip

Najednou mi nebylo vůbec dobře, měla jsem hrozné bolesti, jaké jsem ještě v životě neměla a tak jsem netušila, co se se mnou děje. Když se už situace zdála neúnosná, musela jsem to říct bráchovi (před kterým jsem se dlouho držela, protože jsem mu nechtěla kazit požitek z cesty). Ani ve snu by mě ale nenapadlo kvůli tomu ukončit trip!

V bolestech jsem usnula a ráno obvolávala nemocnice v Berlíně. Byl docela problém se dovolat někomu, kdo umí anglicky, a když už ano, tak nepřijímali nové pacienty. Po telefonu mi doporučili, ať navštívím nemocnici poblíž Siemensdammu a tak už jsem nikam nevolala a rovnou se tam vydala. Brácha mi samozřejmě dělal doprovod.

Není nic co bychom pro vás mohli udělat

V nemocnici jsme strávili 10 hodin! A ne v jedné! Lítali jsme po Berlíně sem a tam z jedné nemocnice do druhé a nikde mi nic kloudného neřekli. K večeru v poměrné beznaději, vyšlo z úst jediné přívětivé doktorky, co jsem za ten den potkala „I am really sorry, there’s nothing we can do.“

Pecka no. Dala mi prášky na bolest a s lítostivým pohledem se se mnou rozloučila. Já jsem chvíli ještě bojovala za to, že pojedeme a já se po cestě budu dopovat práškama na bolest, ale s tím brácha v žádném případě nesouhlasil – naštěstí.

A tak naše dlouho plánovaná cesta skončila. Moment, kdy mi došlo, že se vše opravdu ruší, bych vyhlásila nejhorším a nejvíce zničujícím momentem roku (vždycky to nějaký být musí ). Celý rok se na něco těšíte, získáte výhody v podobě sportovní kamery od sponzorů, všem okolo vykládáte, jak strávíte celé léto ve Skandinávii a najednou nic! Zpátky do Česka a lítání po doktorech nanovo.

Na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré a nic není tak horké, jak se podává. A protože s bráchou nejsme žádný padavky, začali jsme si získaných výhod užívat ihned po cestě na byt. Nemuseli jsme šetřit! A tak jsme si na večeři zašli hezky do restaurace a domů jsme si ještě dotáhli mou milovanou Ben & Jerry’s zmrzlinu. Ano, je to trochu hořkosladká náhrada, ale z nevydařené cesty nemám koneckonců jen žvanec a zmrzlinu, ale především ponaučení a zkušenost.

Protože mnohokrát v životě se vám stane, že něco nevyjde! Můžete plánovat, jak dlouho chcete, můžete si jít za svým bezpodmínečně a tvrdě, ale ne všechny věci se dají naplánovat. První neúspěch nás nesmí posadit na prdel. Z každé situace musíme vytěžit, co se dá a hlavně se z toho všeho nepos*at! (Omlouvám se za vyšší frekvenci výskytu vulgarismů v tomto článku.)

Cesta do Česka byla nakonec poměrně příjemná (žlutými autobusy), protože alespoň prášky na bolest zapůsobily. Ano, proto se už po cestě domů ve videu usmívám jak sluníčko.

Co mi vlastně bylo?

Na závěr bych se ještě vyjádřila k nejčastější otázce, která mi byla přes léto pokládána – co mi vlastně je? Tak teď už naštěstí nic (ťuk ťuk na dřevo) a předtím? To bych vlastně taky ráda věděla. Před odjezdem jsem dobírala jedny antibiotika, čímž se logicky oslabila komplexní imunita organismu a jakási infekce toho využila. Řešilo se to klasicky dalšíma antibiotikama, celkem se to táhlo, ale už je všechno fajn a sluncem zalitý. Rada nad zlato – pokud to jde, vyhýbejte se antibiotikům!

A jak už bylo řečeno – nenechte, ať vás jen tak něco (kor taková blbost) posadí na prdel a užívejte si všeho na plno (i když to nebude zrovna podle plánu).

Video:

Příspěvek Poslední den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Probudili jsme se v kempu Preluk, stále v tom samém kempu, kde jsme se první noc ubytovali – na couchsurfingu se nám tentokrát nikdo neozval. Napadlo nás využít té české komunity kolem, a zeptat se na možnost spolujízdy právě jich. Ta myšlenka, že bychom se přímo z kempu dostali na jeden zátah až do Česka, nás neuvěřitelně lákala a byli jsme přesvědčeni, že to musí vyjít.

Nevyšlo. České rodinky s dětmi i bez nich měli auta nabalená k prasknutí a evidentně byli rádi, když se do auta vlezli oni sami. A tak jsme tedy posbírali svých pět švestek a autobusem zamířili na okraj Rijeky. Dost jsme se nachodili podél cest se zvednutým palcem i cedulí. Nakonec jsme skončili u nějaké benzinové pumpy, která nebyla zrovna z nejfrekventovanějších. Všechno zas začalo vypadat zoufale a bezvýchodně. I to počasí se na nás opět začalo mračit. Dlouhou dobu jsme se tam marně pokoušeli na střídačku oslovovat a stopovat u cesty.

Říkala jsem si, že něco musí být špatně. To dneska vypadáme tak blbě? Však jsme výjimečně dokonce čistí. Nebo je něco s cedulí? Přečtou ji řidiči z dálky? No šla jsem to odhodlaně zkontrolovat a to tak, že jsem si od našeho stopovacího spotu popošla hodně daleko. A jak se tak na Bogeyho z dálky koukám, jak drží tu ceduli s nepřehlédnutelným nápisem ZAG, vidím, jak mu zastavuje kamion. F**k!

A tak běžím jako o život, ať nám naše jediné světýlko naděje na cestu odsud neodjede. Běžím, přeskakuju živý plot vysázený podél benzinky (parkour!) a dost nemotorně se dostávám i s polootevřeným batohem za Bogeym do kabiny kamionu.

Jízda s ruskými mafiány

Řidiči jsou tam dva, nic moc neříkají, na nic se nás neptají, prostě jedou. Mezi sebou konverzují v jazyku vzdáleně připomínajícím Ruštinu. V jeden moment jsem jim byla schopna vyrozumět, že se vysmívají Polákům, ale jinak ani ťuk. A pak si tak říkáš, vědí vůbec, kde chceme zastavit? To jim stačila naše cedule ZAG? Anglicky moc neuměli a evidentně s námi ani komunikovat nechtěli. Většinu cesty se tvářili vážně a já se přiznávám, že jsem v ten moment měla opravdu strach. Bogey nakonec něco vykomunikoval, ale stejně jsem se intenzivně celou cestu modlila, ať nedej bože nesjedou z dálnice někam do ústraní a nerozeberou si tam naše drahocenné orgány. Tady vidíte, co dělá první dojem. Samozřejmě nikdo nikam nesjížděl a naše orgány zůstaly na původním místě. Přes své mafiánsky působící vzezření nás nakonec vysadili v Zagrebu – opět na tom stejném místě, kde jsme se už během tripu dvakrát vyskytli. Že to nebude ideální místo na stopování směrem do ČR, nám bylo jasné hned. Každopádně jsme byli rádi, že kamion opouštíme kompletní.

Naše domněnky se potvrdily. Během půl hodinky se k nám přidaly další dvě stopařky z Francie, konkrétně z Bretaně a spolu jsme tam bez úspěchu zůstali stát dobrých 5 hodin až do stmívání. Slečny byly obdivuhodné a zasloužily si můj velký respekt. Byly na cestách bez mobilních telefonů! To znamenalo bez GPS, bez možnosti volání a bez internetu. Troufli byste si to?

Ve večerních hodinách se na místě objevili ještě další dva stopaři – mladý pár, který měl namířeno do Maďarska. Odvážné Francouzky byly tou dobou už na cestě do města, hledajíc hotel. My to zrovna balili a zvýhodněni tím, že známe okolní terén, mířili na nedaleké pole. Rozložíme stan.

Zagreb a zdravotní komplikace – to je moje!

Když už tma pokryla celou oblohu, stan byl postavený a my přichystaní ke spánku. Škoda jen, že jsme neměli k dispozici žádné jídlo. Pravděpodobně bych měla o něco příjemnější noc. Na prázdný žaludek se většina léků brát nemá (proč jsem ty zatracené léky musela brát?) a můj žaludek mi tento prohřešek jen tak nedaroval – tak zle mi snad ještě nebylo!

Před půlnocí nastala hotová průtrž mračen a v tom nečasu, jsem tam pochodovala z jedné strany pole na druhou až k dálnici a zpátky, než se ten můj naštvaný orgán trávicího ústrojí uklidnil. Proklínala jsem Zagreb, který mi neustále způsoboval jen samé nepříjemnosti! Ve finále jsem už jen seděla jak hromádka neštěstí u cesty a pozorovala auta, jak se objevují ve tmě a pak zase mizí. Upřímně řečeno, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Když jsem pak ulehala zpátky vedle Bogeyho, s myšlenkou, že jsem stejně strašně spokojená takhle na cestách, že to miluju nade vše, tak přímo tam mě napadlo, že si ty zážitky z cest musím někde sepsat. Protože bych nerada zapomněla jeden jediný okamžik (včetně tohoto nepříjemného). A tadá – mám blog! Nakonec mi bylo zase skvěle a já mohla v klidu usnout.

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství začíná! pochází z Hitchdiary

Příjezd do Zagrebu byl pro nás jako osvobození – osvobození od života na ulici v Lublani a nový začátek našeho tripu. Opravdu se zdálo, že se blýská na lepší časy – počasí dostalo rozum a my měli dokonce kde spát. Přes couchsurfing jsme se domluvili s Gasperem – mladým podnikatelem v oblasti web designu, a doufali, že pro dnešek všechno klapne, jak má.

A světe div se, klaplo. V pozdních večerních hodinách jsme dojeli na Gasperem přesně udanou adresu, zazvonili a uvítal nás usměvavý sympaťák, který nám ihned ukázal celý byt. Jedním slovem „wow“. Krásný, moderně vybavený byt s balkonem a koženým gaučem pro nás. Ve srovnání s tím, v čem jsme spali předchozí noci, jsem se cítila jako v paláci. Hned na to nás Gasper nasměroval do sprchy. Jednak věděl, že je to přesně to, co každý stopař potřebuje a hlavně to asi i cítil

Komfortní ubytování v Zagrebu

Protože už bylo pozdě na to někam vyrážet nebo podnikat něco akčního, strávili jsme večer s hostitelem, televizním seriálem (v chorvatštině) a belgickým pivem, které jsme Gasperovi dovezli jako dárek a které se mi při otevírání povedlo rozlít na bílý huňatý koberec (ups, trapas). Gasper nám vyprávěl o sobě, o své firmě, o tom jak přišel k tak krásnému bytu za hodně solidní cenu a taky o svých cestách. Nejvíce mě zaujalo jeho vyprávění o Bali, o tom, že to vůbec není tak krásné místo, jak si lidi představují a mimo turistické zóny převládá chudoba a zoufalství.

Nakonec se nám omluvil, že nám v následujících dnech nevěnuje velké množství času, protože musí pracovat. Ukázal nám tedy zajímavá místa na mapě a udělal nám takovou před-prohlídku města s pomocí Google Street View, abychom zítra v Zagrebu nebloudili. To jsme patřičně ocenili. Ono totiž, já a Bogey máme takovou speciální vlastnost. Když jsme spolu, hodně se nám stává, že nějak nevnímáme okolní svět a pak se lehce ztrácíme, bloudíme, nestíháme, nesystematicky přecházíme z jednoho místa na druhé, zkrátka poletujeme jako motýlci a tak jsme tento stav resp. činnost nazvali – motýlkování. Mezi námi už je to nyní zavedený termín, a pokud čtete mé články, hodí se vám význam tohoto pojmu znát.

Další den jsme vyrazili zkoumat město doopravdy. V první řadě jsme hledali, kde se najíst. A protože jsme nebyli schopni si vybrat podnik a chodili od jedné restaurace ke druhé a do toho ještě hledali směnárnu, obědvali jsme až výrazně po poledni. Motýlci.

Čeští stopaři v televizi

Během dnů strávených v Zagrebu se nám stalo plno zajímavých věcí. Například jsme v lehce podnapilém stavu dávali rozhovor chorvatské televizi (doteď doufáme, že to nikdo z našich známých nikde neobjeví ). Několikrát jsme navštívili rozhlednu The Zagreb Eye v jejímž nejvyšším patře je k nalezení příjemné posezení s možností zahrát si legendární hru Člověče, nezlob se! Obsluha byla neskutečně překvapená, že pravidla této hry známe. Nás naopak udivoval fakt, že většina návštěvníků Zagreb Eye viděla hru poprvé v životě.

A pokud bych měla zmínit místo, které na mě udělalo úplně největší dojem, byla by to ulice zvaná Tkalčićeva. Dlouhá ulice hustě posetá hospůdkami, kavárnami, cukrárnami, zkrátka všemi možnými podniky, určenými ke společensko-konzumnímu vyžití. Všechny tyto podniky měli jednu společnou věc – venkovní posezení. Člověk procházející ulicí tedy velmi těžko hledal, kde jeden podnik končí a druhý začíná.

I v této velké změti možností, kde se nasytit a napít, jsme našli svého favorita. Jednoznačně u nás vyhrál zagrebský pivovar Mali Medo. Tamní pivo chutnalo výtečně (a to říkám jako Čech, který nedá na to naše dopustit). Mají několik druhů s různým obsahem alkoholu a ke každému jednomu se váže zajímavý příběh a speciální receptura. Úžasnou atmosféru dotváří živá hudba, ne jen tak leda jaká. Z okénka v druhém patře pivovaru, vykukuje hlava zpěváka, jež působí jako by hrál lidem přímo ze svého obyváku. V případě, že někdy navštívíte Zagreb a máte rádi pivo, tento podnik patří mezi „must visit“ místa.

Jelikož jsme couchsurfing měli domluvený pouze na dvě noci a my ještě Zagrebu neměli dost, rozhodli jsme se najít si gauč další. Napsali jsme tedy pár lidem žijícím ve městě a čekali, zda se nám někdo ozve.

Příspěvek Zagreb – Tkalčićeva ulica a Zagreb Eye pochází z Hitchdiary

Jak jsem naznačovala na konci předchozího článku – začalo nám pršet. Leželi jsme na střeše garáží obchodního centra BTC City a spali. Kapky začínajícího deště mě nevzbudily. Nevzbudil mě ani Bogey, kterého, kapky vzbudily a nevzbudil mě ani tehdy, kdy už začalo přiostřovat. Moudře však usoudil, že se začínající bouřkou je potřeba něco dělat – tedy resp. s námi je potřeba něco dělat. A tak vybalil stan a surově ho přes nás přehodil alespoň v jeho nepostavené podobě. Já se prý jen ošívala, ať mě nechá spát, že je všechno v pohodě a že se mi leží dobře – klasická já, mě ať se neopovažuje nikdo budit uprostřed noci!

Pak jsme oba ještě na nějaký čas zabrali – otázkou je, jestli jsem se já vůbec probudila. Se svítáním však byla bouřka čím dál vydatnější a to už by vzbudilo i medvěda v zimním spánku. Docela rychle jsme se shodli, že tady už dál ležet nemůžeme. Já sice ještě chvíli kladla odpor, že se mi nechce vstávat, ale když už jsem byla probuzená na 100 % a mohla zas racionálně uvažovat, velmi ochotně jsem Bogeyho uposlechla. Možná především proto, že jsem si uvědomila, že polovinou svého těla ležím v solidní kaluži.

Správný stopař přespí kdekoliv

Když jsme ze svého spacákového-vodního lože vstali a viděli z perspektivy stojícího člověka, v čem jsme to nocovali, museli jsme se smát. Jak jsem již pocítila: na mém místě se rozprostíralo hotové moře, naopak tam kde spal Bogey – nic. Sucho, pohoda, klídek. Tuto noc jsem si zkrátka zahrála na gentlewoman.

Totálně promočené věci jsme zase pomalu stěhovali do našeho přístřešku na schodech. Co bylo potřeba, jsme pověsili a celý promáčení se těšili na teplé paprsky sluníčka. Do oběda jsme sušili věci i sebe a odpoledne se vydali na průzkum města.

Pozor! Pokud chcete cestovat po Lublani městskou hromadnou dopravou, nestačí vám lístek – lístky tady nemají. Potřebujete Urbana Card (Urbana enotna mestna kartica). U řidiče byste ji však hledali marně. Sehnat se dají pouze v centru, takže když se chcete dostat z úplného okraje města (náš případ), musíte to uhrát na „já šupák cizinec, vůbec nerozumím vaší řeči a vůbec nechápu váš platební systém“ (ale to jsme vlastně ani tak hrát nemuseli). Pan řidič byl hodný a nechal nás jet na černo. Když už si kraticu zakoupíte, stále to neznamená, že můžete jezdit. Musíte pokračovat dále v procesu a dobít si ji na určitý počet Eur (z kterých pak čerpáte na dané jízdy) v některém z automatů umístěných poblíž zastávek. Nyní jste konečně oprávněni jezdit po městě.

Napříč tomu, že jsme všechno tohle zařizování poslušně podstoupili, nakonec jsme Lublaň prošli pěšky. Ne nadarmo se o Lublani píše, že je to jedno z nejklidnějších hlavních měst s nejnižší kriminalitou – je zkrátka zatraceně malé a na maloměstech, kde vás každej zná, se dost blbě páchá zločin. Každopádně, abych nepřeháněla – Lublaň bych tak nějak velikostí a celkovou atmosférou přirovnala k naší Olomouci.

Metelkova mesto – squat v centru Lublaně

Ze všeho nejdříve jsme se byli podívat na Metelkova mesto (nejsem si jista, jak to správně sklonit, abych tomu zachovala slovinské názvosloví, česky však samozřejmě „Metelkovo město“), což je squat, který vznikl v centru Lublaně a dokonce byl vyhlášen kulturním centrem. Večer zde funguje kulturní život v pravém slova smyslu. I Janja (kterou jsme potkali v Grazu) nám o tomto magickém místě vyprávěla – že je to úplně jiné místo ve dne a v noci, kdy se z příjemného, tichého a umělecky založeného místa, stává hotový party ráj. Hned poté, co jsme do města přišli, dojel k nám lehce hipstersky vypadající týpek na rozvrzaném kole s dlouhatánskými zahnutými řídítky a skrz úzké škvírky, říkejme jim oči, na nás hodil vlídný pohled prosící o pomoc. Přátelsky nás poprosil, zda náhodou nemáme dlouhý papírky.

Metelkova mesto v jeho denní podobě vyloženě vybízelo k lehkému „pochillování“, odpočinku, relaxu – alespoň s flaškou piva, abychom tak nějak zapadli do nálady, která zde panovala. Poté jsme zamířili skrz centrum na Ljubljana grad, což je, jak někteří možná již odhadují, hrad. Je na kopci a je tam výhled, takže to tam pochopitelně láká všechny turisty. Zrovna když jsme se shodli na tom, že se večer vrátíme zpět do BTC City a opět složíme hlavy na střeše – začalo pršet a to tak, že dost vydatně. Běželi jsme kopcem dolů a hledali, kam se před běsnícím deštěm schovat. Nakonec se nám povedlo dostat přes vchod jednoho z bytových výškových domů a zamířili opět až nahoru na střechu. Bylo tam takové malé zastřešené místečko a tak jsme se tam rozhodli odpočívat, než se déšť přežene. Uklidňující zvuky deště nás však dokázali během chvilky uspat. A tak se nám alespoň povedlo dohnat ten spánkový deficit.

Protože naše zalíbení v BTC City přetrvávalo, řekli jsme si, že tam nějak přečkáme noc, ať už prší nebo ne. Že zkrátka nějak vymyslíme, jak ten stan na střeše postavit. Ano, byli jsme naivní, ale představa, že někdo prochází kolem obchodního centra, zadívá se do oblak a spatří rozložený stan na střeše obchoďáku, nás opět řádně rozesmívala a v daný moment nám to přišlo jako nejlepší nápad na světě.

Náš domov jménem McDonald´s

Když jsme se vrátili domů – do BTC City, zamířili jsme prvně do Mc’Donaldu. Obsluha už nás zde začínala poznávat. Říkala jsem si, že jsme jako ti lokálně známí bezdomovci. Každé město takové má! No vždyť je znáte, známé tváře nádraží, obchodních center a parků, žebrající o nějaké ty drobné na vodku v akci. A přesně tak jsem si připadala v BTC City (teda ne že bychom o něco žebrali ale myslím, že sednout si takhle na ulici, leckdo by nám nějaké drobáky hodil). Asi už jsme příliš nevoněli, do mekáče jsme přicházeli s otvíračkou (vyčistit si zuby a dát kafčo) a odcházeli před zavíráním. Náš dojem spravovalo už jen pár kousků značkového oblečení a vlastnictví chytrých telefonů.

Dnes jsme také čekali na setmění. Na to, abychom na střeše mohli stavět stan, jsme potřebovali diskrétní a tedy noční prostředí. Po 11 hodině jsme se vyšplhali na střechu, všechno probíhalo ultra-tajně a inkognito. Povšimli jsme si, že jsme z minulé noci na střeše zapomněli ručníky – totálně promáčené. Rozhodli jsme se je tedy ještě před ulehnutím vyždímat, na našem schodišti – na nasvíceném schodišti, na které jde krásně vidět zvenku! Ždímali jsme vesele ručníky, voda z nich proudem tekla skrz mřížované schody a dělala hluk široko daleko. Jestli si někdo klepe na čelo, jestli jsme normální, a že to byla blbost, tak byla. Totální! A za blbost se platí – místní hlídač šel zrovna kolem, samozřejmě nás zaregistroval a začal po nás křičet, ať okamžitě vypadneme. Ups! Najednou už zase nemáme kde spát.

Příspěvek Ljubljana – Squateři z Metelkova mesta pochází z Hitchdiary

Jednu docela zásadní věc jsem na začátku zapomněla zmínit. Když jsem psala o svém prvním tripu s bráchou, sama sobě jsem se tehdy vysmívala, že jsem mezi těch pár důležitých věcí, které s sebou chci po celou dobu tahat, zařadila žehličku na vlasy. O to více mě pak pobavilo, jaká všechna překvapení skrývalo Bogeyho o něco prostornější zavazadlo. Že měl nabalenou zásobičku kokosového oleje, bych ještě brala – ten se docela hodil i mně. Že s sebou táhnul opravdu velkou pixlu ústní vody? Ano, to jsem se mu vysmála, ale poté zpětně uznala, že se nám také celkem hodila. Ale to, že si s sebou vzal na výlet tibetskou houbu a chtěl z ní na cestách produkovat kefír, to už mě dostávalo řádně do kolen. V horkách, která nás zatím celou dobu doprovázela, houba zrála až zázračnou rychlostí a pokaždé na sebe upozorňovala neskutečným smradem. Bogey s tím však bojoval a o svou houbičku se pečlivě staral – kdy to jen šlo, vždy se jí snažil zajistit nové mlíčko.

Dnešní den byl však dnem, kdy to Bogey vzdal a udělal houbičce pápá. Cestou k dálnici jsme ji i s nádobou vyhodili do koše. Byli jsme tedy zase o něco lehčí a bezstarostnější. Stopovat jsme začali na velkém kruhovém nájezdu. Chytnout auto přímo do Lublaně byla tentokrát otázka několika vteřin. Zastavili nám dva mladí Chorvati, s kterýma jsme prohodili jen pár slov na začátku. Po představení a vzájemném sdělení našich plánů byla hlasitost hudby zvýšena na maximum a my si tak po zbytek jízdy mohli užívat srdceryvné pecky typu Adel, Celine Dion nebo Taylor Swift (už chyběl jen Justin Bieber). Jeden z Chorvatů pak po většinu jízdy držel v ruce telefon a scrolloval facebook a jiné sociální sítě. Sem tam si pustil nějaké video, sem tam něco olajkoval. Děsivé na tom bylo, že spolujezdec to nebyl. Cestu však zvládl bravurně odřídit i bez většího sledování vozovky a tak jsme se do hlavního města Slovinska dostali ve velmi dobrém čase.

Jelikož ubytování jsme stále neměli domluvené, byli jsme už nějak vnitřně smíření s tím, že dnes nocujeme venku. Na hitchwiki jsme si našli celý článek o nocování v Lublani, kde byla vypsána a popsána nejlepší místa pro wildcamping. Za favorita jsme si nakonec zvolili místo u řeky – bylo však asi 5 km vzdálené od města a proto bylo potřeba se tam vydat nějakou tu hodinu před tím, než zapadne slunce. Momentálně ale bylo něco kolem 2 a my měli hlad a potřebovali dobít telefony. Na mých offline mapách jsme si tedy vyhledali nejbližší obchodní centrum – tam zpravidla stopař najde vše, co k životu potřebuje, a vykročili daným směrem.

Kam se schovat před deštěm?

Došli jsme k velmi rozlehlému BTC City Ljubljana. K našemu nemilému překvapení se nejednalo o klasický obchoďák a la zastřešená budova plná všemožných obchodních řetězců a pochybných fasfoodových bufetů. Byl to obrovský venkovní prostor plný samostatných budov – samostatných obchodů. Pro zákazníka to asi až takový rozdíl nedělá, ale my přišli o komfort střechy nad hlavou a ta nám se začínajícím deštěm přišla víc než vhod. Naštěstí jsme po chvilce procházení kolem spousty obchodů narazili na Mc’Donald, což pro nás byla na cestách vždy spása. Teď tomu nebylo jinak. Schovali jsme se před kapkami deště do suchého a teplého prostředí se záchodem, wi-fi a (sice hnusným ale) jídlem. Sychravé počasí nám dalo předmět k diskutování – rozkládat stan za deště není dobrý nápad. Živě jsme viděli scénář, jak se vydáme těch 5 km za město, než tam dojdeme, spustí se bouřka a pořádný slejvák a my v takovém marastu nebudeme schopni postavit přístřešek, ve kterém bude sucho. Byla potřeba vymyslet alternativní řešení.

Po následném procházení BTC City jsme si vytipovali pár míst, kam bychom mohli hlavu složit, ale nebyla to žádná sláva. Strašně dlouhou dobu vyhrával plán – až zavře mekáč, schováme se do prolízačky před ním a než zase otevře, my už budeme pryč. Umíte si to představit, ne? Taková ta klasická mekáčovská klouzačka – my tam napresovaní někde na půl cesty, jen aby na nás nepršelo a s naším nepřekonatelným uměním pro zaspávání, by nás ráno budil vyděšený křik dítěte, co se chtělo po spořádání snídaně v podobě trojitého hamburgeru sklouznout. Lepší nápad jsme však neměli.

Budeme nocovat na střeše!

Nakonec jsme ale objevili naprosto úžasný flek! Jeden nejmenovaný supermarket byl spojený s budovou garáží, která měla několik pater. Bylo nám sice jasné, že v garážích budou kamery, ale stejně jsme si to tam byli prohlídnout. Když jsme se dostali až do posledního patra a viděli jsme, jak snadno se dá odsud dostat na střechu, na dětskou klouzačku jsme v tu ránu zapomněli. Déšť už se sice přehnal a hezky se vyčasilo (mohli jsme tedy opět zvažovat stanování u řeky), ale stejně se nám místo na střeše s výhledem na Lublaň zamlouvalo více.

I naše nově favorizované místo však skrývalo určitá rizika – netušili jsme, zda se garáže na noc zamykají. Pokud ne, určitě by nás zde neměl nikdo vidět a samozřejmě riziko největší – na střeše už není žádná střecha a ani možnost rozdělání stanu (ten náš ke své funkčnosti vyžaduje pevné ukotvení v zemi) a tak jsme museli spoléhat na to, že už pršet znovu nebude.

Abychom nebyli moc na očích, než se setmí, odpočívali jsme na bočním únikovém schodišti garáží – udělali jsme si z toho takový náš squat. Zase nám bylo skvěle a zase nám bylo fajn a tak jsme nakonec i poté, co mi přišla smska od jednoho couchsurfera s nabídkou ubytování, zůstali bivakovat v garážích, protože jak říkám, bylo nám fajn.

Po západu slunce jsme konečně vyšplhali na střechu – musím říct, byl to docela adrenalin, přesouvat stan, zavazadla a potom i nás nahoru a přitom se rozhlížet všude okolo, jestli se náhodou neblíží někdo kompetentní nás vyhodit. Po přemisťovací akci už však bylo všechno pod kontrolou – nebo jsme si to alespoň mysleli. Čištění zubů jsme obešli využitím ústní vody – ano opravdu uznávám, že se hodila, a ulehli do našeho spacákového lože. Výhled na Lublaň nebo na hvězdy – jak je libo. Zdálo se, že nic nemůže tuto idylku překazit. K tomu řeknu už jen „kap, kap, kap“.

Příspěvek Ljubljana – Nocování v nákupním centru pochází z Hitchdiary

Následovali jsme ho do místního parku, kde měl zrovna posezení s přáteli u hry zvané Munchkin. Představil nás všem přítomným a pak jsme společně vymýšleli program na zbytek dnešního dne. Na to nás Michael zavedl k sobě na byt, kde přebýval ještě s dalšíma skvělýma klukama – Simonem a Thomasem. Ukázal nám náš gauč na spaní a spolu s ostatníma se postaral o naši večeři. U stolu se kluci kvůli mně snažili mluvit anglicky, ale často samovolně přepínali do němčiny a tak jsem někdy vůbec netušila, o čem se baví a čemu se smějí. Když však kdokoliv z nich spatřil můj nechápavý výraz, ihned mi zprostředkoval překlad do angličtiny.

Určitě je tu pár zajímavých věcí, které bych o klucích ráda zmínila. Například to, že Michael je na dálku zasnoubený – za svou snoubenkou dojíždí až do daleké Indonésie. Thomas je zas velmi šikovný hráč na čelo, dokonce působí v univerzitním orchestru. O Simonovi bych snad jen řekla, že nade vše miluje sušenky.

Večer jsme šli všichni do kina na Mission Impossible 5 (anglicky s německými titulky aneb. osvěžení si obou jazyků, které bys podle životopisu měla umět :D) a po skončení se vydali na místní kopec (oni tomu říkají hora) Schlossberg, pozorovat padající hvězdy. Byl odtud parádní výhled a tu noc jich mělo údajně padat hodně. Cestou na kopec se k nám přidalo ještě plno dalších lidí, nových jmen a nových tváří, že jsem si je sotva všechny pamatovala tehdy, natož teď. S některými jsem si ovšem velmi hezky popovídala – hlavně o cestování a programování. Na kopci jsme chvíli seděli, pak si postupně lehli a upřeli své pohledy směrem nahoru. A opravdu jsme viděli padat hvězdu! A nejednu!

V brzkých hodinách ranních nás všechny Simon pobavil svým pokusem otevřít víno Michaelovým klíčkem od zámku na kolo. Víno neotevřel, klíček zlomil. Nakonec jsme si za svitu baterky v mobilu zahráli UNO a poté se vydali zpátky na byt spát. Tedy až na Simona – ten si svůj spacák rozložil přímo na kopci. Prý tam někdy spává.

Nugeta: šílený český výmysl

Ráno jsme se budili k již připravené snídani. Simon už byl doma a barvitě líčil, jak ho kolem 5 hodiny ranní probudil týpek se sekačkou. Co nás nejvíce překvapilo na snídaňovém stole, byla Nugeta. „Jako fakt? Vy tu máte Nugetu?“, nechápali jsme. Michael nám vysvětlil, že to dovezli kluci, když byli na výletě v Česku a zároveň se nám vysmál, co to je za šílený nápad – v podstatě smíchat nutellu a burákové máslo, že to snad můžou vymyslet jen Češi. Moc mu to nešmakovalo.

Dnešní i ten následující den, jsme s Bogeym zkoumali Graz na vlastní pěst. Graz celkově mi velmi imponoval. Bylo to Brno přes ctrl+c, ctrl+v. Studentské městečko, druhé největší v zemi. Jak nám již řekla sexy blondýnka, i ta rivalita mezi dvěma největšími městy tu funguje a architekturou se Graz Brnu také poměrně podobá. Celkově atmosféra, která tu všude panovala, my zkrátka nekompromisně připomínala Brno – můj domov!

Jinak v Grazu mají celkem šikovnou věcičku, co se týká městské hromadné dopravy – jízda mezi několika zastávkami v centru města je zdarma, netřeba žádný lístek, žádná karta, prostě nastoupíš a jedeš. Musíš však vědět, kdy máš vystoupit, než se dostaneš do zóny placené. My dopravu stejně moc neužívali. Chodili jsme do města hlavně na náš oblíbený kebab a ledovou tříšť, vysedávali v parku a konverzovali o smyslu života, vesmíru a vůbec.

Další věc, co musím Grazu pochválit, jsou všudypřítomná „pítka“ – zdroje pitné vody na ulici. Pro nás to byl ve výsledku opět slušný zdroj zábavy ve formě pobíhání po parku a snahy toho druhého, co nejvíce poplivat vodou – aneb. když mě Bogey učil vodu z pítka pít. K tomuto příběhu se váže i následující fotka, která je otřesná, škaredá a vůbec mi nelichotí, ale Bogey z ní měl takovou radost a tolik se váže k celému našemu tripu, že je skoro má povinnost ji sem dát.

Poslední večer u kluků jsme se vydali s Michaelem do podniku, kde měl sraz se svými dalšími přáteli. Podnik byl však od bytu značně vzdálený a mně se cestou začal ozývat můj čerstvě vytvořený puchýř na noze. Pokulhávala jsem pomalu za ostatníma a celý přesun do hospody rapidně zpomalovala. Michael mě nabádal, ať si vyzuju boty, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli v samém centru města chci. Když Michael viděl můj váhavý výraz, na nic nečekal a vyzul si své boty sám. „Jestli se bojíš, že na tebe budou lidi čučet jak na blázna, tak neboj. Budeme v tom dva!“ (Tedy, to řekl samozřejmě anglicky.) Jaké milé gesto, že? A tak jsme si to štrádovali městem bosky oba dva. To ovšem nemá nic proti cestě zpátky, kdy jsem si strategicky nechala bosou pouze tu nohu s puchýřem a Michael to zrcadlově zkopíroval. Když vidíš bosého člověka, řekneš si, že jde o nějakého nekonvenčního volnomyšlenkáře, ale setkat se s lidmi, kteří hromadně nosí pouze jednu botu, to už skoro vypadá jako nějaký druh protestu.

Wild camping ve Slovinsku?

V podniku jsme se seznámili se skvělými lidmi, především s Janjou – slečnou pocházející ze Slovinska. Je to taktéž stopařka a tak jsme si měli o čem povídat. Říkali jsme jí o našem plánu procestovat její rodnou zemi a ona nám dávala různé tipy na místa, která navštívit. Také jsme se jí zmínili o našem zítřejším odjezdu s předpokládaným cílem v Lublani a tím, že zatím nemáme žádné ubytování a že naštěstí pro takové situace si sebou taháme stan. Janja nám moc radost neudělala. Vysvětlila nám, že v Lublani je těžké najít couchsurfing, protože většina mladých lidí zde žije ve sdílených pokojích a tam se další nocležník skládá velmi těžko. Zároveň nás poměrně vystrašila, když mluvila o svých přátelích, kteří byli za wild camping (stanování na veřejných nebo ke stanování neurčených místech) pokutováni a že to není jediný případ, o kterém ve Slovinsku slyšela.

Přes ono nemilé zjištění to byl večer velmi povedený a doma nás ještě čekalo milé překvapení, jako tečka za tímto skvělým pobytem. Thomas udělal kopu palačinek, které jsme si vychutnávali i s vínem při svíčce na balkoně. Opravdu, celý náš pobyt ve Vídni i v Grazu se zdaleka nepodobal nějakému klasickému stopařskému dobrodružství. Vždy o nás bylo postaráno a my tak měli celou dobu komfort lecjakého dovolenkového pobytu – za což našim hostitelům vřele děkujeme! To se však mělo brzy změnit. Sbohem Grazi, vítej Lublani.

Příspěvek Graz – Druhé Brno pochází z Hitchdiary

Stopovali jsme na relativně frekventované silnici, ale dálnice to nebyla a moc lidí tudy do Grazu taky nemířilo. Než nám někdo vůbec zastavil, vystřídali jsme různé stopovací strategie. Poté co jsme přišli na to, že na ceduli „Graz“ se nikdo nechytá, usmysleli jsme si, že je potřeba řidičům nějak sdělit, že nám stačí dostat se na dálnici. Nabízelo se tedy si na ceduli napsat německy „dálnice“ – „Autobahn“, jenže takové dlouhé slovo na papír A4 nevmáčkneš. Tak nějaká zkratka? Aby to řidiči během těch pár vteřin, které mají na rozmyšlení, pochopili? Asi ne. A tak jsme zkrátka slovo rozdělili na půlky a napsali ho na dva papíry. Stoupli jsme si vedle sebe a dali tak slovo dohromady. Stojíme a stopujeme. Míjející řidiči se usmívají, někteří se smějí – jaký to veselý den! A pak ti to dojde. No nestoupli jsme si naopak? Po pár dalších nechápavých pohledech, které nám řidiči věnovali, jsme si tedy všimli, že místo nápisu „AUTOBAHN“, držíme nápis „BAHNAUTO“ – což je pochopitelně blbost.

Nakonec nám zastavil sympatický mladý Rakušák, který nás hodil na nejbližší čerpací stanici na dálnici. Bylo něco po poledni a naše žaludky volali po jídle – nic nebránilo obědovému posezení na krásně udržovaném trávníčku vedle místního hotelu. Nebo jo? Jak tak Bogey postupně vytahoval různé položky ze svého batohu, přišlo se na to, proč jsme najednou o tolik lehčí – zapomněli jsme u Domči veškeré naše jídlo! Všechny naše zásoby nakoupené v Česku byly v tahu. Především nás mrzela sotva načatá sklenice od Nugety, protože tu těžko teďka někde seženeme. A tak jsme se zase pobalili a šli si stoupnout s cedulí k výjezdu.

Sexy řidička v Mercedesu

Karma asi slyšela naše kručení v břiše a tak nám rychle přivolala pomoc. Sexy pomoc v Mercedesu! Na krátko střižená blondýnka s rajcovním tetováním na stehně. Na nic se nás neptala, jen otevřela dveře a pobídla nás k nastoupení. Z toho, co nám cestou říkala, bylo vidět, že umí život žít a pořádně si ho užít. Měla hodně nacestováno, hodně zažito a nějakýho hustýho přítele v Americe. Pracovala jako prodejce zdravotnických potřeb a viditelně si z toho nežila špatně. Byla to Vídeňačka, a tak nám vysvětlovala, jaká mezi lidma z Vídně a Grazu funguje rivalita – no asi taková, jako mezi Brňákama a Pražákama.

Její jízda městem byla také velmi zábavná, nebála se toho, a když jí někdo nešikovně zkřížil cestu, neměla problém ho vytroubit a na pozdrav mu ukázat fakáče. Nadávala, že lidi z Grazu jsou otřesní řidiči (no jo, ta rivalita :D). Když se naopak ona potřebovala na světelné dostat do jiného pruhu, absolutně obrátila, hodila na sousedního řidiče z okýnka ten nejrozkošnější úsměv, sladkým hláskem poprosila, ať ji pustí a chlapík ihned dupal na brzdu.

Vysadila nás přímo v centru Grazu a pak frčela dál svým směrem. Kdo z vás nezná Graz, možná mu něco bude říkat Štýrský Hradec, aneb. další z absolutně stupidních překladů názvů měst do češtiny. Zde jsme měli domluvený couchsurfing – nějakého Michaela původem z Německa. Náš příjezd jsem mu ihned hlásila smskou, ale žádná odpověď se mi nedostávala a tak jsme se prozatím uvelebili na jedné dětské prolízačce u řeky.

Kolem nás bylo podezřele mnoho ptáků – fakt netuším jaký druh, možná nějaký speciální typ vrabce? Možná úplně normální vrabec? Fakt se v tom nevyznám, prostě hejno malých ptáčků, sem tam nějaký holub. Když jsme vybalili naše čerstvě nakoupené jídlo, hejno se začalo nenápadně přibližovat, nakonec nás totálně obklíčilo a rázem bylo jasné, že o jídlo se dneska budeme dělit. Nakonec nám tito opeření žebráčci obstarali zábavu na celé odpoledne. Házeli jsme po sobě vzájemně kousky housky (no a co že je to naše jediné jídlo! :D) a každý takový kousíček bezhlavě následovalo i hejno a tak z toho nakonec byla taková ptačí válka.

Následující video zachycuje naše postupné seznamování se s ptáčkama. Hudba byla náhodně zvolena z výběru YouTube free pro účely překrytí naší konverzace, která je z převážné části nepublikovatelná.

Bogeyho nakonec hrátky s ptáky natolik unavily, že na námi obsazené prolízačce vytuhnul a spal jako miminko. Já se mezitím snažila dovolávat Michaelovi, ale bez úspěchu. Bylo už kolem 5, my stále neměli žádné jisté ubytování a já se zamýšlela nad tím, že je mi to vlastně úplně jedno a nijak mě to nestresuje. Povedlo se nám dojet do Grazu, je tu krásně a je nám fajn a my už se o sebe nějak postaráme.

Příspěvek Graz – Ptačí útok pochází z Hitchdiary

Je to jedna báseň, cestovat po Vídni s někým, kdo plně ovládá němčinu. Být tam s bratrem, tak zmateně pobíháme kolem německých nápisů, než si toho někdo všimne a poradí nám. S Bogeym to bylo vyřešené raz dva, rychle se zorientoval, přesně věděl kam nasednout a kde vystoupit a tak jsme se na správnou stanici dostali poměrně rychle.

Problém však byl se na místě s Domčou vůbec najít. Nikdo z nás ji předtím nikdy neviděl a tak jsme se nejistě koukali po všech slečnách v okolí, jestli se některá z nich náhodou nejistě nekouká po nás. Po pár telefonátech a pokusech vydat se určitým směrem jsme zjistili, že jsme každý stáli na jiné straně stanice a tak jsme se, po vyjasnění si tohoto nedorozumění, šťastné shledali.

Domča byla úžasná hostitelka! Dokonce nám i uvařila (především musím vychválit její polívky) a hned ten večer se s námi podělila o dar, který jsme jí přivezli – Tatranský čaj. Šli jsme si ho vychutnat na terasu v posledním patře budovy, tedy s krásným výhledem na noční Vídeň. Někteří z nás se opili míň a někteří více, ale tak už to bývá .

Další den musela Domča do práce a tak jsme měli opět čas na zkoumání Vídně. Jelikož ani jeden z nás nebyl ve Vídni poprvé, příliš jsme to nehrotili a opět se spíš poflakovali a nakonec skončili v elektru – řekněme, že jsme se tam ukrývali před ubíjejícím horkem, které venku panovalo. Odpoledne jsme byli s Domčou domluveni na koupání v Dunaji. Měla dojít ještě jedna Portugalka a tak jsme na ni čekali v Donau City pod mostem, ze kterého tu a tam někdo skočil do řeky. To když Bogey viděl, musel okamžitě vyzkoušet. Sundal si tedy tričko, odhalil své vyrýsované, opálené tělo ( ) a skočil dobrých 10 m dolů. Celou tuhle akci z povzdálí sledoval jeden postarší Polák. Počkal si na Bogeyho, až se doplaví ke břehu, chvíli kolem něj nenápadně kroužil a pak se odhodlal ho oslovit.

O čem všem spolu mluvili, nemám ani ponětí. Dorozumívacím prostředkem však byla opět kombinace němčiny s polštinou a tu měl Bogey natrénovanou již z kamionu. Faktem je, že si tam ti dva povídali poměrně dlouho (no spíš Polák si povídal). Když už to vypadalo, že je komunikativní Polák na odchodu (pořád tvrdil, že spěchá k doktorovi), rozloučil se a otočil se – otočil se na patě zase zpátky, protože mu přes nos přelítlo další skvělé téma, které by s mladým Čechem mohl rozebírat. Tak se to opakovalo několikrát, jednou se dokonce otočil i na nás slečny a diskutoval s námi, nakonec ale vždy skončil v blízkosti Bogeyho, který už jeho přítomností začínal být mírně nervózní. Nás s Domčou to neskutečně bavilo a tak jsme ho v tom dobrou půl hodinku nechali sedíc opodál. Když už to bylo hodně i na nás, hromadně jsme neodbytnému Polákovi unikli na pláž, že nás naše Portugalka snad najde – nenašla.

Opravdu mě mrzí, že nedokážu slovy popsat následující situaci tak vtipně, jako vypadala ve skutečnosti. Musím se o to však alespoň pokusit, jelikož je to první z mých oblíbených, jak já jim pracovně říkám – Bogeyho failů. Stalo se to, když vehementně usiloval o své prvenství ve vodě a vypadalo to nějak takhle (akorát víc letěl vzduchem):

Já se smála, Domča se smála, lidi okolo se smáli, Bogey nadával, bylo veselo.

Večer jsme byli nějací unavení. Vypadalo to, že všichni usneme, nakonec usnula jen Domča. Jelikož to ale měl být náš poslední večer ve Vídni, přemohli jsme se s Bogeym a vydali se do víru velkoměsta sami. Na bytě jsme si ještě lokli z naší kouzelné flašky plné absinthu, kterou jsme si vezli z domu, abychom s tou únavou zamávali a vyjelo se.

Ztraceni ve Vídni

Tímto večerem jsme poměrně hezky zakončili náš pobyt ve Vídni. Popíjeli jsme pivo na břehu Dunaje v centru až do pozdních nočních hodin, až tak pozdních, že už nejezdil U-bahn a my se domů museli dostávat složitě nočními rozjezdy a pak jít ještě kus cesty pěšky – ne že by nám to jakkoliv vadilo, cestu jsme si náležitě zpříjemnili (konverzací).

K Domči jsme se vrátili kolem 3 hodiny ranní s tím, že ráno chceme vstávat brzo (ano, to píšu často a všichni víme jak to dopadá).

Příspěvek Wien – První Bogeyho fail pochází z Hitchdiary

[smartslider3 slider=7]

[smartslider3 slider=8]

Příspěvek Starý stopařský deník pochází z Hitchdiary

Ne že bychom nějak začali propadat panice, jen náš stopařský entusiasmus už nebyl to, co býval. Běžně jsme se řidiči při nastoupení do auta nejdříve představili, začali nějakou konverzaci, zajímali se o jeho život, no teď nám to bylo tak nějak jedno. Potřebovali jsme se zkrátka konečně hnout z místa. Karma nám tohle naše počínání samozřejmě vracela jedním neúspěchem za druhým. Takhle se stopař zkrátka chovat nemá!

Než se nám z místa podařilo dostat, projela kolem nás policie (asi konečně na „pomoc“ sebevrahovi z odpočívadla viz. předchozí článek). Když nás chlapíci v uniformách spatřili, začali přibržďovat. STRES! Jestli nám řeknou, že tu není dovoleno stopovat a vyženou nás odsud, tak jsme (opravdu slušně řečeno) v prdeli. Naštěstí se k nám jen zachovali přátelsky a doporučili nám jít na úplný začátek nájezdu, že nás odtud řidiči lépe uvidí.

Špagety za 500 aneb low cost stravování v praxi

Po tomto strategickém přesunu nám zastavila paní, o které toho bohužel moc nevíme, ale jsme jí neskutečně vděčni. Vzala nás sice jen 10 km na další nájezd, ale i to se počítá. Zde se nám však opět nedařilo. A tak říkám bratrovi – kašlem na to, támhle je nějaká vesnice, dojedeme někam busem.

Vesnice se jmenovala Nonnweiler a hned na začátku byla autobusová zastávka a restaurace – jídlo! Rozhodli jsme se tedy, že se jdeme nejdřív najíst, že si zkrátka dáme to nejlevnější, co bude na lístku. A tak jsme si dali špagety (v přepočtu na koruny)  za 500. Dobili jsme si telefony i power banku, dopustili flašky vodou a poté nasedli na bus do nedalekého Türkismühle. Byl to zvláštní pocit, sedět v dopravním prostředku a mít jistotu, že nás doveze přesně na místo, které očekáváme.

Následovala stopovací série, kdy jsme už totálně nevnímali, s kým vlastně jedeme v autě, natož abychom ještě nějak na úrovni komunikovali. Na střídačku jsme v autech usínali (nebo spíš odpadávali totálním vyčerpáním). V Türkismühle jsme ještě k tomu byli slušně dokousáni místními hovady. Odtud nás vysvobodil pán, který kolem nás nejdříve projel a poté se asi slitoval a tak nám z dálnice zacouval zpátky. Následoval další řidič mužského pohlaví, který nám dával nějaké stopovací rady a vysadil nás u Burger Kingu. Odskočila jsem si tam tedy na záchod a když jsem se vracela kolem stolů za bratrem, oslovil mě jeden mladý muž, že nás někam rád hodí. Ani jsem nemusela stopovat, asi jen viděl stopařskou ceduli. Vysadil nás na docela špatné benzince (v protisměru), ale z toho už jsme si hlavu nedělali, prostě jsme pěšky došli na lepší místo a tam stopli dalšího pána řidiče –  ve žlutém autě. A to bylo poslední auto dnes! Ačkoliv naše dnešní dobrodružství ještě vůbec nekončilo – naopak.

Byli jsme v nějakém dalším německém městečku a schylovalo se k večeru. Zkoušeli jsme různé taktiky: stopování na světelné křižovatce, na nájezdu, vyčkávání na benzince, nakonec jsme se uchýlili k možnosti – rodič na telefonu. Potřebovali jsme zjistit, zda se odsud dá dojet na nějaké lukrativnější místo. Po dlouhém čase spekulací, kde se vlastně nacházíme, nás rodiče nasměrovali na místní nádraží, odkud nám měl jet vlak do Mannheimu. Odtud už vede přímá dálnice do ČR a tak jsme usoudili, že je to v současné době nejlepší možnost.

Nejnebezpečnější město v Evropě – Praha nebo Mannheim?

Plán byl takový, že dojedeme do Mannheimu, tam se šalinkou dostaneme na okraj města k dálnici, kde rozložíme stan, přespíme a pak tadá do Česka. Ehm. Klasický střet očekávání s realitou. Do Mannheimu jsme dojeli (na černo) i na okraj města jsme se dostali (začalo se stmívat), ale na rozložení stanu to nebylo. Když jsme se ptali kolemjdoucích, kde tady přenocovat, v podstatě se nám vysmáli. Nacházeli jsme se v jakési nebezpečné průmyslové zóně plné (prý) nebezpečných Turků. Nakonec se nás ujal jeden starší pán, který nás vedl nočním městem a ačkoliv se choval přátelsky a hledal pro nás místo na přespání, vystrašil nás asi ze všech nejvíce. Věty jako: „No jo, nedávno tady někoho takhle ti Turci zabili.“, „Máte repelent? Protože se tu vyskytují takoví ti malí pavoučci, co vás kousnutím mohou zabít.“, „Jo, tak tady často spávají bezdomovci.“ člověka příliš neuklidní. Zvládl mě však i pobavit výrokem : „Mannheim, to je hodně nebezpečné město. Vážně. Člověk by tu neměl chodit sám večer po ulicích. Ale tak, pořád to není Praha.“ Proč se cizinci tolik bojí Prahy?

Nakonec nás vyvedl až kousek za dálnici a odjel na svém kole domů. Zůstali jsme tam sami se snahou posvítit si baterkami z mobilů do černočerné tmy. Bylo to takové to typické místo, kde přespávají bezdomovci, my však v ten moment nebyli nic jiného. Střídavě jsme si svítili na zem, k účelům prozkoumání terénu ke stanování a hekticky kolem sebe, jestli se neobjeví nějaký místní Turek nebo bezdomovec. No představte si, že bychom někomu vyfoukli jeho oblíbené místo na spaní, to bychom jistě nevyvázli bez úhony.

Už už jsme vytahovali stan k rozložení, když v tom bratr posvítil na objekt, který znepokojil nás oba (rozuměj křik, útěk, schíza). Vypadalo to, jak mrtvola nějakého zvířete. Bylo tedy potřeba dojít k zásadním rozhodnutí – riskneme to a přenocujeme tady nebo zvážíme ještě jiné (jakékoliv!) možnosti?

Příspěvek 11. den – Série stopařských neúspěchů pochází z Hitchdiary