LowCost Race

Slovní spojení, které se na Hitchdiary objevuje už nějakou tu dobu. Nejdřív (fakt už celkem dávno), jsem pojem LCR rozšířila mezi své kamarády, kdy jsem co chvíli naříkala nad nedostatkem mé kreativity a času na natočení registračního videa. Video nakonec nějak vzniklo (patří za to velké díky Danovi Černochovi a paní prodavačce z Alberta) a mé kamarády pro změnu čekala solidní masáž žádostí typu „pls, hlasuj pro naše video“. Taky to přežili a někteří se se mnou dokonce stále kamarádí – což je super, protože jsem měla s kým sdílet tu radost, když jsme se do TOP 20 soutěžních týmů doopravdy dostali. Dvacítku týmů čekal selekční víkend, z kterého pak vzešla ona „slavná“ desítka, co měla tu čest jet LCR v kategorii RacePacker. A ano, i já s bráchou – tým Zadarmo.

Celý tento proces trval poměrně dlouho a přinesl nám mnoho nevídaných zážitků. Sranda na tom je, že to nejlepší mělo teprve přijít! A přišlo!

Cestovat zadarmo je možné snadné

V lowcostovém cestování nejsem žádný nováček, ale cestovat úplně zadarmo? To znělo jako výzva, kterou jsem hodlala přijmout. Představa, jak budeme hladoví prosit o tvrdej chleba všechny kolemjdoucí se však rozplynula hned první den. Každým dalším dnem pak bylo jasnější a jasnější, že domů se budeme vracet o pár kilo vypasenější – tolik gastronomických zážitků v jednom týdnu, jsem snad totiž ještě nezažila. Co se týká dopravy, tu máme díky stopu zdarma běžně. Tentokrát jsme ale i hodně buskovali (prováděli pouliční umění) a byli si tak schopni vydělat přes 250 € na autobus do Sofie. Pro informaci, částka, kterou jsme byli schopni buskingem v průměru za hodinu vydělat, je mnohem vyšší, než má současná hodinová sazba v zaměstnání. Tak až mě někdy uvidíte pískat na flétnu v ulicích Brna, tak se nedivte (humor).

A dali jsme to doopravdy zadarmo?

Ne, nedali. Ale i tak si troufám tvrdit, že cestování zadarmo snadné je. V Řecku jsme měli nemilý incident s divokými psy a tak jsme se rozhodli sáhnout do svého záložního rozpočtu a zaplatit si lístky na autobus někam na bezpečnější místo se psy na vodítku a s náhubkem. Peníze jsme pak už vydělat zpátky nestihli, protože jsme radši plnili výzvy a spěchali do cíle. Ale záleží na tom? Očividně cestování zdarma možné je, jen se vždy hodí mít nějaké penízky bokem – kdyby něco.

Cestování zadarmo vás přestane bavit

Mluvím za sebe. Nejdřív si myslíš, že cestovat úplně zadarmo je totální nonsense, bullshit, nesmysl… Pak to vyzkoušíš. Zjistíš, že je to snadné. A nejen to! Je to zábavné. Místo peněz nabízíš svou pomoc, zážitky – dostáváš se mnohem víc do kontaktu s lidmi, které na cestách potkáš. Většina lidí ale za dobrý skutek nic nechce. Jen tak vám koupí lístky na metro, zaplatí oběd v luxusní restauraci, dají vám 200 € na ruku, nechají vás řídit jejich vlastní auto. A vy si pak řeknete: Proč já?  Na svém bankovním účtu mám peněz dost (i když to je poměrně relativní pojem), ale ti lidi stejně přijdou a hodí svou minci do našeho klobouku, aby přispěli na naše cestování.

Je snad špatné v takovém případě peníze (pomoc, radu, jídlo…) přijmout? Nemyslím si. Je důležité přijímat s pokorou, ale především – posílat dobré skutky dál. Také někdy pomoct člověku, který třeba není úplně na sklonku života. Věnovat peníze bezdomovci, i když víte, že si za to koupí chlast. Je totiž důležité dávat i přijímat, abychom nastartovali ten krásný koloběh. Protože kdybychom nepřijímali, těžko bychom cítili tu bytostnou potřebu pomoct zase někomu dalšímu. A přesně z toho důvodu jsme nakonec zbytek peněz ze záložního rozpočtu věnovali mamince v metru – za to, že se na nás usmála. Ten pocit dát jen tak, byl k nezaplacení.

Čím míň plánuješ, tím lepší plán ti vymyslí život

Od filozofie dobrých skutků opět k praktickým stopovacím tipům! Odjakživa jsem na stopu řešila nocleh. Když se začalo stmívat, hledali jsme plácek, kde postavíme stan nebo alespoň vytáhneme spacáky. Hledali jsme couchsurfing nebo někdy dokonce kemp či hostel. Na LCR ale spánek neřešíš. Dokud máš energii – stopuješ, dojde energie – odpadneš a je ti jedno kde. Paradoxem je, že čím méně jsme si nocležení plánovali, k tím luxusnějšímu místu jsme nakonec přišli. Zpětně dokonce nechápu, proč jsem se tolik bála stopovat přes noc, protože i v autě se dá na střídačku prospat tak, že jeden spí a druhý baví řidiče (a někdy jsme trapně vytuhli oba). Takže jsem po LCR v cestování zase o něco svobodnější, jelikož se nemusím limitovat denní dobou – juchuu!

Potkáme se příští rok?

Strašně nerada vás teď lákám k účasti v LCR, protože o to více bude konkurence pro nás hehe. Ale vem to čert, pojďte do toho. Ať seš zkušenej cestovatel nebo člověk stopem nepolíbený, věřím, že ti to mnohé dá (minimálně ty zážitky). Já mám díky LCR mimo zmíněnou motivaci v posílání dobrých skutků a nově nabyté svobody při stopování také plno nových přátel – ať už lidí z LCR podobně šílených a cestovatelsky založených (takže plno potencionálních parťáků na cesty) nebo lidí co jsme potkali na cestách (z toho zase kouká plno různých návštěv a výletíků po Evropě). Co víc si přát? Jdeš do toho?

A většina z vás si stejně jenom pustí video, ale ono naštěstí řekne v podstatě to samé, co tento článek

Fotky z LowCost Race (které se jinam nevešly):

Příspěvek Co mi dal LowCost Race: Cestování zadarmo je snadné, ale… pochází z Hitchdiary

V článku bych se s vámi ráda podělila o 6 hightlightů našeho stopováníčka na sever Polska. Věci, co mě překvapily a hranice, které jsem poposunula. Hezky stručně, protože nikoho pořád nebaví číst (nebo jo?) slohovky o tom, jak jsou lidi hodní, jak je svět krásný a že mám zase zážitky na celý život (protože tak to přesně je).

1) Kamioňák zastavil na dálnici a za ručičku si nás dovedl do auta

Stalo se nám už mnoho věcí, ale tohle ještě ne. Stopujeme si vesele na benzínce, snažíme se působit co nejvíc cool & friendly, aby řidičům došlo, že jízda s námi stojí za to a zastavili. Svou energii samozřejmě soustředíme na auta pomalu jedoucí kolem nás na benzínce, jinam se moc neohlížíme. Najednou se odkudsi vynoří mladý chlapík dělajíc na nás rukama gesta. Nechápeme. Především kde se vzal? Po pár vteřinách zorientování se v situaci vidíme zastavený kamion na dálnici. V ten moment už si nás řidič tohoto kamionu Tomek vede (dalo by se říct) za ruku do svého vozu, mírně narušující provoz na dálnici. No co? Poláci totiž dělají na dálnici i horší věci (jezdí na kole, couvají). Je milý, veselý, viděl ceduli Gdaňsk a tak prostě musel zastavit, i když už benzinku minul. Když nastala jeho povinná pauza na spánek, nabízel nám místo na přespání v kamionu. Když jsme mu s díky oznámili, že chceme pokračovat v cestě, a odebrali se povečeřet na odpočívadlo, ani jsme nestihli vytáhnout jídlo a Tomek už na nás mává přes celé parkoviště, že nám sehnal odvoz až přímo do Gdaňska. Takže jo, je to tu zas – lidi jsou hodní!

2) Doposud nejsevernější místo

Doteď bylo nejsevernějším místem, kde jsem kdy byla stopem (a vlastně vůbec), Hamburg. Tak teď jsem ho navštívením Gdyně lehce překonala. Jen říkám, pro zajímavost.

3) Spaní pod mostem

Znáte ten český idiom, který je vyjádřením ekvivalentu totálního společenského dna? Když někomu řeknete: „Z tebe nic nebude. Ty skončíš pod mostem.“ ? Tak my skončili. A rádi. Protože pršelo a my byli v suchu a bylo nám fajn. Ne, že bychom dřív nespali na obdobně bezďáckých místech (střechy, ulice, lesy …), ale čistě pod mostem, bez stanu a pouze ve spacácích jsme v Polsku spali poprvé. Na zahřátí jsme si koupili flašku vína, na základě čehož jsme celé naše nocování začali nazývat true bezdomovec style.

4) Ťuk, ťuk! Můžeme u vás přespat?

Tuším kdysi kdesi v Holandsku jsme s bráchou konverzovali na téma překonávání hranic komfortní zóny při cestování. Tehdy brácha říkal, že by byl fakt gól na někoho zazvonit a prostě se zeptat, jestli u něj můžeme přespat. Tehdy jsme se na to fakt dívali jako na něco nereálného. Dnes? Asi už jsem toho udělala příliš, že mi tento prostý čin nepřijde až tak velmi těžko proveditelný. Prostě buď řeknou ano nebo ne. Pravděpodobnost, že vás svlečou, svážou a zamknou do svého sado-maso sklepa (nebo cokoliv, co je důvodem, proč by se člověk bál to udělat) je fakt mnohem menší, než že třeba budete spát v teple, suchu a možná i s večeří. No a my tentokrát štěstí neměli. Dozvonili jsme se akorát na paní z Ukrajiny, co v daném domku dělala uklizečku a na pozvání nás dovnitř pravomoc neměla – ale aspoň nám dočepovala pitnou vodu! Pointa je, že to není nic těžkého a budem to praktikovat častěji (je to takový offline couchsurfing).

5) Poláci milují Čechy

Největší překvapení! Když se v Česku zmíní Polsko, uslyšíte asi plno narážek na kvalitu výrobků všeho druhu. S žádnou jinou reakcí jsem se ze strany Čecha na Poláka nesetkala. Když jsme v Polsku zmínili, že jsme z Česka? No jéje, to bylo radosti! Nemluvím o jedné situaci, ale skoro o každé, kdy jsme se s někým z Polska seznámili. V hostelu, kde jsme se usídlili na jednu noc, jsme dokonce dostali spešl nejlepší sdílený pokoj pro 6 lidí a paní se postarala o to, aby do něj nikdo další kromě nás ubytován nebyl. Mladá řidička, co nás vezla po Sopotu se nechala slyšet, že se česky sama učila. Jen tak. Protože se jí čeština líbí a Česko má ráda. A tak dál a tak dál…

Zážitků bylo každopádně mnoho a těžko je všechny napasovat do krátkého článku. K jisté kompenzaci proto slouží video, které alespoň nastíní, jak nám bylo fajn, jak je svět krásný a jak jsou lidi hodni.

Vybrané fotky z polského tripu:

TIP: Ať už stopujete nebo jedete na dovolenou, nezapomeňte si sjednat cestovní pojištění.

Příspěvek TOP 5 momentů polského tripu pochází z Hitchdiary

Ani ve snu by mě nenapadlo ukončit trip

Najednou mi nebylo vůbec dobře, měla jsem hrozné bolesti, jaké jsem ještě v životě neměla a tak jsem netušila, co se se mnou děje. Když se už situace zdála neúnosná, musela jsem to říct bráchovi (před kterým jsem se dlouho držela, protože jsem mu nechtěla kazit požitek z cesty). Ani ve snu by mě ale nenapadlo kvůli tomu ukončit trip!

V bolestech jsem usnula a ráno obvolávala nemocnice v Berlíně. Byl docela problém se dovolat někomu, kdo umí anglicky, a když už ano, tak nepřijímali nové pacienty. Po telefonu mi doporučili, ať navštívím nemocnici poblíž Siemensdammu a tak už jsem nikam nevolala a rovnou se tam vydala. Brácha mi samozřejmě dělal doprovod.

Není nic co bychom pro vás mohli udělat

V nemocnici jsme strávili 10 hodin! A ne v jedné! Lítali jsme po Berlíně sem a tam z jedné nemocnice do druhé a nikde mi nic kloudného neřekli. K večeru v poměrné beznaději, vyšlo z úst jediné přívětivé doktorky, co jsem za ten den potkala „I am really sorry, there’s nothing we can do.“

Pecka no. Dala mi prášky na bolest a s lítostivým pohledem se se mnou rozloučila. Já jsem chvíli ještě bojovala za to, že pojedeme a já se po cestě budu dopovat práškama na bolest, ale s tím brácha v žádném případě nesouhlasil – naštěstí.

A tak naše dlouho plánovaná cesta skončila. Moment, kdy mi došlo, že se vše opravdu ruší, bych vyhlásila nejhorším a nejvíce zničujícím momentem roku (vždycky to nějaký být musí ). Celý rok se na něco těšíte, získáte výhody v podobě sportovní kamery od sponzorů, všem okolo vykládáte, jak strávíte celé léto ve Skandinávii a najednou nic! Zpátky do Česka a lítání po doktorech nanovo.

Na druhou stranu, vše zlé je pro něco dobré a nic není tak horké, jak se podává. A protože s bráchou nejsme žádný padavky, začali jsme si získaných výhod užívat ihned po cestě na byt. Nemuseli jsme šetřit! A tak jsme si na večeři zašli hezky do restaurace a domů jsme si ještě dotáhli mou milovanou Ben & Jerry’s zmrzlinu. Ano, je to trochu hořkosladká náhrada, ale z nevydařené cesty nemám koneckonců jen žvanec a zmrzlinu, ale především ponaučení a zkušenost.

Protože mnohokrát v životě se vám stane, že něco nevyjde! Můžete plánovat, jak dlouho chcete, můžete si jít za svým bezpodmínečně a tvrdě, ale ne všechny věci se dají naplánovat. První neúspěch nás nesmí posadit na prdel. Z každé situace musíme vytěžit, co se dá a hlavně se z toho všeho nepos*at! (Omlouvám se za vyšší frekvenci výskytu vulgarismů v tomto článku.)

Cesta do Česka byla nakonec poměrně příjemná (žlutými autobusy), protože alespoň prášky na bolest zapůsobily. Ano, proto se už po cestě domů ve videu usmívám jak sluníčko.

Co mi vlastně bylo?

Na závěr bych se ještě vyjádřila k nejčastější otázce, která mi byla přes léto pokládána – co mi vlastně je? Tak teď už naštěstí nic (ťuk ťuk na dřevo) a předtím? To bych vlastně taky ráda věděla. Před odjezdem jsem dobírala jedny antibiotika, čímž se logicky oslabila komplexní imunita organismu a jakási infekce toho využila. Řešilo se to klasicky dalšíma antibiotikama, celkem se to táhlo, ale už je všechno fajn a sluncem zalitý. Rada nad zlato – pokud to jde, vyhýbejte se antibiotikům!

A jak už bylo řečeno – nenechte, ať vás jen tak něco (kor taková blbost) posadí na prdel a užívejte si všeho na plno (i když to nebude zrovna podle plánu).

Video:

Příspěvek Poslední den výletu na sever pochází z Hitchdiary

Poučeni z předchozího dne jsme opustili prokleté místo a přes centrum projeli Zagreb na druhou stranu. Na nádraží nás k dálnici navigoval řidič autobusu, který se s námi dal do řeči. Podle přízvuku poznal, že jsme Češi a následně se nám svěřil, že kdysi jezdíval do Česka za jednou slečnou – proto i náš rodný jazyk vcelku ovládal. Byl to sympaťák!

Ke stopovacímu místu jsme se dostávali jak hrdinové z akčního filmu. Byla potřeba brodit se potoky, bahnem, vysokou trávou, přelézat ploty a přebíhat dálnici. Navíc Hitchwiki pravila, že si máme dávat pozor, protože se jedná o stopování přímo na dálnici (mýtnou bránu) a často zde stopaře pokutuje policie. To nám prošlo zcela nečekaně naprosto hladce a povedlo se nám stopnout kamion v prvních pár minutách.

Stopli jsme ho cedulí WIEN. Do kamionu jsem naskakovala první já a logicky jsem si hned ověřila, zda jede opravdu do Vídně. Pan řidič – veselý Turek, jen přikyvoval a smál se od ucha k uchu, nic tedy nebránilo propuknutí obrovské radosti, že už se dneska opravdu dostaneme dom. Z Vídně jsme totiž měli v plánu využít žlutých spojů Regio Jetu (tehdy ještě Student Agency) přímo do Brna.

Cesta byla příjemná. Jen na chorvatských hranicích došlo ke komplikacím. Jak je obecně známo, v nákladním vozidle nesmí jezdit více než 2 osoby. Náš turecký řidič nás přesvědčivě uklidňoval, že je všechno v pohodě a nemáme nic řešit nebo se schovávat. Celníci stejného názoru nebyli.

Jak mě málem propašovali přes hranice

Nerozuměla jsem jazyku, jakým řidič s celníky diskutoval. Celníci našemu Turkovi něco kladli na srdce s vážným a lehce pobouřeným výrazem. On je zas s veselou tváří uklidňoval, jak kdyby říkal, co blbnou, všechno je v pohodě a život je krásný – ať nás pustí dál!

Nechápu, jak se mu to povedlo, ale celníci nakonec mávli rukou a jelo se dál. Na cestu skrz celnici na straně Slovinska jsem se už radši schovala. Evidentně už se tam však o naší trojičce vědělo, tak jsem byla objevena. Ačkoliv jsem se cítila jak největší blbec a měla strach, že z toho kouká problém, jen mi zkontrolovali občanku a mohlo se pokračovat dovnitř Schengenského prostoru.

Ke Grazu jsme se blížili ve stavu na hranici mezi spánkem a bdělostí. Fyzicky jsme v kamionu seděli s očima na stopkách, duševně jsme se nacházeli v říší snů a možná ještě dál. Evidentně! Protože jsme si tak nějak zapomněli všimnout, že pán kamioňák se svou vší veselostí minul hlavní odbočku na Vídeň. A když potom minul i poslední možnou cestu, která by k Vídni ještě mohla relativně směřovat, Bogey zpozorněl a s trochu polekaným výrazem na tento fakt upozornil.

Neplánovaný výlet do Alp

Turek nechápal. Vy jste chtěli do Vídně? Vy nejedete do Německa? Došlo k menšímu nedorozumění. A jelikož si velký kamion nemůže zastavit na dálnici jen tak, kde se mu zachce, museli jsme z fleku vymyslet následující strategii.

Na svých offline mapách jsem zpozorovala blízkost vlakového nádraží. Dokonce se v těch místech nacházel i výjezd z dálnice a tak jsme našeho tureckého šoféra poprosili o improvizovanou zastávku tam. Ani to pro něj nebylo lehké. Zastavovat tak velký vůz u malého, skoro zanedbatelného výjezdu, bez vytáčení, bylo řidičské mistrovské dílo! Zvládl to však bravurně a ještě se nám omlouval za předchozí nepochopení.

Z ničeho nic jsme byli nedaleko horské vesničky zvané Sankt Michael in Obersteiermark uprostřed nádherné přírody. Byli jsme v Alpách! V tomto případě a v tento okamžik mi naše malá zajížďka vůbec nevadila. Kráčeli jsme si cestou mezi horami a dřevěnými chatkami a střádali plány, jak se z této pohádkové krajiny zase dostat na trasu Graz – Vídeň.

Nakonec jsme vesničku opustili s využitím ne příliš frekventované vlakové dopravy. Ocitli jsme se v rakouském městě Bruck an der Mur. Nějaká snaha o stopování odsud do Vídně z naší strany proběhla. Ze strany řidičů zas proběhla o něco úspěšnější absolutní ignorace. Při nalezení pár čárek wi-fi, jsme se pokusili si jízdu domluvit přes službu zvanou Blah Blah Car. Domluva naneštěstí pokulhávala a tak jsme pohodlně svěřili svůj cestovatelský osud ÖBB (rakouské vlakové společnosti). Už jsme se zkrátka vážně těšili dom.

Bogeyho fail – výrobní vada

Čekali jsme na vlak a Bogey si již poněkolikáté (během dne) stěžoval na jeho nepohodlnou botu – podle něj tuto nepohodlnost způsobovala výrobní vada (prý nějaký kus plastu zatavený do podrážky při výrobě). Protože bylo mnoho času do příjezdu našeho spoje, rozhodla jsem se jeho výrobní vadě věnovat pozornost a hendikepovanou crocsu vzala do rukou za účelem prozkoumání. Otočím ji podrážkou vzhůru, a co nevidím – z podrážky trčí klacek (odpusťte mi to přirovnání) velký jak kráva!

Smích, smích a ještě dlouho smích než jsem byla schopna říci: „Kámo! Tebe celej den tlačí bota a nenapadne tě botu otočit a podívat se na podrážku?“ Ukazuji Bogeymu botu a směju se dál a směje se i Bogey a z této příhody se stává nejvtipnější z takzvaných Bogeyho failů.

Čistota rakouských nádraží

Díky pohodlnějšímu rozhodnutí pro jízdu vlakem (nejsem na to hrdá!) jsme získali ještě nějaký čas navíc na potloukání se Vídní. Zároveň mi to dalo možnost všimnout si stavu rakouských nádraží. Ať už se jednalo o malou vlakovou stanici v Sankt Michael in Obersteiermark, nádraží v Bruck an der Mur a nebo obrovské hlavní nádraží ve Vídni – všude bylo čisto a všude bylo bezpečno. Nádraží byla moderní, neustále střežená a hlídači vás nenechali ani položit si nohy na protější sedátko v čekárně.

Ani s příchodem nočních hodin se vídeňské nádraží neproměnilo ve sdružovací místo bezdomovců a jiných individuí, jak to známe z českých končin. Bylo to místo, kde se dal příjemně strávit čas, než nastala doba příjezdu našeho Žlutého autobusu. A když už se v mém příběhu objeví Žlutý autobus, tak už to vážně znamená konec dobrodružství a nadmíru pohodlnou cestu domů.

Náš výlet za mořem byl tedy u konce. Končit naše cestovatelské počiny se nám však nechtělo. Zázrakem jsme si Bogeym po třech týdnech vzájemné společnosti nelezli na nervy a tak jsme si ještě v autobuse plánovali výlet další.

Závěrečné bilance

V porovnání s mým prvním stopovacím tripem (Eurotrip s bráchou) se Výlet za mořem značně lišil. S Bogeym jsme jezdili spíše kratší vzdálenosti a trávili více času na místech, která jsme navštívili. To se pak podepsalo i na počtu stopnutých aut a samozřejmě počtu ujetých kilometrů.

Zásadním rozdílem však bylo množství peněz, které jsme během cesty utratili. Přesto, že jsme na obou tripech využívali všemožných nízkonákladových způsobů dopravy a ubytování, během Výletu za mořem jsme si to kompenzovali jinde – tedy dobrým jídlem, dobrým (mnohokrát alkoholickým) pitím a konečnou čáru přes rozpočet nám udělalo drahé ubytování v Chorvatsku, které své ceně vůbec neodpovídalo, ale vnutilo se nám jako jediná možnost.

Proč stopujeme?

Ve výsledku by náš rozpočet pokryl nějakou tu levnější dovolenou v Chorvatsku či Itálii. Já bych však tyto tři týdny plné nezapomenutelných zážitků a nečekaných událostí za žádnou nudnou pobytovou dovolenou nevyměnila. Stopování totiž není vždy jen o penězích. Pamatujte, že pokud stopujete, nemusí to nutně znamenat, že na cestování nemáte peníze. Většinou je ten hlavní důvod pro stopování to, že nás to prostě baví!

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství končí! pochází z Hitchdiary

Probudili jsme se v kempu Preluk, stále v tom samém kempu, kde jsme se první noc ubytovali – na couchsurfingu se nám tentokrát nikdo neozval. Napadlo nás využít té české komunity kolem, a zeptat se na možnost spolujízdy právě jich. Ta myšlenka, že bychom se přímo z kempu dostali na jeden zátah až do Česka, nás neuvěřitelně lákala a byli jsme přesvědčeni, že to musí vyjít.

Nevyšlo. České rodinky s dětmi i bez nich měli auta nabalená k prasknutí a evidentně byli rádi, když se do auta vlezli oni sami. A tak jsme tedy posbírali svých pět švestek a autobusem zamířili na okraj Rijeky. Dost jsme se nachodili podél cest se zvednutým palcem i cedulí. Nakonec jsme skončili u nějaké benzinové pumpy, která nebyla zrovna z nejfrekventovanějších. Všechno zas začalo vypadat zoufale a bezvýchodně. I to počasí se na nás opět začalo mračit. Dlouhou dobu jsme se tam marně pokoušeli na střídačku oslovovat a stopovat u cesty.

Říkala jsem si, že něco musí být špatně. To dneska vypadáme tak blbě? Však jsme výjimečně dokonce čistí. Nebo je něco s cedulí? Přečtou ji řidiči z dálky? No šla jsem to odhodlaně zkontrolovat a to tak, že jsem si od našeho stopovacího spotu popošla hodně daleko. A jak se tak na Bogeyho z dálky koukám, jak drží tu ceduli s nepřehlédnutelným nápisem ZAG, vidím, jak mu zastavuje kamion. F**k!

A tak běžím jako o život, ať nám naše jediné světýlko naděje na cestu odsud neodjede. Běžím, přeskakuju živý plot vysázený podél benzinky (parkour!) a dost nemotorně se dostávám i s polootevřeným batohem za Bogeym do kabiny kamionu.

Jízda s ruskými mafiány

Řidiči jsou tam dva, nic moc neříkají, na nic se nás neptají, prostě jedou. Mezi sebou konverzují v jazyku vzdáleně připomínajícím Ruštinu. V jeden moment jsem jim byla schopna vyrozumět, že se vysmívají Polákům, ale jinak ani ťuk. A pak si tak říkáš, vědí vůbec, kde chceme zastavit? To jim stačila naše cedule ZAG? Anglicky moc neuměli a evidentně s námi ani komunikovat nechtěli. Většinu cesty se tvářili vážně a já se přiznávám, že jsem v ten moment měla opravdu strach. Bogey nakonec něco vykomunikoval, ale stejně jsem se intenzivně celou cestu modlila, ať nedej bože nesjedou z dálnice někam do ústraní a nerozeberou si tam naše drahocenné orgány. Tady vidíte, co dělá první dojem. Samozřejmě nikdo nikam nesjížděl a naše orgány zůstaly na původním místě. Přes své mafiánsky působící vzezření nás nakonec vysadili v Zagrebu – opět na tom stejném místě, kde jsme se už během tripu dvakrát vyskytli. Že to nebude ideální místo na stopování směrem do ČR, nám bylo jasné hned. Každopádně jsme byli rádi, že kamion opouštíme kompletní.

Naše domněnky se potvrdily. Během půl hodinky se k nám přidaly další dvě stopařky z Francie, konkrétně z Bretaně a spolu jsme tam bez úspěchu zůstali stát dobrých 5 hodin až do stmívání. Slečny byly obdivuhodné a zasloužily si můj velký respekt. Byly na cestách bez mobilních telefonů! To znamenalo bez GPS, bez možnosti volání a bez internetu. Troufli byste si to?

Ve večerních hodinách se na místě objevili ještě další dva stopaři – mladý pár, který měl namířeno do Maďarska. Odvážné Francouzky byly tou dobou už na cestě do města, hledajíc hotel. My to zrovna balili a zvýhodněni tím, že známe okolní terén, mířili na nedaleké pole. Rozložíme stan.

Zagreb a zdravotní komplikace – to je moje!

Když už tma pokryla celou oblohu, stan byl postavený a my přichystaní ke spánku. Škoda jen, že jsme neměli k dispozici žádné jídlo. Pravděpodobně bych měla o něco příjemnější noc. Na prázdný žaludek se většina léků brát nemá (proč jsem ty zatracené léky musela brát?) a můj žaludek mi tento prohřešek jen tak nedaroval – tak zle mi snad ještě nebylo!

Před půlnocí nastala hotová průtrž mračen a v tom nečasu, jsem tam pochodovala z jedné strany pole na druhou až k dálnici a zpátky, než se ten můj naštvaný orgán trávicího ústrojí uklidnil. Proklínala jsem Zagreb, který mi neustále způsoboval jen samé nepříjemnosti! Ve finále jsem už jen seděla jak hromádka neštěstí u cesty a pozorovala auta, jak se objevují ve tmě a pak zase mizí. Upřímně řečeno, byl to pro mě velmi silný zážitek.

Když jsem pak ulehala zpátky vedle Bogeyho, s myšlenkou, že jsem stejně strašně spokojená takhle na cestách, že to miluju nade vše, tak přímo tam mě napadlo, že si ty zážitky z cest musím někde sepsat. Protože bych nerada zapomněla jeden jediný okamžik (včetně tohoto nepříjemného). A tadá – mám blog! Nakonec mi bylo zase skvěle a já mohla v klidu usnout.

Příspěvek Cesta domů – Dobrodružství začíná! pochází z Hitchdiary

Když jsem se vydala stopovat poprvé, vůbec jsem netušila, jak to na dálnicích chodí, kde vůbec můžeme stát, kde bychom měli stát a kde to zkrátka bude nejvýhodnější. Nakonec jsme si stoupli na úplně nejhorší možné místo, které se nabízelo. Jak to dopadlo, se můžete dočíst v článku popisujícím náš první den na cestách, kterému bych klidně mohla přidat podnadpis „Jak nestopovat“.

Uvedu a následně popíši místa, která se ke stopování běžně využívají. Úspěšnost a celková kvalita těchto míst je pak ovlivněna řadou faktorů, které jsou zmíněny v druhé části tohoto článku.

Stopovací místa

Čerpací stanice

Čím větší, tím lepší – benzinka je stopovací místo číslo jedna. Můžete stopovat na výjezdu nebo oslovovat osobně lidi přímo u pumpy. Úplně nejlepší je, když k benzince náleží nějaké občerstvovací centrum (ideálně Mekáč, který přiláká masy lidí a vám poskytne WC a levné jídlo) nebo parkoviště vyhrazené pro kamiony (kde zas můžete přemlouvat rozespalé kamioňáky).

Mýtná brána

Ve státech, kde jsou poplatky při průjezdu placených úseků vybírány v mýtných branách, se objevuje i skvělá příležitost pro stopaře. Vhodné mýtné brány můžete nalézt například na francouzských nebo chorvatských dálnicích. Zásadní věcí pro stopaře je, že zde řidič musí zastavit/zpomalit a má tak šanci si nás všimnout. Avšak pozor! Tyto mýtné brány jsou oficiálně na území dálnice, kde by se chodec zásadně neměl pohybovat. Postih se v různých zemích liší, ale rada obecně – pozor na policajty (a taky na svou bezpečnost)!

Nájezd na dálnici

Není to vždy hitparáda, ale když je nájezd šikovně postavený, dá se tu stopnout auto poměrně rychle. Hodně záleží na faktorech zmíněných níže v článku.

Odpočívadlo

Na cestách se často dostanete, i když třeba nechtěně, na odpočívadla. Nemám teď na mysli velké odpočívací komplexy pro kamiony s benzinkou a občerstvovacím zařízením (ty už jsem si směle troufla zařadit to kategorie čerpacích stanic). Poukazuji na místa podél dálnice, kde není nic jiného než malá plocha k zaparkování. Zpravidla je provoz na takových místech velmi sporadický, stopuje se zde špatně a může vás to stát plno drahocenných hodin. Odpočívadlům se vyhýbejte! V nouzi je to však také možnost.

Související články: 11. den – Oběti německého odpočívadla

Autobusová zastávka

Této varianty často využíváme, pokud chceme odstopovat z města. Uvědomme si však, že auta by zde správně zastavovat neměla, což samozřejmě může odradit dost řidičů, co by jinak zastavilo. K našim účelům si vybírejme především zastávky na okraji měst, kde spoje jezdí s hodinovou prodlevou. Nejsem si úplně jistá, zda byste pochodili na frekventované MHD zastávce v centru.

Světelná křižovatka

Další z možnost, jak se dostat z města. Nejlépe, pokud má dlouhé čekací intervaly, kdy auta stojí. V ten moment na ně můžete s úsměvem ukazovat ceduli nebo se snažit o nějaký osobnější kontakt – co jen daná situace dovolí.

Oficiální stopovací místo

Tzv. liftplaats můžeme najít pouze v Nizozemsku. Jedná se o místa, označená oficiální stopařskou značkou. Místní lidé o této zastávce často vědí a ti ochotní zajíždí na místo speciálně proto, aby mohli nějakého stopaře nabrat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tento systém opravdu funguje a odvoz se dá sehnat velmi rychle. Posledně jsme se na místě sešli 4 stopaři a jeden hodný řidič nás nabral všechny (můžete vidět na videu z Holandska přímo v akci).

Související články: Popis Liftplaats na Hitchwiki

Mimo dálnice

Na okresních a jiných vedlejších cestách se dá stopovat bez problému po celé jejich délce, proto je zde na místě využít taktiku – chůze pozpátku a stopování. Když se nedaří, alespoň se směrem k cíli posunujete po svých. Úspěšnost „lovu“ je zde velmi vysoká, na rozdíl od dálnic nás však tyto cesty nejsou schopny posunout na velké vzdálenosti.

…

A teď už k faktorům, které určují kvalitu daného místa pro samotný akt stopování.

Faktory ovlivňující kvalitu místa

Vidí mě dobře?

Pokud mi má řidič zastavit, musí mě nejdříve vidět. A pouze vidět nestačí. Musí mít čas na to mě zaregistrovat, rozmyslet se, zda zastaví a pořádně si mě prohlédnout a to zrovna není otázka dvou vteřin. Proto není dobré stát v zatáčce nebo v místě, kde auta projíždí příliš velkou rychlostí. Vy sami si situaci můžete zlepšit/zhoršit svým oblečením – pokud splynete s prostředím, těžko na dálku upoutáte pozornost.

Mají kde zastavit?

Zásadní věc! Musíte řidiči přímo předem vymyslet místo, kde pohodlně zastaví a strategicky si podle toho stoupnout tak, abyste zároveň splňovali bod první. Těžko vám sebeochotnější řidič zastaví v místě, kde by mohlo dojít k výraznému omezení dopravy.

Usmívají se?

Nebo se mračí a ukazují nepěkná gesta? Ideální! Pokud máte s řidiči oční kontakt a dokonce je čas na vzájemnou interakci, máte na půl vyhráno. Jednak je celý proces stopování osobnější a na to lidi dávají a zároveň vás to bude více bavit. Stačí totiž málo (odraz slunce, špatný úhel, velká vzdálenost, vyšší rychlost…) a můžete svůj úsměv věnovat pouze anonymním odrazům čelních skel.

Jezdí?

Objeví se alespoň jedno auto za 15 minut? Pokud ne, je to dost bída a pravděpodobně je potřeba vymyslet alternativní strategii.

Jaké mají SPZ?

Pro fajnšmekry mezi stopaři se nabízí věnovat pozornost i SPZkám. Všímat si, s jakou frekvencí (nebo zda vůbec) projíždí auta s SPZ naší cílové destinace. Na základě vypozorovaných statistik pak modifikovat nápis na stopovací ceduli.

Plán B?

Pokaždé když dobudeme nové stopařské místo, vždy se nejdříve rozhlížím okolo, kde v případě nouze hlavu složit. Pokud v okolí žádný plácek na rozložení spacáku/stanu není, tak se hodně rychle koukám postarat o to, abychom odsud do setmění vypadli.

Koneckonců, ať už stojíte kdekoliv a podmínky se velmi vzdalují od ideálních, nakonec se z místa vždycky nějak dostanete. Velkou roli na stopu hraje i štěstí a umění býti ve správný čas na správném místě.

Máš k něčemu dotazy nebo ti tu něco chybí? Neváhej se zmínit v komentářích

Příspěvek Kde stopovat? pochází z Hitchdiary

Stojíme u dálnice s cedulí RIJ symbolizující naši touhu dostat se do Rijeky, komentujeme projíždějící auta a užíváme si krásného počasí, které se nám poslední dny spíše vyhýbalo. Mezitím co s otevřenou pusou zíráme na super luxusní auťák, který kolem nás jen rychle prosviští, z kolony aut si nás přijíždí vyzvednout menší, o něco méně impozantní, ale přece krásné, autíčko.

Řidičem je muž středního věku s krásnou ženou po boku – na místě spolujezdce. Zabíráme tedy zadní sedačky a je pro nás milým zjištěním, že nás sympatický pár hodí až přímo k pobřeží. Poté se dáváme do klasických konverzací, kdo jsme, kam jedeme a odkud jsme? Když řidič zjistil, že jsme Češi, se zájmem se nás zeptal, zda známe Tomáše Berdycha.

Manažer Tomáše Berdycha je Chorvat

No jasně že známe! Ne že bych sledovala tenis nebo se o naše tenisová esa nějak blíže zajímala. To jméno však musí znát každý Čech, tedy i my a tak jsme se ještě s větším zájmem dotázali, jak je možné, že našeho Berdycha zná i on. S úsměvem nás informoval, že je jeho manažer. Wow!
A tak jsme si vesele jeli – já, Bogey, Berdychův manažer a jeho žena směrem na jih, klábosili o životě a těšili se na tu slanou vodu, která na nás v Kvarnerském zálivu ve velkém množství čekala. Byli jsme dovezeni přímo před bránu jednoho z místních kempů – škoda jen že do kempu nechceme.

Po prvním prozkoumání terénu nám bohužel došlo, že pokud si chceme na moře třeba jen sáhnout, jinak než z kempu nebo z pozemků místních hotelů to nepůjde. Celé pobřeží bylo hustě osázené a zaprodané turistickému ruchu. Nemohlo se přeci stát, že by zůstal nějaký metr čtvereční pláže, z kterého by nikomu nekápla ani koruna.

S poslední nadějí jsem ještě zkontrolovala žádosti na couchsurfingu – nic. A tak jsme si v nejlevnějším kempu (konkrétně autokempu Preluk) předplatili pár nocí a doufali, že se nám na náš profil ozve někdo ještě během našeho pobytu. Měla jsem takový smutný pocit, že jsme jako čecháčci předurčeni k dovolené v kempu v Jugošce s partou ostatních českých kolegů, kteří neustále propagují hit v podobě ponožek v sandálých.

Příběh ze sprch

Na toto téma mám i jednu zajímavou příhodu z dámských umýváren. Když jsem si tak v jedné z kabinkových sprch užívala zdroje čisté vody na maximum, začal se z vedlejší kabinky ozývat nepřeslechnutelný rozhovor. Česká matka sprchovala svého synka a v domnění, že jí nikdo nerozumí, kritizovala tomu chudákovi nepěkným způsobem snad všechno včetně jeho veselé nálady. Takový demotivační promluv do duše mladého dítka.
Kroutím nad tím hlavou, když v tom klučina oznámí své mámě, že by ještě potřeboval na záchod. „Cože? To si děláš srandu? To jsi nemohl říct předtím, že ještě potřebuješ na velkou?“ zařve mamina tak, že z ní dostávám strach i já. Klučina tenkým hláskem vysvětluje, že chce jenom na malou. To mámu rozohní ještě více. Proč se jako nevyčůrá tady a teď ve sprše? Jestli je jako normální, že ji bude zdržovat ještě návštěvou WC? Podívám se na zem, na tu podlahu, kterou teď všichni sdílíme, a protýká po ní voda z jedné kabinky do druhé. Rychle vypínám vodu a ještě rychleji opouštím kabinku.
Nezapomenu tu ženu důrazně česky pozdravit, aby se třeba alespoň trochu zastyděla, a mizím. Každopádně lidi neblbněte. Snažte se tu naši českou reputaci v zahraničí napravovat a ne ještě zhoršovat. To je vážně typický průměrný Čech takový negativní ňouma, co čůrá v moři a společných sprchách?

Nehledě na české turisty, jsme si však náš pobyt, jak jinak, skvěle užili. Většinu času jsme trávili v okrajové části města Opatija trochu dál od kempu, pochutnávali si na skvělém jídle a pití a chytali bronz. Udělali jsme si i výlet do centra Rijeky, které na mě udělalo mnohem lepší dojem, než námi obývaný kemp. Nakonec nastal i můj narozeninový den a tak jsem narozeniny u moře oslavila alespoň já (Bogey ty své slavil v nemocnici).

Cesta je cíl

Nakonec mě pobývání v kempu přesvědčilo o tom, že cesta je cíl. Mé oblíbené heslo co se týká cestování i života obecně. Tolik úžasných věcí jsme cestou k moři zažili, situace těžké i veselé, především ale originální a neopakovatelné. Vždy jsme si však poradili a vždy to nějak dopadlo a my máme plno nezapomenutelných zážitků k vyprávění. V kempu už jsme spíš jen tak odpočívali a trochu odbočili z cesty stopaře dobrodruha. Ti lidi v kempu však tu zábavnou část úplně přeskočili. Nechali se dovézt až na místo a vůbec jim nedochází, že se tak připravili o tu lepší část „dovolené“. (Ale plně chápu, že ne všichni jsou tak šílení jako já )

Původně měl být tento trip založen na procestování Slovinska. Na stopování je však krásné to, že vaše cesty nejsou tak úplně ve vašich rukou a nedají se naplánovat. Paradoxně jsme tedy strávili velkou část výletu v Chorvatsku, za to ve Slovinsku jsme prozkoumali pouze Lublaň, a to především nákupní centrum BTC City. Datum konce Bogeyho pracovní dovolené se však blížilo a my se rozhodli s dostatečnou časovou rezervou otočit náš směr stopování opět na naši domovskou Moravu.

Příspěvek Rijeka – Jak jsme stopli manažera Tomáše Berdycha pochází z Hitchdiary

Příjezd do Zagrebu byl pro nás jako osvobození – osvobození od života na ulici v Lublani a nový začátek našeho tripu. Opravdu se zdálo, že se blýská na lepší časy – počasí dostalo rozum a my měli dokonce kde spát. Přes couchsurfing jsme se domluvili s Gasperem – mladým podnikatelem v oblasti web designu, a doufali, že pro dnešek všechno klapne, jak má.

A světe div se, klaplo. V pozdních večerních hodinách jsme dojeli na Gasperem přesně udanou adresu, zazvonili a uvítal nás usměvavý sympaťák, který nám ihned ukázal celý byt. Jedním slovem „wow“. Krásný, moderně vybavený byt s balkonem a koženým gaučem pro nás. Ve srovnání s tím, v čem jsme spali předchozí noci, jsem se cítila jako v paláci. Hned na to nás Gasper nasměroval do sprchy. Jednak věděl, že je to přesně to, co každý stopař potřebuje a hlavně to asi i cítil

Komfortní ubytování v Zagrebu

Protože už bylo pozdě na to někam vyrážet nebo podnikat něco akčního, strávili jsme večer s hostitelem, televizním seriálem (v chorvatštině) a belgickým pivem, které jsme Gasperovi dovezli jako dárek a které se mi při otevírání povedlo rozlít na bílý huňatý koberec (ups, trapas). Gasper nám vyprávěl o sobě, o své firmě, o tom jak přišel k tak krásnému bytu za hodně solidní cenu a taky o svých cestách. Nejvíce mě zaujalo jeho vyprávění o Bali, o tom, že to vůbec není tak krásné místo, jak si lidi představují a mimo turistické zóny převládá chudoba a zoufalství.

Nakonec se nám omluvil, že nám v následujících dnech nevěnuje velké množství času, protože musí pracovat. Ukázal nám tedy zajímavá místa na mapě a udělal nám takovou před-prohlídku města s pomocí Google Street View, abychom zítra v Zagrebu nebloudili. To jsme patřičně ocenili. Ono totiž, já a Bogey máme takovou speciální vlastnost. Když jsme spolu, hodně se nám stává, že nějak nevnímáme okolní svět a pak se lehce ztrácíme, bloudíme, nestíháme, nesystematicky přecházíme z jednoho místa na druhé, zkrátka poletujeme jako motýlci a tak jsme tento stav resp. činnost nazvali – motýlkování. Mezi námi už je to nyní zavedený termín, a pokud čtete mé články, hodí se vám význam tohoto pojmu znát.

Další den jsme vyrazili zkoumat město doopravdy. V první řadě jsme hledali, kde se najíst. A protože jsme nebyli schopni si vybrat podnik a chodili od jedné restaurace ke druhé a do toho ještě hledali směnárnu, obědvali jsme až výrazně po poledni. Motýlci.

Čeští stopaři v televizi

Během dnů strávených v Zagrebu se nám stalo plno zajímavých věcí. Například jsme v lehce podnapilém stavu dávali rozhovor chorvatské televizi (doteď doufáme, že to nikdo z našich známých nikde neobjeví ). Několikrát jsme navštívili rozhlednu The Zagreb Eye v jejímž nejvyšším patře je k nalezení příjemné posezení s možností zahrát si legendární hru Člověče, nezlob se! Obsluha byla neskutečně překvapená, že pravidla této hry známe. Nás naopak udivoval fakt, že většina návštěvníků Zagreb Eye viděla hru poprvé v životě.

A pokud bych měla zmínit místo, které na mě udělalo úplně největší dojem, byla by to ulice zvaná Tkalčićeva. Dlouhá ulice hustě posetá hospůdkami, kavárnami, cukrárnami, zkrátka všemi možnými podniky, určenými ke společensko-konzumnímu vyžití. Všechny tyto podniky měli jednu společnou věc – venkovní posezení. Člověk procházející ulicí tedy velmi těžko hledal, kde jeden podnik končí a druhý začíná.

I v této velké změti možností, kde se nasytit a napít, jsme našli svého favorita. Jednoznačně u nás vyhrál zagrebský pivovar Mali Medo. Tamní pivo chutnalo výtečně (a to říkám jako Čech, který nedá na to naše dopustit). Mají několik druhů s různým obsahem alkoholu a ke každému jednomu se váže zajímavý příběh a speciální receptura. Úžasnou atmosféru dotváří živá hudba, ne jen tak leda jaká. Z okénka v druhém patře pivovaru, vykukuje hlava zpěváka, jež působí jako by hrál lidem přímo ze svého obyváku. V případě, že někdy navštívíte Zagreb a máte rádi pivo, tento podnik patří mezi „must visit“ místa.

Jelikož jsme couchsurfing měli domluvený pouze na dvě noci a my ještě Zagrebu neměli dost, rozhodli jsme se najít si gauč další. Napsali jsme tedy pár lidem žijícím ve městě a čekali, zda se nám někdo ozve.

Příspěvek Zagreb – Tkalčićeva ulica a Zagreb Eye pochází z Hitchdiary

Dovolím si tedy uvést pár zásad slušného stopaře. Některé jsou mezi stopaři obecně známé, některé jsem si během mých cest vyvinula (a uznala je za vhodné) sama.

Pozdrav, představ se, adaptuj se

Základní pravidlo číslo jedna! Zní poněkud samozřejmě, přesto by byla chyba ho neuvést. Nastoupíš-li někomu do auta, první věc co uděláš – slušně pozdravíš. Otázka tykání/vykání je dosti otevřená. V zahraničí je to jednoduché (pokud se tedy dorozumíváš anglicky), to postačí jednoduché „Hello“. V rámci Česka bych to nechala na tvé zdravé úvaze. Někde se můžeme dočíst, že řidičům by se mělo zásadně vykat a vyjádřit jim tím určitou úctu. Mně však v ČR zastavovali většinou mí vrstevníci, také stopaři, co pro změnu jeli někam autem svým a zde mi přišlo vykání vysoce nepřirozené. Naopak pokud si nejste jisti, určitě volte vykání (no vždyť to znáte, klasika z běžného společenského života ).
Určitě se představ, pokud je prostor, podej ruku. Ne vždy však prostor je. Pokud musí řidič čelit nějaké složité dopravní situaci, ruku mu do jeho osobního prostoru rozhodně necpi. I se slovním představením počkej, až bude schopný tě plně vnímat.
A další krok – adaptuj se. Pokud si řidič chce povídat, povídej si. Pokud se chce chvástat svými životními úspěchy, obdivuj ho. Pokud ti chce svěřit své problémy a postěžovat si, vyslechni ho. A pokud je zřejmé, že se k hovoru nemá a ze všeho nejvíce by ocenil ticho, mlč.

Pospíchej a utíkej

Pokud vidíš, že ti auto zastavuje, postarej se o to, aby ses k řidiči dostal co nejdříve. Často se stane, že ti auto zastaví opodál – čím dál od tebe auto stojí, tím rychleji utíkej. Přijde mi poněkud nevhodné, aby ochotný řidič musel čekat, než se uráčím posbírat si všechny věci a vycházkovým krokem dojdu k jeho vozidlu (jako by snad byl nějaký můj osobní šofér). Ať už dělám cokoliv, třebaže před sebou mám právě rozloženou svačinku, natírám si nohy opalovacím krémem a přitom ještě volám s mámou (myšleno tak, že druhý z dvojice stopuje) – stále musím být v pohotovosti a pokud se nám poštěstí a zrovna nám nějaké auto zastaví, být schopen během pár vteřin vše sbalit a běžet. Z toho důvodu doporučuji dávat si důležité věci (mobil, doklady, peněženku) stále na stejné místo a být schopný si přítomnost těchto položek během vteřiny překontrolovat a mít tedy vždy jistotu, že do auta nastupuji kompletní.
Dodržujte prosím tuto zásadu, i přesto, že vás často dostane do situace, kdy uřícení doběhnete za řidičem, který na vás pouze polekaně kouká. Je totiž možné, že si nějakých stopařů vůbec nevšiml a zastavil, jen aby si odskočil do lesíka. Chudák pak nechápe, co to k němu doběhlo za obecenstvo.

Na benzínce vystup z auta

My pro svůj pohyb potřebujeme auta, auta pro ten svůj zase benzín (nebo jinou super sílu). Proto se nevyhnete občasnému zastavení na benzínce, kdy si řidič potřebuje odskočit na moment z auta. Myslíš, že mu je příjemné nechávat v autě bez dozoru cizí lidi? Neptej se ho, jestli máš auto opustit, prostě si s ním vystup. Ze zkušenosti jsou řidiči většinou laskaví, nechtějí působit, jako že tě z něčeho podezřívají, obzvlášť pokud jste si během cesty příjemně pokecali a tak ti třeba řeknou, že je to v pohodě, ať v autě zůstaneš. Ale vžij se do jeho situace a ušetři ho té stresující chvilky – vystup si.

Nespi a nedrob

Možná se zdá taková jízda autem jako skvělá příležitost pro malého šlofíka, který vyčerpanému stopaři vždycky bodne. Snaž se tomu však vyhnout. Řidič ti dost často zastaví právě proto, abys mu jeho stereotypní cestu zpestřil a pobavil ho. On sám by si třeba rád zdřímnul, ale nemůže – řídí a poskytuje ti tím službu, tak si toho važ a spánek si nech do stanu. Další otázkou je jídlo v autě. Někteří řidiči jsou na to zkrátka hákliví – to přece znáte i ze života nestopaře. Pokud máš tedy hlad, řidiče se v první řadě zeptej. A pokud máš zrovna v zásobě oříšky, sušené ovoce, bonbony nebo cokoliv, co bys mohl řidiči nabídnout, neváhej se podělit.

První má přednost

Docela často se může stát, že přijdeš na skvělý stopovací spot, ale ten už okupuje jiný stopař. Skvělé je, že si během stopování můžete zkrátit čekání příjemnou konverzací (stopaři si mezi sebou zásadně tykají!) s někým, kdo má pravděpodobně dost podobné zájmy. Můžete se informovat, jak dlouho už tu stojí a s jakou frekvencí na něj řidiči jakýmkoliv způsobem reagují. V žádném případě se však nesmí stát, že kolegu zákeřně předběhneš. Pokud na místě stál první, měl by první také odjet. Proto ve svém stopování pokračuj na místě pár desítek metrů za ním. Nejlépe tak, aby to nevypadalo, že patříte k sobě (nedomluvíte-li se jinak). Ani vaše konverzace by neměla snižovat potencionální úspěšnost zastavení auta. Párkrát se nám stalo, že jsme stopovali ve dvou a po nějaké době se na místě objevil stopař kolega. Zastavil se za námi, pokecali jsme, podělil se o opravdu zajímavý životní příběh, ale ani po delší době konverzace se neměl k posunu o pár metrů za nás. Vypadalo to tedy, že stopujeme ve třech a málokterý řidič zastaví takové skupině stopařů. Snaž se tedy o to, aby i při vzájemném rozhovoru bylo na první pohled jasné, že necestujete všichni dohromady.

Určitě existují výjimky, kdy se ti povede odjet z místa dřív, než člověku, co zde byl před tebou a zároveň to nebude nic proti ničemu. Třeba pokud si řidič sám zvolí, že chce svést právě tebe (v takovém případě je na zvážení, zda nepoprosit řidiče, aby přibral i kolegu) nebo pokud máte rozdílné cíle a řidič míří právě tím vaším. Navíc na benzínkách se nám nabízí i jiné možnosti, než jen čekat až první z vás odjede – například osobní oslovování řidičů u pumpy nebo obcházení kamionů.

Usmívej se

Prostě se usmívej, kvůli sobě, kvůli ostatním, kvůli dalšímu krásnému dni, kdy máš možnost cestovat, abys šířil dobrou náladu a užil si tak každý okamžik své cesty. Možná by někdo mohl podotknout, že tato zásada nemá vůbec co se slušným chováním – podle mě má. Podle mě má dost co dělat se vším. Šířit pozitivní náladu zkrátka považuji za určité stopařské/cestovatelské poslání a uvidíš, že s úsměvem pojedeš mnohonásobně rychleji.

Máš-li dojem, že jsou jmenované body samozřejmostí, pravděpodobně máš pravdu. Nedá se však říci, že by je všichni dodržovali a pokud si někdo článek přečte, zamyslí se a pozitivním způsobem změní své chování na cestách, pak článek splnil svůj účel. Pokud ti zde nějaká zásada či pravidlo chybí, neváhej ho doplnit v komentářích.

Příspěvek 6 zásad slušného stopaře pochází z Hitchdiary

Balíme si urychleně své věci. Jen ať jsme co nejdřív pryč. Je možné, že nás chtěl hlídač jen postrašit a jinak jsme mu putna, ale také je možné, že zavolal policii a s ní jsme žádné pletky nechtěli. Když jsme objekt opouštěli, nikde jsme pana hlídače neviděli. Nečekal na nás a nedohlížel na to, zda opravdu odcházíme. Proto jsme si řekli, že počkáme hodinku dvě a na střechu se vrátíme. A tak jsme i udělali. Je 1 hodina ráno a akce výlez na střechu, se opakuje – dvakrát tak ultra-tajná a dvakrát více inkognito. Byly to celkem nervy, ale jak už jsme se dostali na střechu a nebylo na nás vidět, mohli jsme si oddychnut. Stan jsme se stavět nesnažili, jen jsme se do něj zasunuli jako do spacáku – pro jistotu, kdyby začalo pršet.

Pršet začalo. Pršet začalo hodně! Stan se za chvíli promočil skrz na skrz a na řadě jsme byli my. Včerejší noc se nám už ale opakovat nechtěla a tak jsme dešti uznali výhru 2:0 a odebrali se spolu s kopou durch mokrých věcí jinam. Procházeli jsme garáže s vědomím, že každou chvíli můžeme narazit na hlídače a že na nás ze všech stran míří kamery. Opustili jsme proto celou naši domovskou budovu a potloukali se deštěm, paradoxně kolem hotelu Plaza, který se nám jakoby vysmíval do tváře.
Věděli jsme, že toho už dnes asi moc nenaspíme, hledali jsme jen kousek suchého místa, kam se schovat. Brali jsme tedy první takový plácek, který jsme potkali. Místečko před vchodem do místního podniku. K jeho vchodu se stáčelo zastřešené schodiště, na které nebylo z ulice příliš vidět a tak jsme se tam schoulili mezi dveře a jeden barový stolek. Přikryli jsme se spacáky, a aniž bychom chtěli, nakonec jsme přece jen usnuli.

Nečekaný budíček

Z hlubokého spánku mě opět budil Bogey hodně brzo nad ránem – ještě ani pořádně nesvítalo. Rychle si sbíral věci kolem a pobízel mě k odchodu. První, co jsem rozespalá spatřila, byly srolované noviny, které vedle nás ležely. Ty tu byli celou dobu? Netuším, co se děje. Poslušně však vstávám, roluju si spacák a snažím se ho nasoukat do obalu. Bogey na mě nechápavě kouká: „Co děláš? Na to kašli! Jdeme!“. Rychle mě táhne pryč a daleko odtud.
Konečně mi vysvětlil, co se děje. Z jeho pohledu ráno vypadalo jinak. Probudila ho lehká rána na hruď. Otevře oči a na něm leží noviny. Vzhlédne nahoru a tam na nás shlíží statný motorkář. Měl helmu a tak mu ani nebylo vidět do obličeje. Nic neříkal, jenom se na nás výhružně díval a pak odjel. A tak mě Bogey začal budit a dál už to známe.
Netušili jsme, co to bylo zač a jak to záhadný motorkář myslel. Jestli jako výstraha – vypadněte nebo volám policajty? Nebo už je rovnou zavolal? Nebo on sám měl centrum pod palcem a hlídal to tam? Každopádně nám prokázal velkou laskavost. Lepší, že to proběhlo takhle, než aby na nás ráno opravdu volala policii nebohá barmanka při otvíračce.

Svítá a my si čistíme zuby na autobusové zastávce před hotelem Plaza. Lidi z projíždějícího autobusu se na nás podivně koukají. Konstatuji, že to bezdomovci mají docela těžké a těším se z prvních slunečních paprsků dopadajících na mé prochladlé nohy.

Nízkonákladové cestování se vymyká kontrole

Dnes opouštíme Lublaň. Zjišťujeme však, že jsme docela minuli náš rozpočet. Na tripu s bráchou jsme si poměrně zakládali na tom, aby vše bylo low-cost. S Bogeym to však nešlo. Tu jsme si koupili zmrzlinku, tu nějaký kebab a tady zas nějaké pivínko a ani ne v půlce tripu už jsme byli na nule. Zkrátka co jsme ušetřili na dopravě, utratili jsme jinde. Naštěstí bankomaty existují i v Lublani a tak jsme vybrali a pokračovali v cestě.
Ani jsme nevěděli, kam míříme. Původně jsme chtěli zajet ke slovinským plážím, ale deštivé počasí nás nakonec donutilo ke změně. Mrkli jsme do mapy a řekli si, že můžeme zajet do Zagrebu. Ačkoliv v Chorvatsku byl každý z nás mnohokrát a vůbec to není země, kterou jsme měli v plánu procestovat, došlo nám, že jsme nikdy neměli tu čest podívat se do jeho hlavního města. Abychom měli jistotu, že Lublaň dneska opustíme, prozkoumali jsme i možnosti vlakové dopravy. Zaznamenali jsme si možné časy odjezdu a vydali se k dálnici.

K té jsme se složitě dostávali přes golfové hřiště a drátěný plot. Už při přelézání plotu jsme narazili na dalšího stopaře. Docela agresivní klučina z Rumunska, který po nás hned začal nemilým způsobem pochtívat peníze. Cestou k benzince jsme taky potkali pár snaživých stopařů a přímo u pumpy stáli další. Bylo tam snad více stopařů, než zákazníků! My pokračovali dál – stopařský kodex (přijdeš poslední, stojíš poslední). Cestou na úplný konec výjezdu jsme potkali ještě stopařku se psem. Celkem mě překvapuje, že tolik lidí dnes stopuje se psi a že jim řidiči opravdu zastavují. Ale upřímně řečeno, jaké šance jsme zde měli při takovém množství hitchhikerů my? Nevzdávali jsme to, ale když už se blížila hodina posledního odjezdu vlaku, rozloučili jsme se s kolegy a zamířili k nádraží.

Byl to zas boží pocit sedět ve vlaku, v teple a suchu a mít tu jistotu, že opravdu dojedeme tam, kam potřebujeme. Lublaň pro nás byla solidní zkouška. Pro mě však zároveň snad ta nejkrásnější část tripu a jasný důkaz toho, že člověk nepotřebuje hmotné věci na to, aby mu bylo fajn. Naopak, čím méně jich má, tím více si užívá současného okamžiku a přítomnosti lidí kolem.

Příspěvek Ljubljana – Poslední den v kůži bezdomovce pochází z Hitchdiary