A teď už z praxe – dostala jsem se někdy při stopování do opravdu nebezpečné situace? Klepu na dřevo, vážně ne. (Možná je to taky proto, že jsem nikdy necestovala sama.) Řidiči jsou zpravidla milí, přívětiví a ochotní, a pokud už jsem se někdy cítila nejistě, tak spíše proto, jak řidič řídil, než že by mi on sám měl nějak ublížit.

Určitě se však hodí nebezpečným situacím předcházet a tak bych ráda vypíchla pár tipů, kterými se řídím já:

Nejezdi sama/sám

Mnou preferovaná kombinace pro stopování je holka + kluk, pro vyvážení poměru rychlost/bezpečí. Někteří stopaři jezdí rádi sami a je jich mnoho, ale já parťáka beru vždycky jako takovou pojistku „kdyby náhodou“ (třeba už jenom kdybych se zranila a potřebovala, aby mě někdo dotáhnul do nemocnice) a navíc je to ve dvou určitě větší zábava.

Dávej o sobě vědět

Buď v kontaktu s někým blízkým, nejlépe ustaraným rodičem, partnerem, který pokud o tobě neuslyší déle jak pár hodin, vyhlásí celostátní pátrání. Naprosto nejhorší je si takhle někam vyjet a vůbec nikomu o tom neříct, třeba právě proto, aby o vás neměl strach. Pro stoprocentní informovanost blízkých, můžeš například vždy zasílat sms s SPZ aktuálního řidiče. V praxi se to však ne vždy stíhá.

Vybírej si řidiče

To, že ti nějaký řidič zastaví, ještě neznamená, že k němu musíš bezpodmínečně nastoupit. I když už u silnice stojíš bez úspěchu několik hodin, pokud máš z řidiče nepříjemný pocit, odmítni. Výmluva se najde vždy, i když třeba hloupá a nesmyslná, za tvůj pocit bezpečí to stojí. Další stopovací taktikou v prospěch bezpečí, je kladení otázky „Kam jedete?“ namísto „Jedete do Berlína?“ – neříkáte předem váš cíl. Pokud je ti pak řidič na první pohled nesympatický, odmítneš ho s tím, že potřebuješ jet jinam – i když třeba právě do Berlína směřuje. Tato taktika je bohužel velmi těžko aplikovatelná, pokud stopujete s cedulí.

Batoh měj u sebe

Čas od času se stane, že ti řidič nabídne odložit si věci do kufru. Je to od něj většinou milé gesto s dobrým úmyslem, ale vždycky mám lepší pocit, když mám všechny své věci u sebe – i když jsme pak s krosnou napresovány na sedačce jako sardinky v konzervě. V případě nouze mám pak tu možnost se rychle sbalit a auto opustit. Neříkám, že tuto zásadu dodržuji vždy. Někdy nám zastaví rodinka s dítětem v autosedačce a i bez nás mají problém se v autě hnout – přesto jsou tak ochotní a vezmou nás. Na druhou stranu, kdo by se v takové společnosti něčeho bál. V každém případě mám však vždy u sebe mobil, peněženku (doklady) a většinou i stopovací cedule.

Lži

Lépe řečeno, cítíš-li se nepříjemně lži. Pokud se řidič začne chovat tak, že je ti to nějakým způsobem nepříjemné, zahraj, že se náhle změnily plány (k tomu se opět hodí parťák, ale zvládneš to i sám/sama) a ihned potřebuješ vystoupit na dalším možném plácku. I pokud je ti řidič sympatický, můžeš pro dobrý pocit zinscenovat nějaké to divadýlko. Třeba falešný telefonát, ve kterém imaginární blízké osobě sděluješ, co právě děláš a s kým jedeš (anebo opravdu volej!). Když konverzuješ s řidičem, mezi řečí můžeš zmínit, že se věnuješ tradičnímu bojovému umění nebo jen tak mimochodem nadhodit, že tvůj táta je šéfem místní policie. Zkrátka plácnout cokoliv, co by řidiče s nekalými úmysl mohlo alespoň lehce odradit.

Navštiv kurz sebeobrany

To už je spíš takový nadstandard k bezpečnostní výbavě stopaře. Každopádně doporučuji, i pokud se stopovat zrovna nechystáš. Dozvíš se zde užitečné a v praxi použitelné vychytávky. Neříkám, že když kurzem projdeš, tak jsi rázem neohrožený a nezranitelný, pro mě měl však kurz velký přínos nejen po stránce fyzické, ale i mentální. Konkrétně jsem absolvovala kurz sebeobrany (z kterého pochází i ilustrační fotka) pod vedením instruktora působícího v Brně (který by mě za mé stopařské počínání zrovna moc nepochválil :D). Naučíš se zde jednat pod tlakem a v krizových situacích, naučíš se zacházet s obrannými zbraněmi jako je třeba pepřový sprej (který se ti do kapsy na cesty určitě hodí), seznámíš se se zásadami prevence útoku (mezi ně tedy patří i „nejezdit stopem“, ale jak jsem již napsala, netvrdím, že stopování je 100% bezpečné) a jako bonus si výrazně zlepšíš fyzičku!

Kdo tedy očekával, že budu psát o tom, jak je stopování bezpečné a uklidňovat vás, že se přece nemůže nic stát, tak se omlouvám. Většinou se lidi snažím k cestování stopem motivovat, protože podle mě má stonásobně více světlých stránek než těch stinných a sama zatím žádné negativní zkušenosti nemám – to mě však neopravňuje tvrdit, že se jedná o stoprocentně bezpečnou činnost. Je na každém z nás zvážit tento risk, zda nám to za to dobrodružství stojí. Někdo raději zůstane ve své komfortní zóně, někdo si najde bezpečnější způsob, jak zažívat dobrodružství a někdo (jako já) si stopování zamiluje a přijme fakt, že určité riziko k této formě cestování patří. (Ale to snad ke všemu, co v životě za něco stojí, ne?)

Co si myslíte o bezpečnosti stopování vy? Máte nějaké negativní zkušenosti? Ocením, když se podělíte se svými vlastními tipy, jak posílit svůj pocit bezpečí na cestách.

Příspěvek Je stopování nebezpečné? pochází z Hitchdiary

Na stopování určitě neexistuje žádný univerzální návod, což ho vlastně dělá tolik zajímavým a dobrodružným. Nikdy pořádně nevíte, kam si stoupnout, aby vám auta (nejlépe ihned) zastavila. Co u toho dělat, jak se tvářit, co mít na sobě. Je lepší stopovat sám nebo ve dvou? Co když se setmí? Má cenu oslovovat řidiče přímo? A možná spousta dalších otázek vás napadá, pokud jste se rozhodli, že stopování chcete v nejbližší době vyzkoušet.

Na nic z toho asi jednoznačná odpověď neexistuje. Rozhodujeme se v konkrétní situaci podle vlastních předchozích zážitků a zkušeností a v závislosti na naší aktuální úspěšnosti pak různě měníme strategie.  Jako potencionální stopař začátečník však tuto možnost nemáte a tak vám možná nějaké tipy od zkušenějších přijdou vhod.

Když jsem si naplánovala svou první cestu, která měla využívat tento jedinečný způsob dopravy, moc jsem o stopování nevěděla. Důkazem vám může být naše první cesta plná nesnází, o které se dočtete zde.  Dopředu jsem si samozřejmě googlila, jak na to jít správně a co je vlastně potřeba. Hotovou biblí pro mě tehdy byl web Dušana Janovského (což je mimochodem autor legendární „učebnice“ jakpsatweb.cz), který jsem si pročetla od začátku až dokonce několikrát! Našla jsem zde plno praktických tipů a zásad, kterých jsme se na svých prvních cestách drželi, a velmi nám pomohly. Na druhou stranu – obsah webu byl sepsaný již před nějakou dobou a tak by mi přišel vhod i nějaký aktuálnější zdroj nebo pohled na stopování i z ženského hlediska (pro něž má tento způsob dopravy svá specifika).

To se vám zde pokusím nabídnout já, v této nové rubrice, seriálu, příručce (jak jen chcete). Plánuji zde zmínit obecné zásady, tipy i osobní zkušenosti a vytvořit tak materiály, které někomu snad pomohou a usnadní první stopařské krůčky. Zároveň budu ráda za doplnění, upřesnění či vyvrácení mých poznatků zkušenějšími jedinci.

Příspěvek Jak stopovat aneb příručka pro začátečníky pochází z Hitchdiary