Když jsem se vydala stopovat poprvé, vůbec jsem netušila, jak to na dálnicích chodí, kde vůbec můžeme stát, kde bychom měli stát a kde to zkrátka bude nejvýhodnější. Nakonec jsme si stoupli na úplně nejhorší možné místo, které se nabízelo. Jak to dopadlo, se můžete dočíst v článku popisujícím náš první den na cestách, kterému bych klidně mohla přidat podnadpis „Jak nestopovat“.

Uvedu a následně popíši místa, která se ke stopování běžně využívají. Úspěšnost a celková kvalita těchto míst je pak ovlivněna řadou faktorů, které jsou zmíněny v druhé části tohoto článku.

Stopovací místa

Čerpací stanice

Čím větší, tím lepší – benzinka je stopovací místo číslo jedna. Můžete stopovat na výjezdu nebo oslovovat osobně lidi přímo u pumpy. Úplně nejlepší je, když k benzince náleží nějaké občerstvovací centrum (ideálně Mekáč, který přiláká masy lidí a vám poskytne WC a levné jídlo) nebo parkoviště vyhrazené pro kamiony (kde zas můžete přemlouvat rozespalé kamioňáky).

Mýtná brána

Ve státech, kde jsou poplatky při průjezdu placených úseků vybírány v mýtných branách, se objevuje i skvělá příležitost pro stopaře. Vhodné mýtné brány můžete nalézt například na francouzských nebo chorvatských dálnicích. Zásadní věcí pro stopaře je, že zde řidič musí zastavit/zpomalit a má tak šanci si nás všimnout. Avšak pozor! Tyto mýtné brány jsou oficiálně na území dálnice, kde by se chodec zásadně neměl pohybovat. Postih se v různých zemích liší, ale rada obecně – pozor na policajty (a taky na svou bezpečnost)!

Nájezd na dálnici

Není to vždy hitparáda, ale když je nájezd šikovně postavený, dá se tu stopnout auto poměrně rychle. Hodně záleží na faktorech zmíněných níže v článku.

Odpočívadlo

Na cestách se často dostanete, i když třeba nechtěně, na odpočívadla. Nemám teď na mysli velké odpočívací komplexy pro kamiony s benzinkou a občerstvovacím zařízením (ty už jsem si směle troufla zařadit to kategorie čerpacích stanic). Poukazuji na místa podél dálnice, kde není nic jiného než malá plocha k zaparkování. Zpravidla je provoz na takových místech velmi sporadický, stopuje se zde špatně a může vás to stát plno drahocenných hodin. Odpočívadlům se vyhýbejte! V nouzi je to však také možnost.

Související články: 11. den – Oběti německého odpočívadla

Autobusová zastávka

Této varianty často využíváme, pokud chceme odstopovat z města. Uvědomme si však, že auta by zde správně zastavovat neměla, což samozřejmě může odradit dost řidičů, co by jinak zastavilo. K našim účelům si vybírejme především zastávky na okraji měst, kde spoje jezdí s hodinovou prodlevou. Nejsem si úplně jistá, zda byste pochodili na frekventované MHD zastávce v centru.

Světelná křižovatka

Další z možnost, jak se dostat z města. Nejlépe, pokud má dlouhé čekací intervaly, kdy auta stojí. V ten moment na ně můžete s úsměvem ukazovat ceduli nebo se snažit o nějaký osobnější kontakt – co jen daná situace dovolí.

Oficiální stopovací místo

Tzv. liftplaats můžeme najít pouze v Nizozemsku. Jedná se o místa, označená oficiální stopařskou značkou. Místní lidé o této zastávce často vědí a ti ochotní zajíždí na místo speciálně proto, aby mohli nějakého stopaře nabrat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tento systém opravdu funguje a odvoz se dá sehnat velmi rychle. Posledně jsme se na místě sešli 4 stopaři a jeden hodný řidič nás nabral všechny (můžete vidět na videu z Holandska přímo v akci).

Související články: Popis Liftplaats na Hitchwiki

Mimo dálnice

Na okresních a jiných vedlejších cestách se dá stopovat bez problému po celé jejich délce, proto je zde na místě využít taktiku – chůze pozpátku a stopování. Když se nedaří, alespoň se směrem k cíli posunujete po svých. Úspěšnost „lovu“ je zde velmi vysoká, na rozdíl od dálnic nás však tyto cesty nejsou schopny posunout na velké vzdálenosti.

…

A teď už k faktorům, které určují kvalitu daného místa pro samotný akt stopování.

Faktory ovlivňující kvalitu místa

Vidí mě dobře?

Pokud mi má řidič zastavit, musí mě nejdříve vidět. A pouze vidět nestačí. Musí mít čas na to mě zaregistrovat, rozmyslet se, zda zastaví a pořádně si mě prohlédnout a to zrovna není otázka dvou vteřin. Proto není dobré stát v zatáčce nebo v místě, kde auta projíždí příliš velkou rychlostí. Vy sami si situaci můžete zlepšit/zhoršit svým oblečením – pokud splynete s prostředím, těžko na dálku upoutáte pozornost.

Mají kde zastavit?

Zásadní věc! Musíte řidiči přímo předem vymyslet místo, kde pohodlně zastaví a strategicky si podle toho stoupnout tak, abyste zároveň splňovali bod první. Těžko vám sebeochotnější řidič zastaví v místě, kde by mohlo dojít k výraznému omezení dopravy.

Usmívají se?

Nebo se mračí a ukazují nepěkná gesta? Ideální! Pokud máte s řidiči oční kontakt a dokonce je čas na vzájemnou interakci, máte na půl vyhráno. Jednak je celý proces stopování osobnější a na to lidi dávají a zároveň vás to bude více bavit. Stačí totiž málo (odraz slunce, špatný úhel, velká vzdálenost, vyšší rychlost…) a můžete svůj úsměv věnovat pouze anonymním odrazům čelních skel.

Jezdí?

Objeví se alespoň jedno auto za 15 minut? Pokud ne, je to dost bída a pravděpodobně je potřeba vymyslet alternativní strategii.

Jaké mají SPZ?

Pro fajnšmekry mezi stopaři se nabízí věnovat pozornost i SPZkám. Všímat si, s jakou frekvencí (nebo zda vůbec) projíždí auta s SPZ naší cílové destinace. Na základě vypozorovaných statistik pak modifikovat nápis na stopovací ceduli.

Plán B?

Pokaždé když dobudeme nové stopařské místo, vždy se nejdříve rozhlížím okolo, kde v případě nouze hlavu složit. Pokud v okolí žádný plácek na rozložení spacáku/stanu není, tak se hodně rychle koukám postarat o to, abychom odsud do setmění vypadli.

Koneckonců, ať už stojíte kdekoliv a podmínky se velmi vzdalují od ideálních, nakonec se z místa vždycky nějak dostanete. Velkou roli na stopu hraje i štěstí a umění býti ve správný čas na správném místě.

Máš k něčemu dotazy nebo ti tu něco chybí? Neváhej se zmínit v komentářích

Příspěvek Kde stopovat? pochází z Hitchdiary

A teď už z praxe – dostala jsem se někdy při stopování do opravdu nebezpečné situace? Klepu na dřevo, vážně ne. (Možná je to taky proto, že jsem nikdy necestovala sama.) Řidiči jsou zpravidla milí, přívětiví a ochotní, a pokud už jsem se někdy cítila nejistě, tak spíše proto, jak řidič řídil, než že by mi on sám měl nějak ublížit.

Určitě se však hodí nebezpečným situacím předcházet a tak bych ráda vypíchla pár tipů, kterými se řídím já:

Nejezdi sama/sám

Mnou preferovaná kombinace pro stopování je holka + kluk, pro vyvážení poměru rychlost/bezpečí. Někteří stopaři jezdí rádi sami a je jich mnoho, ale já parťáka beru vždycky jako takovou pojistku „kdyby náhodou“ (třeba už jenom kdybych se zranila a potřebovala, aby mě někdo dotáhnul do nemocnice) a navíc je to ve dvou určitě větší zábava.

Dávej o sobě vědět

Buď v kontaktu s někým blízkým, nejlépe ustaraným rodičem, partnerem, který pokud o tobě neuslyší déle jak pár hodin, vyhlásí celostátní pátrání. Naprosto nejhorší je si takhle někam vyjet a vůbec nikomu o tom neříct, třeba právě proto, aby o vás neměl strach. Pro stoprocentní informovanost blízkých, můžeš například vždy zasílat sms s SPZ aktuálního řidiče. V praxi se to však ne vždy stíhá.

Vybírej si řidiče

To, že ti nějaký řidič zastaví, ještě neznamená, že k němu musíš bezpodmínečně nastoupit. I když už u silnice stojíš bez úspěchu několik hodin, pokud máš z řidiče nepříjemný pocit, odmítni. Výmluva se najde vždy, i když třeba hloupá a nesmyslná, za tvůj pocit bezpečí to stojí. Další stopovací taktikou v prospěch bezpečí, je kladení otázky „Kam jedete?“ namísto „Jedete do Berlína?“ – neříkáte předem váš cíl. Pokud je ti pak řidič na první pohled nesympatický, odmítneš ho s tím, že potřebuješ jet jinam – i když třeba právě do Berlína směřuje. Tato taktika je bohužel velmi těžko aplikovatelná, pokud stopujete s cedulí.

Batoh měj u sebe

Čas od času se stane, že ti řidič nabídne odložit si věci do kufru. Je to od něj většinou milé gesto s dobrým úmyslem, ale vždycky mám lepší pocit, když mám všechny své věci u sebe – i když jsme pak s krosnou napresovány na sedačce jako sardinky v konzervě. V případě nouze mám pak tu možnost se rychle sbalit a auto opustit. Neříkám, že tuto zásadu dodržuji vždy. Někdy nám zastaví rodinka s dítětem v autosedačce a i bez nás mají problém se v autě hnout – přesto jsou tak ochotní a vezmou nás. Na druhou stranu, kdo by se v takové společnosti něčeho bál. V každém případě mám však vždy u sebe mobil, peněženku (doklady) a většinou i stopovací cedule.

Lži

Lépe řečeno, cítíš-li se nepříjemně lži. Pokud se řidič začne chovat tak, že je ti to nějakým způsobem nepříjemné, zahraj, že se náhle změnily plány (k tomu se opět hodí parťák, ale zvládneš to i sám/sama) a ihned potřebuješ vystoupit na dalším možném plácku. I pokud je ti řidič sympatický, můžeš pro dobrý pocit zinscenovat nějaké to divadýlko. Třeba falešný telefonát, ve kterém imaginární blízké osobě sděluješ, co právě děláš a s kým jedeš (anebo opravdu volej!). Když konverzuješ s řidičem, mezi řečí můžeš zmínit, že se věnuješ tradičnímu bojovému umění nebo jen tak mimochodem nadhodit, že tvůj táta je šéfem místní policie. Zkrátka plácnout cokoliv, co by řidiče s nekalými úmysl mohlo alespoň lehce odradit.

Navštiv kurz sebeobrany

To už je spíš takový nadstandard k bezpečnostní výbavě stopaře. Každopádně doporučuji, i pokud se stopovat zrovna nechystáš. Dozvíš se zde užitečné a v praxi použitelné vychytávky. Neříkám, že když kurzem projdeš, tak jsi rázem neohrožený a nezranitelný, pro mě měl však kurz velký přínos nejen po stránce fyzické, ale i mentální. Konkrétně jsem absolvovala kurz sebeobrany (z kterého pochází i ilustrační fotka) pod vedením instruktora působícího v Brně (který by mě za mé stopařské počínání zrovna moc nepochválil :D). Naučíš se zde jednat pod tlakem a v krizových situacích, naučíš se zacházet s obrannými zbraněmi jako je třeba pepřový sprej (který se ti do kapsy na cesty určitě hodí), seznámíš se se zásadami prevence útoku (mezi ně tedy patří i „nejezdit stopem“, ale jak jsem již napsala, netvrdím, že stopování je 100% bezpečné) a jako bonus si výrazně zlepšíš fyzičku!

Kdo tedy očekával, že budu psát o tom, jak je stopování bezpečné a uklidňovat vás, že se přece nemůže nic stát, tak se omlouvám. Většinou se lidi snažím k cestování stopem motivovat, protože podle mě má stonásobně více světlých stránek než těch stinných a sama zatím žádné negativní zkušenosti nemám – to mě však neopravňuje tvrdit, že se jedná o stoprocentně bezpečnou činnost. Je na každém z nás zvážit tento risk, zda nám to za to dobrodružství stojí. Někdo raději zůstane ve své komfortní zóně, někdo si najde bezpečnější způsob, jak zažívat dobrodružství a někdo (jako já) si stopování zamiluje a přijme fakt, že určité riziko k této formě cestování patří. (Ale to snad ke všemu, co v životě za něco stojí, ne?)

Co si myslíte o bezpečnosti stopování vy? Máte nějaké negativní zkušenosti? Ocením, když se podělíte se svými vlastními tipy, jak posílit svůj pocit bezpečí na cestách.

Příspěvek Je stopování nebezpečné? pochází z Hitchdiary

Na stopování určitě neexistuje žádný univerzální návod, což ho vlastně dělá tolik zajímavým a dobrodružným. Nikdy pořádně nevíte, kam si stoupnout, aby vám auta (nejlépe ihned) zastavila. Co u toho dělat, jak se tvářit, co mít na sobě. Je lepší stopovat sám nebo ve dvou? Co když se setmí? Má cenu oslovovat řidiče přímo? A možná spousta dalších otázek vás napadá, pokud jste se rozhodli, že stopování chcete v nejbližší době vyzkoušet.

Na nic z toho asi jednoznačná odpověď neexistuje. Rozhodujeme se v konkrétní situaci podle vlastních předchozích zážitků a zkušeností a v závislosti na naší aktuální úspěšnosti pak různě měníme strategie.  Jako potencionální stopař začátečník však tuto možnost nemáte a tak vám možná nějaké tipy od zkušenějších přijdou vhod.

Když jsem si naplánovala svou první cestu, která měla využívat tento jedinečný způsob dopravy, moc jsem o stopování nevěděla. Důkazem vám může být naše první cesta plná nesnází, o které se dočtete zde.  Dopředu jsem si samozřejmě googlila, jak na to jít správně a co je vlastně potřeba. Hotovou biblí pro mě tehdy byl web Dušana Janovského (což je mimochodem autor legendární „učebnice“ jakpsatweb.cz), který jsem si pročetla od začátku až dokonce několikrát! Našla jsem zde plno praktických tipů a zásad, kterých jsme se na svých prvních cestách drželi, a velmi nám pomohly. Na druhou stranu – obsah webu byl sepsaný již před nějakou dobou a tak by mi přišel vhod i nějaký aktuálnější zdroj nebo pohled na stopování i z ženského hlediska (pro něž má tento způsob dopravy svá specifika).

To se vám zde pokusím nabídnout já, v této nové rubrice, seriálu, příručce (jak jen chcete). Plánuji zde zmínit obecné zásady, tipy i osobní zkušenosti a vytvořit tak materiály, které někomu snad pomohou a usnadní první stopařské krůčky. Zároveň budu ráda za doplnění, upřesnění či vyvrácení mých poznatků zkušenějšími jedinci.

Příspěvek Jak stopovat aneb příručka pro začátečníky pochází z Hitchdiary

Malgi Hanušová

Křestním jménem se jmenuji Markéta, ale nikdo mi neřekne jinak než Malgi. Jsem vystudovaná ajťačka, co za studijí začala za pár kaček cestovat po Evropě stopem. Cestování jsem si zamilovala a když došlo na lámání chleba, dala jsem přednost cestování před programováním. Živím se online, cestuji když chci a když mě to nebaví, lebedím v Brně. V dnešní době už za cestování utrácím hodně, jednou za čas ale ráda přepnu na lowcost, jen kvůli tomu dobrodružství! V online světě se zabývám affiliate marketingem a videoprodukcí.

Stopařka a lowcostová cestovatelka

Inetzivně cestovat jsem začala v roce 2015 díky stopování. Studenti hold běžně nemají finance na jiný, než nízkonákladový styl cesty. K mému štěstí, lowcost cestování mě nadchlo víc, než jakákoliv all inclusive dovolená předtím. Stopování je zkrátka o něčem víc, než dostat se bez velkých výdajů z bodu A do bodu B. Jde o jakýsi způsob, jak se teď s oblibou říká, výstupu z komfortní zóny, což přináší plno neočekávaných zážitků, které si sám jednoduše nenaplánuješ.

Přejít na stopařský deník

Blogerka

V době, kdy mě stopování pohltilo a měla jsem akutní potřebu svá dobrodružství sdílet, jsem si založila tento blog. Chtěla jsem lidi inspirovat k podbným krokům a informovat veřejnost o úžasnosti lowcostového cestování – i v případě, že financí mají dostatek. V dnešní době bych se blogerkou nenazývala, ale moc ráda zachovávám poselství webu. Názor na nízkonákladové cestování mám pořád stejný, i když se mu nevěnuji tak intenzivně.

Jak stopovat?

Digitální nomádka

Někteří pojem „digitální nomád“ nesnáší. Asi už to dělá příliš mnoho lidí? Nerada slovíčkařím a nevím, jak jinak nazvat to, co aktuálně dělám. Někdy cestuji a někdy ne. Když cestuji, tak většinou dlouhodobě, usídlím se na více měsíců v sympatické destinaci a tam pracuji, poznávám nové lidi, ochutnávám nová jídla a vyhýbám se turismu. Někdy jsem otevřená novým zážitkům a někdy mám spíš náladu se zavřít a nerušeně pracovat na svých projektech.

Články týkající se cestování s notebookem

Co používám?

Kabinové zavazadlo: CabinZero Classic 36l
Batoh na notebook: Batoh BezPotisku

Mé projekty

BagBag.cz – recenzní web batohů a jiných zavazadel
Rodičovo.cz – magazín pro rodiče s dětmi

Příspěvek Kdo jsem a proč to dělám? pochází z Hitchdiary

(Úvodní fotka byla pořízena ve vlaku (RER) – vážně jsem netušila, že mě brácha fotí.)

Jako obvykle nás doprovázela skvělá nálada. Spekulovali jsme o tom, kdo by nás tak mohl vzít tentokrát. Načež, už nevím kdo z nás, prohlásil, že nás ještě nevezl žádný asiat (jinak už je snad naše škála řidičů skoro kompletní). Naše karma je na nás stále velmi hodná a zároveň má asi i smysl pro humor a tak nejen, že nám první auto zastavilo téměř ihned, ale když jsme k autu doběhli a nakoukli dovnitř, usmívala se na nás milá Asiatka Caroline – interně jsme ji začali nazývat „Asiatka na přání“.

Už si ani velmi nepamatuji, o čem jsme si přesně povídali, pamatuji si jen, že Caroline byla velmi sympatická a vyhodila nás u mýtné brány. Zde jsme také nemuseli čekat dlouho. V rámci minut nám zastavilo auto další – v něm seděl veselý Turek středního věku. Strašně si s námi chtěl povídat, bohužel však neuměl anglicky, jen trochu německy. Zvládli jsme si proto sdělit pár základních informací a ani u těch si nejsem jista, že jsme porozuměli správně. Na cestu nám pouštěl nějaké písničky a stále se nás ptal, jestli se nám líbí.

Občerstvení pro stopaře zdarma

Zastavil nám na benzince u Reims a vystoupil si s námi z auta. Gesty nás navedl na občerstvovací prodejnu a zeptal se nás, jaké chceme kafe. Byli jsme opět mile překvapeni, obzvlášť když ke kávě přiobjednal i velké čerstvé croissanty (asi tak 56x lepší, než ty, co jsme ve slevě kupovali v supermarketu).  Ihned jsme využili přítomnosti wifi a spustili Google translate. Konečně jsme se toho o našem štědrém řidiči dozvěděli více (byla by vážně škoda, kdyby ne!). Například písničky, které nám pouštěl v autě, byly všechny dílem jeho vlastní kapely s názvem Koma Varto. Také nám přes Google streetview ukazoval jeho vilku v Paříži a navrhoval nám, že můžeme příští rok klidně přijet, pokud se zase vydáme na nějakou podobnou cestu. Byl to opravdu skvěle strávený čas a užitečný odpočinek na další cestu. Nakonec už ale nastal čas, kdy bylo třeba vyrazit a tak jsme se rozloučili a posunuli se se všemi našimi zavazadly na výjezd.

Pár aut nás s omluvným výrazem ve tváři minulo, ale po nějaké době nám bylo opět zastaveno. Tentokrát to byl Tica – a jak my mu interně říkáme „hrdý Rumunec“. Ano, byl z Rumunska a byl na to ohromně hrdý. Vysvětloval nám, že veškerý materiál na stavbu Eiffelovky pochází z Rumunska, a když o tom vyprávěl, měl z toho husí kůži. Bylo mu líto, že o tom ve světě nikdo neví, přitom je Eiffelovka takovou ikonou. Do jeho milované rodné země nás samozřejmě nezapomněl pozvat – lákal nás na jejich nedotknutou přírodu, na existenci vlků v lesích, apod. Zároveň nám však jako způsob dopravy nedoporučoval stopování, ať radši cestujeme vlakem, že je to tam prý stejně levný. Cestou jsme samozřejmě neprobírali jen lásku k jeho vlasti, tyto konverzace mi však nejvíce utkvěly v paměti.

Vysadil nás u velkého občerstvovacího komplexu v Metz a dal nám do rukou svačinu (chleba se salámem), co mu nachystala žena. Že prý vypadáme hladově a on má ještě v kufru další jídlo. Kdyby věděl, že tomu není tak dávno, co nás nějaký Turek pozval na snídani, třeba by si to rozmyslel. Ona už od té doby však nějaká ta hodinka uběhla a my hlad opravdu měli a tak jsme chleba pokorně přijali.

Karta se obrací!

Pojídali jsme tedy chleba se salámem na patníku u stanice a libovali si, na jakém perfektním stopovacím místě nás to vysadil. Byl to jeden z těch větších komplexů, přímo ve směru dálnice, po které chceme pokračovat. Na výjezdu bylo kde stát, byl přehledný a auta tam jezdila pomalu. Mezi námi stále panovala skvělá nálada – zpívali jsme si, tančili, neskutečně se pořád něčemu smáli a u toho stopovali. Taková ta pravá stopařská idylka. To byl asi signál pro karmu, že teď nám to musí vrátit – chleba se salámem a croissant jste si snědli, tak trpte! 4 hodiny jsme tam stáli a nezastavil nám absolutně vůbec nikdo! Nikdo!

V takové 2. – 3. hodině neúspěchu se v nás ta dobrá nálada začala lámat. Byla potřeba změnit taktiku, místo, cokoliv. Rozhodli jsme se omrknout, jak to vypadá na nájezdu. Komplex byl však veliký a vůbec cesta tam nám zabrala spoustu času. Když jsme se k nájezdu konečně dostali, zjistili jsme, že pro stopování je naprosto nepoužitelný. Dalo se stoupnout leda tak přímo k dálnici a to není zrovna efektivní a vlastně ani bezpečné. Bratr to však chtěl zkusit – já ani tak ne. Chtěla jsem se radši na benzince ptát lidí osobně nebo jít zpět na výjezd. A tak nastal náš snad jediný konflikt za celou cestu. Bratr stál s palcem vzhůru u dálnice, vlasy mu v pravidelných intervalech vlály ve větru linoucího se z aut, která ho míjela takovou rychlostí, že si ho řidiči ledva povšimli. Stál tam a nehodlal to měnit a tak jsem se otočila a k pumpě se pomalu blížila sama.

Naprosto neefektivní situace, kdokoliv z nás by uspěl, neměl by u sebe druhého a řidič by asi nebyl příliš odvázaný z čekání, než se další stopař dostane k autu. Jasně, nemusela jsem odcházet, ale v daný moment mě tak vytáčel, že jsem zkrátka potřebovala pauzu . No naštěstí mu to po chvíli došlo a vydal se mi na pomoc. Dobrá nálada byla v tahu – únava, zoufalství, vedro a hlavně nám v odpoledních hodinách začalo docházet, že si dnes těstoviny s rajčatovou omáčkou asi nedáme.

Příspěvek 10. den – Cesta domů? pochází z Hitchdiary