Vyjížděli jsme jako vždycky z Brna! Balení na cestu však bylo o něco drastičtější než obvykle – dnem našeho odjezdu mi končila i smlouva na bytě a tak jsem mimo balení věcí do krosny, musela dohlídnout i na to, zda mám z bytu vystěhováno vše podstatné. Ráno jsme s bráchou nasadili krosny, já odevzdala klíčky a jelo se – na chvíli se ze mě stal reálně bezdomovec!

Na začátek léta byla poměrně zima a tak jsem si libovala, že jsem si pořídila teplou mikinu reprezentující naši univerzitu. Kombinací různých spojů šalin a autobusů jsme se dostali na místo, kde jsme přesně před rokem stopli naše historicky první auto. Před rokem jsme si však nechali dovést naše zadky až na benzinku. Tehdy bylo naše stopování ještě „wow“, že nás naši hodní rodičové hodili až na místo.

Teď se naše stopování nese v heslu „už zase stopujou?“ a tak nás už žádný rodič nikam nevozí – však si někoho stopněte, ne? Na benzinku jsme se tedy vyškrábali docela zákeřnou cestou (jak můžete vidět ve videu).

Po zdolání cesty plné strasti nám naše radostné úsměvy opět opadly. Na benzince byl spatřen stopař kolega. Nechal se slyšet, že už se tu snaží přes 2 hodiny a nic. Jel odkudsi ze zahraničí, kde ho solidně okradli a tak se musel dostat domů alternativní cestou. Samé nemilé informace! Hlavně teda ta, že tam vůbec stojí a nemůžeme tak naplno stopovat my.

Opletačky s policií nechceme!

Vydali jsme se klasicky k pumpě a optávali se kolemjedoucích. Po chvíli na nás zvolal chlapík s ruským přízvukem – kam chceme jet? Vzhledem k tomu, že u jeho dodávky stál hlouček lidí spolu s policií, nás cesta s tímto člověkem přímo nelákala. Když nám tedy přislíbil cestu do Prahy, nechápavě jsem se na něj podívala, že to asi chvilku potrvá, než vůbec bude moct odjet. Chlapík mávl rukou, že klídek, že do 20ti minut vyjede. Načež policajt odvětil, že to asi těžko.

Obrátila jsem se tedy na pána policajta, jestli mi může prozradit, co se tu děje. Taková informace pro nás jako potencionální pasažéry mohla být rozhodující. Ačkoliv se pán v uniformě nejdřív tvářil strašně tajemně, nakonec nám bokem sdělil, že má slečna spolujezdkyně nějaké problémy s vízem a že se reálně ani odjezdu nemusí dočkat. Tím líp – fakt se nám nepřišli moc důvěryhodní.

Zeptat se dvakrát neuškodí

A tak jsme se ptali a ptali, až jsme se přeptali a bylo nám jednou rodinkou vycházející z prodejny řečeno, že už jsme je oslovili, když vcházeli dovnitř, a že mají plné auto. Ups. Na videu to vypadá jako easy job, co? Dojdeme na benzinku a šup, už jedem v autě. No, nebylo to tak lehké.

Nakonec se však dvakrát oslovená rodinka vrátila, že přeorganizovali obsah auta, a že jestli chceme, tak nás tam nacpou! Wow! Lidi jsou hodní, já to říkám pořád.

A tak jsme s rodinkou pocházející ze Slovenska vážili cestu až do Drážďan. O zadní sedadla jsme se dělili spolu s Maxem, jediným synem, který byl s rodiči ještě ochotný jezdit na dovolenou. Těm zbylým dvěma moc děkujeme, za volná místa v autě.

Rodinka to byla cestovatelsky založená – dost si libovali hlavně v severských zemích a tak mimo naši Skandinávii už zmákli například i Kanadu. Byla to velmi příjemná cesta a tak nám bylo skoro i líto, že jsme se v Drážďanech museli rozloučit.

Drážďanami projíždím do Berlína poměrně často, takže z okýnka autobusu znám město výborně! Nikdy jsem tu ale nevystoupila a tak byla třeba místo trochu poznat. V našem stylu. Zakempili jsme v parku a vytáhli naše zásoby jídla k obědu. Nebyla potřeba spěchat. Vždyť minulý rok touto dobou (když jsme se snažili dostat do Berlína) jsme trčeli teprve v Praze.

S potřebou pár drobných do automatu na veřejné záchody (měli jsme pouze bankovky), jsme obcházeli lidi na nádraží. Ačkoliv byli všichni velmi ochotní, většinou jsme narazili na lidi jiné národnosti s jinou měnou v peněžence – např. Švýcarskou. Nakonec jsme si rozměnili v obchodě.

Když jsme usoudili, že je čas započít snahy o posun na sever, došlo nám, že kolem není moc vhodných míst pro stopování. Byli jsme v centru. Procházeli jsme tedy pěšky Drážďany a doufali, že se vhodné místo objeví. A jak jsme tak šli – nějakých pár kilometrů, začalo pršet. Začalo pršet dost! A jelikož nás to chytlo uprostřed mostu Augustus, neměli jsme se ani moc kam schovat. A tak jsme šli, zpívali si a já jsem naši kamerku schovala do vodotěsného obalu.

Ačkoliv nevypadalo, že přestane pršet ani za milion let, nakonec se vyčasilo. A když jsme došli k jedné z autobusových zastávek na severu Drážďan, dokonce nám lehce svítilo sluníčko.

Stopli jsme si dodávku s řidičem Georgem, který mířil přímo do Berlína. Pocházel z Linze a byl to profi tanečník tanga a zároveň šéf editor časopisu o 3D tisku. Tango byla evidentně největší vášeň, protože nám o něm vyprávěl nejvíce. Právě kvůli tangu cestuje po světě. Na palubě své dodávky má postel a tak mu nic nebrání kdykoliv vyrazit kam jen jeho dodávka dojede – jako třeba dnes Berlín.

Probuzení uprostřed tržiště

S tímto stylem cestování si také užil dost zábavy. Vyprávěl nám, jak si jednou vyjel do Německa a jako vždy si vyhlídl volný plácek na zaparkování auta. Uložil se ve své dodávkové posteli a zabral. Ráno, když se probudil, byl kolem ruch a hluk. Co se to sakra děje? Vykoukl ven, a co nevidí – parkuje uprostřed rušného tržiště! Trhy však byly v plném proudu a auto obskládané různými stánky – neměl tedy jak odjet pryč. Nu což! Strávil den v přítomnosti prodavačů, dal si s nimi kafe a sem tam jim i vypomohl. Nakonec to byl skvělý den a nový zážitek k tomu! Už ale ví, že na prázdných německých parkovištích v sobotu večer parkovat nebude.

George nás dovezl přímo k zastávce S-Bahnu. Dali jsme si siestu v parku Treptower a zamířili za Zdenou, naším oblíbeným berlínským hostitelem.