Vyšli jsme si na U-Bahn a začali zápasit s mašinou na lístky. Mohla bych se vymlouvat, že jsme tomu v němčině nerozuměli, ale on tam samozřejmě nechyběl anglický překlad, takže šlo vlastně jen o to, že vidláci potkali techniku velkoměsta. Paní, co čekala v řadě za náma, už se na nás nemohla koukat a přistoupila k nám, jestli nechceme pomoct. Něco tam naklikala, po chvíli vypadly dva lístky, které nám s úsměvem podala. Když jsme začali lovit v peněžence Eura, zastavila nás s tím, že peníze nechce, že to máme brát „as a present“. Lidi jsou zkrátka hodní, ale o tom mě znovu a znovu přesvědčoval každý jeden den strávený „na tripu“.

Ještě dopoledne jsme se zvládli dostat na stopovací spot – nájezd na dálnici mířící přes Hannover až do Amsterdamu. Chvilku jsme si tam pobyli. Nakonec se na tomto spotu objevil i další stopař, Francouz, trošku alternativní týpek jen s ruksakem (lépe řečeno ranečkem), který už byl na cestách 3 měsíce. Byl k nám velmi ohleduplný, a místo toho, aby si stoupal za nás a snižoval nám tak šance na stopnutí auta, vydal se směrem po dálnici hledat nějakou benzinku. Jen chvíli po jeho odchodu nám zastavilo malé žluté autíčko – v něm mladý ruský pár, Alex s přítelkyní (to dívčí jméno mám vždycky problém si zapamatovat :D), cestující po Evropě. Když nám oznámili, že jejich následující stanice je Amsterdam, očička se nám rozzářila a s nadšením jsme naházeli batohy (a sebe) do auta. Ten pocit, že už se dnes nemusíme o nic starat, žádné přestupy, zajížďky a hledání dobrého místa na stopování, nic. Dále jsme o Alexovi a jeho slečně zjistili, že jsou to také ajťáci, a že Alex má stejně jak já nejradši C# (programovací jazyk). Po Amsterdamu plánují navštívit i Prahu a tak se nás ptali, na nějaké tipy ohledně ČR – takové ty věci, v čem je Česko dobré a čím se vyznačuje. Jako první, co člověka napadne je samozřejmě pivo – dobré a levné pivo! Pak následuje chvilka ticha, kdy člověk přemýšlí, co dál. Napadne vás, že je Česko dobré třeba v hokeji, ale to je takovému turistovi v Praze asi úplně ukradené (a hlavně chlub se s hokejem Rusákům :D). A tak jsme asi moc vlastenecky nezapůsobili.

Do Amsterdamu jsme dorazili po 4 hodině odpolední. O tom se nám snad ani nezdálo. Vysazeni jsme však byli v centru a náš vyhlídnutý kemp byl v okrajové části – Amstelveenu, takže jsme měli o zábavu opět postaráno. Ve světě smartphonů a GPS by sice člověk řekl, že se dá trefit bez problému kamkoliv, ale systém městské hromadné dopravy, v každém městě/státě absolutně jiný, nám to vždycky velmi rád zkomplikoval. Ono v Amsterdamu je sice velmi šikovně vymyšlený systém check-in a check-out kartiček, to musím pochválit, ale výluka týkající se spoje, který jezdí z centra do Amstelveenu, nás opravdu velmi nepotěšila. Obzvlášť, když byl popis náhradní dopravy pouze v Holandštině. A tak jsme se po chvilce zmateného poletování po nástupišti, zeptali kolemjdoucího, sympatického černocha v obleku – Jimmyho. Ten se nám snažil cestu nejdřív vysvětlit, ale pak nad tím mávl rukou a řekl, že máme jít s ním. Že bydlí tady kousek a že nás do kempu zaveze, abychom si pobyt v Amsterdamu nekazili otravným cestováním po městě.

Nasedli jsme do jeho krásného auta a vyrazili. Musím říct, že Jimmy je jedním z lidí, který na nás během cest hodně zapůsobil a rádi na něj vzpomínáme – jsme stále v kontaktu. Cestou nám vyprávěl o sobě, o jeho původu, jeho manželce, učil nás užitečné holandské fráze a chválil si Česko kvůli fotbalu – znal Čecha a Poborského. Ještě v kempu nám dával tipy, co v Amsterdamu navštívit a sepsal nám to na papír. Než odjel, probleskla mi hlavou naše challenge, kterou jsme si s bratrem vyhlásili v Německu – udělat si fotku s černochem. A tak jsem se ihned zeptala, jestli si s námi udělá selfie – nejen jako challenge, ale spíše památku na tak skvělého člověka. Fotku jsme tedy měli, rozloučili jsme se a my se vydali na recepci ubytovat.

Zbytek dne už jsme jen zevlovali v kempu a procházeli si Amstelveen. Velmi kouzelné místo. Ty domky, kanály, všechno je zde čisté a upravené – přišlo mi to jako v pohádce. V Albert Heijnu jsme nakoupili pravé holandské vafle a cestou do kempu se jimi ládovali. Za chvíli jsme byli přeslazeni a dojíst jsme je nezvládli. On totiž člověk musí nejdřív požít jinou typickou holandskou věc, aby vafle spořádal na posezení (o tom jsme se přesvědčili hned další den). Napapaní jsme nakonec ulehli do našeho miniaturního stanu a těšili se na zítřejší návštěvu centra Amsterdamu.

Příspěvek 4. den – Z Berlína do Amsterdamu na jeden zátah pochází z Hitchdiary

dva sympaťáky z Kalifornie – Dallena a Brendona. Byli to nějací šiřitelé víry či co (ale tož nevypadali jak svědci Jehovovi od nás :D), tak jsme se s nimi dali do řeči. Hlavně se s námi ani nebavili o víře, ale spíš o nás, naší cestě, jejich pobytu, alkoholu a vlastně všem možném. Dokonce nám pochválili naši angličtinu a ptali se, kde jsme se ji učili. Prostě Amíci nám pochválili angličtinu! Ego++ (pro neajťáky – ego mi trošičku stouplo). Nakonec jsme je učili i nějaké české fráze a vyslovovat zákeřnou hlásku „ř“. Moc času už nám nezbývalo, tak jsme si vyměnili kontakty, rozloučili se a vyrazili do Siemensu.

Tam nás už opět čekal Bogey s profesionálním výkladem. Nejdříve jsme tedy museli projít přes vrátnici, kde jsme předkládali pasy a dostali VIP visačky se jménem a pak už Bogey spustil Ukázal nám celou školu (za chodu) a hlavně tedy projekt na kterém nedávno dělali – 3D tiskárnu. Celkově jsem neskutečně ráda, že nám Bogey tuto prohlídku umožnil. To jsou zkrátka místa, která jako běžní turisté, co zajedou na výlet s cestovkou (nebo bez), neuvidíte. Vždycky je lepší, když vám někdo ta zajímavá místa ukáže, a teď nemám na mysli zrovna památky a turisticky známé záležitosti, které každý zná, ale spíše věci ze života. Jako pěkné místo, kam si sednout s flaškou vína nebo kam se jít v horku schladit. A to byl právě další bod programu – pláž.

Než jsme se tam vydali, stavili jsme se ještě u Zdeny, který nám ukázal fotky z jeho výletu do Amsterdamu. Spolu s nimi nám dal plno tipů, co navštívit, ale vesměs se jednalo převážně jen o místa, kde se najíst.

Později odpoledne jsme se tedy dostali na onu pláž. Lehce jsme se zchladili a po zbytek času hráli Kubb – hra založená na shazování špalíčků. Přidal se k nám i Slovák – Martin, a tak jsme s bratrem hráli spolu proti třem chalanům. Vítězný hod měl nakonec Zdena, který jim celou dobu hru spíš kazil a tak jsme z něj měli všichni radost.

Cestou domů jsme po telefonu vedli dlouhý rozhovor s Vášou (kamarádem, u kterého jsme se plánovali stavit v Anglii) o tom, že už se v Anglii stavit neplánujem. Moc nás mrzelo, že jsme museli změnit plány – mě obzvlášť, protože na rozdíl od bratra jsem měla v plánu prázdniny celé procestovat a tedy jsem ani neměla být v ČR v době, kdy Váša přijede domů. Šetrně jsme mu to tedy oznámili, pokecali o životě a hezky se rozloučili.

O večeři se nám opět hezky postaral Bogey Bavili jsme se o mých dalších cestovatelských plánech, o tom, že chci stopovat směr Slovinsko, ale vlastně nemám ani tak s kým. Bogey zase hovořil o tom, jak by si chtěl stopování vyzkoušet, takže nakonec bylo ujednáno a já měla parťáka na můj další trip.

V nočních hodinách nám ještě přišli dělat společnost Bogeyho kamarádi. No ve výsledku jsem vůbec nic nenaspala (na to, že bylo v plánu vyrazit stopovat v 5 ráno). Každopádně naši zastávku v Berlíně můžu zhodnotit jako velmi povedenou a Bogeymu a Zdenovi poděkovat za jejich hostování

Příspěvek 3. den – Návštěva Siemensu pochází z Hitchdiary

Začala jsem do něj tedy nenápadně šťouchat – ono není moc slušné, aby stopař spal v řidičově autě. Ano, bylo sice už něco po půlnoci a spánek byl trochu na místě, ale my už stejně potřebovali řešit praktické věci jako nocleh a místo, kde by se nám hodilo zastavit. No po každém šťouchnutí se bratrovi akorát zvedla hlava, zamžoural na mě a víčka mu zas spadla. Pořádně kopnout jsem ho však nemohla, tak jsem tímto stylem pokračovala ještě kus cesty. Nakonec se k životu probral a tak mohl napsat našim dvěma potencionálním hostitelům o přesnou adresu a jestli to dnes platí.

Naši dva potencionální hostitelé byli bratrovi kamarádi – (bývalí) parkouristi. Studují a pracují v Berlíně pro Siemens, který jim zajišťuje i bydlení a to se nám náramně hodilo. Jako první se nám ozval Lukáš zvaný Bogey. Rovnou nám napsal přesnou adresu, kterou jsme ukázali Pascalovi. Zavezl nás tedy někam do centra k autobusové zastávce, z které to mělo jet přímo do Siemensdammu. Náležitě jsme poděkovali, protože byli opravdu naší záchranou a opustili auto.

Autobus měl jet za nějakých 20 minut, tak jsme se v klidu mohli protáhnout, připravit si peníze na bus atd. A tehdy nastal můj první šok. Eura, co jsem si měnila na cestu jsem si dávala doma na stůl, to si pamatuji. Co si už nepamatuji je, jestli jsem si je dávala i do peněženky. A tak jsem je hledala v mé speciální cestovní peněžence, která je sice malá, ale za to má milion kapes a celkově je strašně zvláštní a rozhodně má daleko do user-friendly! No a nikde nic – takže už jsem se svěřila i bratrovi, který tam stál polospící. Tato zpráva ho značně probrala, takže alespoň k něčemu to bylo dobré. No nakonec jsem objevila miliontou první kapsu mé peněženky, odkud se na mě usmívala má hotovost. Nastala velká úleva a my mohli nastoupit na bus (který zastavil úplně jinde, než jsme předpokládali, tak jsme si dali na probrání ještě menší sprint).

V Siemensdammu jsme se chvíli motali, protože naše GPS byla trochu zmatená a nemohla se rozhodnout, na kterou stranu nás poslat. A tak nám šel ochotný Bogey, co brzo ráno vstával do školy, ve 3 ráno naproti. Seznámili jsme se, ubytovali se, osprchovali se, prohodili pár slov a ulehli na nám přidělené matrace. Docela luxus vzhledem k tomu, že jsme očekávali (a byli bychom i za to vděčni) jen místo na zemi pro naše spacáky. Ty jsme tedy ani nemuseli vybalovat a poměrně pohodlně se vyspali. Dlouze vyspali! Na rozdíl od Bogeyho, který nás před odchodem do školy ještě stihl zvěčnit.

Hezky jsme se nasnídali a vydali se do města. Já stále nadšená, že jsme vážně v Berlíně za nulové náklady, bratr zamyšlený a podivně nervózní. Zatímco já měla celé prázdniny vyhrazeny k cestování, brácha musel být zpátky v Česku za dva týdny a po včerejší zkušenosti mu začalo docházet, že za ten čas nemůžeme stihnout vše, co jsme si naplánovali. Ujistila jsem ho, že není nutné stihnout vše, že to můžeme nechat otevřené a na návrat do Česka si dát větší časovou rezervu. Vyplynul nám z toho následující závěr – buďto pojedeme za Vášou (naším kamarádem pobývajícím v Anglii) ale vypustíme Amsterdam a nebo naopak. V našich srdcích sice jasně vítězil Váša, ale oba jsme moc dobře věděli, že reálnější bude přechod přes kanál vypustit.

Když byly organizační věci vyřešené (nebo alespoň nějak uzavřeny) chytl bratr hned lepší náladu a my mohli více prozkoumávat město. Šli jsme do obchodu Smáli jsme se německým nápisům na štítkách a obalech potravin. Němčina je zkrátka strašně vtipný jazyk a náš humor je někdy trochu speciální Dokonce tuším, že to bylo přesně v tom obchodě, kdy jsme vyhlásili challenge na tento trip – udělat si fotku s černochem (už jsem zmiňovala, že náš humor je speciální). Nakonec jsme i nakoupili a šli si zpátky uvařit oběd.

Po obědě se za námi stavil Zdena – ten druhý potencionální hostitel, což je člověk s unikátním loštickým přízvukem, a později se připojil i Bogey, jež se vrátil ze školy. Takže jsme byli ready vyrazit do města doopravdy (nejen do místního obchodu). Chlapci nám ochotně sehnali od kamarádů kola (nemuseli jsme tedy utrácet za dopravu) a vyjelo se do města.

Měli jsme skvělou prohlídku Berlína i s komentářem a mimo památek jsme navštívili i jeden Berlínský workout park. No od těch českých se značně lišil – především počtem lidí v něm! V Brně považuji za přeplněný workout park, když se tam sejdou 3 lidi. Zde jich bylo o trošičku víc.

Jelikož se schylovalo k večeru a my pomalu dostávali hlad, rozhodli jsme se prohlídku ukončit předčasně. Otočili jsme to tedy a jeli zase zpátky. Vzhledem k tomu, že jsme toho ujeli dost, byli jsme i příjemně unaveni – tak akorát na sprchu, jídlo, spánek. A protože o jídlo se nám postaral náš úžasný hostitel, na nás už byla jenom ta sprcha a ulehnout na své pohodlné matrace. Takže jsme šli spát brzo. Fakt  

Příspěvek 2. den – Berlín na kolech pochází z Hitchdiary

i žehličku na vlasy To uznávám, nepatří přímo do top 10 nutných věcí stopaře, ale já prostě musela. Batoh jsem ve výsledku stejně neměla úplně plný a těžkým ho pak dělaly už jen zásoby vody. Mé věci jsem si sice nefotila, ale bratr tak učinil a tak tu je k dispozici takový náhled do batohu stopaře začátečníka.

Kolem 7 – 8 hodiny už přijel bratr ke mně. Resp. rodiče s bratrem přijeli vyzvednout mě, aby nás oba mohli vysadit na benzince u dálnice (jaký jsou zlatí, že?). Ono, tehdy jsme to ještě ani netušili, ale dostat se z centra na nějaké dobré stopovací místo zabere někdy hodiny času. Toho jsme tedy byli pro tentokrát ušetřeni a mohli ihned udělat první tripovou selfie, napsat ceduli PHA a vydat se stopovat.

Vtip byl v tom, že jsme vlastně ani nevěděli, kde si nejlépe stoupnout. Věděli jsme, že čerpací stanice je skvělé místo ke stopování, ale kde přesně vytasit stopovací ceduli, to už nám nikdo neřekl. Nakonec jsme zamířili na snad úplně nejhloupější místo – na nájezd na benzinku. Projíždí tam sice mnoho aut, ale v rychlosti, kterou takhle stopaře na dálnici míjí, by byl jen zázrak, kdyby někdo doopravdy zastavil. Evidentně jsme nad tím moc neuvažovali, jak jsme byli natěšeni vyrazit a tak jsme zkrátka zdvihli prst, ukázali ceduli a – zázrak se stal! První auto, které kolem nás projíždělo, zastavilo.

Kam si má tedy stopař stoupnout?

Byl to jeden velmi sympatický stopař – Marek, který už má prostopováno spousty kilometrů, a zastavil nám vlastně především proto, aby nám oznámil, že stojíme strašně blbě Hodil nás pár kilometrů po trase na další benzinku a cestou nám dal plno užitečných rad – především tedy, že na benzince je účinnější stát u výjezdu, kde auta jedou ještě pomalu a nebo se přímo ptát lidí a kamioňáků. Samozřejmě se ptal i na naši cestu, kam plánujeme dojet, kam se podívat. Když zjistil, že naše první zastávka má být v Berlíně, zeptal se, jestli jedeme přes Plzeň. „Přes Plzeň? Jedeme přes Plzeň?“, střetli se naše nejisté pohledy. No asi tedy jedeme přes Plzeň, když to říká zkušený stopař. Když nás vyhodil, ani jsme neměli možnost pořádně něco konzultovat, protože jsme měli pořádnou dávku začátečnickýho štěstí a téměř za pár okamžiků nám zastavilo další auto.

Zastavil nám tento skvělej chlap. No a hádejte, kam měl namířeno! Přímo do Plzně. Takže jsme nad tím příliš neuvažovali a libovali si, jak nám to dneska skvěle vychází. Cestou jsme vedli plno zajímavých konverzací. Bylo nám např. doporučeno ovoce zvané durian, pro jeho úžasnou vůni (rozuměj smrad). Bohužel (bohudík?) jsem doteď neměla tu čest ho vyzkoušet. Cesta tedy utekla jako voda i s malou zastávkou na oběd ve vesničce u Prahy. Tedy, my měli oběd – řízky od maminky a náš pan řidič si zašel domů nakrmit kočky. V Plzni jsme se rozloučili a mohli pokračovat vesele dál.

V Plzni už to ale nebyla žádná sranda. Jak jsme si hezky zvykli, že nám auta zastavují v podstatě ihned, teď se nám to karma rozhodla vrátit. Vznikl nám tak alespoň čas k probrání naší trasy – trasy přes Plzeň. Ta se po shlédnutí mapy nezdála jako nejlépe zvolená – resp. se spíš zdála jako neskutečně blbě zvolená. Každopádně v rámci udržování optimismu jsme usoudili, že Marek měl určitě důvod, proč ve spojení s cestou do Berlína nadhodil Plzeň a určitě to nebude tak špatná cesta. Postáli jsme si ještě tak 2 – 3 hodinky (nevím již přesně) na otevřeném slunci ve 40ti stupňovém horku a nakonec se na nás opět usmálo štěstí.

První jízda kamionem

Zastavil nám náš historicky první kamion! Takové cestování s kamionem mě vždycky zajímalo, jak vlastně funguje. Jestli kamioňáci vůbec berou více, než jednoho stopaře, jak to mají s pauzama, kdy jezdit smí a kdy ne. No vylezu tam nahoru za ním, podáme si ruku, představíme se, my jsme z Česka, on je z Turecka a tím naše konverzace hasne. Ne že by jsme snad nechtěli konverzovat, ale bez žádného společného jazyka to jde rukama nohama těžko. Pan řidič se o to sice chvíli pokoušel, ale v ten moment naše jízda výrazně ztrácela na bezpečnosti a tak jsem si své zvídavé otázky nechala pro kamioňáky jiné. Vysazeni jsme byli na Rozvadově a mohli pokračovat dál. Tentokrát nám zastavil Kuba – prvoligovej fotbalista, s kterým cesta opět ubíhala velmi rychle. Dosti se podivoval, proč jedeme do Berlína takovou oklikou a sám nám pomáhal vymýšlet nejlepší strategické místo, kde to otočit a stopovat odtud na sever.

Tehdy jsme se poprvé dozvěděli tu smutnou věc o Neměcku – benzinky jsou od sebe na dálnici strašně daleko. Vlastně můžete přejet půlku Německa bez toho, abyste na nějakou narazili. A to přesně se nám teď stalo. Ačkoliv nám chtěl Kuba zastavit na nějaké nejbližší odbočce za hranicemi, ono se to prostě nedalo. A tak jsme jeli a jeli a když už jsme se od Berlína spíš vzdalovali než přibližovali, povedlo se nám zastavit u Norimberku u mekáče. Kuba s námi ještě chvíli pobyl a pomáhal nám vymýšlet, kam si nejlépe stoupnout, takže jsme mu pak poděkovali a rozloučili se.

K shrnutí situace – stáli jsme v 7 večer před mekáčem asi 500 km od místa, kde jsme měli na dnešní noc domluvený nocleh. Mekáč byl přilehlý k dálnici v opačném směru než jsme potřebovali, ale v našem směru jízdy bohužel k dispozici žádné stopovací místo nebylo. Začalo se stmívat. A nám bylo fajn! Já osobně se těšila z toho, že už jsme doopravdy v Německu – že se nám podařilo dojet stopem mimo Českou republiku. Pokukovala jsem po místě, kde by se dal potencionálně rozložit stan, ale stejně jsem tak nějak věřila, že to nebude potřeba.

Chvíli jsme se snažili stopovat na nájezdu na dálnici, ale to nemělo cenu, auta tam neměla kde zastavit. Začali jsme tedy obcházet lidi parkující mezi Mc Donaldem a pumpou. Byla to naše premiéra v přímém oslovování lidí, co se odvozu týče. Já měla ze začátku trochu respekt, bratr s tím až takový problém neměl. No oslovili jsme značný počet lidí, ale všichni mířili opačným směrem. Po nějaké hodině a půl to bylo značně demotivující, ale úsměv jsme si museli udržovat – jinak by nás přece nikdo vzít nechtěl.

Dostaneme se dnes do Berlína?

No samozřejmě, že se na nás nakonec štěstí obrátilo a nespali jsme hned první den na ulici. Úplnou náhodou jel kolem německej pár – Pascal s přítelkyní. Pascal byl doktor a jeho přítelkyně režisérka (nebo zkrátka něco od filmu). Vraceli se zrovna od rodičů a to přímo do Berlína! Jeli jsme tedy nocí, později i docela vydatnou bouřkou, skrz celé Německo. Mně sice bylo neskutečně zle, měla jsem po tom celém dni docela silný úpal, ale fakt, že dneska (resp. zítra kolem 3 hodiny ranní) dorazíme do cíle, mi to kompenzoval.

Náš první den se vyloženě nesl v heslu jedné nejmenované parkourové organizace (dobře bratře, udělám ti reklamu – klik) – „To take the harder way“. Zkrátka, jet přímo do Berlína přes Drážďany, by bylo moc jednoduché a pohodlné. A ve finále, přímý odvoz z Norimberku až do Berlína, to je vlastně docela luxus.

Příspěvek 1. den – To take the harder way pochází z Hitchdiary