Ani ve snu by mě nenapadlo ukončit trip

Najednou mi nebylo vůbec dobře, měla jsem hrozné bolesti, jaké jsem ještě v životě neměla a tak jsem netušila, co se se mnou děje. Když se už situace zdála neúnosná, musela jsem to říct bráchovi (před kterým jsem se dlouho držela, protože jsem mu nechtěla kazit požitek z cesty). Ani ve snu by mě ale nenapadlo kvůli tomu ukončit trip!

V bolestech jsem usnula a ráno obvolávala nemocnice v Berlíně. Byl docela problém se dovolat někomu, kdo umí anglicky, a když už ano, tak nepřijímali nové pacienty. Po telefonu mi doporučili, ať navštívím nemocnici poblíž Siemensdammu a tak už jsem nikam nevolala a rovnou se tam vydala. Brácha mi samozřejmě dělal doprovod.

Není nic co bychom pro vás mohli udělat

V nemocnici jsme strávili 10 hodin! A ne v jedné! Lítali jsme po Berlíně sem a tam z jedné nemocnice do druhé a nikde mi nic kloudného neřekli. K večeru v poměrné beznaději, vyšlo z úst jediné přívětivé doktorky, co jsem za ten den potkala „I am really sorry, there’s nothing we can do.“

Pecka no. Dala mi prášky na bolest a s lítostivým pohledem se se mnou rozloučila. Já jsem chvíli ještě bojovala za to, že pojedeme a já se po cestě budu dopovat práškama na bolest, ale s tím brácha v žádném případě nesouhlasil – naštěstí.

A tak naše dlouho plánovaná cesta skončila. Moment, kdy mi došlo, že se vše opravdu ruší, bych vyhlásila nejhorším a nejvíce zničujícím momentem roku (vždycky to nějaký být musí ). Celý rok se na něco těšíte, získáte výhody v podobě sportovní kamery od sponzorů, všem okolo vykládáte, jak strávíte celé léto ve Skandinávii a najednou nic! Zpátky do Česka a lítání po doktorech nanovo.

Na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré a nic není tak horké, jak se podává. A protože s bráchou nejsme žádný padavky, začali jsme si získaných výhod užívat ihned po cestě na byt. Nemuseli jsme šetřit! A tak jsme si na večeři zašli hezky do restaurace a domů jsme si ještě dotáhli mou milovanou Ben & Jerry’s zmrzlinu. Ano, je to trochu hořkosladká náhrada, ale z nevydařené cesty nemám koneckonců jen žvanec a zmrzlinu, ale především ponaučení a zkušenost.

Protože mnohokrát v životě se vám stane, že něco nevyjde! Můžete plánovat, jak dlouho chcete, můžete si jít za svým bezpodmínečně a tvrdě, ale ne všechny věci se dají naplánovat. První neúspěch nás nesmí posadit na prdel. Z každé situace musíme vytěžit, co se dá a hlavně se z toho všeho nepos*at! (Omlouvám se za vyšší frekvenci výskytu vulgarismů v tomto článku.)

Cesta do Česka byla nakonec poměrně příjemná (žlutými autobusy), protože alespoň prášky na bolest zapůsobily. Ano, proto se už po cestě domů ve videu usmívám jak sluníčko.

Co mi vlastně bylo?

Na závěr bych se ještě vyjádřila k nejčastější otázce, která mi byla přes léto pokládána – co mi vlastně je? Tak teď už naštěstí nic (ťuk ťuk na dřevo) a předtím? To bych vlastně taky ráda věděla. Před odjezdem jsem dobírala jedny antibiotika, čímž se logicky oslabila komplexní imunita organismu a jakási infekce toho využila. Řešilo se to klasicky dalšíma antibiotikama, celkem se to táhlo, ale už je všechno fajn a sluncem zalitý. Rada nad zlato – pokud to jde, vyhýbejte se antibiotikům!

A jak už bylo řečeno – nenechte, ať vás jen tak něco (kor taková blbost) posadí na prdel a užívejte si všeho na plno (i když to nebude zrovna podle plánu).

Video:

Příspěvek Poslední den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Vyjížděli jsme jako vždycky z Brna! Balení na cestu však bylo o něco drastičtější než obvykle – dnem našeho odjezdu mi končila i smlouva na bytě a tak jsem mimo balení věcí do krosny, musela dohlídnout i na to, zda mám z bytu vystěhováno vše podstatné. Ráno jsme s bráchou nasadili krosny, já odevzdala klíčky a jelo se – na chvíli se ze mě stal reálně bezdomovec!

Na začátek léta byla poměrně zima a tak jsem si libovala, že jsem si pořídila teplou mikinu reprezentující naši univerzitu. Kombinací různých spojů šalin a autobusů jsme se dostali na místo, kde jsme přesně před rokem stopli naše historicky první auto. Před rokem jsme si však nechali dovést naše zadky až na benzinku. Tehdy bylo naše stopování ještě „wow“, že nás naši hodní rodičové hodili až na místo.

Teď se naše stopování nese v heslu „už zase stopujou?“ a tak nás už žádný rodič nikam nevozí – však si někoho stopněte, ne? Na benzinku jsme se tedy vyškrábali docela zákeřnou cestou (jak můžete vidět ve videu).

Po zdolání cesty plné strasti nám naše radostné úsměvy opět opadly. Na benzince byl spatřen stopař kolega. Nechal se slyšet, že už se tu snaží přes 2 hodiny a nic. Jel odkudsi ze zahraničí, kde ho solidně okradli a tak se musel dostat domů alternativní cestou. Samé nemilé informace! Hlavně teda ta, že tam vůbec stojí a nemůžeme tak naplno stopovat my.

Opletačky s policií nechceme!

Vydali jsme se klasicky k pumpě a optávali se kolemjedoucích. Po chvíli na nás zvolal chlapík s ruským přízvukem – kam chceme jet? Vzhledem k tomu, že u jeho dodávky stál hlouček lidí spolu s policií, nás cesta s tímto člověkem přímo nelákala. Když nám tedy přislíbil cestu do Prahy, nechápavě jsem se na něj podívala, že to asi chvilku potrvá, než vůbec bude moct odjet. Chlapík mávl rukou, že klídek, že do 20ti minut vyjede. Načež policajt odvětil, že to asi těžko.

Obrátila jsem se tedy na pána policajta, jestli mi může prozradit, co se tu děje. Taková informace pro nás jako potencionální pasažéry mohla být rozhodující. Ačkoliv se pán v uniformě nejdřív tvářil strašně tajemně, nakonec nám bokem sdělil, že má slečna spolujezdkyně nějaké problémy s vízem a že se reálně ani odjezdu nemusí dočkat. Tím líp – fakt se nám nepřišli moc důvěryhodní.

Zeptat se dvakrát neuškodí

A tak jsme se ptali a ptali, až jsme se přeptali a bylo nám jednou rodinkou vycházející z prodejny řečeno, že už jsme je oslovili, když vcházeli dovnitř, a že mají plné auto. Ups. Na videu to vypadá jako easy job, co? Dojdeme na benzinku a šup, už jedem v autě. No, nebylo to tak lehké.

Nakonec se však dvakrát oslovená rodinka vrátila, že přeorganizovali obsah auta, a že jestli chceme, tak nás tam nacpou! Wow! Lidi jsou hodní, já to říkám pořád.

A tak jsme s rodinkou pocházející ze Slovenska vážili cestu až do Drážďan. O zadní sedadla jsme se dělili spolu s Maxem, jediným synem, který byl s rodiči ještě ochotný jezdit na dovolenou. Těm zbylým dvěma moc děkujeme, za volná místa v autě.

Rodinka to byla cestovatelsky založená – dost si libovali hlavně v severských zemích a tak mimo naši Skandinávii už zmákli například i Kanadu. Byla to velmi příjemná cesta a tak nám bylo skoro i líto, že jsme se v Drážďanech museli rozloučit.

Drážďanami projíždím do Berlína poměrně často, takže z okýnka autobusu znám město výborně! Nikdy jsem tu ale nevystoupila a tak byla třeba místo trochu poznat. V našem stylu. Zakempili jsme v parku a vytáhli naše zásoby jídla k obědu. Nebyla potřeba spěchat. Vždyť minulý rok touto dobou (když jsme se snažili dostat do Berlína) jsme trčeli teprve v Praze.

S potřebou pár drobných do automatu na veřejné záchody (měli jsme pouze bankovky), jsme obcházeli lidi na nádraží. Ačkoliv byli všichni velmi ochotní, většinou jsme narazili na lidi jiné národnosti s jinou měnou v peněžence – např. Švýcarskou. Nakonec jsme si rozměnili v obchodě.

Když jsme usoudili, že je čas započít snahy o posun na sever, došlo nám, že kolem není moc vhodných míst pro stopování. Byli jsme v centru. Procházeli jsme tedy pěšky Drážďany a doufali, že se vhodné místo objeví. A jak jsme tak šli – nějakých pár kilometrů, začalo pršet. Začalo pršet dost! A jelikož nás to chytlo uprostřed mostu Augustus, neměli jsme se ani moc kam schovat. A tak jsme šli, zpívali si a já jsem naši kamerku schovala do vodotěsného obalu.

Ačkoliv nevypadalo, že přestane pršet ani za milion let, nakonec se vyčasilo. A když jsme došli k jedné z autobusových zastávek na severu Drážďan, dokonce nám lehce svítilo sluníčko.

Stopli jsme si dodávku s řidičem Georgem, který mířil přímo do Berlína. Pocházel z Linze a byl to profi tanečník tanga a zároveň šéf editor časopisu o 3D tisku. Tango byla evidentně největší vášeň, protože nám o něm vyprávěl nejvíce. Právě kvůli tangu cestuje po světě. Na palubě své dodávky má postel a tak mu nic nebrání kdykoliv vyrazit kam jen jeho dodávka dojede – jako třeba dnes Berlín.

Probuzení uprostřed tržiště

S tímto stylem cestování si také užil dost zábavy. Vyprávěl nám, jak si jednou vyjel do Německa a jako vždy si vyhlídl volný plácek na zaparkování auta. Uložil se ve své dodávkové posteli a zabral. Ráno, když se probudil, byl kolem ruch a hluk. Co se to sakra děje? Vykoukl ven, a co nevidí – parkuje uprostřed rušného tržiště! Trhy však byly v plném proudu a auto obskládané různými stánky – neměl tedy jak odjet pryč. Nu což! Strávil den v přítomnosti prodavačů, dal si s nimi kafe a sem tam jim i vypomohl. Nakonec to byl skvělý den a nový zážitek k tomu! Už ale ví, že na prázdných německých parkovištích v sobotu večer parkovat nebude.

George nás dovezl přímo k zastávce S-Bahnu. Dali jsme si siestu v parku Treptower a zamířili za Zdenou, naším oblíbeným berlínským hostitelem.

Příspěvek První den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Probudili jsme se v kempu Preluk, stále v tom samém kempu, kde jsme se první noc ubytovali – na couchsurfingu se nám tentokrát nikdo neozval. Napadlo nás využít té české komunity kolem, a zeptat se na možnost spolujízdy právě jich. Ta myšlenka, že bychom se přímo z kempu dostali na jeden zátah až do Česka, nás neuvěřitelně lákala a byli jsme přesvědčeni, že to musí vyjít.

Nevyšlo. České rodinky s dětmi i bez nich měli auta nabalená k prasknutí a evidentně byli rádi, když se do auta vlezli oni sami. A tak jsme tedy posbírali svých pět švestek a autobusem zamířili na okraj Rijeky. Dost jsme se nachodili podél cest se zvednutým palcem i cedulí. Nakonec jsme skončili u nějaké benzinové pumpy, která nebyla zrovna z nejfrekventovanějších. Všechno zas začalo vypadat zoufale a bezvýchodně. I to počasí se na nás opět začalo mračit. Dlouhou dobu jsme se tam marně pokoušeli na střídačku oslovovat a stopovat u cesty.

Říkala jsem si, že něco musí být špatně. To dneska vypadáme tak blbě? Však jsme výjimečně dokonce čistí. Nebo je něco s cedulí? Přečtou ji řidiči z dálky? No šla jsem to odhodlaně zkontrolovat a to tak, že jsem si od našeho stopovacího spotu popošla hodně daleko. A jak se tak na Bogeyho z dálky koukám, jak drží tu ceduli s nepřehlédnutelným nápisem ZAG, vidím, jak mu zastavuje kamion. F**k!

A tak běžím jako o život, ať nám naše jediné světýlko naděje na cestu odsud neodjede. Běžím, přeskakuju živý plot vysázený podél benzinky (parkour!) a dost nemotorně se dostávám i s polootevřeným batohem za Bogeym do kabiny kamionu.

Jízda s ruskými mafiány

Řidiči jsou tam dva, nic moc neříkají, na nic se nás neptají, prostě jedou. Mezi sebou konverzují v jazyku vzdáleně připomínajícím Ruštinu. V jeden moment jsem jim byla schopna vyrozumět, že se vysmívají Polákům, ale jinak ani ťuk. A pak si tak říkáš, vědí vůbec, kde chceme zastavit? To jim stačila naše cedule ZAG? Anglicky moc neuměli a evidentně s námi ani komunikovat nechtěli. Většinu cesty se tvářili vážně a já se přiznávám, že jsem v ten moment měla opravdu strach. Bogey nakonec něco vykomunikoval, ale stejně jsem se intenzivně celou cestu modlila, ať nedej bože nesjedou z dálnice někam do ústraní a nerozeberou si tam naše drahocenné orgány. Tady vidíte, co dělá první dojem. Samozřejmě nikdo nikam nesjížděl a naše orgány zůstaly na původním místě. Přes své mafiánsky působící vzezření nás nakonec vysadili v Zagrebu – opět na tom stejném místě, kde jsme se už během tripu dvakrát vyskytli. Že to nebude ideální místo na stopování směrem do ČR, nám bylo jasné hned. Každopádně jsme byli rádi, že kamion opouštíme kompletní.

Naše domněnky se potvrdily. Během půl hodinky se k nám přidaly další dvě stopařky z Francie, konkrétně z Bretaně a spolu jsme tam bez úspěchu zůstali stát dobrých 5 hodin až do stmívání. Slečny byly obdivuhodné a zasloužily si můj velký respekt. Byly na cestách bez mobilních telefonů! To znamenalo bez GPS, bez možnosti volání a bez internetu. Troufli byste si to?

Ve večerních hodinách se na místě objevili ještě další dva stopaři – mladý pár, který měl namířeno do Maďarska. Odvážné Francouzky byly tou dobou už na cestě do města, hledajíc hotel. My to zrovna balili a zvýhodněni tím, že známe okolní terén, mířili na nedaleké pole. Rozložíme stan.

Zagreb a zdravotní komplikace – to je moje!

Když už tma pokryla celou oblohu, stan byl postavený a my přichystaní ke spánku. Škoda jen, že jsme neměli k dispozici žádné jídlo. Pravděpodobně bych měla o něco příjemnější noc. Na prázdný žaludek se většina léků brát nemá (proč jsem ty zatracené léky musela brát?) a můj žaludek mi tento prohřešek jen tak nedaroval – tak zle mi snad ještě nebylo!

Před půlnocí nastala hotová průtrž mračen a v tom nečasu, jsem tam pochodovala z jedné strany pole na druhou až k dálnici a zpátky, než se ten můj naštvaný orgán trávicího ústrojí uklidnil. Proklínala jsem Zagreb, který mi neustále způsoboval jen samé nepříjemnosti! Ve finále jsem už jen seděla jak hromádka neštěstí u cesty a pozorovala auta, jak se objevují ve tmě a pak zase mizí. Upřímně řečeno, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Když jsem pak ulehala zpátky vedle Bogeyho, s myšlenkou, že jsem stejně strašně spokojená takhle na cestách, že to miluju nade vše, tak přímo tam mě napadlo, že si ty zážitky z cest musím někde sepsat. Protože bych nerada zapomněla jeden jediný okamžik (včetně tohoto nepříjemného). A tadá – mám blog! Nakonec mi bylo zase skvěle a já mohla v klidu usnout.

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství začíná! pochází z Hitchdiary

Příjezd do Zagrebu byl pro nás jako osvobození – osvobození od života na ulici v Lublani a nový začátek našeho tripu. Opravdu se zdálo, že se blýská na lepší časy – počasí dostalo rozum a my měli dokonce kde spát. Přes couchsurfing jsme se domluvili s Gasperem – mladým podnikatelem v oblasti web designu, a doufali, že pro dnešek všechno klapne, jak má.

A světe div se, klaplo. V pozdních večerních hodinách jsme dojeli na Gasperem přesně udanou adresu, zazvonili a uvítal nás usměvavý sympaťák, který nám ihned ukázal celý byt. Jedním slovem „wow“. Krásný, moderně vybavený byt s balkonem a koženým gaučem pro nás. Ve srovnání s tím, v čem jsme spali předchozí noci, jsem se cítila jako v paláci. Hned na to nás Gasper nasměroval do sprchy. Jednak věděl, že je to přesně to, co každý stopař potřebuje a hlavně to asi i cítil

Komfortní ubytování v Zagrebu

Protože už bylo pozdě na to někam vyrážet nebo podnikat něco akčního, strávili jsme večer s hostitelem, televizním seriálem (v chorvatštině) a belgickým pivem, které jsme Gasperovi dovezli jako dárek a které se mi při otevírání povedlo rozlít na bílý huňatý koberec (ups, trapas). Gasper nám vyprávěl o sobě, o své firmě, o tom jak přišel k tak krásnému bytu za hodně solidní cenu a taky o svých cestách. Nejvíce mě zaujalo jeho vyprávění o Bali, o tom, že to vůbec není tak krásné místo, jak si lidi představují a mimo turistické zóny převládá chudoba a zoufalství.

Nakonec se nám omluvil, že nám v následujících dnech nevěnuje velké množství času, protože musí pracovat. Ukázal nám tedy zajímavá místa na mapě a udělal nám takovou před-prohlídku města s pomocí Google Street View, abychom zítra v Zagrebu nebloudili. To jsme patřičně ocenili. Ono totiž, já a Bogey máme takovou speciální vlastnost. Když jsme spolu, hodně se nám stává, že nějak nevnímáme okolní svět a pak se lehce ztrácíme, bloudíme, nestíháme, nesystematicky přecházíme z jednoho místa na druhé, zkrátka poletujeme jako motýlci a tak jsme tento stav resp. činnost nazvali – motýlkování. Mezi námi už je to nyní zavedený termín, a pokud čtete mé články, hodí se vám význam tohoto pojmu znát.

Další den jsme vyrazili zkoumat město doopravdy. V první řadě jsme hledali, kde se najíst. A protože jsme nebyli schopni si vybrat podnik a chodili od jedné restaurace ke druhé a do toho ještě hledali směnárnu, obědvali jsme až výrazně po poledni. Motýlci.

Čeští stopaři v televizi

Během dnů strávených v Zagrebu se nám stalo plno zajímavých věcí. Například jsme v lehce podnapilém stavu dávali rozhovor chorvatské televizi (doteď doufáme, že to nikdo z našich známých nikde neobjeví ). Několikrát jsme navštívili rozhlednu The Zagreb Eye v jejímž nejvyšším patře je k nalezení příjemné posezení s možností zahrát si legendární hru Člověče, nezlob se! Obsluha byla neskutečně překvapená, že pravidla této hry známe. Nás naopak udivoval fakt, že většina návštěvníků Zagreb Eye viděla hru poprvé v životě.

A pokud bych měla zmínit místo, které na mě udělalo úplně největší dojem, byla by to ulice zvaná Tkalčićeva. Dlouhá ulice hustě posetá hospůdkami, kavárnami, cukrárnami, zkrátka všemi možnými podniky, určenými ke společensko-konzumnímu vyžití. Všechny tyto podniky měli jednu společnou věc – venkovní posezení. Člověk procházející ulicí tedy velmi těžko hledal, kde jeden podnik končí a druhý začíná.

I v této velké změti možností, kde se nasytit a napít, jsme našli svého favorita. Jednoznačně u nás vyhrál zagrebský pivovar Mali Medo. Tamní pivo chutnalo výtečně (a to říkám jako Čech, který nedá na to naše dopustit). Mají několik druhů s různým obsahem alkoholu a ke každému jednomu se váže zajímavý příběh a speciální receptura. Úžasnou atmosféru dotváří živá hudba, ne jen tak leda jaká. Z okénka v druhém patře pivovaru, vykukuje hlava zpěváka, jež působí jako by hrál lidem přímo ze svého obyváku. V případě, že někdy navštívíte Zagreb a máte rádi pivo, tento podnik patří mezi „must visit“ místa.

Jelikož jsme couchsurfing měli domluvený pouze na dvě noci a my ještě Zagrebu neměli dost, rozhodli jsme se najít si gauč další. Napsali jsme tedy pár lidem žijícím ve městě a čekali, zda se nám někdo ozve.

Příspěvek Zagreb – Tkalčićeva ulica a Zagreb Eye pochází z Hitchdiary

Alespoň jsem mu tedy mohla ukázat krásy města, mému srdci nejbližšího. Během toho ukazování, jsem se ho snažila i trochu zasvětit do tajů stopování. Že to zkrátka není jen procházka růžovou zahradou a že bude brečet. Dále jsem mu kladla na srdce, že bude důležité vstát brzo – dny už se v srpnu krátí a tedy i doba vhodná k postávání u dálnice.

Janáčkovo divadlo

V den D, tedy pondělí 10. srpna, jsme vyráželi z mého bytu – o dost později než jsme chtěli, ale pořád před polednem a tak se to dalo považovat za úspěch. Jeli jsme si vesele šalinkou, svítilo sluníčko, my byli plni radosti a očekávání a jak se tak blížíme k hlavnímu nádraží – cvak – došlo nám, že jsme doma zapomněli jednu veledůležitou věc – stopařské cedule (rozumněj papíry A4 ve složce) a fixy. Nu což, to přece není žádný problém. V klídku si přece vystoupíme, skočíme do papírnictví – tam papíry a fixy totiž mají, zabere to pár minutek a my pak zase budeme pokračovat v cestě do Modřic. Chyba! Pár minutek to rozhodně nezabralo. Nejen fakt, že je problém takové papírnictví vůbec najít (tak samozřejmě, když ho potřebuješ!), ale když na krámě nemají funkční terminál na karty a ty u sebe hotovost prostě nemáš, moc toho nenakoupíš. A tak jsme tentokrát místo papírnictví hledali bankomat (no dobře, to už nebylo tak těžké, čas nám to ale vzalo). Cestou jsme ještě potkali stánek s trdelníky, které musel Bogey okamžitě mít, takže jsme si beze spěchu cestou do papírnictví ještě pochutnávali na této tradiční dobrůtce. Po poledni už tou dobou rozhodně bylo a slunce začínalo neúprosně pálit.

A přicházeli další komplikace! Spoj, který nás měl odvést přímo do Modřic, zrovna dneska nejezdil. Nějaká výluka nebo co. A tak jsme se tam zdlouhavě dostávali s několika přestupy. V Modřicích jsme zase trochu bloudili a hledali ono stopovací místo, které jsme si našli na hitchwiki a než jsme se ve finále ke stopování dostali, nebylo 9 dopoledne, jako v našich původních představách, ale 14:00 a slunko už jelo v plném proudu. (Zde jsem pochopila, jak úžasnou věc pro nás rodiče udělali, když nás na okraj Brna tenkrát odvezli, jak popisuji v článku – 1. den – To take the harder way). Jako bonus – na stopovacím spotu u benzínky už nějací dva stopaři stáli a podle stopařského kodexu jsme si museli stoupnout za ně a počkat, až svoje auto chytnou nejdříve oni. Naštěstí se jim to povedlo v první půl hodince – prostor byl tedy náš!

Do Vídně polským kamionem?

Naším dnešním cílem byla Vídeň, vzdálená nějakých pouhých 200 km a to se dá stihnout poměrně rychle, když má člověk štěstí. My ho vlastně první 2 hodiny moc neměli. Bogey už ztrápeně prohlašoval, že za tu dobu, by byl za dvě stovky ve Vídni autobusem. Na to jsem mu vždy jen odvětila, ať se usmívá nebo mu nikdo nezastaví. A štěstí jsme tedy neměli ani potom, když nám do výhledu zaparkoval nějaký kamion na svůj povinný odpočinek. My přes něj neviděli přijíždějící auta a auta zákonitě neviděla nás. Chvíli jsme si na něj mezi sebou nadávali, pak mě napadlo si za ním zajít popovídat – kam jede, jak dlouho tam bude stát a jestli náhodou nechce vypadnout. Bogey tomu přílišné naděje nedával a tak mě tam vyslal samotnou. Blížila jsem se ke kamionu a měla radost, že jsem zase v akci. Když jsem se však pokusila o nějakou komunikaci, narazila jsem. Byl to Polák! Anglicky neuměl a tak jsme se dorozumívali svými rodnými jazyky s tím, že jsou si přece podobné a my Slované si všichni přece rozumíme. Ehm.

Odcházela jsem se smíšenými pocity. Pochopila jsem, že odjíždí za půl hodiny a že jede přímo do Vídně. Radovat předčasně jsem se však nechtěla, protože jsem si vůbec nebyla jista, zda jsem rozuměla správně. A tady už přichází konečně to naše štěstí, protože ano, rozuměla jsem správně a po půl hodince už na nás chlapík mával z okýnka, ať mu naskočíme na palubu.

Hned na začátku se zjistilo, že pan řidič ovládá němčinu. To znamená, že já byla úplně ze hry a celou cestu jsem si mohla pozorovat krajinku z lehátka za řidičem, zatímco ti dva tam celou dobu vesele šprechtili. Sem tam se mě snažili zapojit, sem tam jsem i něco rozuměla, ale největší má aktivita za celou cestu spočívala ve schovávání se před policajty (jakožto třetí pasažér nákladního vozu).

Nakonec jsme v pořádku a celkem časně dojeli do Vídně. Tak jsem tedy konečně opět vytáhla paty z Česka a naše dobrodružství může začít.

Příspěvek Brno – Nový stopařský parťák, nové cedule a vyrážíme! pochází z Hitchdiary

Příspěvek Kontakt pochází z Hitchdiary

Malgi Hanušová

Křestním jménem se jmenuji Markéta, ale nikdo mi neřekne jinak než Malgi. Jsem vystudovaná ajťačka, co za studijí začala za pár kaček cestovat po Evropě stopem. Cestování jsem si zamilovala a když došlo na lámání chleba, dala jsem přednost cestování před programováním. Živím se online, cestuji když chci a když mě to nebaví, lebedím v Brně. V dnešní době už za cestování utrácím hodně, jednou za čas ale ráda přepnu na lowcost, jen kvůli tomu dobrodružství! V online světě se zabývám affiliate marketingem a videoprodukcí.

Stopařka a lowcostová cestovatelka

Inetzivně cestovat jsem začala v roce 2015 díky stopování. Studenti hold běžně nemají finance na jiný, než nízkonákladový styl cesty. K mému štěstí, lowcost cestování mě nadchlo víc, než jakákoliv all inclusive dovolená předtím. Stopování je zkrátka o něčem víc, než dostat se bez velkých výdajů z bodu A do bodu B. Jde o jakýsi způsob, jak se teď s oblibou říká, výstupu z komfortní zóny, což přináší plno neočekávaných zážitků, které si sám jednoduše nenaplánuješ.

Přejít na stopařský deník

Blogerka

V době, kdy mě stopování pohltilo a měla jsem akutní potřebu svá dobrodružství sdílet, jsem si založila tento blog. Chtěla jsem lidi inspirovat k podbným krokům a informovat veřejnost o úžasnosti lowcostového cestování – i v případě, že financí mají dostatek. V dnešní době bych se blogerkou nenazývala, ale moc ráda zachovávám poselství webu. Názor na nízkonákladové cestování mám pořád stejný, i když se mu nevěnuji tak intenzivně.

Jak stopovat?

Digitální nomádka

Někteří pojem „digitální nomád“ nesnáší. Asi už to dělá příliš mnoho lidí? Nerada slovíčkařím a nevím, jak jinak nazvat to, co aktuálně dělám. Někdy cestuji a někdy ne. Když cestuji, tak většinou dlouhodobě, usídlím se na více měsíců v sympatické destinaci a tam pracuji, poznávám nové lidi, ochutnávám nová jídla a vyhýbám se turismu. Někdy jsem otevřená novým zážitkům a někdy mám spíš náladu se zavřít a nerušeně pracovat na svých projektech.

Články týkající se cestování s notebookem

Co používám?

Kabinové zavazadlo: CabinZero Classic 36l
Batoh na notebook: Batoh BezPotisku

Mé projekty

BagBag.cz – recenzní web batohů a jiných zavazadel
Rodičovo.cz – magazín pro rodiče s dětmi

Příspěvek Kdo jsem a proč to dělám? pochází z Hitchdiary

[smartslider3 slider=7]

[smartslider3 slider=8]

Příspěvek Starý stopařský deník pochází z Hitchdiary

Už když jsem se vracela ze svého prvního velkého stopování (Eurotrip s bráchou), věděla jsem, že zanedlouho vyrazím znovu. V Berlíně jsem totiž měla tu čest, seznámit se s jedním sympatickým (svalnatým) Bogeym, jenž se nechal slyšet, že by stopování taky velmi rád vyzkoušel. Já zase básnila o tom, jak bych ráda stopem procestovala Slovinsko – bohužel jsem už nemohla počítat s mým pracovně vytíženým bráchou. Z toho všeho tak nějak přirozeně vyplynulo, že začátkem srpna vyrážíme spolu – já a Bogey, vstříc mému dalšímu stopovacímu dobrodružství.

Byl to pro mě zase nový druh výzvy – vyrazit na 3 týdny sama s někým, koho znám sotva 3 dny. Už na základě těchto 3 dní jsem si však troufala předpokládat, že to budou 3 týdny plné skvělých zážitků, nečekaných událostí a především smíchu – ano, v Berlíně jsem se s Bogeym nasmála tolik, že jsem se zkrátka víc těšila, než měla jakékoliv obavy z neznámého.

Vzhledem k tomu, že Berlín a Brno jsou od sebe nějakých těch pár set kilometrů vzdálené, nebylo až tak jednoduché společně naplánovat cestu. Při stopování naštěstí plán není prioritou a tak jsme si vystačili s tím, že chceme vidět Slovinsko a nakonec se dostat k moři (protože to jsem za celý prázdniny viděla jen skrz okýnko v autě na cestě do Amsterdamu).

Nakonec bych ještě ráda uvědomila mé čtenáře, že některé příhody z tohoto výletu budou z mnoha různých důvodů trochu (ale fakt jen trochu!) cenzurovány. Kdyby pak měl někdo zájem slyšet naše zážitky v neochuzeném znění, ráda vám je někdy povyprávím u piva .

Příspěvek Výlet za mořem – intro pochází z Hitchdiary

i žehličku na vlasy To uznávám, nepatří přímo do top 10 nutných věcí stopaře, ale já prostě musela. Batoh jsem ve výsledku stejně neměla úplně plný a těžkým ho pak dělaly už jen zásoby vody. Mé věci jsem si sice nefotila, ale bratr tak učinil a tak tu je k dispozici takový náhled do batohu stopaře začátečníka.

Kolem 7 – 8 hodiny už přijel bratr ke mně. Resp. rodiče s bratrem přijeli vyzvednout mě, aby nás oba mohli vysadit na benzince u dálnice (jaký jsou zlatí, že?). Ono, tehdy jsme to ještě ani netušili, ale dostat se z centra na nějaké dobré stopovací místo zabere někdy hodiny času. Toho jsme tedy byli pro tentokrát ušetřeni a mohli ihned udělat první tripovou selfie, napsat ceduli PHA a vydat se stopovat.

Vtip byl v tom, že jsme vlastně ani nevěděli, kde si nejlépe stoupnout. Věděli jsme, že čerpací stanice je skvělé místo ke stopování, ale kde přesně vytasit stopovací ceduli, to už nám nikdo neřekl. Nakonec jsme zamířili na snad úplně nejhloupější místo – na nájezd na benzinku. Projíždí tam sice mnoho aut, ale v rychlosti, kterou takhle stopaře na dálnici míjí, by byl jen zázrak, kdyby někdo doopravdy zastavil. Evidentně jsme nad tím moc neuvažovali, jak jsme byli natěšeni vyrazit a tak jsme zkrátka zdvihli prst, ukázali ceduli a – zázrak se stal! První auto, které kolem nás projíždělo, zastavilo.

Kam si má tedy stopař stoupnout?

Byl to jeden velmi sympatický stopař – Marek, který už má prostopováno spousty kilometrů, a zastavil nám vlastně především proto, aby nám oznámil, že stojíme strašně blbě Hodil nás pár kilometrů po trase na další benzinku a cestou nám dal plno užitečných rad – především tedy, že na benzince je účinnější stát u výjezdu, kde auta jedou ještě pomalu a nebo se přímo ptát lidí a kamioňáků. Samozřejmě se ptal i na naši cestu, kam plánujeme dojet, kam se podívat. Když zjistil, že naše první zastávka má být v Berlíně, zeptal se, jestli jedeme přes Plzeň. „Přes Plzeň? Jedeme přes Plzeň?“, střetli se naše nejisté pohledy. No asi tedy jedeme přes Plzeň, když to říká zkušený stopař. Když nás vyhodil, ani jsme neměli možnost pořádně něco konzultovat, protože jsme měli pořádnou dávku začátečnickýho štěstí a téměř za pár okamžiků nám zastavilo další auto.

Zastavil nám tento skvělej chlap. No a hádejte, kam měl namířeno! Přímo do Plzně. Takže jsme nad tím příliš neuvažovali a libovali si, jak nám to dneska skvěle vychází. Cestou jsme vedli plno zajímavých konverzací. Bylo nám např. doporučeno ovoce zvané durian, pro jeho úžasnou vůni (rozuměj smrad). Bohužel (bohudík?) jsem doteď neměla tu čest ho vyzkoušet. Cesta tedy utekla jako voda i s malou zastávkou na oběd ve vesničce u Prahy. Tedy, my měli oběd – řízky od maminky a náš pan řidič si zašel domů nakrmit kočky. V Plzni jsme se rozloučili a mohli pokračovat vesele dál.

V Plzni už to ale nebyla žádná sranda. Jak jsme si hezky zvykli, že nám auta zastavují v podstatě ihned, teď se nám to karma rozhodla vrátit. Vznikl nám tak alespoň čas k probrání naší trasy – trasy přes Plzeň. Ta se po shlédnutí mapy nezdála jako nejlépe zvolená – resp. se spíš zdála jako neskutečně blbě zvolená. Každopádně v rámci udržování optimismu jsme usoudili, že Marek měl určitě důvod, proč ve spojení s cestou do Berlína nadhodil Plzeň a určitě to nebude tak špatná cesta. Postáli jsme si ještě tak 2 – 3 hodinky (nevím již přesně) na otevřeném slunci ve 40ti stupňovém horku a nakonec se na nás opět usmálo štěstí.

První jízda kamionem

Zastavil nám náš historicky první kamion! Takové cestování s kamionem mě vždycky zajímalo, jak vlastně funguje. Jestli kamioňáci vůbec berou více, než jednoho stopaře, jak to mají s pauzama, kdy jezdit smí a kdy ne. No vylezu tam nahoru za ním, podáme si ruku, představíme se, my jsme z Česka, on je z Turecka a tím naše konverzace hasne. Ne že by jsme snad nechtěli konverzovat, ale bez žádného společného jazyka to jde rukama nohama těžko. Pan řidič se o to sice chvíli pokoušel, ale v ten moment naše jízda výrazně ztrácela na bezpečnosti a tak jsem si své zvídavé otázky nechala pro kamioňáky jiné. Vysazeni jsme byli na Rozvadově a mohli pokračovat dál. Tentokrát nám zastavil Kuba – prvoligovej fotbalista, s kterým cesta opět ubíhala velmi rychle. Dosti se podivoval, proč jedeme do Berlína takovou oklikou a sám nám pomáhal vymýšlet nejlepší strategické místo, kde to otočit a stopovat odtud na sever.

Tehdy jsme se poprvé dozvěděli tu smutnou věc o Neměcku – benzinky jsou od sebe na dálnici strašně daleko. Vlastně můžete přejet půlku Německa bez toho, abyste na nějakou narazili. A to přesně se nám teď stalo. Ačkoliv nám chtěl Kuba zastavit na nějaké nejbližší odbočce za hranicemi, ono se to prostě nedalo. A tak jsme jeli a jeli a když už jsme se od Berlína spíš vzdalovali než přibližovali, povedlo se nám zastavit u Norimberku u mekáče. Kuba s námi ještě chvíli pobyl a pomáhal nám vymýšlet, kam si nejlépe stoupnout, takže jsme mu pak poděkovali a rozloučili se.

K shrnutí situace – stáli jsme v 7 večer před mekáčem asi 500 km od místa, kde jsme měli na dnešní noc domluvený nocleh. Mekáč byl přilehlý k dálnici v opačném směru než jsme potřebovali, ale v našem směru jízdy bohužel k dispozici žádné stopovací místo nebylo. Začalo se stmívat. A nám bylo fajn! Já osobně se těšila z toho, že už jsme doopravdy v Německu – že se nám podařilo dojet stopem mimo Českou republiku. Pokukovala jsem po místě, kde by se dal potencionálně rozložit stan, ale stejně jsem tak nějak věřila, že to nebude potřeba.

Chvíli jsme se snažili stopovat na nájezdu na dálnici, ale to nemělo cenu, auta tam neměla kde zastavit. Začali jsme tedy obcházet lidi parkující mezi Mc Donaldem a pumpou. Byla to naše premiéra v přímém oslovování lidí, co se odvozu týče. Já měla ze začátku trochu respekt, bratr s tím až takový problém neměl. No oslovili jsme značný počet lidí, ale všichni mířili opačným směrem. Po nějaké hodině a půl to bylo značně demotivující, ale úsměv jsme si museli udržovat – jinak by nás přece nikdo vzít nechtěl.

Dostaneme se dnes do Berlína?

No samozřejmě, že se na nás nakonec štěstí obrátilo a nespali jsme hned první den na ulici. Úplnou náhodou jel kolem německej pár – Pascal s přítelkyní. Pascal byl doktor a jeho přítelkyně režisérka (nebo zkrátka něco od filmu). Vraceli se zrovna od rodičů a to přímo do Berlína! Jeli jsme tedy nocí, později i docela vydatnou bouřkou, skrz celé Německo. Mně sice bylo neskutečně zle, měla jsem po tom celém dni docela silný úpal, ale fakt, že dneska (resp. zítra kolem 3 hodiny ranní) dorazíme do cíle, mi to kompenzoval.

Náš první den se vyloženě nesl v heslu jedné nejmenované parkourové organizace (dobře bratře, udělám ti reklamu – klik) – „To take the harder way“. Zkrátka, jet přímo do Berlína přes Drážďany, by bylo moc jednoduché a pohodlné. A ve finále, přímý odvoz z Norimberku až do Berlína, to je vlastně docela luxus.

Příspěvek 1. den – To take the harder way pochází z Hitchdiary