Poučeni z předchozího dne jsme opustili prokleté místo a přes centrum projeli Zagreb na druhou stranu. Na nádraží nás k dálnici navigoval řidič autobusu, který se s námi dal do řeči. Podle přízvuku poznal, že jsme Češi a následně se nám svěřil, že kdysi jezdíval do Česka za jednou slečnou – proto i náš rodný jazyk vcelku ovládal. Byl to sympaťák!

Ke stopovacímu místu jsme se dostávali jak hrdinové z akčního filmu. Byla potřeba brodit se potoky, bahnem, vysokou trávou, přelézat ploty a přebíhat dálnici. Navíc Hitchwiki pravila, že si máme dávat pozor, protože se jedná o stopování přímo na dálnici (mýtnou bránu) a často zde stopaře pokutuje policie. To nám prošlo zcela nečekaně naprosto hladce a povedlo se nám stopnout kamion v prvních pár minutách.

Stopli jsme ho cedulí WIEN. Do kamionu jsem naskakovala první já a logicky jsem si hned ověřila, zda jede opravdu do Vídně. Pan řidič – veselý Turek, jen přikyvoval a smál se od ucha k uchu, nic tedy nebránilo propuknutí obrovské radosti, že už se dneska opravdu dostaneme dom. Z Vídně jsme totiž měli v plánu využít žlutých spojů Regio Jetu (tehdy ještě Student Agency) přímo do Brna.

Cesta byla příjemná. Jen na chorvatských hranicích došlo ke komplikacím. Jak je obecně známo, v nákladním vozidle nesmí jezdit více než 2 osoby. Náš turecký řidič nás přesvědčivě uklidňoval, že je všechno v pohodě a nemáme nic řešit nebo se schovávat. Celníci stejného názoru nebyli.

Jak mě málem propašovali přes hranice

Nerozuměla jsem jazyku, jakým řidič s celníky diskutoval. Celníci našemu Turkovi něco kladli na srdce s vážným a lehce pobouřeným výrazem. On je zas s veselou tváří uklidňoval, jak kdyby říkal, co blbnou, všechno je v pohodě a život je krásný – ať nás pustí dál!

Nechápu, jak se mu to povedlo, ale celníci nakonec mávli rukou a jelo se dál. Na cestu skrz celnici na straně Slovinska jsem se už radši schovala. Evidentně už se tam však o naší trojičce vědělo, tak jsem byla objevena. Ačkoliv jsem se cítila jak největší blbec a měla strach, že z toho kouká problém, jen mi zkontrolovali občanku a mohlo se pokračovat dovnitř Schengenského prostoru.

Ke Grazu jsme se blížili ve stavu na hranici mezi spánkem a bdělostí. Fyzicky jsme v kamionu seděli s očima na stopkách, duševně jsme se nacházeli v říší snů a možná ještě dál. Evidentně! Protože jsme si tak nějak zapomněli všimnout, že pán kamioňák se svou vší veselostí minul hlavní odbočku na Vídeň. A když potom minul i poslední možnou cestu, která by k Vídni ještě mohla relativně směřovat, Bogey zpozorněl a s trochu polekaným výrazem na tento fakt upozornil.

Neplánovaný výlet do Alp

Turek nechápal. Vy jste chtěli do Vídně? Vy nejedete do Německa? Došlo k menšímu nedorozumění. A jelikož si velký kamion nemůže zastavit na dálnici jen tak, kde se mu zachce, museli jsme z fleku vymyslet následující strategii.

Na svých offline mapách jsem zpozorovala blízkost vlakového nádraží. Dokonce se v těch místech nacházel i výjezd z dálnice a tak jsme našeho tureckého šoféra poprosili o improvizovanou zastávku tam. Ani to pro něj nebylo lehké. Zastavovat tak velký vůz u malého, skoro zanedbatelného výjezdu, bez vytáčení, bylo řidičské mistrovské dílo! Zvládl to však bravurně a ještě se nám omlouval za předchozí nepochopení.

Z ničeho nic jsme byli nedaleko horské vesničky zvané Sankt Michael in Obersteiermark uprostřed nádherné přírody. Byli jsme v Alpách! V tomto případě a v tento okamžik mi naše malá zajížďka vůbec nevadila. Kráčeli jsme si cestou mezi horami a dřevěnými chatkami a střádali plány, jak se z této pohádkové krajiny zase dostat na trasu Graz – Vídeň.

Nakonec jsme vesničku opustili s využitím ne příliš frekventované vlakové dopravy. Ocitli jsme se v rakouském městě Bruck an der Mur. Nějaká snaha o stopování odsud do Vídně z naší strany proběhla. Ze strany řidičů zas proběhla o něco úspěšnější absolutní ignorace. Při nalezení pár čárek wi-fi, jsme se pokusili si jízdu domluvit přes službu zvanou Blah Blah Car. Domluva naneštěstí pokulhávala a tak jsme pohodlně svěřili svůj cestovatelský osud ÖBB (rakouské vlakové společnosti). Už jsme se zkrátka vážně těšili dom.

Bogeyho fail – výrobní vada

Čekali jsme na vlak a Bogey si již poněkolikáté (během dne) stěžoval na jeho nepohodlnou botu – podle něj tuto nepohodlnost způsobovala výrobní vada (prý nějaký kus plastu zatavený do podrážky při výrobě). Protože bylo mnoho času do příjezdu našeho spoje, rozhodla jsem se jeho výrobní vadě věnovat pozornost a hendikepovanou crocsu vzala do rukou za účelem prozkoumání. Otočím ji podrážkou vzhůru, a co nevidím – z podrážky trčí klacek (odpusťte mi to přirovnání) velký jak kráva!

Smích, smích a ještě dlouho smích než jsem byla schopna říci: „Kámo! Tebe celej den tlačí bota a nenapadne tě botu otočit a podívat se na podrážku?“ Ukazuji Bogeymu botu a směju se dál a směje se i Bogey a z této příhody se stává nejvtipnější z takzvaných Bogeyho failů.

Čistota rakouských nádraží

Díky pohodlnějšímu rozhodnutí pro jízdu vlakem (nejsem na to hrdá!) jsme získali ještě nějaký čas navíc na potloukání se Vídní. Zároveň mi to dalo možnost všimnout si stavu rakouských nádraží. Ať už se jednalo o malou vlakovou stanici v Sankt Michael in Obersteiermark, nádraží v Bruck an der Mur a nebo obrovské hlavní nádraží ve Vídni – všude bylo čisto a všude bylo bezpečno. Nádraží byla moderní, neustále střežená a hlídači vás nenechali ani položit si nohy na protější sedátko v čekárně.

Ani s příchodem nočních hodin se vídeňské nádraží neproměnilo ve sdružovací místo bezdomovců a jiných individuí, jak to známe z českých končin. Bylo to místo, kde se dal příjemně strávit čas, než nastala doba příjezdu našeho Žlutého autobusu. A když už se v mém příběhu objeví Žlutý autobus, tak už to vážně znamená konec dobrodružství a nadmíru pohodlnou cestu domů.

Náš výlet za mořem byl tedy u konce. Končit naše cestovatelské počiny se nám však nechtělo. Zázrakem jsme si Bogeym po třech týdnech vzájemné společnosti nelezli na nervy a tak jsme si ještě v autobuse plánovali výlet další.

Závěrečné bilance

V porovnání s mým prvním stopovacím tripem (Eurotrip s bráchou) se Výlet za mořem značně lišil. S Bogeym jsme jezdili spíše kratší vzdálenosti a trávili více času na místech, která jsme navštívili. To se pak podepsalo i na počtu stopnutých aut a samozřejmě počtu ujetých kilometrů.

Zásadním rozdílem však bylo množství peněz, které jsme během cesty utratili. Přesto, že jsme na obou tripech využívali všemožných nízkonákladových způsobů dopravy a ubytování, během Výletu za mořem jsme si to kompenzovali jinde – tedy dobrým jídlem, dobrým (mnohokrát alkoholickým) pitím a konečnou čáru přes rozpočet nám udělalo drahé ubytování v Chorvatsku, které své ceně vůbec neodpovídalo, ale vnutilo se nám jako jediná možnost.

Proč stopujeme?

Ve výsledku by náš rozpočet pokryl nějakou tu levnější dovolenou v Chorvatsku či Itálii. Já bych však tyto tři týdny plné nezapomenutelných zážitků a nečekaných událostí za žádnou nudnou pobytovou dovolenou nevyměnila. Stopování totiž není vždy jen o penězích. Pamatujte, že pokud stopujete, nemusí to nutně znamenat, že na cestování nemáte peníze. Většinou je ten hlavní důvod pro stopování to, že nás to prostě baví!

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství končí! pochází z Hitchdiary

Probudili jsme se v kempu Preluk, stále v tom samém kempu, kde jsme se první noc ubytovali – na couchsurfingu se nám tentokrát nikdo neozval. Napadlo nás využít té české komunity kolem, a zeptat se na možnost spolujízdy právě jich. Ta myšlenka, že bychom se přímo z kempu dostali na jeden zátah až do Česka, nás neuvěřitelně lákala a byli jsme přesvědčeni, že to musí vyjít.

Nevyšlo. České rodinky s dětmi i bez nich měli auta nabalená k prasknutí a evidentně byli rádi, když se do auta vlezli oni sami. A tak jsme tedy posbírali svých pět švestek a autobusem zamířili na okraj Rijeky. Dost jsme se nachodili podél cest se zvednutým palcem i cedulí. Nakonec jsme skončili u nějaké benzinové pumpy, která nebyla zrovna z nejfrekventovanějších. Všechno zas začalo vypadat zoufale a bezvýchodně. I to počasí se na nás opět začalo mračit. Dlouhou dobu jsme se tam marně pokoušeli na střídačku oslovovat a stopovat u cesty.

Říkala jsem si, že něco musí být špatně. To dneska vypadáme tak blbě? Však jsme výjimečně dokonce čistí. Nebo je něco s cedulí? Přečtou ji řidiči z dálky? No šla jsem to odhodlaně zkontrolovat a to tak, že jsem si od našeho stopovacího spotu popošla hodně daleko. A jak se tak na Bogeyho z dálky koukám, jak drží tu ceduli s nepřehlédnutelným nápisem ZAG, vidím, jak mu zastavuje kamion. F**k!

A tak běžím jako o život, ať nám naše jediné světýlko naděje na cestu odsud neodjede. Běžím, přeskakuju živý plot vysázený podél benzinky (parkour!) a dost nemotorně se dostávám i s polootevřeným batohem za Bogeym do kabiny kamionu.

Jízda s ruskými mafiány

Řidiči jsou tam dva, nic moc neříkají, na nic se nás neptají, prostě jedou. Mezi sebou konverzují v jazyku vzdáleně připomínajícím Ruštinu. V jeden moment jsem jim byla schopna vyrozumět, že se vysmívají Polákům, ale jinak ani ťuk. A pak si tak říkáš, vědí vůbec, kde chceme zastavit? To jim stačila naše cedule ZAG? Anglicky moc neuměli a evidentně s námi ani komunikovat nechtěli. Většinu cesty se tvářili vážně a já se přiznávám, že jsem v ten moment měla opravdu strach. Bogey nakonec něco vykomunikoval, ale stejně jsem se intenzivně celou cestu modlila, ať nedej bože nesjedou z dálnice někam do ústraní a nerozeberou si tam naše drahocenné orgány. Tady vidíte, co dělá první dojem. Samozřejmě nikdo nikam nesjížděl a naše orgány zůstaly na původním místě. Přes své mafiánsky působící vzezření nás nakonec vysadili v Zagrebu – opět na tom stejném místě, kde jsme se už během tripu dvakrát vyskytli. Že to nebude ideální místo na stopování směrem do ČR, nám bylo jasné hned. Každopádně jsme byli rádi, že kamion opouštíme kompletní.

Naše domněnky se potvrdily. Během půl hodinky se k nám přidaly další dvě stopařky z Francie, konkrétně z Bretaně a spolu jsme tam bez úspěchu zůstali stát dobrých 5 hodin až do stmívání. Slečny byly obdivuhodné a zasloužily si můj velký respekt. Byly na cestách bez mobilních telefonů! To znamenalo bez GPS, bez možnosti volání a bez internetu. Troufli byste si to?

Ve večerních hodinách se na místě objevili ještě další dva stopaři – mladý pár, který měl namířeno do Maďarska. Odvážné Francouzky byly tou dobou už na cestě do města, hledajíc hotel. My to zrovna balili a zvýhodněni tím, že známe okolní terén, mířili na nedaleké pole. Rozložíme stan.

Zagreb a zdravotní komplikace – to je moje!

Když už tma pokryla celou oblohu, stan byl postavený a my přichystaní ke spánku. Škoda jen, že jsme neměli k dispozici žádné jídlo. Pravděpodobně bych měla o něco příjemnější noc. Na prázdný žaludek se většina léků brát nemá (proč jsem ty zatracené léky musela brát?) a můj žaludek mi tento prohřešek jen tak nedaroval – tak zle mi snad ještě nebylo!

Před půlnocí nastala hotová průtrž mračen a v tom nečasu, jsem tam pochodovala z jedné strany pole na druhou až k dálnici a zpátky, než se ten můj naštvaný orgán trávicího ústrojí uklidnil. Proklínala jsem Zagreb, který mi neustále způsoboval jen samé nepříjemnosti! Ve finále jsem už jen seděla jak hromádka neštěstí u cesty a pozorovala auta, jak se objevují ve tmě a pak zase mizí. Upřímně řečeno, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Když jsem pak ulehala zpátky vedle Bogeyho, s myšlenkou, že jsem stejně strašně spokojená takhle na cestách, že to miluju nade vše, tak přímo tam mě napadlo, že si ty zážitky z cest musím někde sepsat. Protože bych nerada zapomněla jeden jediný okamžik (včetně tohoto nepříjemného). A tadá – mám blog! Nakonec mi bylo zase skvěle a já mohla v klidu usnout.

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství začíná! pochází z Hitchdiary

Stojíme u dálnice s cedulí RIJ symbolizující naši touhu dostat se do Rijeky, komentujeme projíždějící auta a užíváme si krásného počasí, které se nám poslední dny spíše vyhýbalo. Mezitím co s otevřenou pusou zíráme na super luxusní auťák, který kolem nás jen rychle prosviští, z kolony aut si nás přijíždí vyzvednout menší, o něco méně impozantní, ale přece krásné, autíčko.

Řidičem je muž středního věku s krásnou ženou po boku – na místě spolujezdce. Zabíráme tedy zadní sedačky a je pro nás milým zjištěním, že nás sympatický pár hodí až přímo k pobřeží. Poté se dáváme do klasických konverzací, kdo jsme, kam jedeme a odkud jsme? Když řidič zjistil, že jsme Češi, se zájmem se nás zeptal, zda známe Tomáše Berdycha.

Manažer Tomáše Berdycha je Chorvat

No jasně že známe! Ne že bych sledovala tenis nebo se o naše tenisová esa nějak blíže zajímala. To jméno však musí znát každý Čech, tedy i my a tak jsme se ještě s větším zájmem dotázali, jak je možné, že našeho Berdycha zná i on. S úsměvem nás informoval, že je jeho manažer. Wow!
A tak jsme si vesele jeli – já, Bogey, Berdychův manažer a jeho žena směrem na jih, klábosili o životě a těšili se na tu slanou vodu, která na nás v Kvarnerském zálivu ve velkém množství čekala. Byli jsme dovezeni přímo před bránu jednoho z místních kempů – škoda jen že do kempu nechceme.

Po prvním prozkoumání terénu nám bohužel došlo, že pokud si chceme na moře třeba jen sáhnout, jinak než z kempu nebo z pozemků místních hotelů to nepůjde. Celé pobřeží bylo hustě osázené a zaprodané turistickému ruchu. Nemohlo se přeci stát, že by zůstal nějaký metr čtvereční pláže, z kterého by nikomu nekápla ani koruna.

S poslední nadějí jsem ještě zkontrolovala žádosti na couchsurfingu – nic. A tak jsme si v nejlevnějším kempu (konkrétně autokempu Preluk) předplatili pár nocí a doufali, že se nám na náš profil ozve někdo ještě během našeho pobytu. Měla jsem takový smutný pocit, že jsme jako čecháčci předurčeni k dovolené v kempu v Jugošce s partou ostatních českých kolegů, kteří neustále propagují hit v podobě ponožek v sandálých.

Příběh ze sprch

Na toto téma mám i jednu zajímavou příhodu z dámských umýváren. Když jsem si tak v jedné z kabinkových sprch užívala zdroje čisté vody na maximum, začal se z vedlejší kabinky ozývat nepřeslechnutelný rozhovor. Česká matka sprchovala svého synka a v domnění, že jí nikdo nerozumí, kritizovala tomu chudákovi nepěkným způsobem snad všechno včetně jeho veselé nálady. Takový demotivační promluv do duše mladého dítka.
Kroutím nad tím hlavou, když v tom klučina oznámí své mámě, že by ještě potřeboval na záchod. „Cože? To si děláš srandu? To jsi nemohl říct předtím, že ještě potřebuješ na velkou?“ zařve mamina tak, že z ní dostávám strach i já. Klučina tenkým hláskem vysvětluje, že chce jenom na malou. To mámu rozohní ještě více. Proč se jako nevyčůrá tady a teď ve sprše? Jestli je jako normální, že ji bude zdržovat ještě návštěvou WC? Podívám se na zem, na tu podlahu, kterou teď všichni sdílíme, a protýká po ní voda z jedné kabinky do druhé. Rychle vypínám vodu a ještě rychleji opouštím kabinku.
Nezapomenu tu ženu důrazně česky pozdravit, aby se třeba alespoň trochu zastyděla, a mizím. Každopádně lidi neblbněte. Snažte se tu naši českou reputaci v zahraničí napravovat a ne ještě zhoršovat. To je vážně typický průměrný Čech takový negativní ňouma, co čůrá v moři a společných sprchách?

Nehledě na české turisty, jsme si však náš pobyt, jak jinak, skvěle užili. Většinu času jsme trávili v okrajové části města Opatija trochu dál od kempu, pochutnávali si na skvělém jídle a pití a chytali bronz. Udělali jsme si i výlet do centra Rijeky, které na mě udělalo mnohem lepší dojem, než námi obývaný kemp. Nakonec nastal i můj narozeninový den a tak jsem narozeniny u moře oslavila alespoň já (Bogey ty své slavil v nemocnici).

Cesta je cíl

Nakonec mě pobývání v kempu přesvědčilo o tom, že cesta je cíl. Mé oblíbené heslo co se týká cestování i života obecně. Tolik úžasných věcí jsme cestou k moři zažili, situace těžké i veselé, především ale originální a neopakovatelné. Vždy jsme si však poradili a vždy to nějak dopadlo a my máme plno nezapomenutelných zážitků k vyprávění. V kempu už jsme spíš jen tak odpočívali a trochu odbočili z cesty stopaře dobrodruha. Ti lidi v kempu však tu zábavnou část úplně přeskočili. Nechali se dovézt až na místo a vůbec jim nedochází, že se tak připravili o tu lepší část „dovolené“. (Ale plně chápu, že ne všichni jsou tak šílení jako já )

Původně měl být tento trip založen na procestování Slovinska. Na stopování je však krásné to, že vaše cesty nejsou tak úplně ve vašich rukou a nedají se naplánovat. Paradoxně jsme tedy strávili velkou část výletu v Chorvatsku, za to ve Slovinsku jsme prozkoumali pouze Lublaň, a to především nákupní centrum BTC City. Datum konce Bogeyho pracovní dovolené se však blížilo a my se rozhodli s dostatečnou časovou rezervou otočit náš směr stopování opět na naši domovskou Moravu.

Příspěvek Rijeka – Jak jsme stopli manažera Tomáše Berdycha pochází z Hitchdiary

Couchsurfingová síť nás opět nezradila a zprostředkovala nám dalšího hostitele. Byl to Mateo – 20ti letý Chorvat, jež strávil nějaký čas na Slovensku a tak docela rozuměl i naší češtině. Svou roli hostitele bral velmi zodpovědně a tak nás hned na začátek provedl historickým centrem Zagrebu.

Je skvělé si nechat ukázat město od rodilého obyvatele. Ačkoliv mě historické záležitosti a turistická místa velmi neoslovují, od Matea jsem si tuto prohlídku užila. Dozvíte se zkrátka, jak se na své město dívá jeden z občanů. Není to ten pohled z turistických příruček, který se vám běžně dostane.

V Chorvatsku musíš ochutnat burek a ćevapi

Nakonec nám Mateo prozradil dvě věci, které podle něj musí udělat každý, kdo navštíví Chorvatsko. Překvapivě se ani jedna netýká návštěvy historických nebo kulturních památek. Oba požitky jsou ze sfér gastronomických. Tedy – ochutnat burek a ćevapi. První z pochoutek jsme již měli tu čest ochutnat a tak nám Mateo slíbil k večeři právě specialitu druhou – čevapi.

Doprava pro cizince zdarma

Díky Mateovi jsme následně zjistili, že cizinci v Zagrebu nemusí platit za dopravu. Resp. jsou zde zákony nastavené tak (ne)šikovně, že je pro revizory jednodušší vás s pokutou neotravovat. A tak jsme byli v zagrebských šalinách rebelové a plně využívali těchto chorvatských benefitů (snad nám to karma a Zagrebački električni tramvaj odpustí).

S Mateem jsme si hodně povídali o našich i jeho cestách. Mezi řečí jsme zjistili, že všichni tři máme tento týden narozeniny a to samozřejmě vyžadovalo oslavu. Náš večerní program byl tedy jasný, pracovně jsme jej nazvali Triple Birthday Party a proběhl, jak jinak, v našem oblíbeném pivovaru Mali Medo. Intenzivní déšť nás tentokrát donutil vychutnat si pivo i hudbu z vnitřních prostor podniku.

Další den, přesněji řečeno Bogeyho narozeninový den, jsme už Zagreb chtěli opustit a vydat se konečně někam na pláž. Ačkoliv k těm typickým dovoleným a lá kemp, čeští turisti a chorvatské moře máme s prominutím odpor, takticky jsme usoudili, že když si najdeme nějaké méně turistické místo, kde ilegálně rozložíme stan nebo ještě lépe couchsurfing, bude i chorvatské moře fajn.

Rozloučili jsme se s Mateem a vydali se k dálnici, která přímo mířila k nejbližšímu pobřeží. Místo na stopování vypadalo slibně a my už si přichystali stopovací cedule, když v tom karma řekla NE! Nebo spíš můj zdravotní stav, který si akutně žádal lékařskou pomoc.

Kde v Zagrebu hledat doktora?

Byla potřeba ihned změnit plán a rychle jednat. Já toho moc schopna nebyla, o to více si cením toho, jak schopný byl v tomto ohledu Bogey. Právě kvůli situacím jako je tato, doporučuji jezdit na cesty s parťákem. Člověk nikdy neví, co se může stát. Z okraje města jsme se s mírnými komplikacemi dostali autobusem k centru. Řidič nám doporučil vyhledat lékárnu a zeptat se na nejbližší lékařskou péči tam. Tak jsme i udělali a nakonec se dostali do jedné ze zagrebských nemocnic.

Byla jsem mile překvapena! Naproti tomu, jak zdlouhavá byla cesta na místo, v nemocnici už šlo všechno jak po másle a během pár minut jsem byla vybavena nejnutnějšími léky. Dokonce se mě nikdo neptal na pojištění a neřešila se žádná zbytečná byrokracie, jak to známe z Česka. Tímto bych ráda poděkovala chudákovi Bogeymu, který své narozeniny místo u moře, strávil se mnou v nemocnici a zároveň pochválila chorvatské zdravotnictví za to, že mi umožnilo pokračovat v cestě.

Dnes už však ne. Západ slunce se pomalu blížil a my byli už pátým dnem v Zagrebu – docela nedobrovolně. Neměli jsme ani kde spát a vzhledem k totálnímu vyčerpání a mému ještě ne tak fit stavu, jsme se rozhodli si rezervovat místečko v některém z nejlevnějších hostelů.

Levné ubytování – hostel Maju Jaya

Situaci jsme rychle vyřešili přes booking.com, kde jsme si vybrali dvě poslední místa v share roomu (= sdílený pokoj pro více lidí) v hostelu Maju Jaya. Za tu cenu jsme čekali ledasco, ale ubytování nás velmi příjemně překvapilo. Profesionální a přátelský přístup recepční i v pozdních nočních hodinách, moderní vybavení, moc pěkné a čisté sociální zařízení a taky pro nás děti digitální doby – wi-fi!

Ráno jsme opět začínali tam kde včera. K našemu překvapení, jsme se opravdu ocitli kousek od místa, kde jsme se před 24mi hodinami loučili s Mateem. Alespoň jsme už přesně věděli, kam se máme vydat, na jakou šalinu nastoupit a jak se dostat k dálnici.

Cestou jsme měli tu čest otestovat jízdu na černo v praxi. Asi 3 zastávky za hlavním nádražím nám na rameno poklepala paní revizorka. Bogey byl zaskočený a přesně tak se i tvářil. Asi ho nenapadalo, co té milé paní říct, abychom nevypadali jak hajzlíci, co vědomě porušují zákony. Evidentně si nebyl jistý ani tím, který jazyk použít a tak na pobídnutí „ukažte lístky“ odpověděl s poněkud rusáckým přízvukem „niemame“. To slovo, které z něj vyšlo, jakým tónem a s jakým výrazem to podal, mě na místě rozesmálo, smála jsem se tomu několik dní potom a doteď se směju, když si na to vzpomenu. Na druhou stranu, když paní zjistila, že nejsme zdejší, s neupadajícím úsměvem nás jen poslala za řidičem, ať si jdeme lístky koupit. Asi jsme ani nemuseli, ale kvůli příjemné paní revizorce, jsme to udělali.

Nakonec jsme se na námi již navštívené stopovací místo dostali, napsali si na ceduli nápis RIJ a čekali, až nás nějaký milý řidič do Rijeky zaveze.

Příspěvek Zagreb – Místo pláže nemocnice pochází z Hitchdiary

Příjezd do Zagrebu byl pro nás jako osvobození – osvobození od života na ulici v Lublani a nový začátek našeho tripu. Opravdu se zdálo, že se blýská na lepší časy – počasí dostalo rozum a my měli dokonce kde spát. Přes couchsurfing jsme se domluvili s Gasperem – mladým podnikatelem v oblasti web designu, a doufali, že pro dnešek všechno klapne, jak má.

A světe div se, klaplo. V pozdních večerních hodinách jsme dojeli na Gasperem přesně udanou adresu, zazvonili a uvítal nás usměvavý sympaťák, který nám ihned ukázal celý byt. Jedním slovem „wow“. Krásný, moderně vybavený byt s balkonem a koženým gaučem pro nás. Ve srovnání s tím, v čem jsme spali předchozí noci, jsem se cítila jako v paláci. Hned na to nás Gasper nasměroval do sprchy. Jednak věděl, že je to přesně to, co každý stopař potřebuje a hlavně to asi i cítil

Komfortní ubytování v Zagrebu

Protože už bylo pozdě na to někam vyrážet nebo podnikat něco akčního, strávili jsme večer s hostitelem, televizním seriálem (v chorvatštině) a belgickým pivem, které jsme Gasperovi dovezli jako dárek a které se mi při otevírání povedlo rozlít na bílý huňatý koberec (ups, trapas). Gasper nám vyprávěl o sobě, o své firmě, o tom jak přišel k tak krásnému bytu za hodně solidní cenu a taky o svých cestách. Nejvíce mě zaujalo jeho vyprávění o Bali, o tom, že to vůbec není tak krásné místo, jak si lidi představují a mimo turistické zóny převládá chudoba a zoufalství.

Nakonec se nám omluvil, že nám v následujících dnech nevěnuje velké množství času, protože musí pracovat. Ukázal nám tedy zajímavá místa na mapě a udělal nám takovou před-prohlídku města s pomocí Google Street View, abychom zítra v Zagrebu nebloudili. To jsme patřičně ocenili. Ono totiž, já a Bogey máme takovou speciální vlastnost. Když jsme spolu, hodně se nám stává, že nějak nevnímáme okolní svět a pak se lehce ztrácíme, bloudíme, nestíháme, nesystematicky přecházíme z jednoho místa na druhé, zkrátka poletujeme jako motýlci a tak jsme tento stav resp. činnost nazvali – motýlkování. Mezi námi už je to nyní zavedený termín, a pokud čtete mé články, hodí se vám význam tohoto pojmu znát.

Další den jsme vyrazili zkoumat město doopravdy. V první řadě jsme hledali, kde se najíst. A protože jsme nebyli schopni si vybrat podnik a chodili od jedné restaurace ke druhé a do toho ještě hledali směnárnu, obědvali jsme až výrazně po poledni. Motýlci.

Čeští stopaři v televizi

Během dnů strávených v Zagrebu se nám stalo plno zajímavých věcí. Například jsme v lehce podnapilém stavu dávali rozhovor chorvatské televizi (doteď doufáme, že to nikdo z našich známých nikde neobjeví ). Několikrát jsme navštívili rozhlednu The Zagreb Eye v jejímž nejvyšším patře je k nalezení příjemné posezení s možností zahrát si legendární hru Člověče, nezlob se! Obsluha byla neskutečně překvapená, že pravidla této hry známe. Nás naopak udivoval fakt, že většina návštěvníků Zagreb Eye viděla hru poprvé v životě.

A pokud bych měla zmínit místo, které na mě udělalo úplně největší dojem, byla by to ulice zvaná Tkalčićeva. Dlouhá ulice hustě posetá hospůdkami, kavárnami, cukrárnami, zkrátka všemi možnými podniky, určenými ke společensko-konzumnímu vyžití. Všechny tyto podniky měli jednu společnou věc – venkovní posezení. Člověk procházející ulicí tedy velmi těžko hledal, kde jeden podnik končí a druhý začíná.

I v této velké změti možností, kde se nasytit a napít, jsme našli svého favorita. Jednoznačně u nás vyhrál zagrebský pivovar Mali Medo. Tamní pivo chutnalo výtečně (a to říkám jako Čech, který nedá na to naše dopustit). Mají několik druhů s různým obsahem alkoholu a ke každému jednomu se váže zajímavý příběh a speciální receptura. Úžasnou atmosféru dotváří živá hudba, ne jen tak leda jaká. Z okénka v druhém patře pivovaru, vykukuje hlava zpěváka, jež působí jako by hrál lidem přímo ze svého obyváku. V případě, že někdy navštívíte Zagreb a máte rádi pivo, tento podnik patří mezi „must visit“ místa.

Jelikož jsme couchsurfing měli domluvený pouze na dvě noci a my ještě Zagrebu neměli dost, rozhodli jsme se najít si gauč další. Napsali jsme tedy pár lidem žijícím ve městě a čekali, zda se nám někdo ozve.

Příspěvek Zagreb – Tkalčićeva ulica a Zagreb Eye pochází z Hitchdiary

Balíme si urychleně své věci. Jen ať jsme co nejdřív pryč. Je možné, že nás chtěl hlídač jen postrašit a jinak jsme mu putna, ale také je možné, že zavolal policii a s ní jsme žádné pletky nechtěli. Když jsme objekt opouštěli, nikde jsme pana hlídače neviděli. Nečekal na nás a nedohlížel na to, zda opravdu odcházíme. Proto jsme si řekli, že počkáme hodinku dvě a na střechu se vrátíme. A tak jsme i udělali. Je 1 hodina ráno a akce výlez na střechu, se opakuje – dvakrát tak ultra-tajná a dvakrát více inkognito. Byly to celkem nervy, ale jak už jsme se dostali na střechu a nebylo na nás vidět, mohli jsme si oddychnut. Stan jsme se stavět nesnažili, jen jsme se do něj zasunuli jako do spacáku – pro jistotu, kdyby začalo pršet.

Pršet začalo. Pršet začalo hodně! Stan se za chvíli promočil skrz na skrz a na řadě jsme byli my. Včerejší noc se nám už ale opakovat nechtěla a tak jsme dešti uznali výhru 2:0 a odebrali se spolu s kopou durch mokrých věcí jinam. Procházeli jsme garáže s vědomím, že každou chvíli můžeme narazit na hlídače a že na nás ze všech stran míří kamery. Opustili jsme proto celou naši domovskou budovu a potloukali se deštěm, paradoxně kolem hotelu Plaza, který se nám jakoby vysmíval do tváře.
Věděli jsme, že toho už dnes asi moc nenaspíme, hledali jsme jen kousek suchého místa, kam se schovat. Brali jsme tedy první takový plácek, který jsme potkali. Místečko před vchodem do místního podniku. K jeho vchodu se stáčelo zastřešené schodiště, na které nebylo z ulice příliš vidět a tak jsme se tam schoulili mezi dveře a jeden barový stolek. Přikryli jsme se spacáky, a aniž bychom chtěli, nakonec jsme přece jen usnuli.

Nečekaný budíček

Z hlubokého spánku mě opět budil Bogey hodně brzo nad ránem – ještě ani pořádně nesvítalo. Rychle si sbíral věci kolem a pobízel mě k odchodu. První, co jsem rozespalá spatřila, byly srolované noviny, které vedle nás ležely. Ty tu byli celou dobu? Netuším, co se děje. Poslušně však vstávám, roluju si spacák a snažím se ho nasoukat do obalu. Bogey na mě nechápavě kouká: „Co děláš? Na to kašli! Jdeme!“. Rychle mě táhne pryč a daleko odtud.
Konečně mi vysvětlil, co se děje. Z jeho pohledu ráno vypadalo jinak. Probudila ho lehká rána na hruď. Otevře oči a na něm leží noviny. Vzhlédne nahoru a tam na nás shlíží statný motorkář. Měl helmu a tak mu ani nebylo vidět do obličeje. Nic neříkal, jenom se na nás výhružně díval a pak odjel. A tak mě Bogey začal budit a dál už to známe.
Netušili jsme, co to bylo zač a jak to záhadný motorkář myslel. Jestli jako výstraha – vypadněte nebo volám policajty? Nebo už je rovnou zavolal? Nebo on sám měl centrum pod palcem a hlídal to tam? Každopádně nám prokázal velkou laskavost. Lepší, že to proběhlo takhle, než aby na nás ráno opravdu volala policii nebohá barmanka při otvíračce.

Svítá a my si čistíme zuby na autobusové zastávce před hotelem Plaza. Lidi z projíždějícího autobusu se na nás podivně koukají. Konstatuji, že to bezdomovci mají docela těžké a těším se z prvních slunečních paprsků dopadajících na mé prochladlé nohy.

Nízkonákladové cestování se vymyká kontrole

Dnes opouštíme Lublaň. Zjišťujeme však, že jsme docela minuli náš rozpočet. Na tripu s bráchou jsme si poměrně zakládali na tom, aby vše bylo low-cost. S Bogeym to však nešlo. Tu jsme si koupili zmrzlinku, tu nějaký kebab a tady zas nějaké pivínko a ani ne v půlce tripu už jsme byli na nule. Zkrátka co jsme ušetřili na dopravě, utratili jsme jinde. Naštěstí bankomaty existují i v Lublani a tak jsme vybrali a pokračovali v cestě.
Ani jsme nevěděli, kam míříme. Původně jsme chtěli zajet ke slovinským plážím, ale deštivé počasí nás nakonec donutilo ke změně. Mrkli jsme do mapy a řekli si, že můžeme zajet do Zagrebu. Ačkoliv v Chorvatsku byl každý z nás mnohokrát a vůbec to není země, kterou jsme měli v plánu procestovat, došlo nám, že jsme nikdy neměli tu čest podívat se do jeho hlavního města. Abychom měli jistotu, že Lublaň dneska opustíme, prozkoumali jsme i možnosti vlakové dopravy. Zaznamenali jsme si možné časy odjezdu a vydali se k dálnici.

K té jsme se složitě dostávali přes golfové hřiště a drátěný plot. Už při přelézání plotu jsme narazili na dalšího stopaře. Docela agresivní klučina z Rumunska, který po nás hned začal nemilým způsobem pochtívat peníze. Cestou k benzince jsme taky potkali pár snaživých stopařů a přímo u pumpy stáli další. Bylo tam snad více stopařů, než zákazníků! My pokračovali dál – stopařský kodex (přijdeš poslední, stojíš poslední). Cestou na úplný konec výjezdu jsme potkali ještě stopařku se psem. Celkem mě překvapuje, že tolik lidí dnes stopuje se psi a že jim řidiči opravdu zastavují. Ale upřímně řečeno, jaké šance jsme zde měli při takovém množství hitchhikerů my? Nevzdávali jsme to, ale když už se blížila hodina posledního odjezdu vlaku, rozloučili jsme se s kolegy a zamířili k nádraží.

Byl to zas boží pocit sedět ve vlaku, v teple a suchu a mít tu jistotu, že opravdu dojedeme tam, kam potřebujeme. Lublaň pro nás byla solidní zkouška. Pro mě však zároveň snad ta nejkrásnější část tripu a jasný důkaz toho, že člověk nepotřebuje hmotné věci na to, aby mu bylo fajn. Naopak, čím méně jich má, tím více si užívá současného okamžiku a přítomnosti lidí kolem.

Příspěvek Ljubljana – Poslední den v kůži bezdomovce pochází z Hitchdiary

Jak jsem naznačovala na konci předchozího článku – začalo nám pršet. Leželi jsme na střeše garáží obchodního centra BTC City a spali. Kapky začínajícího deště mě nevzbudily. Nevzbudil mě ani Bogey, kterého, kapky vzbudily a nevzbudil mě ani tehdy, kdy už začalo přiostřovat. Moudře však usoudil, že se začínající bouřkou je potřeba něco dělat – tedy resp. s námi je potřeba něco dělat. A tak vybalil stan a surově ho přes nás přehodil alespoň v jeho nepostavené podobě. Já se prý jen ošívala, ať mě nechá spát, že je všechno v pohodě a že se mi leží dobře – klasická já, mě ať se neopovažuje nikdo budit uprostřed noci!

Pak jsme oba ještě na nějaký čas zabrali – otázkou je, jestli jsem se já vůbec probudila. Se svítáním však byla bouřka čím dál vydatnější a to už by vzbudilo i medvěda v zimním spánku. Docela rychle jsme se shodli, že tady už dál ležet nemůžeme. Já sice ještě chvíli kladla odpor, že se mi nechce vstávat, ale když už jsem byla probuzená na 100 % a mohla zas racionálně uvažovat, velmi ochotně jsem Bogeyho uposlechla. Možná především proto, že jsem si uvědomila, že polovinou svého těla ležím v solidní kaluži.

Správný stopař přespí kdekoliv

Když jsme ze svého spacákového-vodního lože vstali a viděli z perspektivy stojícího člověka, v čem jsme to nocovali, museli jsme se smát. Jak jsem již pocítila: na mém místě se rozprostíralo hotové moře, naopak tam kde spal Bogey – nic. Sucho, pohoda, klídek. Tuto noc jsem si zkrátka zahrála na gentlewoman.

Totálně promočené věci jsme zase pomalu stěhovali do našeho přístřešku na schodech. Co bylo potřeba, jsme pověsili a celý promáčení se těšili na teplé paprsky sluníčka. Do oběda jsme sušili věci i sebe a odpoledne se vydali na průzkum města.

Pozor! Pokud chcete cestovat po Lublani městskou hromadnou dopravou, nestačí vám lístek – lístky tady nemají. Potřebujete Urbana Card (Urbana enotna mestna kartica). U řidiče byste ji však hledali marně. Sehnat se dají pouze v centru, takže když se chcete dostat z úplného okraje města (náš případ), musíte to uhrát na „já šupák cizinec, vůbec nerozumím vaší řeči a vůbec nechápu váš platební systém“ (ale to jsme vlastně ani tak hrát nemuseli). Pan řidič byl hodný a nechal nás jet na černo. Když už si kraticu zakoupíte, stále to neznamená, že můžete jezdit. Musíte pokračovat dále v procesu a dobít si ji na určitý počet Eur (z kterých pak čerpáte na dané jízdy) v některém z automatů umístěných poblíž zastávek. Nyní jste konečně oprávněni jezdit po městě.

Napříč tomu, že jsme všechno tohle zařizování poslušně podstoupili, nakonec jsme Lublaň prošli pěšky. Ne nadarmo se o Lublani píše, že je to jedno z nejklidnějších hlavních měst s nejnižší kriminalitou – je zkrátka zatraceně malé a na maloměstech, kde vás každej zná, se dost blbě páchá zločin. Každopádně, abych nepřeháněla – Lublaň bych tak nějak velikostí a celkovou atmosférou přirovnala k naší Olomouci.

Metelkova mesto – squat v centru Lublaně

Ze všeho nejdříve jsme se byli podívat na Metelkova mesto (nejsem si jista, jak to správně sklonit, abych tomu zachovala slovinské názvosloví, česky však samozřejmě „Metelkovo město“), což je squat, který vznikl v centru Lublaně a dokonce byl vyhlášen kulturním centrem. Večer zde funguje kulturní život v pravém slova smyslu. I Janja (kterou jsme potkali v Grazu) nám o tomto magickém místě vyprávěla – že je to úplně jiné místo ve dne a v noci, kdy se z příjemného, tichého a umělecky založeného místa, stává hotový party ráj. Hned poté, co jsme do města přišli, dojel k nám lehce hipstersky vypadající týpek na rozvrzaném kole s dlouhatánskými zahnutými řídítky a skrz úzké škvírky, říkejme jim oči, na nás hodil vlídný pohled prosící o pomoc. Přátelsky nás poprosil, zda náhodou nemáme dlouhý papírky.

Metelkova mesto v jeho denní podobě vyloženě vybízelo k lehkému „pochillování“, odpočinku, relaxu – alespoň s flaškou piva, abychom tak nějak zapadli do nálady, která zde panovala. Poté jsme zamířili skrz centrum na Ljubljana grad, což je, jak někteří možná již odhadují, hrad. Je na kopci a je tam výhled, takže to tam pochopitelně láká všechny turisty. Zrovna když jsme se shodli na tom, že se večer vrátíme zpět do BTC City a opět složíme hlavy na střeše – začalo pršet a to tak, že dost vydatně. Běželi jsme kopcem dolů a hledali, kam se před běsnícím deštěm schovat. Nakonec se nám povedlo dostat přes vchod jednoho z bytových výškových domů a zamířili opět až nahoru na střechu. Bylo tam takové malé zastřešené místečko a tak jsme se tam rozhodli odpočívat, než se déšť přežene. Uklidňující zvuky deště nás však dokázali během chvilky uspat. A tak se nám alespoň povedlo dohnat ten spánkový deficit.

Protože naše zalíbení v BTC City přetrvávalo, řekli jsme si, že tam nějak přečkáme noc, ať už prší nebo ne. Že zkrátka nějak vymyslíme, jak ten stan na střeše postavit. Ano, byli jsme naivní, ale představa, že někdo prochází kolem obchodního centra, zadívá se do oblak a spatří rozložený stan na střeše obchoďáku, nás opět řádně rozesmívala a v daný moment nám to přišlo jako nejlepší nápad na světě.

Náš domov jménem McDonald´s

Když jsme se vrátili domů – do BTC City, zamířili jsme prvně do Mc’Donaldu. Obsluha už nás zde začínala poznávat. Říkala jsem si, že jsme jako ti lokálně známí bezdomovci. Každé město takové má! No vždyť je znáte, známé tváře nádraží, obchodních center a parků, žebrající o nějaké ty drobné na vodku v akci. A přesně tak jsem si připadala v BTC City (teda ne že bychom o něco žebrali ale myslím, že sednout si takhle na ulici, leckdo by nám nějaké drobáky hodil). Asi už jsme příliš nevoněli, do mekáče jsme přicházeli s otvíračkou (vyčistit si zuby a dát kafčo) a odcházeli před zavíráním. Náš dojem spravovalo už jen pár kousků značkového oblečení a vlastnictví chytrých telefonů.

Dnes jsme také čekali na setmění. Na to, abychom na střeše mohli stavět stan, jsme potřebovali diskrétní a tedy noční prostředí. Po 11 hodině jsme se vyšplhali na střechu, všechno probíhalo ultra-tajně a inkognito. Povšimli jsme si, že jsme z minulé noci na střeše zapomněli ručníky – totálně promáčené. Rozhodli jsme se je tedy ještě před ulehnutím vyždímat, na našem schodišti – na nasvíceném schodišti, na které jde krásně vidět zvenku! Ždímali jsme vesele ručníky, voda z nich proudem tekla skrz mřížované schody a dělala hluk široko daleko. Jestli si někdo klepe na čelo, jestli jsme normální, a že to byla blbost, tak byla. Totální! A za blbost se platí – místní hlídač šel zrovna kolem, samozřejmě nás zaregistroval a začal po nás křičet, ať okamžitě vypadneme. Ups! Najednou už zase nemáme kde spát.

Příspěvek Ljubljana – Squateři z Metelkova mesta pochází z Hitchdiary

Jednu docela zásadní věc jsem na začátku zapomněla zmínit. Když jsem psala o svém prvním tripu s bráchou, sama sobě jsem se tehdy vysmívala, že jsem mezi těch pár důležitých věcí, které s sebou chci po celou dobu tahat, zařadila žehličku na vlasy. O to více mě pak pobavilo, jaká všechna překvapení skrývalo Bogeyho o něco prostornější zavazadlo. Že měl nabalenou zásobičku kokosového oleje, bych ještě brala – ten se docela hodil i mně. Že s sebou táhnul opravdu velkou pixlu ústní vody? Ano, to jsem se mu vysmála, ale poté zpětně uznala, že se nám také celkem hodila. Ale to, že si s sebou vzal na výlet tibetskou houbu a chtěl z ní na cestách produkovat kefír, to už mě dostávalo řádně do kolen. V horkách, která nás zatím celou dobu doprovázela, houba zrála až zázračnou rychlostí a pokaždé na sebe upozorňovala neskutečným smradem. Bogey s tím však bojoval a o svou houbičku se pečlivě staral – kdy to jen šlo, vždy se jí snažil zajistit nové mlíčko.

Dnešní den byl však dnem, kdy to Bogey vzdal a udělal houbičce pápá. Cestou k dálnici jsme ji i s nádobou vyhodili do koše. Byli jsme tedy zase o něco lehčí a bezstarostnější. Stopovat jsme začali na velkém kruhovém nájezdu. Chytnout auto přímo do Lublaně byla tentokrát otázka několika vteřin. Zastavili nám dva mladí Chorvati, s kterýma jsme prohodili jen pár slov na začátku. Po představení a vzájemném sdělení našich plánů byla hlasitost hudby zvýšena na maximum a my si tak po zbytek jízdy mohli užívat srdceryvné pecky typu Adel, Celine Dion nebo Taylor Swift (už chyběl jen Justin Bieber). Jeden z Chorvatů pak po většinu jízdy držel v ruce telefon a scrolloval facebook a jiné sociální sítě. Sem tam si pustil nějaké video, sem tam něco olajkoval. Děsivé na tom bylo, že spolujezdec to nebyl. Cestu však zvládl bravurně odřídit i bez většího sledování vozovky a tak jsme se do hlavního města Slovinska dostali ve velmi dobrém čase.

Jelikož ubytování jsme stále neměli domluvené, byli jsme už nějak vnitřně smíření s tím, že dnes nocujeme venku. Na hitchwiki jsme si našli celý článek o nocování v Lublani, kde byla vypsána a popsána nejlepší místa pro wildcamping. Za favorita jsme si nakonec zvolili místo u řeky – bylo však asi 5 km vzdálené od města a proto bylo potřeba se tam vydat nějakou tu hodinu před tím, než zapadne slunce. Momentálně ale bylo něco kolem 2 a my měli hlad a potřebovali dobít telefony. Na mých offline mapách jsme si tedy vyhledali nejbližší obchodní centrum – tam zpravidla stopař najde vše, co k životu potřebuje, a vykročili daným směrem.

Kam se schovat před deštěm?

Došli jsme k velmi rozlehlému BTC City Ljubljana. K našemu nemilému překvapení se nejednalo o klasický obchoďák a la zastřešená budova plná všemožných obchodních řetězců a pochybných fasfoodových bufetů. Byl to obrovský venkovní prostor plný samostatných budov – samostatných obchodů. Pro zákazníka to asi až takový rozdíl nedělá, ale my přišli o komfort střechy nad hlavou a ta nám se začínajícím deštěm přišla víc než vhod. Naštěstí jsme po chvilce procházení kolem spousty obchodů narazili na Mc’Donald, což pro nás byla na cestách vždy spása. Teď tomu nebylo jinak. Schovali jsme se před kapkami deště do suchého a teplého prostředí se záchodem, wi-fi a (sice hnusným ale) jídlem. Sychravé počasí nám dalo předmět k diskutování – rozkládat stan za deště není dobrý nápad. Živě jsme viděli scénář, jak se vydáme těch 5 km za město, než tam dojdeme, spustí se bouřka a pořádný slejvák a my v takovém marastu nebudeme schopni postavit přístřešek, ve kterém bude sucho. Byla potřeba vymyslet alternativní řešení.

Po následném procházení BTC City jsme si vytipovali pár míst, kam bychom mohli hlavu složit, ale nebyla to žádná sláva. Strašně dlouhou dobu vyhrával plán – až zavře mekáč, schováme se do prolízačky před ním a než zase otevře, my už budeme pryč. Umíte si to představit, ne? Taková ta klasická mekáčovská klouzačka – my tam napresovaní někde na půl cesty, jen aby na nás nepršelo a s naším nepřekonatelným uměním pro zaspávání, by nás ráno budil vyděšený křik dítěte, co se chtělo po spořádání snídaně v podobě trojitého hamburgeru sklouznout. Lepší nápad jsme však neměli.

Budeme nocovat na střeše!

Nakonec jsme ale objevili naprosto úžasný flek! Jeden nejmenovaný supermarket byl spojený s budovou garáží, která měla několik pater. Bylo nám sice jasné, že v garážích budou kamery, ale stejně jsme si to tam byli prohlídnout. Když jsme se dostali až do posledního patra a viděli jsme, jak snadno se dá odsud dostat na střechu, na dětskou klouzačku jsme v tu ránu zapomněli. Déšť už se sice přehnal a hezky se vyčasilo (mohli jsme tedy opět zvažovat stanování u řeky), ale stejně se nám místo na střeše s výhledem na Lublaň zamlouvalo více.

I naše nově favorizované místo však skrývalo určitá rizika – netušili jsme, zda se garáže na noc zamykají. Pokud ne, určitě by nás zde neměl nikdo vidět a samozřejmě riziko největší – na střeše už není žádná střecha a ani možnost rozdělání stanu (ten náš ke své funkčnosti vyžaduje pevné ukotvení v zemi) a tak jsme museli spoléhat na to, že už pršet znovu nebude.

Abychom nebyli moc na očích, než se setmí, odpočívali jsme na bočním únikovém schodišti garáží – udělali jsme si z toho takový náš squat. Zase nám bylo skvěle a zase nám bylo fajn a tak jsme nakonec i poté, co mi přišla smska od jednoho couchsurfera s nabídkou ubytování, zůstali bivakovat v garážích, protože jak říkám, bylo nám fajn.

Po západu slunce jsme konečně vyšplhali na střechu – musím říct, byl to docela adrenalin, přesouvat stan, zavazadla a potom i nás nahoru a přitom se rozhlížet všude okolo, jestli se náhodou neblíží někdo kompetentní nás vyhodit. Po přemisťovací akci už však bylo všechno pod kontrolou – nebo jsme si to alespoň mysleli. Čištění zubů jsme obešli využitím ústní vody – ano opravdu uznávám, že se hodila, a ulehli do našeho spacákového lože. Výhled na Lublaň nebo na hvězdy – jak je libo. Zdálo se, že nic nemůže tuto idylku překazit. K tomu řeknu už jen „kap, kap, kap“.

Příspěvek Ljubljana – Nocování v nákupním centru pochází z Hitchdiary

Následovali jsme ho do místního parku, kde měl zrovna posezení s přáteli u hry zvané Munchkin. Představil nás všem přítomným a pak jsme společně vymýšleli program na zbytek dnešního dne. Na to nás Michael zavedl k sobě na byt, kde přebýval ještě s dalšíma skvělýma klukama – Simonem a Thomasem. Ukázal nám náš gauč na spaní a spolu s ostatníma se postaral o naši večeři. U stolu se kluci kvůli mně snažili mluvit anglicky, ale často samovolně přepínali do němčiny a tak jsem někdy vůbec netušila, o čem se baví a čemu se smějí. Když však kdokoliv z nich spatřil můj nechápavý výraz, ihned mi zprostředkoval překlad do angličtiny.

Určitě je tu pár zajímavých věcí, které bych o klucích ráda zmínila. Například to, že Michael je na dálku zasnoubený – za svou snoubenkou dojíždí až do daleké Indonésie. Thomas je zas velmi šikovný hráč na čelo, dokonce působí v univerzitním orchestru. O Simonovi bych snad jen řekla, že nade vše miluje sušenky.

Večer jsme šli všichni do kina na Mission Impossible 5 (anglicky s německými titulky aneb. osvěžení si obou jazyků, které bys podle životopisu měla umět :D) a po skončení se vydali na místní kopec (oni tomu říkají hora) Schlossberg, pozorovat padající hvězdy. Byl odtud parádní výhled a tu noc jich mělo údajně padat hodně. Cestou na kopec se k nám přidalo ještě plno dalších lidí, nových jmen a nových tváří, že jsem si je sotva všechny pamatovala tehdy, natož teď. S některými jsem si ovšem velmi hezky popovídala – hlavně o cestování a programování. Na kopci jsme chvíli seděli, pak si postupně lehli a upřeli své pohledy směrem nahoru. A opravdu jsme viděli padat hvězdu! A nejednu!

V brzkých hodinách ranních nás všechny Simon pobavil svým pokusem otevřít víno Michaelovým klíčkem od zámku na kolo. Víno neotevřel, klíček zlomil. Nakonec jsme si za svitu baterky v mobilu zahráli UNO a poté se vydali zpátky na byt spát. Tedy až na Simona – ten si svůj spacák rozložil přímo na kopci. Prý tam někdy spává.

Nugeta: šílený český výmysl

Ráno jsme se budili k již připravené snídani. Simon už byl doma a barvitě líčil, jak ho kolem 5 hodiny ranní probudil týpek se sekačkou. Co nás nejvíce překvapilo na snídaňovém stole, byla Nugeta. „Jako fakt? Vy tu máte Nugetu?“, nechápali jsme. Michael nám vysvětlil, že to dovezli kluci, když byli na výletě v Česku a zároveň se nám vysmál, co to je za šílený nápad – v podstatě smíchat nutellu a burákové máslo, že to snad můžou vymyslet jen Češi. Moc mu to nešmakovalo.

Dnešní i ten následující den, jsme s Bogeym zkoumali Graz na vlastní pěst. Graz celkově mi velmi imponoval. Bylo to Brno přes ctrl+c, ctrl+v. Studentské městečko, druhé největší v zemi. Jak nám již řekla sexy blondýnka, i ta rivalita mezi dvěma největšími městy tu funguje a architekturou se Graz Brnu také poměrně podobá. Celkově atmosféra, která tu všude panovala, my zkrátka nekompromisně připomínala Brno – můj domov!

Jinak v Grazu mají celkem šikovnou věcičku, co se týká městské hromadné dopravy – jízda mezi několika zastávkami v centru města je zdarma, netřeba žádný lístek, žádná karta, prostě nastoupíš a jedeš. Musíš však vědět, kdy máš vystoupit, než se dostaneš do zóny placené. My dopravu stejně moc neužívali. Chodili jsme do města hlavně na náš oblíbený kebab a ledovou tříšť, vysedávali v parku a konverzovali o smyslu života, vesmíru a vůbec.

Další věc, co musím Grazu pochválit, jsou všudypřítomná „pítka“ – zdroje pitné vody na ulici. Pro nás to byl ve výsledku opět slušný zdroj zábavy ve formě pobíhání po parku a snahy toho druhého, co nejvíce poplivat vodou – aneb. když mě Bogey učil vodu z pítka pít. K tomuto příběhu se váže i následující fotka, která je otřesná, škaredá a vůbec mi nelichotí, ale Bogey z ní měl takovou radost a tolik se váže k celému našemu tripu, že je skoro má povinnost ji sem dát.

Poslední večer u kluků jsme se vydali s Michaelem do podniku, kde měl sraz se svými dalšími přáteli. Podnik byl však od bytu značně vzdálený a mně se cestou začal ozývat můj čerstvě vytvořený puchýř na noze. Pokulhávala jsem pomalu za ostatníma a celý přesun do hospody rapidně zpomalovala. Michael mě nabádal, ať si vyzuju boty, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli v samém centru města chci. Když Michael viděl můj váhavý výraz, na nic nečekal a vyzul si své boty sám. „Jestli se bojíš, že na tebe budou lidi čučet jak na blázna, tak neboj. Budeme v tom dva!“ (Tedy, to řekl samozřejmě anglicky.) Jaké milé gesto, že? A tak jsme si to štrádovali městem bosky oba dva. To ovšem nemá nic proti cestě zpátky, kdy jsem si strategicky nechala bosou pouze tu nohu s puchýřem a Michael to zrcadlově zkopíroval. Když vidíš bosého člověka, řekneš si, že jde o nějakého nekonvenčního volnomyšlenkáře, ale setkat se s lidmi, kteří hromadně nosí pouze jednu botu, to už skoro vypadá jako nějaký druh protestu.

Wild camping ve Slovinsku?

V podniku jsme se seznámili se skvělými lidmi, především s Janjou – slečnou pocházející ze Slovinska. Je to taktéž stopařka a tak jsme si měli o čem povídat. Říkali jsme jí o našem plánu procestovat její rodnou zemi a ona nám dávala různé tipy na místa, která navštívit. Také jsme se jí zmínili o našem zítřejším odjezdu s předpokládaným cílem v Lublani a tím, že zatím nemáme žádné ubytování a že naštěstí pro takové situace si sebou taháme stan. Janja nám moc radost neudělala. Vysvětlila nám, že v Lublani je těžké najít couchsurfing, protože většina mladých lidí zde žije ve sdílených pokojích a tam se další nocležník skládá velmi těžko. Zároveň nás poměrně vystrašila, když mluvila o svých přátelích, kteří byli za wild camping (stanování na veřejných nebo ke stanování neurčených místech) pokutováni a že to není jediný případ, o kterém ve Slovinsku slyšela.

Přes ono nemilé zjištění to byl večer velmi povedený a doma nás ještě čekalo milé překvapení, jako tečka za tímto skvělým pobytem. Thomas udělal kopu palačinek, které jsme si vychutnávali i s vínem při svíčce na balkoně. Opravdu, celý náš pobyt ve Vídni i v Grazu se zdaleka nepodobal nějakému klasickému stopařskému dobrodružství. Vždy o nás bylo postaráno a my tak měli celou dobu komfort lecjakého dovolenkového pobytu – za což našim hostitelům vřele děkujeme! To se však mělo brzy změnit. Sbohem Grazi, vítej Lublani.

Příspěvek Graz – Druhé Brno pochází z Hitchdiary

Stopovali jsme na relativně frekventované silnici, ale dálnice to nebyla a moc lidí tudy do Grazu taky nemířilo. Než nám někdo vůbec zastavil, vystřídali jsme různé stopovací strategie. Poté co jsme přišli na to, že na ceduli „Graz“ se nikdo nechytá, usmysleli jsme si, že je potřeba řidičům nějak sdělit, že nám stačí dostat se na dálnici. Nabízelo se tedy si na ceduli napsat německy „dálnice“ – „Autobahn“, jenže takové dlouhé slovo na papír A4 nevmáčkneš. Tak nějaká zkratka? Aby to řidiči během těch pár vteřin, které mají na rozmyšlení, pochopili? Asi ne. A tak jsme zkrátka slovo rozdělili na půlky a napsali ho na dva papíry. Stoupli jsme si vedle sebe a dali tak slovo dohromady. Stojíme a stopujeme. Míjející řidiči se usmívají, někteří se smějí – jaký to veselý den! A pak ti to dojde. No nestoupli jsme si naopak? Po pár dalších nechápavých pohledech, které nám řidiči věnovali, jsme si tedy všimli, že místo nápisu „AUTOBAHN“, držíme nápis „BAHNAUTO“ – což je pochopitelně blbost.

Nakonec nám zastavil sympatický mladý Rakušák, který nás hodil na nejbližší čerpací stanici na dálnici. Bylo něco po poledni a naše žaludky volali po jídle – nic nebránilo obědovému posezení na krásně udržovaném trávníčku vedle místního hotelu. Nebo jo? Jak tak Bogey postupně vytahoval různé položky ze svého batohu, přišlo se na to, proč jsme najednou o tolik lehčí – zapomněli jsme u Domči veškeré naše jídlo! Všechny naše zásoby nakoupené v Česku byly v tahu. Především nás mrzela sotva načatá sklenice od Nugety, protože tu těžko teďka někde seženeme. A tak jsme se zase pobalili a šli si stoupnout s cedulí k výjezdu.

Sexy řidička v Mercedesu

Karma asi slyšela naše kručení v břiše a tak nám rychle přivolala pomoc. Sexy pomoc v Mercedesu! Na krátko střižená blondýnka s rajcovním tetováním na stehně. Na nic se nás neptala, jen otevřela dveře a pobídla nás k nastoupení. Z toho, co nám cestou říkala, bylo vidět, že umí život žít a pořádně si ho užít. Měla hodně nacestováno, hodně zažito a nějakýho hustýho přítele v Americe. Pracovala jako prodejce zdravotnických potřeb a viditelně si z toho nežila špatně. Byla to Vídeňačka, a tak nám vysvětlovala, jaká mezi lidma z Vídně a Grazu funguje rivalita – no asi taková, jako mezi Brňákama a Pražákama.

Její jízda městem byla také velmi zábavná, nebála se toho, a když jí někdo nešikovně zkřížil cestu, neměla problém ho vytroubit a na pozdrav mu ukázat fakáče. Nadávala, že lidi z Grazu jsou otřesní řidiči (no jo, ta rivalita :D). Když se naopak ona potřebovala na světelné dostat do jiného pruhu, absolutně obrátila, hodila na sousedního řidiče z okýnka ten nejrozkošnější úsměv, sladkým hláskem poprosila, ať ji pustí a chlapík ihned dupal na brzdu.

Vysadila nás přímo v centru Grazu a pak frčela dál svým směrem. Kdo z vás nezná Graz, možná mu něco bude říkat Štýrský Hradec, aneb. další z absolutně stupidních překladů názvů měst do češtiny. Zde jsme měli domluvený couchsurfing – nějakého Michaela původem z Německa. Náš příjezd jsem mu ihned hlásila smskou, ale žádná odpověď se mi nedostávala a tak jsme se prozatím uvelebili na jedné dětské prolízačce u řeky.

Kolem nás bylo podezřele mnoho ptáků – fakt netuším jaký druh, možná nějaký speciální typ vrabce? Možná úplně normální vrabec? Fakt se v tom nevyznám, prostě hejno malých ptáčků, sem tam nějaký holub. Když jsme vybalili naše čerstvě nakoupené jídlo, hejno se začalo nenápadně přibližovat, nakonec nás totálně obklíčilo a rázem bylo jasné, že o jídlo se dneska budeme dělit. Nakonec nám tito opeření žebráčci obstarali zábavu na celé odpoledne. Házeli jsme po sobě vzájemně kousky housky (no a co že je to naše jediné jídlo! :D) a každý takový kousíček bezhlavě následovalo i hejno a tak z toho nakonec byla taková ptačí válka.

Následující video zachycuje naše postupné seznamování se s ptáčkama. Hudba byla náhodně zvolena z výběru YouTube free pro účely překrytí naší konverzace, která je z převážné části nepublikovatelná.

Bogeyho nakonec hrátky s ptáky natolik unavily, že na námi obsazené prolízačce vytuhnul a spal jako miminko. Já se mezitím snažila dovolávat Michaelovi, ale bez úspěchu. Bylo už kolem 5, my stále neměli žádné jisté ubytování a já se zamýšlela nad tím, že je mi to vlastně úplně jedno a nijak mě to nestresuje. Povedlo se nám dojet do Grazu, je tu krásně a je nám fajn a my už se o sebe nějak postaráme.

Příspěvek Graz – Ptačí útok pochází z Hitchdiary