Když jsem se vydala stopovat poprvé, vůbec jsem netušila, jak to na dálnicích chodí, kde vůbec můžeme stát, kde bychom měli stát a kde to zkrátka bude nejvýhodnější. Nakonec jsme si stoupli na úplně nejhorší možné místo, které se nabízelo. Jak to dopadlo, se můžete dočíst v článku popisujícím náš první den na cestách, kterému bych klidně mohla přidat podnadpis „Jak nestopovat“.

Uvedu a následně popíši místa, která se ke stopování běžně využívají. Úspěšnost a celková kvalita těchto míst je pak ovlivněna řadou faktorů, které jsou zmíněny v druhé části tohoto článku.

Stopovací místa

Čerpací stanice

Čím větší, tím lepší – benzinka je stopovací místo číslo jedna. Můžete stopovat na výjezdu nebo oslovovat osobně lidi přímo u pumpy. Úplně nejlepší je, když k benzince náleží nějaké občerstvovací centrum (ideálně Mekáč, který přiláká masy lidí a vám poskytne WC a levné jídlo) nebo parkoviště vyhrazené pro kamiony (kde zas můžete přemlouvat rozespalé kamioňáky).

Mýtná brána

Ve státech, kde jsou poplatky při průjezdu placených úseků vybírány v mýtných branách, se objevuje i skvělá příležitost pro stopaře. Vhodné mýtné brány můžete nalézt například na francouzských nebo chorvatských dálnicích. Zásadní věcí pro stopaře je, že zde řidič musí zastavit/zpomalit a má tak šanci si nás všimnout. Avšak pozor! Tyto mýtné brány jsou oficiálně na území dálnice, kde by se chodec zásadně neměl pohybovat. Postih se v různých zemích liší, ale rada obecně – pozor na policajty (a taky na svou bezpečnost)!

Nájezd na dálnici

Není to vždy hitparáda, ale když je nájezd šikovně postavený, dá se tu stopnout auto poměrně rychle. Hodně záleží na faktorech zmíněných níže v článku.

Odpočívadlo

Na cestách se často dostanete, i když třeba nechtěně, na odpočívadla. Nemám teď na mysli velké odpočívací komplexy pro kamiony s benzinkou a občerstvovacím zařízením (ty už jsem si směle troufla zařadit to kategorie čerpacích stanic). Poukazuji na místa podél dálnice, kde není nic jiného než malá plocha k zaparkování. Zpravidla je provoz na takových místech velmi sporadický, stopuje se zde špatně a může vás to stát plno drahocenných hodin. Odpočívadlům se vyhýbejte! V nouzi je to však také možnost.

Související články: 11. den – Oběti německého odpočívadla

Autobusová zastávka

Této varianty často využíváme, pokud chceme odstopovat z města. Uvědomme si však, že auta by zde správně zastavovat neměla, což samozřejmě může odradit dost řidičů, co by jinak zastavilo. K našim účelům si vybírejme především zastávky na okraji měst, kde spoje jezdí s hodinovou prodlevou. Nejsem si úplně jistá, zda byste pochodili na frekventované MHD zastávce v centru.

Světelná křižovatka

Další z možnost, jak se dostat z města. Nejlépe, pokud má dlouhé čekací intervaly, kdy auta stojí. V ten moment na ně můžete s úsměvem ukazovat ceduli nebo se snažit o nějaký osobnější kontakt – co jen daná situace dovolí.

Oficiální stopovací místo

Tzv. liftplaats můžeme najít pouze v Nizozemsku. Jedná se o místa, označená oficiální stopařskou značkou. Místní lidé o této zastávce často vědí a ti ochotní zajíždí na místo speciálně proto, aby mohli nějakého stopaře nabrat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tento systém opravdu funguje a odvoz se dá sehnat velmi rychle. Posledně jsme se na místě sešli 4 stopaři a jeden hodný řidič nás nabral všechny (můžete vidět na videu z Holandska přímo v akci).

Související články: Popis Liftplaats na Hitchwiki

Mimo dálnice

Na okresních a jiných vedlejších cestách se dá stopovat bez problému po celé jejich délce, proto je zde na místě využít taktiku – chůze pozpátku a stopování. Když se nedaří, alespoň se směrem k cíli posunujete po svých. Úspěšnost „lovu“ je zde velmi vysoká, na rozdíl od dálnic nás však tyto cesty nejsou schopny posunout na velké vzdálenosti.

…

A teď už k faktorům, které určují kvalitu daného místa pro samotný akt stopování.

Faktory ovlivňující kvalitu místa

Vidí mě dobře?

Pokud mi má řidič zastavit, musí mě nejdříve vidět. A pouze vidět nestačí. Musí mít čas na to mě zaregistrovat, rozmyslet se, zda zastaví a pořádně si mě prohlédnout a to zrovna není otázka dvou vteřin. Proto není dobré stát v zatáčce nebo v místě, kde auta projíždí příliš velkou rychlostí. Vy sami si situaci můžete zlepšit/zhoršit svým oblečením – pokud splynete s prostředím, těžko na dálku upoutáte pozornost.

Mají kde zastavit?

Zásadní věc! Musíte řidiči přímo předem vymyslet místo, kde pohodlně zastaví a strategicky si podle toho stoupnout tak, abyste zároveň splňovali bod první. Těžko vám sebeochotnější řidič zastaví v místě, kde by mohlo dojít k výraznému omezení dopravy.

Usmívají se?

Nebo se mračí a ukazují nepěkná gesta? Ideální! Pokud máte s řidiči oční kontakt a dokonce je čas na vzájemnou interakci, máte na půl vyhráno. Jednak je celý proces stopování osobnější a na to lidi dávají a zároveň vás to bude více bavit. Stačí totiž málo (odraz slunce, špatný úhel, velká vzdálenost, vyšší rychlost…) a můžete svůj úsměv věnovat pouze anonymním odrazům čelních skel.

Jezdí?

Objeví se alespoň jedno auto za 15 minut? Pokud ne, je to dost bída a pravděpodobně je potřeba vymyslet alternativní strategii.

Jaké mají SPZ?

Pro fajnšmekry mezi stopaři se nabízí věnovat pozornost i SPZkám. Všímat si, s jakou frekvencí (nebo zda vůbec) projíždí auta s SPZ naší cílové destinace. Na základě vypozorovaných statistik pak modifikovat nápis na stopovací ceduli.

Plán B?

Pokaždé když dobudeme nové stopařské místo, vždy se nejdříve rozhlížím okolo, kde v případě nouze hlavu složit. Pokud v okolí žádný plácek na rozložení spacáku/stanu není, tak se hodně rychle koukám postarat o to, abychom odsud do setmění vypadli.

Koneckonců, ať už stojíte kdekoliv a podmínky se velmi vzdalují od ideálních, nakonec se z místa vždycky nějak dostanete. Velkou roli na stopu hraje i štěstí a umění býti ve správný čas na správném místě.

Máš k něčemu dotazy nebo ti tu něco chybí? Neváhej se zmínit v komentářích

Příspěvek Kde stopovat? pochází z Hitchdiary

Dovolím si tedy uvést pár zásad slušného stopaře. Některé jsou mezi stopaři obecně známé, některé jsem si během mých cest vyvinula (a uznala je za vhodné) sama.

Pozdrav, představ se, adaptuj se

Základní pravidlo číslo jedna! Zní poněkud samozřejmě, přesto by byla chyba ho neuvést. Nastoupíš-li někomu do auta, první věc co uděláš – slušně pozdravíš. Otázka tykání/vykání je dosti otevřená. V zahraničí je to jednoduché (pokud se tedy dorozumíváš anglicky), to postačí jednoduché „Hello“. V rámci Česka bych to nechala na tvé zdravé úvaze. Někde se můžeme dočíst, že řidičům by se mělo zásadně vykat a vyjádřit jim tím určitou úctu. Mně však v ČR zastavovali většinou mí vrstevníci, také stopaři, co pro změnu jeli někam autem svým a zde mi přišlo vykání vysoce nepřirozené. Naopak pokud si nejste jisti, určitě volte vykání (no vždyť to znáte, klasika z běžného společenského života ).
Určitě se představ, pokud je prostor, podej ruku. Ne vždy však prostor je. Pokud musí řidič čelit nějaké složité dopravní situaci, ruku mu do jeho osobního prostoru rozhodně necpi. I se slovním představením počkej, až bude schopný tě plně vnímat.
A další krok – adaptuj se. Pokud si řidič chce povídat, povídej si. Pokud se chce chvástat svými životními úspěchy, obdivuj ho. Pokud ti chce svěřit své problémy a postěžovat si, vyslechni ho. A pokud je zřejmé, že se k hovoru nemá a ze všeho nejvíce by ocenil ticho, mlč.

Pospíchej a utíkej

Pokud vidíš, že ti auto zastavuje, postarej se o to, aby ses k řidiči dostal co nejdříve. Často se stane, že ti auto zastaví opodál – čím dál od tebe auto stojí, tím rychleji utíkej. Přijde mi poněkud nevhodné, aby ochotný řidič musel čekat, než se uráčím posbírat si všechny věci a vycházkovým krokem dojdu k jeho vozidlu (jako by snad byl nějaký můj osobní šofér). Ať už dělám cokoliv, třebaže před sebou mám právě rozloženou svačinku, natírám si nohy opalovacím krémem a přitom ještě volám s mámou (myšleno tak, že druhý z dvojice stopuje) – stále musím být v pohotovosti a pokud se nám poštěstí a zrovna nám nějaké auto zastaví, být schopen během pár vteřin vše sbalit a běžet. Z toho důvodu doporučuji dávat si důležité věci (mobil, doklady, peněženku) stále na stejné místo a být schopný si přítomnost těchto položek během vteřiny překontrolovat a mít tedy vždy jistotu, že do auta nastupuji kompletní.
Dodržujte prosím tuto zásadu, i přesto, že vás často dostane do situace, kdy uřícení doběhnete za řidičem, který na vás pouze polekaně kouká. Je totiž možné, že si nějakých stopařů vůbec nevšiml a zastavil, jen aby si odskočil do lesíka. Chudák pak nechápe, co to k němu doběhlo za obecenstvo.

Na benzínce vystup z auta

My pro svůj pohyb potřebujeme auta, auta pro ten svůj zase benzín (nebo jinou super sílu). Proto se nevyhnete občasnému zastavení na benzínce, kdy si řidič potřebuje odskočit na moment z auta. Myslíš, že mu je příjemné nechávat v autě bez dozoru cizí lidi? Neptej se ho, jestli máš auto opustit, prostě si s ním vystup. Ze zkušenosti jsou řidiči většinou laskaví, nechtějí působit, jako že tě z něčeho podezřívají, obzvlášť pokud jste si během cesty příjemně pokecali a tak ti třeba řeknou, že je to v pohodě, ať v autě zůstaneš. Ale vžij se do jeho situace a ušetři ho té stresující chvilky – vystup si.

Nespi a nedrob

Možná se zdá taková jízda autem jako skvělá příležitost pro malého šlofíka, který vyčerpanému stopaři vždycky bodne. Snaž se tomu však vyhnout. Řidič ti dost často zastaví právě proto, abys mu jeho stereotypní cestu zpestřil a pobavil ho. On sám by si třeba rád zdřímnul, ale nemůže – řídí a poskytuje ti tím službu, tak si toho važ a spánek si nech do stanu. Další otázkou je jídlo v autě. Někteří řidiči jsou na to zkrátka hákliví – to přece znáte i ze života nestopaře. Pokud máš tedy hlad, řidiče se v první řadě zeptej. A pokud máš zrovna v zásobě oříšky, sušené ovoce, bonbony nebo cokoliv, co bys mohl řidiči nabídnout, neváhej se podělit.

První má přednost

Docela často se může stát, že přijdeš na skvělý stopovací spot, ale ten už okupuje jiný stopař. Skvělé je, že si během stopování můžete zkrátit čekání příjemnou konverzací (stopaři si mezi sebou zásadně tykají!) s někým, kdo má pravděpodobně dost podobné zájmy. Můžete se informovat, jak dlouho už tu stojí a s jakou frekvencí na něj řidiči jakýmkoliv způsobem reagují. V žádném případě se však nesmí stát, že kolegu zákeřně předběhneš. Pokud na místě stál první, měl by první také odjet. Proto ve svém stopování pokračuj na místě pár desítek metrů za ním. Nejlépe tak, aby to nevypadalo, že patříte k sobě (nedomluvíte-li se jinak). Ani vaše konverzace by neměla snižovat potencionální úspěšnost zastavení auta. Párkrát se nám stalo, že jsme stopovali ve dvou a po nějaké době se na místě objevil stopař kolega. Zastavil se za námi, pokecali jsme, podělil se o opravdu zajímavý životní příběh, ale ani po delší době konverzace se neměl k posunu o pár metrů za nás. Vypadalo to tedy, že stopujeme ve třech a málokterý řidič zastaví takové skupině stopařů. Snaž se tedy o to, aby i při vzájemném rozhovoru bylo na první pohled jasné, že necestujete všichni dohromady.

Určitě existují výjimky, kdy se ti povede odjet z místa dřív, než člověku, co zde byl před tebou a zároveň to nebude nic proti ničemu. Třeba pokud si řidič sám zvolí, že chce svést právě tebe (v takovém případě je na zvážení, zda nepoprosit řidiče, aby přibral i kolegu) nebo pokud máte rozdílné cíle a řidič míří právě tím vaším. Navíc na benzínkách se nám nabízí i jiné možnosti, než jen čekat až první z vás odjede – například osobní oslovování řidičů u pumpy nebo obcházení kamionů.

Usmívej se

Prostě se usmívej, kvůli sobě, kvůli ostatním, kvůli dalšímu krásnému dni, kdy máš možnost cestovat, abys šířil dobrou náladu a užil si tak každý okamžik své cesty. Možná by někdo mohl podotknout, že tato zásada nemá vůbec co se slušným chováním – podle mě má. Podle mě má dost co dělat se vším. Šířit pozitivní náladu zkrátka považuji za určité stopařské/cestovatelské poslání a uvidíš, že s úsměvem pojedeš mnohonásobně rychleji.

Máš-li dojem, že jsou jmenované body samozřejmostí, pravděpodobně máš pravdu. Nedá se však říci, že by je všichni dodržovali a pokud si někdo článek přečte, zamyslí se a pozitivním způsobem změní své chování na cestách, pak článek splnil svůj účel. Pokud ti zde nějaká zásada či pravidlo chybí, neváhej ho doplnit v komentářích.

Příspěvek 6 zásad slušného stopaře pochází z Hitchdiary

A teď už z praxe – dostala jsem se někdy při stopování do opravdu nebezpečné situace? Klepu na dřevo, vážně ne. (Možná je to taky proto, že jsem nikdy necestovala sama.) Řidiči jsou zpravidla milí, přívětiví a ochotní, a pokud už jsem se někdy cítila nejistě, tak spíše proto, jak řidič řídil, než že by mi on sám měl nějak ublížit.

Určitě se však hodí nebezpečným situacím předcházet a tak bych ráda vypíchla pár tipů, kterými se řídím já:

Nejezdi sama/sám

Mnou preferovaná kombinace pro stopování je holka + kluk, pro vyvážení poměru rychlost/bezpečí. Někteří stopaři jezdí rádi sami a je jich mnoho, ale já parťáka beru vždycky jako takovou pojistku „kdyby náhodou“ (třeba už jenom kdybych se zranila a potřebovala, aby mě někdo dotáhnul do nemocnice) a navíc je to ve dvou určitě větší zábava.

Dávej o sobě vědět

Buď v kontaktu s někým blízkým, nejlépe ustaraným rodičem, partnerem, který pokud o tobě neuslyší déle jak pár hodin, vyhlásí celostátní pátrání. Naprosto nejhorší je si takhle někam vyjet a vůbec nikomu o tom neříct, třeba právě proto, aby o vás neměl strach. Pro stoprocentní informovanost blízkých, můžeš například vždy zasílat sms s SPZ aktuálního řidiče. V praxi se to však ne vždy stíhá.

Vybírej si řidiče

To, že ti nějaký řidič zastaví, ještě neznamená, že k němu musíš bezpodmínečně nastoupit. I když už u silnice stojíš bez úspěchu několik hodin, pokud máš z řidiče nepříjemný pocit, odmítni. Výmluva se najde vždy, i když třeba hloupá a nesmyslná, za tvůj pocit bezpečí to stojí. Další stopovací taktikou v prospěch bezpečí, je kladení otázky „Kam jedete?“ namísto „Jedete do Berlína?“ – neříkáte předem váš cíl. Pokud je ti pak řidič na první pohled nesympatický, odmítneš ho s tím, že potřebuješ jet jinam – i když třeba právě do Berlína směřuje. Tato taktika je bohužel velmi těžko aplikovatelná, pokud stopujete s cedulí.

Batoh měj u sebe

Čas od času se stane, že ti řidič nabídne odložit si věci do kufru. Je to od něj většinou milé gesto s dobrým úmyslem, ale vždycky mám lepší pocit, když mám všechny své věci u sebe – i když jsme pak s krosnou napresovány na sedačce jako sardinky v konzervě. V případě nouze mám pak tu možnost se rychle sbalit a auto opustit. Neříkám, že tuto zásadu dodržuji vždy. Někdy nám zastaví rodinka s dítětem v autosedačce a i bez nás mají problém se v autě hnout – přesto jsou tak ochotní a vezmou nás. Na druhou stranu, kdo by se v takové společnosti něčeho bál. V každém případě mám však vždy u sebe mobil, peněženku (doklady) a většinou i stopovací cedule.

Lži

Lépe řečeno, cítíš-li se nepříjemně lži. Pokud se řidič začne chovat tak, že je ti to nějakým způsobem nepříjemné, zahraj, že se náhle změnily plány (k tomu se opět hodí parťák, ale zvládneš to i sám/sama) a ihned potřebuješ vystoupit na dalším možném plácku. I pokud je ti řidič sympatický, můžeš pro dobrý pocit zinscenovat nějaké to divadýlko. Třeba falešný telefonát, ve kterém imaginární blízké osobě sděluješ, co právě děláš a s kým jedeš (anebo opravdu volej!). Když konverzuješ s řidičem, mezi řečí můžeš zmínit, že se věnuješ tradičnímu bojovému umění nebo jen tak mimochodem nadhodit, že tvůj táta je šéfem místní policie. Zkrátka plácnout cokoliv, co by řidiče s nekalými úmysl mohlo alespoň lehce odradit.

Navštiv kurz sebeobrany

To už je spíš takový nadstandard k bezpečnostní výbavě stopaře. Každopádně doporučuji, i pokud se stopovat zrovna nechystáš. Dozvíš se zde užitečné a v praxi použitelné vychytávky. Neříkám, že když kurzem projdeš, tak jsi rázem neohrožený a nezranitelný, pro mě měl však kurz velký přínos nejen po stránce fyzické, ale i mentální. Konkrétně jsem absolvovala kurz sebeobrany (z kterého pochází i ilustrační fotka) pod vedením instruktora působícího v Brně (který by mě za mé stopařské počínání zrovna moc nepochválil :D). Naučíš se zde jednat pod tlakem a v krizových situacích, naučíš se zacházet s obrannými zbraněmi jako je třeba pepřový sprej (který se ti do kapsy na cesty určitě hodí), seznámíš se se zásadami prevence útoku (mezi ně tedy patří i „nejezdit stopem“, ale jak jsem již napsala, netvrdím, že stopování je 100% bezpečné) a jako bonus si výrazně zlepšíš fyzičku!

Kdo tedy očekával, že budu psát o tom, jak je stopování bezpečné a uklidňovat vás, že se přece nemůže nic stát, tak se omlouvám. Většinou se lidi snažím k cestování stopem motivovat, protože podle mě má stonásobně více světlých stránek než těch stinných a sama zatím žádné negativní zkušenosti nemám – to mě však neopravňuje tvrdit, že se jedná o stoprocentně bezpečnou činnost. Je na každém z nás zvážit tento risk, zda nám to za to dobrodružství stojí. Někdo raději zůstane ve své komfortní zóně, někdo si najde bezpečnější způsob, jak zažívat dobrodružství a někdo (jako já) si stopování zamiluje a přijme fakt, že určité riziko k této formě cestování patří. (Ale to snad ke všemu, co v životě za něco stojí, ne?)

Co si myslíte o bezpečnosti stopování vy? Máte nějaké negativní zkušenosti? Ocením, když se podělíte se svými vlastními tipy, jak posílit svůj pocit bezpečí na cestách.

Příspěvek Je stopování nebezpečné? pochází z Hitchdiary

Na stopování určitě neexistuje žádný univerzální návod, což ho vlastně dělá tolik zajímavým a dobrodružným. Nikdy pořádně nevíte, kam si stoupnout, aby vám auta (nejlépe ihned) zastavila. Co u toho dělat, jak se tvářit, co mít na sobě. Je lepší stopovat sám nebo ve dvou? Co když se setmí? Má cenu oslovovat řidiče přímo? A možná spousta dalších otázek vás napadá, pokud jste se rozhodli, že stopování chcete v nejbližší době vyzkoušet.

Na nic z toho asi jednoznačná odpověď neexistuje. Rozhodujeme se v konkrétní situaci podle vlastních předchozích zážitků a zkušeností a v závislosti na naší aktuální úspěšnosti pak různě měníme strategie.  Jako potencionální stopař začátečník však tuto možnost nemáte a tak vám možná nějaké tipy od zkušenějších přijdou vhod.

Když jsem si naplánovala svou první cestu, která měla využívat tento jedinečný způsob dopravy, moc jsem o stopování nevěděla. Důkazem vám může být naše první cesta plná nesnází, o které se dočtete zde.  Dopředu jsem si samozřejmě googlila, jak na to jít správně a co je vlastně potřeba. Hotovou biblí pro mě tehdy byl web Dušana Janovského (což je mimochodem autor legendární „učebnice“ jakpsatweb.cz), který jsem si pročetla od začátku až dokonce několikrát! Našla jsem zde plno praktických tipů a zásad, kterých jsme se na svých prvních cestách drželi, a velmi nám pomohly. Na druhou stranu – obsah webu byl sepsaný již před nějakou dobou a tak by mi přišel vhod i nějaký aktuálnější zdroj nebo pohled na stopování i z ženského hlediska (pro něž má tento způsob dopravy svá specifika).

To se vám zde pokusím nabídnout já, v této nové rubrice, seriálu, příručce (jak jen chcete). Plánuji zde zmínit obecné zásady, tipy i osobní zkušenosti a vytvořit tak materiály, které někomu snad pomohou a usnadní první stopařské krůčky. Zároveň budu ráda za doplnění, upřesnění či vyvrácení mých poznatků zkušenějšími jedinci.

Příspěvek Jak stopovat aneb příručka pro začátečníky pochází z Hitchdiary