Následovali jsme ho do místního parku, kde měl zrovna posezení s přáteli u hry zvané Munchkin. Představil nás všem přítomným a pak jsme společně vymýšleli program na zbytek dnešního dne. Na to nás Michael zavedl k sobě na byt, kde přebýval ještě s dalšíma skvělýma klukama – Simonem a Thomasem. Ukázal nám náš gauč na spaní a spolu s ostatníma se postaral o naši večeři. U stolu se kluci kvůli mně snažili mluvit anglicky, ale často samovolně přepínali do němčiny a tak jsem někdy vůbec netušila, o čem se baví a čemu se smějí. Když však kdokoliv z nich spatřil můj nechápavý výraz, ihned mi zprostředkoval překlad do angličtiny.

Určitě je tu pár zajímavých věcí, které bych o klucích ráda zmínila. Například to, že Michael je na dálku zasnoubený – za svou snoubenkou dojíždí až do daleké Indonésie. Thomas je zas velmi šikovný hráč na čelo, dokonce působí v univerzitním orchestru. O Simonovi bych snad jen řekla, že nade vše miluje sušenky.

Večer jsme šli všichni do kina na Mission Impossible 5 (anglicky s německými titulky aneb. osvěžení si obou jazyků, které bys podle životopisu měla umět :D) a po skončení se vydali na místní kopec (oni tomu říkají hora) Schlossberg, pozorovat padající hvězdy. Byl odtud parádní výhled a tu noc jich mělo údajně padat hodně. Cestou na kopec se k nám přidalo ještě plno dalších lidí, nových jmen a nových tváří, že jsem si je sotva všechny pamatovala tehdy, natož teď. S některými jsem si ovšem velmi hezky popovídala – hlavně o cestování a programování. Na kopci jsme chvíli seděli, pak si postupně lehli a upřeli své pohledy směrem nahoru. A opravdu jsme viděli padat hvězdu! A nejednu!

V brzkých hodinách ranních nás všechny Simon pobavil svým pokusem otevřít víno Michaelovým klíčkem od zámku na kolo. Víno neotevřel, klíček zlomil. Nakonec jsme si za svitu baterky v mobilu zahráli UNO a poté se vydali zpátky na byt spát. Tedy až na Simona – ten si svůj spacák rozložil přímo na kopci. Prý tam někdy spává.

Nugeta: šílený český výmysl

Ráno jsme se budili k již připravené snídani. Simon už byl doma a barvitě líčil, jak ho kolem 5 hodiny ranní probudil týpek se sekačkou. Co nás nejvíce překvapilo na snídaňovém stole, byla Nugeta. „Jako fakt? Vy tu máte Nugetu?“, nechápali jsme. Michael nám vysvětlil, že to dovezli kluci, když byli na výletě v Česku a zároveň se nám vysmál, co to je za šílený nápad – v podstatě smíchat nutellu a burákové máslo, že to snad můžou vymyslet jen Češi. Moc mu to nešmakovalo.

Dnešní i ten následující den, jsme s Bogeym zkoumali Graz na vlastní pěst. Graz celkově mi velmi imponoval. Bylo to Brno přes ctrl+c, ctrl+v. Studentské městečko, druhé největší v zemi. Jak nám již řekla sexy blondýnka, i ta rivalita mezi dvěma největšími městy tu funguje a architekturou se Graz Brnu také poměrně podobá. Celkově atmosféra, která tu všude panovala, my zkrátka nekompromisně připomínala Brno – můj domov!

Jinak v Grazu mají celkem šikovnou věcičku, co se týká městské hromadné dopravy – jízda mezi několika zastávkami v centru města je zdarma, netřeba žádný lístek, žádná karta, prostě nastoupíš a jedeš. Musíš však vědět, kdy máš vystoupit, než se dostaneš do zóny placené. My dopravu stejně moc neužívali. Chodili jsme do města hlavně na náš oblíbený kebab a ledovou tříšť, vysedávali v parku a konverzovali o smyslu života, vesmíru a vůbec.

Další věc, co musím Grazu pochválit, jsou všudypřítomná „pítka“ – zdroje pitné vody na ulici. Pro nás to byl ve výsledku opět slušný zdroj zábavy ve formě pobíhání po parku a snahy toho druhého, co nejvíce poplivat vodou – aneb. když mě Bogey učil vodu z pítka pít. K tomuto příběhu se váže i následující fotka, která je otřesná, škaredá a vůbec mi nelichotí, ale Bogey z ní měl takovou radost a tolik se váže k celému našemu tripu, že je skoro má povinnost ji sem dát.

Poslední večer u kluků jsme se vydali s Michaelem do podniku, kde měl sraz se svými dalšími přáteli. Podnik byl však od bytu značně vzdálený a mně se cestou začal ozývat můj čerstvě vytvořený puchýř na noze. Pokulhávala jsem pomalu za ostatníma a celý přesun do hospody rapidně zpomalovala. Michael mě nabádal, ať si vyzuju boty, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli v samém centru města chci. Když Michael viděl můj váhavý výraz, na nic nečekal a vyzul si své boty sám. „Jestli se bojíš, že na tebe budou lidi čučet jak na blázna, tak neboj. Budeme v tom dva!“ (Tedy, to řekl samozřejmě anglicky.) Jaké milé gesto, že? A tak jsme si to štrádovali městem bosky oba dva. To ovšem nemá nic proti cestě zpátky, kdy jsem si strategicky nechala bosou pouze tu nohu s puchýřem a Michael to zrcadlově zkopíroval. Když vidíš bosého člověka, řekneš si, že jde o nějakého nekonvenčního volnomyšlenkáře, ale setkat se s lidmi, kteří hromadně nosí pouze jednu botu, to už skoro vypadá jako nějaký druh protestu.

Wild camping ve Slovinsku?

V podniku jsme se seznámili se skvělými lidmi, především s Janjou – slečnou pocházející ze Slovinska. Je to taktéž stopařka a tak jsme si měli o čem povídat. Říkali jsme jí o našem plánu procestovat její rodnou zemi a ona nám dávala různé tipy na místa, která navštívit. Také jsme se jí zmínili o našem zítřejším odjezdu s předpokládaným cílem v Lublani a tím, že zatím nemáme žádné ubytování a že naštěstí pro takové situace si sebou taháme stan. Janja nám moc radost neudělala. Vysvětlila nám, že v Lublani je těžké najít couchsurfing, protože většina mladých lidí zde žije ve sdílených pokojích a tam se další nocležník skládá velmi těžko. Zároveň nás poměrně vystrašila, když mluvila o svých přátelích, kteří byli za wild camping (stanování na veřejných nebo ke stanování neurčených místech) pokutováni a že to není jediný případ, o kterém ve Slovinsku slyšela.

Přes ono nemilé zjištění to byl večer velmi povedený a doma nás ještě čekalo milé překvapení, jako tečka za tímto skvělým pobytem. Thomas udělal kopu palačinek, které jsme si vychutnávali i s vínem při svíčce na balkoně. Opravdu, celý náš pobyt ve Vídni i v Grazu se zdaleka nepodobal nějakému klasickému stopařskému dobrodružství. Vždy o nás bylo postaráno a my tak měli celou dobu komfort lecjakého dovolenkového pobytu – za což našim hostitelům vřele děkujeme! To se však mělo brzy změnit. Sbohem Grazi, vítej Lublani.

Příspěvek Graz – Druhé Brno pochází z Hitchdiary

Alespoň jsem mu tedy mohla ukázat krásy města, mému srdci nejbližšího. Během toho ukazování, jsem se ho snažila i trochu zasvětit do tajů stopování. Že to zkrátka není jen procházka růžovou zahradou a že bude brečet. Dále jsem mu kladla na srdce, že bude důležité vstát brzo – dny už se v srpnu krátí a tedy i doba vhodná k postávání u dálnice.

Janáčkovo divadlo

V den D, tedy pondělí 10. srpna, jsme vyráželi z mého bytu – o dost později než jsme chtěli, ale pořád před polednem a tak se to dalo považovat za úspěch. Jeli jsme si vesele šalinkou, svítilo sluníčko, my byli plni radosti a očekávání a jak se tak blížíme k hlavnímu nádraží – cvak – došlo nám, že jsme doma zapomněli jednu veledůležitou věc – stopařské cedule (rozumněj papíry A4 ve složce) a fixy. Nu což, to přece není žádný problém. V klídku si přece vystoupíme, skočíme do papírnictví – tam papíry a fixy totiž mají, zabere to pár minutek a my pak zase budeme pokračovat v cestě do Modřic. Chyba! Pár minutek to rozhodně nezabralo. Nejen fakt, že je problém takové papírnictví vůbec najít (tak samozřejmě, když ho potřebuješ!), ale když na krámě nemají funkční terminál na karty a ty u sebe hotovost prostě nemáš, moc toho nenakoupíš. A tak jsme tentokrát místo papírnictví hledali bankomat (no dobře, to už nebylo tak těžké, čas nám to ale vzalo). Cestou jsme ještě potkali stánek s trdelníky, které musel Bogey okamžitě mít, takže jsme si beze spěchu cestou do papírnictví ještě pochutnávali na této tradiční dobrůtce. Po poledni už tou dobou rozhodně bylo a slunce začínalo neúprosně pálit.

A přicházeli další komplikace! Spoj, který nás měl odvést přímo do Modřic, zrovna dneska nejezdil. Nějaká výluka nebo co. A tak jsme se tam zdlouhavě dostávali s několika přestupy. V Modřicích jsme zase trochu bloudili a hledali ono stopovací místo, které jsme si našli na hitchwiki a než jsme se ve finále ke stopování dostali, nebylo 9 dopoledne, jako v našich původních představách, ale 14:00 a slunko už jelo v plném proudu. (Zde jsem pochopila, jak úžasnou věc pro nás rodiče udělali, když nás na okraj Brna tenkrát odvezli, jak popisuji v článku – 1. den – To take the harder way). Jako bonus – na stopovacím spotu u benzínky už nějací dva stopaři stáli a podle stopařského kodexu jsme si museli stoupnout za ně a počkat, až svoje auto chytnou nejdříve oni. Naštěstí se jim to povedlo v první půl hodince – prostor byl tedy náš!

Do Vídně polským kamionem?

Naším dnešním cílem byla Vídeň, vzdálená nějakých pouhých 200 km a to se dá stihnout poměrně rychle, když má člověk štěstí. My ho vlastně první 2 hodiny moc neměli. Bogey už ztrápeně prohlašoval, že za tu dobu, by byl za dvě stovky ve Vídni autobusem. Na to jsem mu vždy jen odvětila, ať se usmívá nebo mu nikdo nezastaví. A štěstí jsme tedy neměli ani potom, když nám do výhledu zaparkoval nějaký kamion na svůj povinný odpočinek. My přes něj neviděli přijíždějící auta a auta zákonitě neviděla nás. Chvíli jsme si na něj mezi sebou nadávali, pak mě napadlo si za ním zajít popovídat – kam jede, jak dlouho tam bude stát a jestli náhodou nechce vypadnout. Bogey tomu přílišné naděje nedával a tak mě tam vyslal samotnou. Blížila jsem se ke kamionu a měla radost, že jsem zase v akci. Když jsem se však pokusila o nějakou komunikaci, narazila jsem. Byl to Polák! Anglicky neuměl a tak jsme se dorozumívali svými rodnými jazyky s tím, že jsou si přece podobné a my Slované si všichni přece rozumíme. Ehm.

Odcházela jsem se smíšenými pocity. Pochopila jsem, že odjíždí za půl hodiny a že jede přímo do Vídně. Radovat předčasně jsem se však nechtěla, protože jsem si vůbec nebyla jista, zda jsem rozuměla správně. A tady už přichází konečně to naše štěstí, protože ano, rozuměla jsem správně a po půl hodince už na nás chlapík mával z okýnka, ať mu naskočíme na palubu.

Hned na začátku se zjistilo, že pan řidič ovládá němčinu. To znamená, že já byla úplně ze hry a celou cestu jsem si mohla pozorovat krajinku z lehátka za řidičem, zatímco ti dva tam celou dobu vesele šprechtili. Sem tam se mě snažili zapojit, sem tam jsem i něco rozuměla, ale největší má aktivita za celou cestu spočívala ve schovávání se před policajty (jakožto třetí pasažér nákladního vozu).

Nakonec jsme v pořádku a celkem časně dojeli do Vídně. Tak jsem tedy konečně opět vytáhla paty z Česka a naše dobrodružství může začít.

Příspěvek Brno – Nový stopařský parťák, nové cedule a vyrážíme! pochází z Hitchdiary

McDonald byl naštěstí stále otevřený a zavíračka byla vypsaná až na 1 hodinu ranní. Nevím už přesně kolik bylo hodin, když jsme do mekáče přišli. Měli jsme však dostatek času na zahřátí, najezení a dalších mnoho věcí. Například hygienu! Ta se nám poslední dva dny docela vyhýbala, takže jsem nechala bratra objednat nějaké hnusné fast food jídlo, s celou krosnou jsem si to naběhla na opuštěné záchodky v druhém patře a provedla, co se dalo – jako doma .

U hranolek s cheeseburgrem jsme uvažovali, co bude dál. Vymysleli jsme, že se tu nadopujeme cukrem a kofeinem, abychom přečkali noc vzhůru, a po zavíračce sedneme někam v blízkosti mekáče a počkáme na svítání. Koupili jsme si tedy bezedný kelímek a v pravidelných intervalech chodili čepovat sladkou Coca colu. Aby byl jasno, s bráchou docela dáváme na zdravý životní styl a na takový příval cukru zkrátka nejsme zvyknutí. I taková decka coly by nás relativně nastartovala. No a my tam ve dvou zvládli takových 5 litrů. Byli jsme neskutečně roztěkaní, „naspídovaní“, cítili se tak zvláštně přiopile a bratrovi začali naskakovat červené žilky v očích.

Poslední fází mělo být teplé latéčko, které nás mělo před zavíračkou zároveň zahřát, než budeme vyhnáni do chladné noci. Brácha byl vyslán k pultíku s kávou, zatímco já se starala o nabíjení všech zařízení. Zpátky ke stolu se vracel s úsměvem – s opravdu radostným úsměvem (ne tím, který mu způsobovala hladinka cukru). Sedl si zpátky ke mně a začal mi vyprávět, co se mu právě přihodilo.

Objednával si kávu – v angličtině samozřejmě. Slečna, co ho obsluhovala, však podle určitých indicií rozpoznala, že jsme z Česka (především podle stopovací cedule CZ, kterou jsme měli celou dobu položenou na stolku) a jelikož pocházela ze Slovenska, dala se s bráchou do řeči (říkala jsem si, že mu to nějak trvá). Vyprávěl slečně celou naši story a současnou nepříjemnou situaci. Když slečna slyšela, že chceme přečkat noc sami v ulicích Mannheimu, zděsila se a nabídla nám nocleh u sebe doma! A to je nabídka, která se zkrátka neodmítá.

Nebozí stopaři mají zase kde spát

Slečna se jmenovala Veronika a byla moc sympatická. Navzdory noční šichtě v mekáči byla milá a usměvavá. Před zavíračkou za námi přišla a řekla, ať ji počkáme venku, že nás potom odveze autem k ní na byt, kde bydlí se svou sestrou. To jsme zase po dlouhé době měli štěstí a neuvěřitelnou radost. Jen nám trochu dělalo starosti, zda nadopováni povzbuzujícími látkami budeme schopni usnout. Ale – úplně bez problému. Poté co jsme přijeli na byt, přivítal nás malý pejsek, vystřídali jsme se ve sprše (úplně novej člověk!), prohodili pár slov a poté usnuli jako miminka.

Ráno nás budil zvuk budíku. Bylo na čase se konečně dostat do Česka. Opět se nám dostalo luxusu – zpět k dálnici nás hodila Verčina sestra autem. Chtěla bych hlavně zdůraznit, že oběma sestrám patří velký dík! Doufám, že jim to karma patřičně vrátila .

Na nájezdu jsme stihli posnídat knackenbroty s marmeládou a poté poměrně rychle stopnout kamion. Sebevědomě jsme totiž nejdříve vytáhli ceduli CZ (člověk má mít velké cíle) a tak nám zastavil jeden českej kamioňák právě proto, že by u Mannheimu české stopaře nečekal. Dokonce jsme si cestou oba pospali – střídali jsme se na horní „posteli“ za řidičem. Podstatné však bylo jediné – jedeme do Česka!

Řidič nás vyložil v Plzni na benzince, ačkoliv nás celou dobu přemlouval, ať jedeme vlakem a že nás raději vysadí u nádraží. Že prý je stopování nebezpečné, no klasika. Taky si po cestě neušetřil pár vtípků na téma, že je sériový vrah a veze si nás někam do opuštěného lesa. Byl poté velmi udivený, že nás to ani neděsí. No po předchozí noci se snad není čemu divit – takový černý humor od sympatického kamioňáka byl trochu slabota.

Z Plzně jsme to chtěli zkusit rovnou do Brna. Zastavovali nám však samí Pražáci s otázkou, zda to do Prahy stačí. Nestačilo. Spočítali jsme si, že pokud bychom chtěli do Brna dojet ještě dnes a udělali si mezizastávku v Praze, byla by tam potřeba někoho stopnout do hodiny. To se nám riskovat nechtělo. Asi tak po pátém Pražákovi jsme si řekli, že pokud nám zastaví další, tak ho berem a z Prahy jedem vlakem/busem. Samozřejmě, že nám zastavil a tak se Kuba, realitní makléř původem z Liberce, stal našim oficiálně posledním řidičem na této cestě.

Díky bouračce kamionu na dálnici, jež způsobila docela solidní kolonu, jsme spolu strávili poměrně dost času – především dost času na to, aby padly klasické vtípky na téma Praha vs. Brno. „Jaká je nejvýznamnější stavba v Brně? Výpadovka na Prahu.“ Smála jsem se se skřípajícími zuby . Skoro jsem se bála, že snad ani nebyl pochopen bratrův sarkasmus na téma – žádný internet na Moravě. Cesta však byla i přes tuto rivalitu příjemná a my šťastně dojeli k hlavnímu nádraží.

Při pohledu na park před hlavasem jsme tak trošku pochopili, proč chlapík v Mannheimu tvrdil, že je Praha nebezpečná. My se však v prostředí plném bezdomovců a jiných individuí cítili jako doma. Ne snad právě kvůli nim, ale především se kolem nás mluvilo česky a to byl po těch dvou týdnech řádný nezvyk.

Tímto byl můj první stopovací trip u konce. Zbývalo totiž už jen nasednout na žlutý autobus (započala jsem tak svou tradici – dojíždět poslední úseky tripů se Student Agency) a komfortně si odvézt zadek až do Brna (brácha žlutým vlakem do Olomouce). Přesto, že jsme domů dojeli v pozdních nočních hodinách, oba jsme si ještě ten den stihli dát těstoviny s rajčatovou omáčkou – což považuji za šťastný konec celého příběhu.

A co že mi tento výlet dal a vzal? Je toho spousty. Dal mi odvahu opouštět svou komfortní zónu, dal mi nadhled a schopnost nemít vůči lidem předsudky. Dal mi ochotu pomáhat ostatním – poslat dobré skutky dál. Donutil mě zamyslet se nad tím, kolik věcí v životě (dopravu, místo na spaní, teplo, jídlo) považujeme za běžné a samozřejmé, přičemž se jedná o luxus, který se nedostane každému. Dal mi spoustu nových kontaktů, kamarádů a lásku ke stopování. Dal mi toho tolik, že to ani nejsem schopna vyjmenovat. Vzal mi sluneční brýle, které jsem nechala Nareshovi. Takové jsou bilance .

Stopem po Evropě?

Bez problému! Přesvědčit se můžete na videu.

Příspěvek 12. den – Den poslední pochází z Hitchdiary