McDonald byl naštěstí stále otevřený a zavíračka byla vypsaná až na 1 hodinu ranní. Nevím už přesně kolik bylo hodin, když jsme do mekáče přišli. Měli jsme však dostatek času na zahřátí, najezení a dalších mnoho věcí. Například hygienu! Ta se nám poslední dva dny docela vyhýbala, takže jsem nechala bratra objednat nějaké hnusné fast food jídlo, s celou krosnou jsem si to naběhla na opuštěné záchodky v druhém patře a provedla, co se dalo – jako doma .

U hranolek s cheeseburgrem jsme uvažovali, co bude dál. Vymysleli jsme, že se tu nadopujeme cukrem a kofeinem, abychom přečkali noc vzhůru, a po zavíračce sedneme někam v blízkosti mekáče a počkáme na svítání. Koupili jsme si tedy bezedný kelímek a v pravidelných intervalech chodili čepovat sladkou Coca colu. Aby byl jasno, s bráchou docela dáváme na zdravý životní styl a na takový příval cukru zkrátka nejsme zvyknutí. I taková decka coly by nás relativně nastartovala. No a my tam ve dvou zvládli takových 5 litrů. Byli jsme neskutečně roztěkaní, „naspídovaní“, cítili se tak zvláštně přiopile a bratrovi začali naskakovat červené žilky v očích.

Poslední fází mělo být teplé latéčko, které nás mělo před zavíračkou zároveň zahřát, než budeme vyhnáni do chladné noci. Brácha byl vyslán k pultíku s kávou, zatímco já se starala o nabíjení všech zařízení. Zpátky ke stolu se vracel s úsměvem – s opravdu radostným úsměvem (ne tím, který mu způsobovala hladinka cukru). Sedl si zpátky ke mně a začal mi vyprávět, co se mu právě přihodilo.

Objednával si kávu – v angličtině samozřejmě. Slečna, co ho obsluhovala, však podle určitých indicií rozpoznala, že jsme z Česka (především podle stopovací cedule CZ, kterou jsme měli celou dobu položenou na stolku) a jelikož pocházela ze Slovenska, dala se s bráchou do řeči (říkala jsem si, že mu to nějak trvá). Vyprávěl slečně celou naši story a současnou nepříjemnou situaci. Když slečna slyšela, že chceme přečkat noc sami v ulicích Mannheimu, zděsila se a nabídla nám nocleh u sebe doma! A to je nabídka, která se zkrátka neodmítá.

Nebozí stopaři mají zase kde spát

Slečna se jmenovala Veronika a byla moc sympatická. Navzdory noční šichtě v mekáči byla milá a usměvavá. Před zavíračkou za námi přišla a řekla, ať ji počkáme venku, že nás potom odveze autem k ní na byt, kde bydlí se svou sestrou. To jsme zase po dlouhé době měli štěstí a neuvěřitelnou radost. Jen nám trochu dělalo starosti, zda nadopováni povzbuzujícími látkami budeme schopni usnout. Ale – úplně bez problému. Poté co jsme přijeli na byt, přivítal nás malý pejsek, vystřídali jsme se ve sprše (úplně novej člověk!), prohodili pár slov a poté usnuli jako miminka.

Ráno nás budil zvuk budíku. Bylo na čase se konečně dostat do Česka. Opět se nám dostalo luxusu – zpět k dálnici nás hodila Verčina sestra autem. Chtěla bych hlavně zdůraznit, že oběma sestrám patří velký dík! Doufám, že jim to karma patřičně vrátila .

Na nájezdu jsme stihli posnídat knackenbroty s marmeládou a poté poměrně rychle stopnout kamion. Sebevědomě jsme totiž nejdříve vytáhli ceduli CZ (člověk má mít velké cíle) a tak nám zastavil jeden českej kamioňák právě proto, že by u Mannheimu české stopaře nečekal. Dokonce jsme si cestou oba pospali – střídali jsme se na horní „posteli“ za řidičem. Podstatné však bylo jediné – jedeme do Česka!

Řidič nás vyložil v Plzni na benzince, ačkoliv nás celou dobu přemlouval, ať jedeme vlakem a že nás raději vysadí u nádraží. Že prý je stopování nebezpečné, no klasika. Taky si po cestě neušetřil pár vtípků na téma, že je sériový vrah a veze si nás někam do opuštěného lesa. Byl poté velmi udivený, že nás to ani neděsí. No po předchozí noci se snad není čemu divit – takový černý humor od sympatického kamioňáka byl trochu slabota.

Z Plzně jsme to chtěli zkusit rovnou do Brna. Zastavovali nám však samí Pražáci s otázkou, zda to do Prahy stačí. Nestačilo. Spočítali jsme si, že pokud bychom chtěli do Brna dojet ještě dnes a udělali si mezizastávku v Praze, byla by tam potřeba někoho stopnout do hodiny. To se nám riskovat nechtělo. Asi tak po pátém Pražákovi jsme si řekli, že pokud nám zastaví další, tak ho berem a z Prahy jedem vlakem/busem. Samozřejmě, že nám zastavil a tak se Kuba, realitní makléř původem z Liberce, stal našim oficiálně posledním řidičem na této cestě.

Díky bouračce kamionu na dálnici, jež způsobila docela solidní kolonu, jsme spolu strávili poměrně dost času – především dost času na to, aby padly klasické vtípky na téma Praha vs. Brno. „Jaká je nejvýznamnější stavba v Brně? Výpadovka na Prahu.“ Smála jsem se se skřípajícími zuby . Skoro jsem se bála, že snad ani nebyl pochopen bratrův sarkasmus na téma – žádný internet na Moravě. Cesta však byla i přes tuto rivalitu příjemná a my šťastně dojeli k hlavnímu nádraží.

Při pohledu na park před hlavasem jsme tak trošku pochopili, proč chlapík v Mannheimu tvrdil, že je Praha nebezpečná. My se však v prostředí plném bezdomovců a jiných individuí cítili jako doma. Ne snad právě kvůli nim, ale především se kolem nás mluvilo česky a to byl po těch dvou týdnech řádný nezvyk.

Tímto byl můj první stopovací trip u konce. Zbývalo totiž už jen nasednout na žlutý autobus (započala jsem tak svou tradici – dojíždět poslední úseky tripů se Student Agency) a komfortně si odvézt zadek až do Brna (brácha žlutým vlakem do Olomouce). Přesto, že jsme domů dojeli v pozdních nočních hodinách, oba jsme si ještě ten den stihli dát těstoviny s rajčatovou omáčkou – což považuji za šťastný konec celého příběhu.

A co že mi tento výlet dal a vzal? Je toho spousty. Dal mi odvahu opouštět svou komfortní zónu, dal mi nadhled a schopnost nemít vůči lidem předsudky. Dal mi ochotu pomáhat ostatním – poslat dobré skutky dál. Donutil mě zamyslet se nad tím, kolik věcí v životě (dopravu, místo na spaní, teplo, jídlo) považujeme za běžné a samozřejmé, přičemž se jedná o luxus, který se nedostane každému. Dal mi spoustu nových kontaktů, kamarádů a lásku ke stopování. Dal mi toho tolik, že to ani nejsem schopna vyjmenovat. Vzal mi sluneční brýle, které jsem nechala Nareshovi. Takové jsou bilance .

Stopem po Evropě?

Bez problému! Přesvědčit se můžete na videu.

Příspěvek 12. den – Den poslední pochází z Hitchdiary

Ne že bychom nějak začali propadat panice, jen náš stopařský entusiasmus už nebyl to, co býval. Běžně jsme se řidiči při nastoupení do auta nejdříve představili, začali nějakou konverzaci, zajímali se o jeho život, no teď nám to bylo tak nějak jedno. Potřebovali jsme se zkrátka konečně hnout z místa. Karma nám tohle naše počínání samozřejmě vracela jedním neúspěchem za druhým. Takhle se stopař zkrátka chovat nemá!

Než se nám z místa podařilo dostat, projela kolem nás policie (asi konečně na „pomoc“ sebevrahovi z odpočívadla viz. předchozí článek). Když nás chlapíci v uniformách spatřili, začali přibržďovat. STRES! Jestli nám řeknou, že tu není dovoleno stopovat a vyženou nás odsud, tak jsme (opravdu slušně řečeno) v prdeli. Naštěstí se k nám jen zachovali přátelsky a doporučili nám jít na úplný začátek nájezdu, že nás odtud řidiči lépe uvidí.

Špagety za 500 aneb low cost stravování v praxi

Po tomto strategickém přesunu nám zastavila paní, o které toho bohužel moc nevíme, ale jsme jí neskutečně vděčni. Vzala nás sice jen 10 km na další nájezd, ale i to se počítá. Zde se nám však opět nedařilo. A tak říkám bratrovi – kašlem na to, támhle je nějaká vesnice, dojedeme někam busem.

Vesnice se jmenovala Nonnweiler a hned na začátku byla autobusová zastávka a restaurace – jídlo! Rozhodli jsme se tedy, že se jdeme nejdřív najíst, že si zkrátka dáme to nejlevnější, co bude na lístku. A tak jsme si dali špagety (v přepočtu na koruny)  za 500. Dobili jsme si telefony i power banku, dopustili flašky vodou a poté nasedli na bus do nedalekého Türkismühle. Byl to zvláštní pocit, sedět v dopravním prostředku a mít jistotu, že nás doveze přesně na místo, které očekáváme.

Následovala stopovací série, kdy jsme už totálně nevnímali, s kým vlastně jedeme v autě, natož abychom ještě nějak na úrovni komunikovali. Na střídačku jsme v autech usínali (nebo spíš odpadávali totálním vyčerpáním). V Türkismühle jsme ještě k tomu byli slušně dokousáni místními hovady. Odtud nás vysvobodil pán, který kolem nás nejdříve projel a poté se asi slitoval a tak nám z dálnice zacouval zpátky. Následoval další řidič mužského pohlaví, který nám dával nějaké stopovací rady a vysadil nás u Burger Kingu. Odskočila jsem si tam tedy na záchod a když jsem se vracela kolem stolů za bratrem, oslovil mě jeden mladý muž, že nás někam rád hodí. Ani jsem nemusela stopovat, asi jen viděl stopařskou ceduli. Vysadil nás na docela špatné benzince (v protisměru), ale z toho už jsme si hlavu nedělali, prostě jsme pěšky došli na lepší místo a tam stopli dalšího pána řidiče –  ve žlutém autě. A to bylo poslední auto dnes! Ačkoliv naše dnešní dobrodružství ještě vůbec nekončilo – naopak.

Byli jsme v nějakém dalším německém městečku a schylovalo se k večeru. Zkoušeli jsme různé taktiky: stopování na světelné křižovatce, na nájezdu, vyčkávání na benzince, nakonec jsme se uchýlili k možnosti – rodič na telefonu. Potřebovali jsme zjistit, zda se odsud dá dojet na nějaké lukrativnější místo. Po dlouhém čase spekulací, kde se vlastně nacházíme, nás rodiče nasměrovali na místní nádraží, odkud nám měl jet vlak do Mannheimu. Odtud už vede přímá dálnice do ČR a tak jsme usoudili, že je to v současné době nejlepší možnost.

Nejnebezpečnější město v Evropě – Praha nebo Mannheim?

Plán byl takový, že dojedeme do Mannheimu, tam se šalinkou dostaneme na okraj města k dálnici, kde rozložíme stan, přespíme a pak tadá do Česka. Ehm. Klasický střet očekávání s realitou. Do Mannheimu jsme dojeli (na černo) i na okraj města jsme se dostali (začalo se stmívat), ale na rozložení stanu to nebylo. Když jsme se ptali kolemjdoucích, kde tady přenocovat, v podstatě se nám vysmáli. Nacházeli jsme se v jakési nebezpečné průmyslové zóně plné (prý) nebezpečných Turků. Nakonec se nás ujal jeden starší pán, který nás vedl nočním městem a ačkoliv se choval přátelsky a hledal pro nás místo na přespání, vystrašil nás asi ze všech nejvíce. Věty jako: „No jo, nedávno tady někoho takhle ti Turci zabili.“, „Máte repelent? Protože se tu vyskytují takoví ti malí pavoučci, co vás kousnutím mohou zabít.“, „Jo, tak tady často spávají bezdomovci.“ člověka příliš neuklidní. Zvládl mě však i pobavit výrokem : „Mannheim, to je hodně nebezpečné město. Vážně. Člověk by tu neměl chodit sám večer po ulicích. Ale tak, pořád to není Praha.“ Proč se cizinci tolik bojí Prahy?

Nakonec nás vyvedl až kousek za dálnici a odjel na svém kole domů. Zůstali jsme tam sami se snahou posvítit si baterkami z mobilů do černočerné tmy. Bylo to takové to typické místo, kde přespávají bezdomovci, my však v ten moment nebyli nic jiného. Střídavě jsme si svítili na zem, k účelům prozkoumání terénu ke stanování a hekticky kolem sebe, jestli se neobjeví nějaký místní Turek nebo bezdomovec. No představte si, že bychom někomu vyfoukli jeho oblíbené místo na spaní, to bychom jistě nevyvázli bez úhony.

Už už jsme vytahovali stan k rozložení, když v tom bratr posvítil na objekt, který znepokojil nás oba (rozuměj křik, útěk, schíza). Vypadalo to, jak mrtvola nějakého zvířete. Bylo tedy potřeba dojít k zásadním rozhodnutí – riskneme to a přenocujeme tady nebo zvážíme ještě jiné (jakékoliv!) možnosti?

Příspěvek 11. den – Série stopařských neúspěchů pochází z Hitchdiary

Byla zima a mé jediné dlouhé kalhoty – legíny, byly mokré, zablácené a děravé. Přes kraťasy jsem si tedy natáhla spodní část salwaru (oblek, kerý jasem dostala jako dar od Indů), což jsou v podstatě křiklavě oranžové pyžamové kalhoty, výrazně obtáhnuté u kotníků. To jsem doladila svou květovanou mikinou a účesem a la afro hlavně-že-s-sebou-tahám-žehličku-na-vlasy a šlo se stopovat (vážně mě mrzí, že nemám foto své podoby).

Při východu slunce nám zastavil pán jedoucí z noční. Předem nám sdělil, že nás nemůže vzít daleko, že sjíždí na jednom z dalších výjezdů, ale byli jsme rádi za každý kilometr, né-li metr. Cestou jsme minuli jeden nájezd, asi tak 5 km za tím výchozím. Uvažovala jsem, že ho poprosím, ať nás vysadí zde, ale pak jsem si to rozmyslela, však uvidíme, kam až nás doveze. Ano, opět – osudová chyba. Pán nám zastavil na odpočívadle.

Kdo někdy v životě stopoval po Německu ví, že odpočívadla jsou zlo a zpravidla záseky na několik hodin. Ale bylo brzké ráno, měli jsme asi dojem, že můžem plýtvat časem, a tak jsme byli optimističtí. Sem tam přijel nějakej kamion, zastavil, řidič odběhl do lesíka vykonat nutnou potřebu a když zapnul poklopec, nastal náš čas. Vždy jsme ale byli odmítnuti, což chápeme, protože kdo chce brát podivíny, co ho sledují při čůrání. Navíc, pořád jsem na sobě měla tu oranžovou srandu.

Smutný příběh německého odpočívadla

Teď ale trochu smutnější odstavečky. Jeden zarostlý kamioňák, co se nejdříve zachoval podle klasického scénáře – vystoupení, čůrání, odmítnutí, se na chvíli zdržel. Obcházel auto, které bylo na odpočívadle zaparkované už od začátku, co jsme přijeli. Chodil okolo, nahlížel dovnitř, za chvíli vyndal telefon a začal volat.

Pozorovala jsem tuto situaci z dálky a přišlo mi to zvláštní. Jako první mě napadlo, že je v autě nějaká osoba – zraněná nebo v bezvědomí. Poslala jsem bratra, ať jde vyzkoumat, co se děje. Především, jestli nemůžeme nějak pomoct. No, a nemohli jsme. Nikdo z nás už asi nemohl. V autě byl na palubní desce totiž už jen dopis na rozloučenou. Starostlivý řidič přivolával policii.

Ani tato situace nás však s řidičem nesblížila natolik, aby se smiloval a vzal nás do auta. Po splnění občanské povinnosti, tedy přivolání policie, nasedl do svého kamionu a odjel. Na dlouhou dobu jsme tam zůstali jen my dva a navždy opuštěné auto. Nejdříve jsme si říkali, že pecka, teď ještě přijedou policajti, budeme tu jako jediní potencionální svědci a tak si nás odvezou kamsi na stanici a budeme muset německy vysvětlovat, že nic nevíme a nemáme čas ztrácet čas. V další fázi už nám to přišlo jako jediná možnost, jak se odsud dostat. Po další hodince čekání jsme pochopili, že německá policie v praxi nefunguje jako Kobra 11, nepracuje ve dne v noci a její tempo není vražedné. Naopak neskutečně pomalé a kdyby tady někdo umíral, tak to stihne i 3x. Museli jsme tedy vymyslet plán B.

Nabízel se, návrat na nájezd, který jsme cestou míjeli. Naše offline mapy nás ubezpečovali, že je jen 2 km vzdálený. Problém však byl, jak se tam fyzicky dostat. Proti proudu dálnice to vypadalo dosti nebezpečně. Nebylo tam moc místa pro pěší turistiku, protože hned za svodidly se terén strmě zdvihal vzhůru. Snažili jsme se tedy najít cestu skrz les, který dálnici lemoval.

Taky nebyl moc schůdný, ale přišlo nám to jako jediná možnost. Jak jsme se tam prodírali všelijakým křovím, stále jsem měla na mysli onen dopis na rozloučenou a určitou obavu z toho, že tam pána potkáme ležícího, visícího nebo rozhodujícího se odněkud skočit (třetí možnost by samozřejmě nebyla tak zlá, v případě, že bych uměla někoho v němčině přesvědčit o smyslu života, ehm, takže ne, ani to by nebyla dobrá možnost).

Pozor! Dva stopaři na dálnici

Nikoho jsme naštěstí nepotkali. Jen asi tak v půlce cesty plot, za kterým byla skála? Nebo nějaká propast? Už přesně nevím, co tam bylo, vím jen, že nám to znemožnilo pokračovat v cestě. A tak jsme se vrátili kousek zpátky, po zadku sjeli strmý kopec k dálnici a štrádovali si to proti svištícím autům. Ten kilometr cesty byl totální horor. Každý druhý kamion na nás troubil a ukazoval „vypadněte“ gesta. Samozřejmě, snažili se nám naznačit, že je to nebezpečné, nelegální a totálně debilní. Asi to hlavně vypadalo, že se snažíme na dálnici stopovat – těžko jim v té rychlosti vysvětlit, že jenom procházíme. Nedalo se však nic dělat, byla to naše jediná možnost a tak jsme zatnuly zuby a doufali, že zrovna nepojede očekávaná policie na odpočívadlo.

V poledních hodinách jsme stáli na nájezdu (vzdáleném 5 km od dnešní startovní pozice). K obědu jsme si dali poslední hnusný knackenbrot a postupně nám začalo docházet i pití a energie v mobilech i power bance.

Příspěvek 11. den – Oběti německého odpočívadla pochází z Hitchdiary

Po pár kilometrech veselé jízdy v našem směru se řidič začal mračit na jeho GPSku. Příliš s námi nekomunikoval, ale jenom hloupému by nedošlo, že něco není v pořádku. Než jsme ale pochopili, co se vlastně stalo, mířili jsme si to severně směr Lucembursko. Místo abychom stresovali, jsme si řekli „co už“. Do Metz se stejně nechceme vrátit ani za nic a tak jsme zkrátka sledovali GPS a číhali na místo, kde bude alespoň trochu výhodné vystoupit. Dokonce nás nechával chladnými i fakt, že jsme dávno sjeli z dálnice a šineme si to po francouzských okreskách.

Abych vysvětlila, co se stalo – z výjezdu, kde jsme řidiče stopli, se opravdu dalo pokračovat pouze naším směrem. Řidičovi však po chvíli došlo, že jede špatně a to tak, že už hodně dlouho. Že měl severně odbočit už před Metz a nás tak vlastně ani neměl potkat. Teď nevím, jestli říct bohužel nebo bohudík, ale potkal.

Špatný polský DJ

S řidičem se vážně moc domlouvat nedalo. Zapsal se nám však do paměti svým hektickým výběrem hudby. Po celou cestu (a to byla nějaká ta hodinka) jen přepínal písničky, ani jednu nenechal hrát déle jak pár vteřin. S bratrem jsme se poté shodli, že nás to oba neskutečně iritovalo. Už už to vypadalo, že nějakou nechá hrát, člověk se těšil, že si ji poslechne (sem tam se tam objevilo i něco jinýho než polskej rap) – a lup, začátek další. No nakonec jsme z něj dostali název jeho cílové destinace a tak jsme se nechali vyhodit kousek před ní – to už jsme byli opět v Německu. Opět v Německu a opět ztraceni :D.

Nacházeli jsme se kousek od vesničky Mandern asi 45 km od nejbližší dálnice. Po ní dále byla potřeba ujet dalších 105 km, abychom se dostali zpět na dálnici, která směřovala do ČR. To zní opět jako nemilá zajížďka, co? My už však opět byli dobře naladěni. Příroda kolem nás byla úžasná, chvíli jsme se tedy jen kochali, odpočívali a užívali si to ticho. Ticho, které nikdo nenarušoval, žádná auta… ŽÁDNÁ AUTA! No po malé siestě jsme se vydali pěšky směrem k dálnici. Když jednou za 10 minut projelo nějaké to auto, zvedli jsme prst a ceduli, úspěchu se nám však dostalo až poté, co jsme se dostali alespoň na křižovatku. Tam už auta jezdila pravděpodobně více. To jsme však nezjistili, protože nám zastavilo hned to první.

Postarší Lucemburčan, vyprávěl nám o své dceři, která studuje v Německu. Zavezl nás k dálničnímu nájezdu, čímž nás pro dnešek dostal z nejhoršího. Nájezd byl poměrně sympatický, dalo se tu v klidu stopovat, zastavit, všechno. Jen čas byl nelítostivý a přehoupl se do večerních hodin. Mezitím, co bratr stopoval, já procházela okolí a zkoumala, kde by se dal rozložit stan. Favoritem byl plácek hned vedle dálnice u takového mini lesíku (jestli se to tak dá nazývat). Než jsme se definitivně rozhodli pro přenocování, zastavil nám ještě nějaký pochybný motorkář, který sliboval, že se pro nás vrátí a sežene nám nějaké místo ke spaní. No spíš jsem doufala, ať už se nevrací.

V poslední půlhodince před stmíváním už nám asi začalo slušně drbat. Bratr se mě snažil strašit hororovými příběhy v jeho směšné angličtině, což nás oba neskutečně dostávalo do kolen a v podstatě jsme se víc smáli, než stopovali.

Stan jsme měli postavený raz dva. Pod námi byla vysoká tráva, takže poležení bylo o dost pohodlnější než v kempu. Jelikož jsme byli dosti znaveni, celkem rychle jsme zabrali a ani jsme nestihli mít strach z noční zvěře, německých policajtů nebo úchylných motorkářů, vracejíc se pro nás s nekalým úmyslem.

Příspěvek 10. den – Cesta domů – FAILED pochází z Hitchdiary

(Úvodní fotka byla pořízena ve vlaku (RER) – vážně jsem netušila, že mě brácha fotí.)

Jako obvykle nás doprovázela skvělá nálada. Spekulovali jsme o tom, kdo by nás tak mohl vzít tentokrát. Načež, už nevím kdo z nás, prohlásil, že nás ještě nevezl žádný asiat (jinak už je snad naše škála řidičů skoro kompletní). Naše karma je na nás stále velmi hodná a zároveň má asi i smysl pro humor a tak nejen, že nám první auto zastavilo téměř ihned, ale když jsme k autu doběhli a nakoukli dovnitř, usmívala se na nás milá Asiatka Caroline – interně jsme ji začali nazývat „Asiatka na přání“.

Už si ani velmi nepamatuji, o čem jsme si přesně povídali, pamatuji si jen, že Caroline byla velmi sympatická a vyhodila nás u mýtné brány. Zde jsme také nemuseli čekat dlouho. V rámci minut nám zastavilo auto další – v něm seděl veselý Turek středního věku. Strašně si s námi chtěl povídat, bohužel však neuměl anglicky, jen trochu německy. Zvládli jsme si proto sdělit pár základních informací a ani u těch si nejsem jista, že jsme porozuměli správně. Na cestu nám pouštěl nějaké písničky a stále se nás ptal, jestli se nám líbí.

Občerstvení pro stopaře zdarma

Zastavil nám na benzince u Reims a vystoupil si s námi z auta. Gesty nás navedl na občerstvovací prodejnu a zeptal se nás, jaké chceme kafe. Byli jsme opět mile překvapeni, obzvlášť když ke kávě přiobjednal i velké čerstvé croissanty (asi tak 56x lepší, než ty, co jsme ve slevě kupovali v supermarketu).  Ihned jsme využili přítomnosti wifi a spustili Google translate. Konečně jsme se toho o našem štědrém řidiči dozvěděli více (byla by vážně škoda, kdyby ne!). Například písničky, které nám pouštěl v autě, byly všechny dílem jeho vlastní kapely s názvem Koma Varto. Také nám přes Google streetview ukazoval jeho vilku v Paříži a navrhoval nám, že můžeme příští rok klidně přijet, pokud se zase vydáme na nějakou podobnou cestu. Byl to opravdu skvěle strávený čas a užitečný odpočinek na další cestu. Nakonec už ale nastal čas, kdy bylo třeba vyrazit a tak jsme se rozloučili a posunuli se se všemi našimi zavazadly na výjezd.

Pár aut nás s omluvným výrazem ve tváři minulo, ale po nějaké době nám bylo opět zastaveno. Tentokrát to byl Tica – a jak my mu interně říkáme „hrdý Rumunec“. Ano, byl z Rumunska a byl na to ohromně hrdý. Vysvětloval nám, že veškerý materiál na stavbu Eiffelovky pochází z Rumunska, a když o tom vyprávěl, měl z toho husí kůži. Bylo mu líto, že o tom ve světě nikdo neví, přitom je Eiffelovka takovou ikonou. Do jeho milované rodné země nás samozřejmě nezapomněl pozvat – lákal nás na jejich nedotknutou přírodu, na existenci vlků v lesích, apod. Zároveň nám však jako způsob dopravy nedoporučoval stopování, ať radši cestujeme vlakem, že je to tam prý stejně levný. Cestou jsme samozřejmě neprobírali jen lásku k jeho vlasti, tyto konverzace mi však nejvíce utkvěly v paměti.

Vysadil nás u velkého občerstvovacího komplexu v Metz a dal nám do rukou svačinu (chleba se salámem), co mu nachystala žena. Že prý vypadáme hladově a on má ještě v kufru další jídlo. Kdyby věděl, že tomu není tak dávno, co nás nějaký Turek pozval na snídani, třeba by si to rozmyslel. Ona už od té doby však nějaká ta hodinka uběhla a my hlad opravdu měli a tak jsme chleba pokorně přijali.

Karta se obrací!

Pojídali jsme tedy chleba se salámem na patníku u stanice a libovali si, na jakém perfektním stopovacím místě nás to vysadil. Byl to jeden z těch větších komplexů, přímo ve směru dálnice, po které chceme pokračovat. Na výjezdu bylo kde stát, byl přehledný a auta tam jezdila pomalu. Mezi námi stále panovala skvělá nálada – zpívali jsme si, tančili, neskutečně se pořád něčemu smáli a u toho stopovali. Taková ta pravá stopařská idylka. To byl asi signál pro karmu, že teď nám to musí vrátit – chleba se salámem a croissant jste si snědli, tak trpte! 4 hodiny jsme tam stáli a nezastavil nám absolutně vůbec nikdo! Nikdo!

V takové 2. – 3. hodině neúspěchu se v nás ta dobrá nálada začala lámat. Byla potřeba změnit taktiku, místo, cokoliv. Rozhodli jsme se omrknout, jak to vypadá na nájezdu. Komplex byl však veliký a vůbec cesta tam nám zabrala spoustu času. Když jsme se k nájezdu konečně dostali, zjistili jsme, že pro stopování je naprosto nepoužitelný. Dalo se stoupnout leda tak přímo k dálnici a to není zrovna efektivní a vlastně ani bezpečné. Bratr to však chtěl zkusit – já ani tak ne. Chtěla jsem se radši na benzince ptát lidí osobně nebo jít zpět na výjezd. A tak nastal náš snad jediný konflikt za celou cestu. Bratr stál s palcem vzhůru u dálnice, vlasy mu v pravidelných intervalech vlály ve větru linoucího se z aut, která ho míjela takovou rychlostí, že si ho řidiči ledva povšimli. Stál tam a nehodlal to měnit a tak jsem se otočila a k pumpě se pomalu blížila sama.

Naprosto neefektivní situace, kdokoliv z nás by uspěl, neměl by u sebe druhého a řidič by asi nebyl příliš odvázaný z čekání, než se další stopař dostane k autu. Jasně, nemusela jsem odcházet, ale v daný moment mě tak vytáčel, že jsem zkrátka potřebovala pauzu . No naštěstí mu to po chvíli došlo a vydal se mi na pomoc. Dobrá nálada byla v tahu – únava, zoufalství, vedro a hlavně nám v odpoledních hodinách začalo docházet, že si dnes těstoviny s rajčatovou omáčkou asi nedáme.

Příspěvek 10. den – Cesta domů? pochází z Hitchdiary

Couchsurfing – cena za ubytování?

V couchsurfingovém profilu má každý uživatel možnost vyplnit položku „Teach, Learn, Share“. Může zde tedy informovat své potencionální hostitele, čím je může obohatit, co je může naučit a tím poskytnout jakousi protislužbu za ubytování. Můj bratr zde slibuje zaučení v oblasti parkouru. Přesto (nebo možná právě spíš proto), že Naresh nikterak sportu neholdoval, rozhodli jsme se mu udělat speciální parkourovou lekci. Nějaké pokusy vzbudit v Nareshovi lásku ke sportu proběhli již předchozí den v centru Paříže, ale bohužel to vzdal už při rozcvičce. Tentokrát jsme z toho hodlali udělat týmovou aktivitu s tím, že jsem se zapojila i já s Mukulem. To už Naresh pod podmínkou, že s sebou nevezmeme mobily, abychom ho mohli fotit a natáčet, souhlasil. A tak jsme všichni vyrazili na místní hřiště.

Především to byl první parkourový trénink i pro mě! (Což je pro mě, jako pro Spongeovu sestru, ostuda – prý). A tak jsme všichni vesele následovali mého bratra a opakovali po něm všechny možné skoky a cviky. Na Nareshe byla radost pohledět (vážně škoda, že jsem ho neměla čím natáčet ). Neustále bědoval na bratra a stěžoval si, že další den ani nevstane z postele. Mukul naopak zaválel a dával i mnohem náročnější skoky než my dva s Nareshem dohromady. Poté jsme se přesunuli k fotbalové bráně, v které jsem ihned spatřila tyčku a už mě odtud nikdo zpět k parkouru nedostal (kdo neví, jsem tak trochu pole dancer ). Kluci ještě pokračovali dál v tom, s čím začali, ale já se k nim přidala až na závěrečný work out.

Sedření a zpocení jsme se vraceli dom. Polomrtvý Naresh bratrovi celou cestu sliboval špatnou referenci na CS (samozřejmě v rámci humoru). Doma jsme se všichni prostřídali ve sprše, Mukul nám rozdal nanuky, sedli jsme na dvůr a hráli UNO. Takové pohodové odpoledne v Antony.

Kdo je prezidentem České republiky?

Později padla řeč i na hlavy státu. Naresh se nás ptal na našeho pana prezidenta, kdo že to vůbec stojí v čele České republiky? Usoudili jsme, že je zbytečné naši hlavu státu nějak obhajovat – nebo nás spíš nenapadalo jak (?). Rovnou jsme mu na youtube vyhledali „The best of Miloš Zeman“ a nechali ho, ať si obrázek udělá sám (naše vlastenectví už stejně vzalo za své). Chlapci video nechápavě pozorovali, chvíli mysleli, že si z nich děláme legraci. Když jsme je tedy přesvědčili, že to doopravdy je náš prezident, Naresh v návaznosti na sérii přiopilých scének prohlásil, že prezident České republiky je jeho nejoblíbenější prezident ze všech. Ať žije politika .

Jelikož se den (a tedy i náš pobyt v Paříži) chýlil ke konci, bylo třeba začít řešit i naši další cestu. Jedním z mých návrhů bylo, vzít to do ČR ještě přes Švýcarsko. Bratříčkovi už se však zachtělo domů (měl tam ty své povinnosti) a tak jsem tedy odsouhlasila přímou cestu do Česka (což se později ukázalo jako velmi rozumné řešení). Naši úžasní hostitelé nám pomohli s výběrem vhodného místa na stopování, sepsali nám, jak se tam dostat a vše nám neskutečně usnadnili. Chlapcům patří neskutečný dík – doufám, že budu mít příležitost jim jejich couchsurfingovou péči oplatit.

 (Moc fotek z toho dne nemám, tak alespoň naše plánovaná cesta RER až ke stopovacímu místu. A ano, vím, že existuje print screen.)

Příspěvek 9. den – Můj první parkourový trénink pochází z Hitchdiary

Plánem dnešního dne bylo projít si centrum. Naresh se nás samozřejmě ptal, co chceme vidět. Tak jsme začali s tím, že Eiffelovku. A co dál? Ehm. No dál už jsme v zásobě nic neměli. Upřímně řečeno jsme ani necestovali za památkami, chodit s davem turistů a fotit si každej kameň, o kterým průvodce řekne, že je to umění nebo historický skvost – to opravdu není to naše. A tak jsem Nareshe poprosila, ať nám zkrátka ukáže to, co má na Paříži rád on sám. Naresh byl překvapený, ale s radostí souhlasil a tak se vyjelo.

„Rerkem“ jsme dojeli do centra a prošli plno mostů posetých zámky. Cestou jsme potkávali mnoho pouličních obchodníků, nabízejících selfie sticks. Tehdy jsem to tam viděla úplně poprvé a neskutečně se na tom smála – kdo to proboha může používat. No všichni víme, kam to dospělo teď . My naštěstí žádnou tyčku nepotřebovali, a udělali cestou pár selfíček s dopomocí vlastních rukou.

Oběd jsme si dali u pána Mc’Donalda, protože to bylo nejlevnější jídlo široko daleko a my zkrátka jedeme low-cost. Tenkrát to bylo snad moje první jídlo z mekáče vůbec. Bohužel ne poslední, protože jak jsme zjistili, Mc’Donald je věrný stopařův přítel (ale o tom později).

Nareshe velmi zajímala česká kultura a český jazyk. Ptal se nás, jak je to v Česku s rasismem, s humorem, zaměstnaností… Nejvíce ho však pobavilo naše skloňování slov. Když jsme mu totiž skloňovali jeho jméno (vzali jsme to trochu po hanácku) – „Nareš bez Nareša, Narešovi, Nareši, Narešu, Narešem…“, mohl se z toho potrhat smíchy.

Pak už jsme se dostali k oné vytoužené Eiffelovce. A musím tedy říct – wow. Byla obrovská. Mnohem větší, než jsem si ji kdy představovala. Člověk ji stále vidí na fotkách, říká si, že ho v reálu už snad ani nemůže překvapit a ona tohle. Fakt působivá stavba. Následovalo velké focení s věží. Naresh se nám smál, že jsme do Paříže přijeli jenom kvůli té fotce s Eiffelovkou a tak se můžeme vyfotit a jet zas dom – blboun . Hlavně, ono vyfotit se s ní, byl docela problém, když ti tam stále někdo lezl do záběru. Ale nevadilo nám to – alespoň máme další fotku s černochem do sbírky (wohoo).

Kulturní část dne jsme tedy měli za sebou a začal den v Paříži podle Nareshe. Zašli jsme do malého obchůdku, koupili si 11% pivka a zamířili na Montmartre (což je stejně turistické místo, takže jsme se od té kultury až tolik nevzdálili). Sedli jsme si na schody, popíjeli pivko a sledovali pouliční umělce. Atmosféra tam byla úžasná – to jsou přesně ty momenty, pro které cestuji. Nějaký černoch tam hrál na kytaru a pobízel lidi, ať si s ním dají duet. A lidi vážně chodili. Lidé z celého světa! Snažili jsme se tam dostat i Nareshe, ale údajně na to nebyl dost opilý. Pivo nám lehce stouplo do hlavy (ach bože, zkazila jsem svého nezletilého bratra!) a tak jsme se domů vraceli o něco veselejší.

A doma už nás čekal Mukul s večeří. Připravil nám typické indické jídlo (nějeký mix rýže, brambor a vejce) a spolu s Nareshem nás ho učili po indicku jíst – tedy rukama (resp. rukou). Ono v Indii je neslušné používat levou ruku u stolování, protože levá ruka se tam hojně využívá především na toaletě. Já o tomto jejich zvyku slyšela již dřív, ale netušila jsem, že se to tam v dnešní době stále praktikuje.  Avšak na obranu Mukula s Nareshem – na záchodě měli toaletní papír .

Jídlem tento skvělý večer teprve začal. O našich hostitelích jsme se dozvěděli plno dalších věcí a v praxi jsme zažili známou indickou pohostinnost. Byla jsem obdarovaná typickým indickým oblečením zvaným salwar a balením henny (regenerace na vlasy), které se dá v Indii pořídit za babku. Moc děkuji chlapci!

A pak už se jen popíjelo, jedlo a povídalo do brzkých ranních hodin, než jsme padli únavou – já do postele, bratr na zem.

Jako bonus ještě přidávám video z naší výpravy po centru, kdy chtěl Naresh vyzkoušet pár parkourových prvků. Skončilo to sice u rozcvičky, ale určitě to stálo za to!

Příspěvek 8. den – Paříž po indicku pochází z Hitchdiary

Benzinka byla velká a frekventovaná a tak nám do půl hodiny zastavil jeden holandský kamioňák – a ne jen tak nějaký! Byl to Hans, jeden z mých nejoblíbenějších řidičů vůbec. Anglicky mluvil výtečně a tak jsem se ho konečně mohla zeptat na všechny mé zvídavé dotazy, které jsem předchozímu kamioňákovi položit nemohla. Zjistili jsme, že v Holandsku povolání řidiče kamionu není jen tak nějaká sranda. Nestačí si udělat řidičák a najít práci. Mají zde na to školy a nároky na takového pána za volantem náklaďáku jsou poměrně vysoké. Například musí umět hovořit více jak třemi cizími jazyky. A to nemluvím o té spoustě testů, jakými musí projít.

Bylo vidět, že Hans svou práci miluje – strašně hezky o ní mluvil. Svůj kamion má úžasně vybavený vším potřebným, od kávovaru až po gril. Mezi řidiči z celého světa má mnoho přátel a tak na odpočívadlech pořádají takové menší kamioňácké párty. Zrovna mluvil o tom, jak má namířeno na jih Španělska, kde má sraz se starým známým kolegou a plánují tam na pláži dělat barbecue.

Někde v půli cesty musel Hans udělat hodinovou pauzičku a tak nás oba pohostil kafíčkem z jeho kávovaru a sušenkami. Když jsme se poté rozjeli, otevřeli jsme opět (dneska nějaké oblíbené) téma – drogy. My se ho ptali na jeho názor, jako Holanďana, na marihuanu. Hrdě nám tvrdil, že marihuanu nikdy nevyzkoušel. Podle jeho slov, musí radost vycházet zevnitř člověka, nikoliv naopak – aby člověk využíval vnějších prostředků, aby radosti dosáhl. Něco na tom bude, no ne? Také nám přiznal, že v životě nebyl opilý, neláká ho to. Pivo má sice rád, ale to si dá jedno dvě na žízeň a je spokojený. Načež mi jedno vychlazené v plechu nabídl. Jako správná Češka jsem neodmítla a dobře jsem udělala, protože bylo vážně dobré

Poslední věc, kterou musím o Hansovi zmínit, je jeho životní moto, které nás oba zaujalo a doslovně jsme si ho zapamatovali: „Make yourself comfortable because nobody does it for you.“ Za zvuků country hudby jsme dojeli do Paříže, kde jsme se s tímto milým inteligentním pánem museli rozloučit. A jelikož jsme byli na benzince na úplném okraji Paříže, potřebovali jsme ještě stopnout auto do centra a ještě lépe – přímo do Antony.

Stáli jsme na výjezdu a auta nás míjela poměrně pomalu. Díky tomu jsme si vždy stačili řidiče prohlídnout a vyměnit si nějaký ten oční kontakt či lítostivý úsměv a la „sorry, nemáme v autě místo (pro vás)“. Dále jsme si nemohli nevšimnout té různorodosti lidské rasy. Málokdy jsme za volantem spatřili bělocha, což pro nás byl víceméně nezvyk.

Po dobré půlhodince neúspěšného stopování jsme ceduli „ANTONY“ vyměnili opět za starou známou „PARIS“. Alespoň ať nás někdo hodí do centra – tam už bude mhdéčko. Zastavil nám mladý pár tureckého původu s malou holčičkou na zadním sedadle. Neuměli anglicky ani německy (a dokonce ani česky!), takže jsme pro komunikaci zvolili ruky nohy. Jediné co nám rozuměli, bylo „Antony“. Podívali se na sebe a rukou naznačili, že máme nastoupit. Bratr se, nevím proč, pokoušel o nějakou konverzaci v angličtině, se mnou se zase nějakým způsobem snažila komunikovat malá v autosedačce. Strašně ji fascinovala naše stopařská cedule a tak jsem jí ji na cestu vypůjčila.

Zastavili jsme někde v centru. Předpokládali jsme klasický scénář, vystoupíme, vezmeme si batohy, poděkujeme a půjdeme si svou cestou. Ten se ale nekonal. Všichni vystoupili s námi a gesty nás navigovali k vlakové (tzv. RER) stanici. Vešli s námi do vestibulu a začali obsluhovat automat na jízdenky. Příliš jsme si nebyli jisti, co se děje. Jedou snad také? Máme si taky koupit lístek? Oni nám však oba své lístky předali a prošli s námi přes turniket až na vlakové nástupiště. Nasměrovali nás do přijíždějícího vlaku, ukázali na stanici, kde máme vystoupit a s úsměvy se s námi rozloučili. No ani netušíte, jak jsme jim byli vděční (zase nám někdo koupil lístek na mhd!). Vyjádřili jsme jim náš dík snad ve všech jazycích, v jakých jsme byli schopni a nastoupili do vlaku.

Ve vagónu jsme byli jediní běloši. Zvláštní pocit. Celou cestu jsem byla v kontaktu s Nareshem, naším CS hostitelem pro následující 3 noci. Věděl tedy o našem příjezdu, takže jediné co zbývalo – najít v Antony jeho obydlí. A to naštěstí nebyl díky GPS žádný problém.

Trošku jsem nevěděla co a koho čekat. Když už jsme se ale blížili cílovému bodu na mapě, kráčel nám naproti usměvavý Ind – Naresh. Přivítal nás velmi přátelsky a dovedl nás až k sobě domů. Chvíli jsme si nesměle povídali a poté jsem ho požádala, jestli můžu použít jeho sprchu. Nechápal, že se vůbec ptám a nasměroval mě tam. No sprcha byla úžasná! Konečně jsem se zase cítila jako člověk.

Poté už byla atmosféra uvolněnější. Zašli jsme koupit pivka (hodně pivek :D) do místního obchůdku, následně přišel i Nareshův spolubydlící Mukul s večeří a tak nic nebránilo příjemně strávenému večeru. Oba se nám smáli, že se na všechno ptáme a jsme „přehnaně“ slušní. Že prý jsou takoví v jejich očích všichni Evropané a jim to přijde strašně vtipné a ať se tu laskavě cítíme jako doma. No tak jsme s tím tedy začali.

Po jisté reogranizaci spacího pořádku, nám bylo přiděleno jedno místo v posteli a jedno na zemi. No bratr je gentleman, takže já se po stanování bez karimatek v Amsterdamu zase krásně vyspala.

Příspěvek 7. den – Bienvenue à Paris (část 2/2) pochází z Hitchdiary

O Amsterdamu jsem zapomněla zmínit jednu zásadní věc – v hierarchickém žebříčku auto – kolo – motorka – kůň – chodec, je zde chodec úplně ten poslední. Alespoň co se městské infrastruktury týká. A tak jdeme podél cesty, střídáme cyklostezku, kde uhýbáme rychle jedoucím motorkám a stezku pro koně, kde si musíme dávat pozor na koňská lejna. Normální chodník pro chodce se zkrátka objevuje zřídkakdy (alespoň v Amstelveenu).

Cestou míjíme mnoho mladých lidí. Většina z nich drží v ruce flašku s alkoholem nebo jointa. Čím blíže jsme dálnici, tím je koncentrace těchto lidí vyšší. Nakonec zjišťujeme proč – dojdeme až k velkému oplocenému areálu, kam všichni popíjející lidé míří. Popravdě řečeno, vypadalo to spíš jako cirkus, ale vzhledem ke složení návštěvníků, jsme usoudili, že se jedná o nějakou velkou párty (škoda, že odjíždíme!). Odtama jsme k dálnici kráčeli už se zdvihnutým palcem.

Netrvalo dlouho a zastavila nám tmavě modrá dodávka. Usměvavý mladý tatínek se synem vzadu v autosedačce. Holandsky mu asi vysvětlil, že nabírají stopaře a pak už se s angličtinou obrátil na nás. Že prý nás vezme na skvělé místo na stopování do Paříže. Bylo jiné, než jsme si našli na hitchwiki a ze zkušeností už bychom neměli dávat na rady řidičů, ale člověk vždycky tak nějak věří – a většinou tvrdě doplatí! Ale to nebyl tento případ Pán měl taky leccos prostopované a tak nám o tom vyprávěl. Dále jsme se dozvěděli, že v areálu, který jsme míjeli, se právě odehrává jeden z velkých festivalů a pán řidič je jeho organizátor. Organizace takovýchto akcí byla jeho prací na plný úvazek a během roku jich pořádá mnoho. Poté se nás ptal, jak jsme si užili Amsterdam a jestli jsme ochutnali holandské vafle. Na odpověď snad ani nečekal a už jedny vytahoval z přihrádky a podával nám je. Ve mně se sice ještě obraceli vafle z předchozího dne, ale s úsměvem jsme je přijali (však si je necháme na později).

Vysadil nás na nějaké benzince a ukázal směr, kterým máme stopovat. Ani ne po 10ti minutách stopování, jsme otevírali vafle No proč si ještě při poslední chvilce v Holandsku neosladit život? Naštěstí jsme je celé sníst nestihli, protože nám v blízké době zastavilo další auto. Asi tak 30ti letý týpek ve slunečních brýlích. Byl to Belgičan, pracující pro Heineken. Náplní jeho práce bylo jezdit po světě (takže už byl skoro všude) a chodit na párty, do klubů, barů a chlastat. Tímto způsobem zjišťoval, kam by se dal Heineken ještě rozšířit a Heineken ho za to slušně platil. Někdo by snad mohl říct, že se jedná o hotovej dream job.

S tímto člověkem jsme strávili poměrně velké množství času. Jeli jsme s ním až do Bruselu, a jelikož byla na dálnici nějaká nehoda, objížděli jsme to po okreskách. Bratr na místě spolujezdce byl pověřen, aby řidiče navigoval podle mapy – no to si vybral toho pravého Můj ani bratrův orientační smysl není zrovna ten, na který bych se spoléhala a tak jsme to několikrát otáčeli a vraceli se.

Pána řidiče také zajímalo, jaké všechny drogy jsme v Amstru vyzkoušeli. No když zjistil, že jsme se drželi v legálních vodách, doslova se zděsil a navrhoval, že to auto ještě otočí. Když jsem se ptala, co by nám doporučil on, jednoznačně projevil svou zálibu v extázi. Zdvořile jsem tedy plácla, že snad někdy příště a radši odbočila na jiné téma. Zbytek cesty jsme pak frčeli po dálnici s hudební kulisou –  Queenů na plné pecky.

V Bruselu nás nevysadil na nejlepším místě – technicky dobré vůbec nebylo, protože bylo uvnitř města a ne u dálnice. Ještě že je celé stopování hlavně o štěstí, které se nás převážně drželo a tak nám za chvíli zastavila rodinka původem z Anglie. Že nás hodí jen kousek, ale alespoň směrem k dálnici. Celou dobu mluvili o nějakých oslavách a výročí bitvy, které se koná v jejich městečku. Vyprávěli nám o tom a o celé historii s tím spojené a my měli dojem, že se dozvídáme něco nového. Když nás vysadili u Waterloo, tak nám to docvaklo – že tuhle story už vlastně z hodin dějepisu známe. Takže bylo docela úžasné, že jsme se podívali právě na takové významné místo.

Ve Waterloo jsme si došli na benzinku a ptali se přijíždějících řidičů, jestli nás nehodí k dálnici. No samozřejmě že se opět někdo hodný našel – tentokrát, jak ho mezi sebou s bratrem interně označujeme „sexy Belgičan s hrábkama“ (až na to, že bratr není ten z nás dvou, kdo si myslí, že je sexy). Jmenoval se Pierre, na zadním sedadle měl položené hrábě a cestou nám vysvětloval, jak je to vlastně s jazyky v Belgii. On sám byl z francouzsky mluvící části a angličtinu ovládal jakž takž (jinak jsou dalšími úředními jazyky ještě holandština a němčina). Byl dokonce tak laskavý, že nás chtěl hodit na nejbližší benzinku na dálnici E19. Asi myslel, že vyjede na nájezd a nějaká šikovná bude v blízkosti několika kilometrů. No ale nebyla a on jel a jel, dokud zkrátka na nějakou nenarazil. Byl skvělej! Hodně si zajel, ale hodně nám tím pomohl. Na takovém místě jsme si už mohli dovolit vytáhnout přímo ceduli „PARIS“.

Příspěvek 7. den – Vaarwel Nederland (část 1/2) pochází z Hitchdiary

Samozřejmě byla třeba řešit i jisté organizační záležitosti. Náš odjezd z Amsterdamu se rychle blížil a my zatím neměli vymyšleno, jakým směrem se budeme ubírat dál. Anglie i s Vášou už dávno padla, takže bylo na místě vymyslet plán nový. Jedním z bodů toho úplně původního plánu cesty byla i Paříž a vzhledem k tomu, že jsem v Paříži ještě nikdy nebyla, se mi tento nápad velmi zamlouval. Takže jsme začali rozhazovat sítě právě tam. Sice jsme s sebou měli stan a mohli tedy spát téměř kdekoliv, ale velmi mě lákalo vyzkoušet, jak funguje couchsurfing (kdo nezná, jedná se o sociální síť, kde si uživatelé z celého světa vzájemně nabízí ubytování v podstatě zdarma). Už před začátkem tripu jsme psali mnoha lidem žádost o ubytování, ale jako uživatelé bez referencí a jakýchkoliv předchozích couchsurferských zkušeností jsme to neměli zrovna jednoduché – vůbec nikdo na nás nereagoval. Nic se však nemá vzdávat předčasně a tak jsme to tedy v kempu zkusili znova. Vznesli jsme dotaz v emergency group Paříže (sekce, kde se hledají couchsurfy na poslední chvíli), zda je někdo schopný nás zítra ubytovat. Udička tedy byla hozena a my mohli pokračovat v našem relaxačním dnu.

Našli jsme si v kempu krásné místečko u vody. Jen tak jsme tam leželi v trávě, vyhřívali se na sluníčku, vnímali tu krásnou přírodu, když náhle přišla skupinka mladistvých Maďarů. Řvali jak na lesy a s velkou oblibou používali slovíčko „bazmeg“. Jeden velmi inteligentní člen jejich party dostal príma nápad. Vydal se k vodě a vytáhl z ní hada (ano, normálního živého vodního hada). Začal s tím chudákem točit nad hlavou a dělat všelijaké psí kusy, což jeho partičku donutilo ještě k většímu hluku a bordelu. No a pak měj o Maďarech dobrý mínění. Později naštěstí opustili nás i hada a tak jsme mohli odpočívat dál. A protože nejlepší formou odpočinku je pohyb, dali jsme si lehké cvičeníčko, ať se úplně nezanedbáváme a poté pořádný strečink.

Večer jsme si dali jídlo v kuchyňce – opět nějaký ten low cost a ka knackenbroty s burákovým máslem. Knckenbroty jsou potřebná výbava stopaře číslo jedna! Když je hlad, tak tu pro vás vždycky jsou – hnusný suchý knackenbroty. Na rozdíl od müsli tyčinek a podobných vychytávek, které zvládnete spořádat docela brzo i jen tak na chuť.

Také jsem se u večeře po celém dnu opět dostala k telefonu. Ani jsem nedoufala, že by se mi někdo z CS mohl ozvat přímo na mobil, ale opak byl pravdou! Předčítala jsem tedy bratrovi čerstvě příchozí sms od Nareshe a měla z toho smíšené pocity. Naresh nám nabízel ubytování u něj doma v Antony, což je v podstatě okrajová část Paříže. Na jednu stranu to bylo boží. Doteď jsme neměli kam jít a najednou máme k dispozici střechu nad hlavou. Na druhou stranu – vůbec jsme nevěděli o koho se jedná, neviděli jsme ani jeho profil na CS a měla to být naše první CS zkušenost. Každopádně moje smíšené pocity jsem si mohla strčit někam, protože lepší plán jsme na zítřek neměli a tak jsme Nareshovi náš zítřejší příjezd potvrdili.

Zaskočili jsme tedy ještě pro další vafle. Jedny jako dar pro našeho budoucího hostitele a další jen tak pro nás. Po jejich zkonzumování jsme si přísahali, že vafle už nikdy do pusy nestrčíme a minimálně týden nechceme vidět nic sladkého!

Příspěvek 6. den – Chill day pochází z Hitchdiary