Couchsurfingová síť nás opět nezradila a zprostředkovala nám dalšího hostitele. Byl to Mateo – 20ti letý Chorvat, jež strávil nějaký čas na Slovensku a tak docela rozuměl i naší češtině. Svou roli hostitele bral velmi zodpovědně a tak nás hned na začátek provedl historickým centrem Zagrebu.

Je skvělé si nechat ukázat město od rodilého obyvatele. Ačkoliv mě historické záležitosti a turistická místa velmi neoslovují, od Matea jsem si tuto prohlídku užila. Dozvíte se zkrátka, jak se na své město dívá jeden z občanů. Není to ten pohled z turistických příruček, který se vám běžně dostane.

V Chorvatsku musíš ochutnat burek a ćevapi

Nakonec nám Mateo prozradil dvě věci, které podle něj musí udělat každý, kdo navštíví Chorvatsko. Překvapivě se ani jedna netýká návštěvy historických nebo kulturních památek. Oba požitky jsou ze sfér gastronomických. Tedy – ochutnat burek a ćevapi. První z pochoutek jsme již měli tu čest ochutnat a tak nám Mateo slíbil k večeři právě specialitu druhou – čevapi.

Doprava pro cizince zdarma

Díky Mateovi jsme následně zjistili, že cizinci v Zagrebu nemusí platit za dopravu. Resp. jsou zde zákony nastavené tak (ne)šikovně, že je pro revizory jednodušší vás s pokutou neotravovat. A tak jsme byli v zagrebských šalinách rebelové a plně využívali těchto chorvatských benefitů (snad nám to karma a Zagrebački električni tramvaj odpustí).

S Mateem jsme si hodně povídali o našich i jeho cestách. Mezi řečí jsme zjistili, že všichni tři máme tento týden narozeniny a to samozřejmě vyžadovalo oslavu. Náš večerní program byl tedy jasný, pracovně jsme jej nazvali Triple Birthday Party a proběhl, jak jinak, v našem oblíbeném pivovaru Mali Medo. Intenzivní déšť nás tentokrát donutil vychutnat si pivo i hudbu z vnitřních prostor podniku.

Další den, přesněji řečeno Bogeyho narozeninový den, jsme už Zagreb chtěli opustit a vydat se konečně někam na pláž. Ačkoliv k těm typickým dovoleným a lá kemp, čeští turisti a chorvatské moře máme s prominutím odpor, takticky jsme usoudili, že když si najdeme nějaké méně turistické místo, kde ilegálně rozložíme stan nebo ještě lépe couchsurfing, bude i chorvatské moře fajn.

Rozloučili jsme se s Mateem a vydali se k dálnici, která přímo mířila k nejbližšímu pobřeží. Místo na stopování vypadalo slibně a my už si přichystali stopovací cedule, když v tom karma řekla NE! Nebo spíš můj zdravotní stav, který si akutně žádal lékařskou pomoc.

Kde v Zagrebu hledat doktora?

Byla potřeba ihned změnit plán a rychle jednat. Já toho moc schopna nebyla, o to více si cením toho, jak schopný byl v tomto ohledu Bogey. Právě kvůli situacím jako je tato, doporučuji jezdit na cesty s parťákem. Člověk nikdy neví, co se může stát. Z okraje města jsme se s mírnými komplikacemi dostali autobusem k centru. Řidič nám doporučil vyhledat lékárnu a zeptat se na nejbližší lékařskou péči tam. Tak jsme i udělali a nakonec se dostali do jedné ze zagrebských nemocnic.

Byla jsem mile překvapena! Naproti tomu, jak zdlouhavá byla cesta na místo, v nemocnici už šlo všechno jak po másle a během pár minut jsem byla vybavena nejnutnějšími léky. Dokonce se mě nikdo neptal na pojištění a neřešila se žádná zbytečná byrokracie, jak to známe z Česka. Tímto bych ráda poděkovala chudákovi Bogeymu, který své narozeniny místo u moře, strávil se mnou v nemocnici a zároveň pochválila chorvatské zdravotnictví za to, že mi umožnilo pokračovat v cestě.

Dnes už však ne. Západ slunce se pomalu blížil a my byli už pátým dnem v Zagrebu – docela nedobrovolně. Neměli jsme ani kde spát a vzhledem k totálnímu vyčerpání a mému ještě ne tak fit stavu, jsme se rozhodli si rezervovat místečko v některém z nejlevnějších hostelů.

Levné ubytování – hostel Maju Jaya

Situaci jsme rychle vyřešili přes booking.com, kde jsme si vybrali dvě poslední místa v share roomu (= sdílený pokoj pro více lidí) v hostelu Maju Jaya. Za tu cenu jsme čekali ledasco, ale ubytování nás velmi příjemně překvapilo. Profesionální a přátelský přístup recepční i v pozdních nočních hodinách, moderní vybavení, moc pěkné a čisté sociální zařízení a taky pro nás děti digitální doby – wi-fi!

Ráno jsme opět začínali tam kde včera. K našemu překvapení, jsme se opravdu ocitli kousek od místa, kde jsme se před 24mi hodinami loučili s Mateem. Alespoň jsme už přesně věděli, kam se máme vydat, na jakou šalinu nastoupit a jak se dostat k dálnici.

Cestou jsme měli tu čest otestovat jízdu na černo v praxi. Asi 3 zastávky za hlavním nádražím nám na rameno poklepala paní revizorka. Bogey byl zaskočený a přesně tak se i tvářil. Asi ho nenapadalo, co té milé paní říct, abychom nevypadali jak hajzlíci, co vědomě porušují zákony. Evidentně si nebyl jistý ani tím, který jazyk použít a tak na pobídnutí „ukažte lístky“ odpověděl s poněkud rusáckým přízvukem „niemame“. To slovo, které z něj vyšlo, jakým tónem a s jakým výrazem to podal, mě na místě rozesmálo, smála jsem se tomu několik dní potom a doteď se směju, když si na to vzpomenu. Na druhou stranu, když paní zjistila, že nejsme zdejší, s neupadajícím úsměvem nás jen poslala za řidičem, ať si jdeme lístky koupit. Asi jsme ani nemuseli, ale kvůli příjemné paní revizorce, jsme to udělali.

Nakonec jsme se na námi již navštívené stopovací místo dostali, napsali si na ceduli nápis RIJ a čekali, až nás nějaký milý řidič do Rijeky zaveze.