Jak jsem naznačovala na konci předchozího článku – začalo nám pršet. Leželi jsme na střeše garáží obchodního centra BTC City a spali. Kapky začínajícího deště mě nevzbudily. Nevzbudil mě ani Bogey, kterého, kapky vzbudily a nevzbudil mě ani tehdy, kdy už začalo přiostřovat. Moudře však usoudil, že se začínající bouřkou je potřeba něco dělat – tedy resp. s námi je potřeba něco dělat. A tak vybalil stan a surově ho přes nás přehodil alespoň v jeho nepostavené podobě. Já se prý jen ošívala, ať mě nechá spát, že je všechno v pohodě a že se mi leží dobře – klasická já, mě ať se neopovažuje nikdo budit uprostřed noci!

Pak jsme oba ještě na nějaký čas zabrali – otázkou je, jestli jsem se já vůbec probudila. Se svítáním však byla bouřka čím dál vydatnější a to už by vzbudilo i medvěda v zimním spánku. Docela rychle jsme se shodli, že tady už dál ležet nemůžeme. Já sice ještě chvíli kladla odpor, že se mi nechce vstávat, ale když už jsem byla probuzená na 100 % a mohla zas racionálně uvažovat, velmi ochotně jsem Bogeyho uposlechla. Možná především proto, že jsem si uvědomila, že polovinou svého těla ležím v solidní kaluži.

Správný stopař přespí kdekoliv

Když jsme ze svého spacákového-vodního lože vstali a viděli z perspektivy stojícího člověka, v čem jsme to nocovali, museli jsme se smát. Jak jsem již pocítila: na mém místě se rozprostíralo hotové moře, naopak tam kde spal Bogey – nic. Sucho, pohoda, klídek. Tuto noc jsem si zkrátka zahrála na gentlewoman.

Totálně promočené věci jsme zase pomalu stěhovali do našeho přístřešku na schodech. Co bylo potřeba, jsme pověsili a celý promáčení se těšili na teplé paprsky sluníčka. Do oběda jsme sušili věci i sebe a odpoledne se vydali na průzkum města.

Pozor! Pokud chcete cestovat po Lublani městskou hromadnou dopravou, nestačí vám lístek – lístky tady nemají. Potřebujete Urbana Card (Urbana enotna mestna kartica). U řidiče byste ji však hledali marně. Sehnat se dají pouze v centru, takže když se chcete dostat z úplného okraje města (náš případ), musíte to uhrát na „já šupák cizinec, vůbec nerozumím vaší řeči a vůbec nechápu váš platební systém“ (ale to jsme vlastně ani tak hrát nemuseli). Pan řidič byl hodný a nechal nás jet na černo. Když už si kraticu zakoupíte, stále to neznamená, že můžete jezdit. Musíte pokračovat dále v procesu a dobít si ji na určitý počet Eur (z kterých pak čerpáte na dané jízdy) v některém z automatů umístěných poblíž zastávek. Nyní jste konečně oprávněni jezdit po městě.

Napříč tomu, že jsme všechno tohle zařizování poslušně podstoupili, nakonec jsme Lublaň prošli pěšky. Ne nadarmo se o Lublani píše, že je to jedno z nejklidnějších hlavních měst s nejnižší kriminalitou – je zkrátka zatraceně malé a na maloměstech, kde vás každej zná, se dost blbě páchá zločin. Každopádně, abych nepřeháněla – Lublaň bych tak nějak velikostí a celkovou atmosférou přirovnala k naší Olomouci.

Metelkova mesto – squat v centru Lublaně

Ze všeho nejdříve jsme se byli podívat na Metelkova mesto (nejsem si jista, jak to správně sklonit, abych tomu zachovala slovinské názvosloví, česky však samozřejmě „Metelkovo město“), což je squat, který vznikl v centru Lublaně a dokonce byl vyhlášen kulturním centrem. Večer zde funguje kulturní život v pravém slova smyslu. I Janja (kterou jsme potkali v Grazu) nám o tomto magickém místě vyprávěla – že je to úplně jiné místo ve dne a v noci, kdy se z příjemného, tichého a umělecky založeného místa, stává hotový party ráj. Hned poté, co jsme do města přišli, dojel k nám lehce hipstersky vypadající týpek na rozvrzaném kole s dlouhatánskými zahnutými řídítky a skrz úzké škvírky, říkejme jim oči, na nás hodil vlídný pohled prosící o pomoc. Přátelsky nás poprosil, zda náhodou nemáme dlouhý papírky.

Metelkova mesto v jeho denní podobě vyloženě vybízelo k lehkému „pochillování“, odpočinku, relaxu – alespoň s flaškou piva, abychom tak nějak zapadli do nálady, která zde panovala. Poté jsme zamířili skrz centrum na Ljubljana grad, což je, jak někteří možná již odhadují, hrad. Je na kopci a je tam výhled, takže to tam pochopitelně láká všechny turisty. Zrovna když jsme se shodli na tom, že se večer vrátíme zpět do BTC City a opět složíme hlavy na střeše – začalo pršet a to tak, že dost vydatně. Běželi jsme kopcem dolů a hledali, kam se před běsnícím deštěm schovat. Nakonec se nám povedlo dostat přes vchod jednoho z bytových výškových domů a zamířili opět až nahoru na střechu. Bylo tam takové malé zastřešené místečko a tak jsme se tam rozhodli odpočívat, než se déšť přežene. Uklidňující zvuky deště nás však dokázali během chvilky uspat. A tak se nám alespoň povedlo dohnat ten spánkový deficit.

Protože naše zalíbení v BTC City přetrvávalo, řekli jsme si, že tam nějak přečkáme noc, ať už prší nebo ne. Že zkrátka nějak vymyslíme, jak ten stan na střeše postavit. Ano, byli jsme naivní, ale představa, že někdo prochází kolem obchodního centra, zadívá se do oblak a spatří rozložený stan na střeše obchoďáku, nás opět řádně rozesmívala a v daný moment nám to přišlo jako nejlepší nápad na světě.

Náš domov jménem McDonald´s

Když jsme se vrátili domů – do BTC City, zamířili jsme prvně do Mc’Donaldu. Obsluha už nás zde začínala poznávat. Říkala jsem si, že jsme jako ti lokálně známí bezdomovci. Každé město takové má! No vždyť je znáte, známé tváře nádraží, obchodních center a parků, žebrající o nějaké ty drobné na vodku v akci. A přesně tak jsem si připadala v BTC City (teda ne že bychom o něco žebrali ale myslím, že sednout si takhle na ulici, leckdo by nám nějaké drobáky hodil). Asi už jsme příliš nevoněli, do mekáče jsme přicházeli s otvíračkou (vyčistit si zuby a dát kafčo) a odcházeli před zavíráním. Náš dojem spravovalo už jen pár kousků značkového oblečení a vlastnictví chytrých telefonů.

Dnes jsme také čekali na setmění. Na to, abychom na střeše mohli stavět stan, jsme potřebovali diskrétní a tedy noční prostředí. Po 11 hodině jsme se vyšplhali na střechu, všechno probíhalo ultra-tajně a inkognito. Povšimli jsme si, že jsme z minulé noci na střeše zapomněli ručníky – totálně promáčené. Rozhodli jsme se je tedy ještě před ulehnutím vyždímat, na našem schodišti – na nasvíceném schodišti, na které jde krásně vidět zvenku! Ždímali jsme vesele ručníky, voda z nich proudem tekla skrz mřížované schody a dělala hluk široko daleko. Jestli si někdo klepe na čelo, jestli jsme normální, a že to byla blbost, tak byla. Totální! A za blbost se platí – místní hlídač šel zrovna kolem, samozřejmě nás zaregistroval a začal po nás křičet, ať okamžitě vypadneme. Ups! Najednou už zase nemáme kde spát.

Příspěvek Ljubljana – Squateři z Metelkova mesta pochází z Hitchdiary

McDonald byl naštěstí stále otevřený a zavíračka byla vypsaná až na 1 hodinu ranní. Nevím už přesně kolik bylo hodin, když jsme do mekáče přišli. Měli jsme však dostatek času na zahřátí, najezení a dalších mnoho věcí. Například hygienu! Ta se nám poslední dva dny docela vyhýbala, takže jsem nechala bratra objednat nějaké hnusné fast food jídlo, s celou krosnou jsem si to naběhla na opuštěné záchodky v druhém patře a provedla, co se dalo – jako doma .

U hranolek s cheeseburgrem jsme uvažovali, co bude dál. Vymysleli jsme, že se tu nadopujeme cukrem a kofeinem, abychom přečkali noc vzhůru, a po zavíračce sedneme někam v blízkosti mekáče a počkáme na svítání. Koupili jsme si tedy bezedný kelímek a v pravidelných intervalech chodili čepovat sladkou Coca colu. Aby byl jasno, s bráchou docela dáváme na zdravý životní styl a na takový příval cukru zkrátka nejsme zvyknutí. I taková decka coly by nás relativně nastartovala. No a my tam ve dvou zvládli takových 5 litrů. Byli jsme neskutečně roztěkaní, „naspídovaní“, cítili se tak zvláštně přiopile a bratrovi začali naskakovat červené žilky v očích.

Poslední fází mělo být teplé latéčko, které nás mělo před zavíračkou zároveň zahřát, než budeme vyhnáni do chladné noci. Brácha byl vyslán k pultíku s kávou, zatímco já se starala o nabíjení všech zařízení. Zpátky ke stolu se vracel s úsměvem – s opravdu radostným úsměvem (ne tím, který mu způsobovala hladinka cukru). Sedl si zpátky ke mně a začal mi vyprávět, co se mu právě přihodilo.

Objednával si kávu – v angličtině samozřejmě. Slečna, co ho obsluhovala, však podle určitých indicií rozpoznala, že jsme z Česka (především podle stopovací cedule CZ, kterou jsme měli celou dobu položenou na stolku) a jelikož pocházela ze Slovenska, dala se s bráchou do řeči (říkala jsem si, že mu to nějak trvá). Vyprávěl slečně celou naši story a současnou nepříjemnou situaci. Když slečna slyšela, že chceme přečkat noc sami v ulicích Mannheimu, zděsila se a nabídla nám nocleh u sebe doma! A to je nabídka, která se zkrátka neodmítá.

Nebozí stopaři mají zase kde spát

Slečna se jmenovala Veronika a byla moc sympatická. Navzdory noční šichtě v mekáči byla milá a usměvavá. Před zavíračkou za námi přišla a řekla, ať ji počkáme venku, že nás potom odveze autem k ní na byt, kde bydlí se svou sestrou. To jsme zase po dlouhé době měli štěstí a neuvěřitelnou radost. Jen nám trochu dělalo starosti, zda nadopováni povzbuzujícími látkami budeme schopni usnout. Ale – úplně bez problému. Poté co jsme přijeli na byt, přivítal nás malý pejsek, vystřídali jsme se ve sprše (úplně novej člověk!), prohodili pár slov a poté usnuli jako miminka.

Ráno nás budil zvuk budíku. Bylo na čase se konečně dostat do Česka. Opět se nám dostalo luxusu – zpět k dálnici nás hodila Verčina sestra autem. Chtěla bych hlavně zdůraznit, že oběma sestrám patří velký dík! Doufám, že jim to karma patřičně vrátila .

Na nájezdu jsme stihli posnídat knackenbroty s marmeládou a poté poměrně rychle stopnout kamion. Sebevědomě jsme totiž nejdříve vytáhli ceduli CZ (člověk má mít velké cíle) a tak nám zastavil jeden českej kamioňák právě proto, že by u Mannheimu české stopaře nečekal. Dokonce jsme si cestou oba pospali – střídali jsme se na horní „posteli“ za řidičem. Podstatné však bylo jediné – jedeme do Česka!

Řidič nás vyložil v Plzni na benzince, ačkoliv nás celou dobu přemlouval, ať jedeme vlakem a že nás raději vysadí u nádraží. Že prý je stopování nebezpečné, no klasika. Taky si po cestě neušetřil pár vtípků na téma, že je sériový vrah a veze si nás někam do opuštěného lesa. Byl poté velmi udivený, že nás to ani neděsí. No po předchozí noci se snad není čemu divit – takový černý humor od sympatického kamioňáka byl trochu slabota.

Z Plzně jsme to chtěli zkusit rovnou do Brna. Zastavovali nám však samí Pražáci s otázkou, zda to do Prahy stačí. Nestačilo. Spočítali jsme si, že pokud bychom chtěli do Brna dojet ještě dnes a udělali si mezizastávku v Praze, byla by tam potřeba někoho stopnout do hodiny. To se nám riskovat nechtělo. Asi tak po pátém Pražákovi jsme si řekli, že pokud nám zastaví další, tak ho berem a z Prahy jedem vlakem/busem. Samozřejmě, že nám zastavil a tak se Kuba, realitní makléř původem z Liberce, stal našim oficiálně posledním řidičem na této cestě.

Díky bouračce kamionu na dálnici, jež způsobila docela solidní kolonu, jsme spolu strávili poměrně dost času – především dost času na to, aby padly klasické vtípky na téma Praha vs. Brno. „Jaká je nejvýznamnější stavba v Brně? Výpadovka na Prahu.“ Smála jsem se se skřípajícími zuby . Skoro jsem se bála, že snad ani nebyl pochopen bratrův sarkasmus na téma – žádný internet na Moravě. Cesta však byla i přes tuto rivalitu příjemná a my šťastně dojeli k hlavnímu nádraží.

Při pohledu na park před hlavasem jsme tak trošku pochopili, proč chlapík v Mannheimu tvrdil, že je Praha nebezpečná. My se však v prostředí plném bezdomovců a jiných individuí cítili jako doma. Ne snad právě kvůli nim, ale především se kolem nás mluvilo česky a to byl po těch dvou týdnech řádný nezvyk.

Tímto byl můj první stopovací trip u konce. Zbývalo totiž už jen nasednout na žlutý autobus (započala jsem tak svou tradici – dojíždět poslední úseky tripů se Student Agency) a komfortně si odvézt zadek až do Brna (brácha žlutým vlakem do Olomouce). Přesto, že jsme domů dojeli v pozdních nočních hodinách, oba jsme si ještě ten den stihli dát těstoviny s rajčatovou omáčkou – což považuji za šťastný konec celého příběhu.

A co že mi tento výlet dal a vzal? Je toho spousty. Dal mi odvahu opouštět svou komfortní zónu, dal mi nadhled a schopnost nemít vůči lidem předsudky. Dal mi ochotu pomáhat ostatním – poslat dobré skutky dál. Donutil mě zamyslet se nad tím, kolik věcí v životě (dopravu, místo na spaní, teplo, jídlo) považujeme za běžné a samozřejmé, přičemž se jedná o luxus, který se nedostane každému. Dal mi spoustu nových kontaktů, kamarádů a lásku ke stopování. Dal mi toho tolik, že to ani nejsem schopna vyjmenovat. Vzal mi sluneční brýle, které jsem nechala Nareshovi. Takové jsou bilance .

Stopem po Evropě?

Bez problému! Přesvědčit se můžete na videu.

Příspěvek 12. den – Den poslední pochází z Hitchdiary